Děsivá historie hotelu Lamplota

Autor: Václav Hnát
Původní datum vydání: 29. 1. 2024

Sledujte epizodu jako video nebo si ji poslechněte jako podcast.

Úvod

8. květen 1933. V ten den zahájil podnikatel, obecní zastupitel a čestný občan Letovic Hubert Lamplota stavbu dlouho plánovaného koupaliště. Šlo o velice důležitou stavbu, která významně pozvedla tehdejší obec a byla jedním z důvodů, proč obec získala v roce 1936 statut města. Během První republiky se tu pořádaly mezinárodní plavecké závody a v tom samém roce byla dokončena stavba penzionu. Současně se tu nacházely i tenisové kurty, volejbalové hřiště a rekreační chatky. Tento nadčasový areál dále doplňoval malý lesík, nacházející se přímo naproti hotelu. V roce 1938, těsně před osudnou Mnichovskou dohodou, daroval Lamplota svůj luxusní areál městu a i nadále se angažoval v kulturním, sportovním a stavebním rozvoji města. Nakonec ale přichází rok 1939, který všechno změní…

Zapomenutý atentát

Město Letovice se během zabrání pohraničí v říjnu 1938 nacházelo přibližně 10 kilometrů od nové hranice s Německou říší a zůstalo tak součástí tzv. Druhé republiky. Kvůli blízkosti hranice se město stalo svědkem dramatických událostí, kdy se 400 sudetských Němců pokusilo obsadit Moravskou Chrastovou. Tehdy z Letovic do Chrastové vyrazila rota 13. pěšího pluku, podpořená členy Stráže obrany státu a zdejšími četníky. Československým bezpečnostním sborům se za cenu 5 lidských životů podařilo Němce vytlačit na stanovenou hranici u Březové nad Svitavou. V této době vyvrcholilo národnostní napětí, kdy se čeští dělníci Faberovy továrny ohradili proti svým německým kolegům. Malý konflikt nakonec přerostl ve stávku, kterou musela potlačit zdejší policie. Té se ale díky tomu podařilo zjistit, že někteří dělníci německé národnosti pomáhali svým druhům při nelegálním překročení nové hranice. 15. března 1939 překročila německá vojska dosavadní hranici a vznikl Protektorát Čechy a Morava. První obsazené město v blanenském okrese byly právě Letovice, jelikož tudy vede důležitá železniční trať, spojující Prahu a Brno. V budově letovického zámku, který se hrdě tyčí nad celým okolím, se usídlilo Gestapo, které tak mělo symbolickou moc nad celým městem. Hubert Lamplota se v době okupace trvale přestěhoval do Brna a jeho hotel i nadále zůstával v rukou města. To se ale mění v roce 1941.

V srpnu 1941 německá správa převezme od města celý areál koupaliště a začne ho využívat jako ubytovnu pro děti z Říše. O této situaci a o chování ubytovaných dětí nás informuje kronika města, kterou si nyní dovolím citovat: „V měsíci srpnu zabrali Němci hotel Pension Lamplota na městském koupališti v Letovicích a zařídili tam domov pro německé děti, které nebyly v Říši jisty před anglickými nálety a bombami. Střídali se zde hoši a děvčata ve věku asi od 10 do 15 let. Děti žily zde v blahobytu, měly prvotřídní stravu pětkrát denně, zatím co zdejší české děti trpěly nedostatkem potravin a oděvů. Správa domova byla vedena po způsobu vojenském… Dívky i hoši měli stejnokroje a hoši nosili u pasu dlouhý nůž na způsob dýky. Chovali se k našim občanům velmi drze. Konali často vycházky do okolí a pořádali jakási vojenská cvičení. Kradli v zahradách ovoce, lámali při tom větve a ploty. Když je některý majitel slušně napomenul, drze prohlásili: My jsme zde páni!“ Krom úryvku z městské kroniky tu pro vás mám nachystané svědectví pamětnice, paní Marty, které bylo tedy 10 let. Ta nám popsala, jak německá mládež pochodovala kolem měšťanské školy v Letovicích. „Tak ona chodila do měšťanky do Letovic, a na zámku byli ti Němci. A oni vždycky když šli, tak vyšli od zámku a šlo okolo té školy, jak je měšťanka. A oni se na ně dívali z okna, to se nesmělo. Oni se dívali z okna a potom to někdo viděl, že se na ně dívají a on si myslel, že si jim smějí. A oni zpívali.“

Druhá část tohoto příběhu však nezačíná v Letovicích, ale v nedalekých Boskovicích. V tomto městě v roce 1939 založil rolník Karel Boháček společně s bývalým úředníkem Františkem Lepkou odbojovou skupinu, kterou nazvali Za svobodu. Původně měla přibližně 10 členů, ale postupem času se jejich členská základna rozšířila až na 50 členů. Zpočátku se tato skupina soustředila pouze na nenásilnou činnost a její členové zejména rozmnožovali a distribuovali nelegální tiskoviny. Zanedlouho se však přesunuli ke shromažďování zbraní a výbušnin, které zprvu obstarávaly pro jiné odbojové skupiny. Šlo o velice nebezpečnou činnost, za kterou hrozily vysoké tresty, jelikož protektorátní vláda zakázala jakékoliv držení zbraní fyzickými osobami. Právě tato skutečnost stála za prvním zatčením v této skupině, které přišlo už 2. září 1939. Tehdy byl zadržen zakladatel Karel Boháček, který měl být nařčen z nelegálního držení zbraně. Během domovní prohlídky však nebyla žádná zbraň nalezena a proto byl propuštěn. Skupina totiž všechny zbraně ukrývala za pomoci plukovníka Čejky na různých místech v Letovicích. Tehdy byste jejich zbraně nalezli například v nefunkčních pecích továrny Letokamna anebo v letovických kanálech. I přesto však zůstávala výroba a distribuce tiskovin jejich hlavní činností, k čemuž však potřebovali tiskařské stroje a papír. Skupinu tehdy podporoval boskovický podnikatel Josef Horák, který od počátku skupinu dotoval obrovskými sumami – přibližně 15 tisíc korun měsíčně. Jejich letáky byly známé po celém boskovickém regionu a dokonce byly rozesílány po dalších částech Protektorátu.

Ani štědrá podpora pana Horáka však nestačila k udržení této činnosti a proto se členové skupiny rozhodli využít i své zbraně. V roce 1942 skupina provedla jednu ze svých prvních násilných akcí, která byla namířena proti Pracovnímu úřadu v Boskovicích. František Lepka, František Kříž, Václav Veselý a Zdenka Štercová jedné jarní noci vtrhli ozbrojení na úřad, kde odcizili obrovské množností papíru a psací stroj, aby mohli pokračovat své dosavadní činnosti. Současně zde zničili podstatnou část spisové služby, která obsahovala informace o českých občanech, kteří měli být posláni na otrockou práci do Říše. Nás však bude více zajímat jejich předchozí akce z 1. září 1941, kdy se vloupali do skladiště výbušnin v obci Žernovník u Černé Hory. Tento sklad byl využíván pro potřeby stavebních firem, budující slavnou dálnici, která měla spojit Vídeň s Vratislaví. Sklad se nacházel zcela bez dozoru uprostřed lesa, a proto se skupině podařilo odcizit 45 kg výbušnin v hodnotě 1 milionu protektorátních korun. Zprvu si krabice s výbušninami členové skupiny ponechali ve svých domovech, ale později je přesunuli do márnice židovského hřbitova v Boskovicích. Právě tyto výbušniny budou hrát v tomto příběhu hlavní roli.

Nyní se nám spojí obě části příběhu, jelikož se zmíněná skupina Za svobodu dozvěděla, že v nedalekých Letovicích došlo k vyvlastnění hotelu, který přešel pod německou správu. Rozhodli se tedy využít své výbušniny a srovnat se zemí luxusní areál, aby nesloužil pro účely okupantů. Akce byla stanovena na druhou půlku září, kdy zde bylo ubytováno 61 chlapců z německého Essenu, jeden učitel, lékařka a tři mládežničtí funkcionáři. V noci z 20. na 21. září se vydali František Lepka, František Kříž a Jan Veselý do areálu koupaliště a vloupali se přímo do hotelu. Vlezli do přízemních místností, které tehdy sloužily jako garáž a sklepní sál. V těchto prostorách odbojáři umístili dvě nálože a ihned poté utekli pryč. Přibližně o půl jedenácté obyvatelé města zaslechli obrovský výbuch, přicházející z koupaliště. Na místo byla okamžitě vyslána jednotka Sboru dobrovolných hasičů, která na místě nalezla zdemolovaný hotel. Hasiči začali hned po příjezdu hledat oběti výbuchu, ale nikoho v troskách nenašli. Po chvíli se na místo dostavil celý oddíl německých dětí i s vedoucími, jelikož měli v přilehlém lese noční pochodové cvičení. Nikdo tedy nebyl během atentátu zraněn, ale hotel utrpěl značné materiální škody. Zasahující hasiči odhalili a zaznamenali tyto škody: proražené boční stěny přízemních místností; natržené nosné stropní železobetonové trámy; vyražená veškerá okna, dveře a vrata. Hlavní nosný pilíř výbuch přežil. V opačném případě by se celý hotel zhroutil. Ve 3:30 ráno se na místo dostavil první zástupce bezpečnostních sborů, což byl okresní velitel četnictva nadporučík Jan Gruber. Po něm následoval major Oskar Pluskal ze Zemského četnického velitelství v Brně a komisař německé kriminální policie Streubel. Četníci uzavřeli prostor a postavili hlídky, aby se na místo nedostaly nepovolané osoby. Nakonec se na místo dostavil i velitel letovického gestapa Wilhelm Herzberger, jehož arogantní přístup popisuje městská kronika. „Ještě v noci dostavil se na koupaliště vedoucí Gestapa a hrozil zastřelením všech příslušníků protektorátního četnictva zdejšího a každého desátého letovického občana. Co by asi čekalo naše město, kdyby při výbuchu byli němečtí hoši zraněni nebo dokonce zabiti! Při svých hrozbách se vedoucí vydatně posiloval alkoholem a chvástavě se vychloubal, že přišel z Polska, kde měl dobrou školu u Franka, polského říšského protektora, a svoje zkušenosti chtěl uplatnit nyní v Letovicích.“

Prvotním vyšetřováním bylo pověřeno 25 příslušníků Gestapa a četníci byli zpočátku využíváni pouze jako stráž. Zpráva o atentátu se ráno rozšířila po celém Protektorátu a strhla větší lavinu, než se původně očekávalo. Ráno bylo totiž nasazeno 20 tisíc vojáků strážních oddílů, jejichž úkol byl hlídat objekty německé správy po celém českém území. Odklízecí práce započaly až druhý den a mělo je vykonat 12 hasičů. Vzhledem k náhodě, že německé děti měly zrovna noční cvičení, se začala po městě šířit teorie o tom, že si hotel odpálili sami Němci, aby mohli zahájit bezdůvodné represivní akce. 22. září vznikl na Gestapu seznam 23 nespolehlivých letovických občanů, kteří byli okamžitě pozatýkáni a odvezeni do Brna. Zde byli uvězněni v Kounicových kolejích, které tehdy sloužily jako věznice. Nebyli však nijak vyslýcháni a byli zde pouze drženi jako rukojmí. Jediný zatčený, který byl vyslýchán, byl židovský obchodník Gottlieb z Rozhraní, kterého stálo zatčení život.

Ihned po zatýkací akci se odebral na místní gestapo nadporučík Gruber, který se snažil gestapáky přesvědčit, že letovičtí občané za atentátem nestojí. Na to mu odpověděli: „Označte pachatele, pak uvidíme!“ Proto se četníci rozhodli vyšetřovat na vlastní pěst. Během několika dní vyslechli nespočet lidí, ale nikdo nic neviděl ani neslyšel. Poté vyslechli nočního hlídače jménem Trmač, který hlídal Synkovy slévárny v Letovicích. V ten večer seděl na vrátnici a kolem 22 hodiny si všiml neznámého muže, jak běží po chodníku od vlakového nádraží směrem na koupaliště. Přibližně za půl hodiny ho viděl běžet po tom samém chodníku zpět na vlakové nádraží a krátce poté nastal výbuch. Četníci se tohoto svědectví chytli a začali pátrat po neznámém muži, který nejspíše odjel běžným vlakovým spojem ve 22:30. Mezitím město vyhlásilo odměnu 10 tisíc korun za dopadení pachatele. Nicméně je třeba uvést, že svědectví nevedlo k dopadení pachatele, jelikož vrchní strážmistr Hrušák zjistil, že onen muž byl železniční úředník František Kostrhoun. Ten se prý po skončení služby běžel domů převléct, aby stihl zmíněný vlakový spoj do Prahy. Zde se ale projevila určitá odvaha zdejších četníků, kteří toto zjištění před Gestapem zatajili a navedli je na falešnou stopu. Podařilo se jim německé vyšetřovatele přesvědčit, že letovičtí občané nemají s atentátem nic společného, díky čemuž byli všichni uvěznění lidé propuštěni. Šlo však jen o malé dočasné vítězství, jelikož tak Gestapo navedli na zahraniční výsadky a odbojové skupiny z okolních měst. Po opravě a po návratu německých dětí byli četníci nuceni hotel nepřetržitě hlídat.

Týden po výbuchu došlo k velice zvláštní situaci, kdy policisté zadrželi u hotelu mladíka, který si fotil následky atentátu. Šlo o stavebního asistenta Antonína Hladkého z Boskovic, který byl vyslán skupinou Za svobodu, aby zdokumentoval následky výbuchu. Žádného z odbojářů však nenapadlo, že budova bude monitorována a Hladký byl hned po zadržení převezen na brněnské Gestapo. Zde byl zatčený podroben nelidskému vyslýchání a na svoji obhajobu uváděl, že si hotel fotil pouze pro vlastní potřeby jako místní dobovou aktualitu. Během krutých výslechů však neprozradil žádnou informaci ohledně odbojové skupiny, za což zaplatil životem. Chvíli po propuštění musel být Hladký hospitalizován v brněnské nemocnici, kde 10. srpna 1942 zemřel. Dodnes nikdo neví, co odbojáře motivovalo k odpálení poměrně nevýznamného objektu. Předpokládá se, že důvodem měla být špatná informace o tom, že v hotelu byli ubytováni ordneři Sudetoněmeckého sboru. Také se odhaduje, že za výběrem místa útoku stála místní znalost areálu koupaliště členy odbojové skupiny. Ke konci války uvedl německý státní ministr pro Čechy a Moravu Karl Hermann Frank, že letovický atentát byl jedním z důvodů, proč bylo v Protektorátu vyhlášeno stanné právo. Z pohledu představitelů německé moci tak šlo o velice výrazný a závažný čin, na který však pozdější česká historiografie zapomněla.

Komando smrti

V této kapitole se přesuneme přibližně 200 metrů od hotelu, kde stojí pomník, který je věnován národním mučedníkům z roku 1945. V tomto zalesněném prostoru před 78 lety nalezlo smrt 19 obyvatel české národnosti, které zlovolně usmrtilo obávané komando Herberta Kuky. Nyní přejedeme ke kompletnímu příběhu této tragédie, jejíž počátek se datuje na přelom let 1944 a 1945. Nejdříve si krátce vysvětlíme, čím zmíněné komando vlastně bylo a jak se do Letovic dostalo. V průběhu druhé světové války měli Němci na okupovaných územích velký problém s partyzánskými skupinami, kterým se víceméně dařilo oslabovat německou správu. Z toho důvodu začaly v rámci Bezpečnostní služby Sicherheitsdienst vznikat specializované protipartyzánské jednotky, které měli likvidovat partyzánské hnutí. Jejich název byl německy Zur besonderen Verwendung, což znamená „pro zvláštní použití“. První taková jednotka vznikla už 3. září 1939 a byla nasazena v polském Slezsku. Tyto jednotky v roce 1944 mimo jiné zasáhly do probíhajícího Slovenského národního povstání, které bylo založeno právě na činnosti partyzánů. Jejími členy byli často speciálně vybraní příslušníci ze všech německých bezpečnostních sborů, kteří se projevovali svojí brutalitou. Koncem války, kdy se zintenzivnila činnost partyzánských sil, začalo na území Protektorátu vznikat větší množství zvláštních protipartyzánských jednotek, přičemž jednou z nich bylo Komando 28. Historie této jednotky byla však o mnoho delší a byla lemována smrtí. Její členové byli původně příslušníci tajné polní policie, která původně řádila ve Francii, a po zahájení operace Barbarossa byli přesunuti na východní frontu. Po postupném stažení ze Sovětského svazu se jednotka objevila v Rumunsku, Maďarsku a následně i na Slovensku, kde po sobě zanechala neuvěřitelnou spoušť. Po evakuaci do Protektorátu si tyto vyhlášené „řezníky“ vzal pod svá křídla velitel Bezpečnostní služby na Moravě Max Rausch. Koncem roku 1944 začala spadat pod brněnské velení Bezpečnostní služby a byla papírově přeměněna v protipartyzánské komando. Hlavním štábem skupiny se staly počátkem ledna 1945 budovy ve Faberově továrně v Letovicích a měla přibližně 60 členů.

Velitelem komanda se stal kriminální komisař Herbert Kuka, jehož osoba skrývá nejedno tajemství. Tajemná aura okolo jeho života začíná už při jeho narození, jelikož dodnes nikdo přesně neví, kdy a kde se narodil. Nicméně se nejčastěji uvádí, že se narodil 22. července 1909 v obci Pomorzowice na dnešní česko-polské hranici. Také se s jistotou neví, co dělal před vstupem k tajné polní policii, ale odhaduje se, že pracoval jako učitel tělocviku. Po vstupu k bezpečnostním sborům šla jeho kariéra strmě nahoru a postupně se vypracoval až na pozici kriminálního komisaře. Během války byl nasazen ve Francii a v Sovětském svazu, kde byl za svá zvěrstva několikrát vyznamenán.

Hlavní činností této skupiny v Letovicích bylo vytváření rozsáhlých konfidentských sítí, které byly často složené z česky mluvících Němců anebo z občanů Sovětského svazu. Na rozdíl od předchozích let tito konfidenti nepracovali samostatně, ale sdružovali se do falešných partyzánských skupin. Komando využilo situaci, kdy začaly na Moravě vznikat doposud neznámé odbojové skupiny, které bývaly složené z místních Čechů a sovětských výsadkářů. Kukovi falešní partyzáni navazovali četné styky se skutečnými partyzány, díky čemuž se do nich infiltrovali a následně je likvidovali. Činnost komanda v boji proti skutečným odbojářům však není předmětem této epizody. Nás bude více zajímat to, že navazovali vztahy s Čechy, kteří měli zájem o podporu odbojového hnutí. Pro tyto lidi měli speciálně vytvořenou věznici ve sklepních prostorách zmíněné Faberovy továrny, kde se v průběhu několika měsíců vystřídalo přibližně 200 lidí. První zatčení lidé sem dorazili už 17. ledna, kdy bylo zadrženo 7 mužů a 2 ženy. Dochoval se nám i popis těchto vězeňských cel, což měly být tmavé nevětrané místnosti bez jakéhokoliv vybavení. Podle bývalých vězňů tam byla taková vlhkost, že po stěnách stékala voda. Většina z nich byla po prvotním ukrutném zacházení převezena do Kounicových kolejí v Brně, kde brutální výslechy pokračovaly.

Nyní se vrátíme zpět k ústřednímu místu této epizody, kterým je hotel Lamplota. Do 4. dubna 1945 zde stále pobývali německé děti, ale kvůli blížící se frontě se vrátili zpět do Německa. Hotel se dostal do pronájmu českého občana Rudolfa Donné, ale i nadále zůstával prázdný. Do prázdného hotelu se o 12 dní později přesunulo nám již známé Kukovo komando, které si sem přesunulo svůj hlavní štáb. Ve sklepních prostorách, kde byla před 4 lety umístěna bomba, si zřídili provizorní věznici. Českého nájemce vystěhovali společně s jeho zaměstnanci do vedlejších domků. O dva dny později, 18. dubna, byla zrušena věznice v Kounicových kolejích, kam odváželi své vězně, což byl zřejmě hlavní důvod následného masakru. Komando totiž pokračovalo ve své činnosti dál a zatčené zavírali do sklepa hotelu Lamplota. Co se zde dělo během dubnových dní nám opět říká kronika: „Budova byla střežena silnými hlídkami, které se stavěli za noci v širším okruhu. Kolemjdoucí občané, hlavně z Trávníka a Kladorub, byli kontrolováni a podrobování přísnému výslechu, takže zakrátko se každý vyhýbal koupališti a raději si zašel delší cestou po silnici.“

Na přelomu dubna a května se z Letovic pomalu začala stávat válečná zóna, jelikož se na kolejích začaly objevovat nálože, které minimálně jednou vykolejily vlak, na město spadlo z letadel několik bomb a byl vyhlášen přísný výjimečný stav. Vzhledem k tomu, že komando již nemělo možnost své vězně zasílat do Brna, tak se měl Kuka s Maxem Rauschem domluvit na děsivém plánu. Místo toho, aby vězně propustil, tak je nechal svými podřízenými brutálně zbít a odvést do přilehlého lesíka, který před válkou zdobil krásný areál koupaliště. Zde si museli vězni vykopat své vlastní hroby a byli zastřeleni. 9. května v 16 hodin nechal Kuka shromáždit letovické občany na náměstí, kde vykonal svůj poslední arogantní proslov, kde doslova uvedl, že nebyla prolita jediná kapka české krve a poté nasedl se svými společníky do aut a odjeli směrem na Březovou nad Svitavou. Nikdo se po tomto krutém muži nesháněl a každý byl tehdy rád, že odjel pryč. V ten samý den ale došlo k další tragédii, která poznamenala pohnutou historii tohoto hotelu. Komando totiž nechalo před hotelem stát náklaďák, o kterém nikdo z občanů nevěděl, že je schválně napěchovaný trhavinami. Do této pasti vkročil 21letý číšník Zdeněk Zvěřina, kterého následný výbuch usmrtil a další dva letovické občany zranil. V důsledku výbuchu začal požár značné části areálu, který postihl zejména samotný hotel. Hasičům se tehdy podařilo zachránit pouze vybavení kuchyně a chladírny.

Po příjezdu Rudé armády do města a vzniku revolučního národního výboru se začali někteří občané shánět po svých příbuzných a kamarádech, o kterých věděli, že je zadrželo Kukovo komando. Nikdo nevěděl, kam dotyční zmizeli, a proto se lidé vydali na místo, kde byli viděni naposled, tedy u hotelu Lamplota. 12. května občané vstoupili do dříve zmiňovaného lesíku, kde se nalezli nepřirozeně propadlou půdu. „Mezi zdejším obyvatelstvem se stále více šířilo mínění, že gestapáci před svým útěkem z Letovic nepropustili všechny zatčené vězně, ale že některé mučili a popravovali. Tato domněnka byla potvrzena dne 12. května, neboť v lesíku u městského koupaliště byly objeveny 4 hromadné hroby.“ O 3 dny později byl objeven největší hrob, ve kterém bylo nalezeno 12 obětí. Všech 19 lidí zde bylo usmrceno střelou do zátylku z bezprostřední vzdálenosti. V areálu koupaliště však byla nalezena ještě dvacátá oběť, která se nenacházela v lese, ale v blízkosti hotelu, kde byla zaházena smetím a zkaženým vepřovým masem. Její totožnost se nikdy nepodařilo zjistit. Všichni nalezení vykazovali znaky tohoto nejsurovějšího zacházení a smrt pro ně musela být spíše vysvobozením. Na místo nálezu byli posléze přivedeni místní Němci, aby se sami přesvědčili o bestiálnosti poraženého režimu. Většinu z obětí si později převzali jejich příbuzní, kteří je pohřbili dle svých přání a zbylí čtyři neznámí byli pohřbeni v režii města na letovickém hřibově. V reakci na tento zločin vyrostlo v okolí areálu koupaliště několik pomníků a přímo nad bývalými hroby byl vztyčen vysoký dřevěný kříž s trnovou korunou.

Těchto zločinů se údajně neúčastnili pouze příslušníci komanda, ale i záhadný hajný z nedaleké obce Stvolová. Hajný Francl byl sudetský Němec, který bydlel v místní části Vlkov, odkud se vydával ke konci války do Letovic. Nikdo z místních obyvatel netušil, proč tam jezdil a co tam dělal. To vše vyplulo na povrch až po skončení války. Tohoto záhadného muže zahlédla v roce 1945 tehdy 14letá paní Marta, která byla ochotna se s námi o tento zážitek podělit. „Tenkrát otec kopal pařezy, tam v té zmoli, i s Křížem. Navrchu byla cesta, to byla ta zmole a oni tam kopali pařezy a navrchu šli nějací lidé a byl tam s nimi hajný, co byl ve Vlkově na hájence. On jezdil do Letovic na to koupaliště… On jezdil každý večer do Letovic na koupaliště a potom jsme se dozvěděli… to víš, zase se říkalo všelicos… že on jezdil a ona mu ta manželka musela každý den ráno umývat vysoké vojenské holínky, protože je měl od krve. My jsme jako děti nevěděli támhle o koupališti.“

Po válce vznikl městský výbor, jehož úkolem bylo obnovení vyhořelého hotelu a rekonstrukce poničeného areálu koupaliště. Datum smrti zmíněných obětí není dodnes znám, ale vyšetřovatelé se domnívali, že k události došlo mezi 25. dubnem a 4. květnem. Obnoveným československým bezpečnostním orgánům bylo jasné, že vraždy mají na svědomí členové Kukova komanda a proto po nich bylo zahájeno pátrání. Orgány se soustředili hlavně na osobu velitele Herberta Kuky, který zcela jistě odjel do Březové nad Svitavou, kde byl viděn místními občany. Ti popsali, že Kuka odjel do Svitav, kde na dlouhou dobu jeho stopa končila. Poté se vyšetřovatelé dozvěděli, že měl být viděn u Čáslavi a poté už ho nikdy nikdo neviděl. Podle některých nevěrohodných svědků se plánoval dostat do Francie, což se mu prý povedlo. Původní pátrání pokračovalo až do roku 1947, kdy byl případ odložen, a Ministerstvo vnitra Kuku zařadilo na seznam hledaných válečných zločinců. V roce 1971 zahájilo Federální ministerstvo vnitra akci „Vrah“, kdy obnovilo pátrání po tomto muži a vyšetřovatelé se tentokrát zaměřili na jeho kompletní život. Je nutné říci, že v této době nikdo nevěděl, odkud pocházel, jaké měl vzdělání atd. Vyšetřovatelé se kvůli této akci vydali na Slovensko, kde pátrali po stopách jeho skupiny a část informací o jeho osobě poskytly orgány NDR. Poslední pátrání bylo ukončeno v roce 1978 s tím, že se k jeho osobě nepodařilo vypátrat téměř nic. Jeho zločiny však nebyly s ohledem na zákon o trestných činech proti míru, válečných trestných činech a trestných činech proti lidskosti v době zvýšeného ohrožení republiky nikdy promlčeny.

Stejně jako Kukovy, se většině příslušníků komanda podařilo navždy zmizet a pouhý zlomek z nich byl dopaden a souzen. Ti, kteří byli dopadeni, byli souzeni už v červnu 1945 na základě dekretu č. 16/1945 Sb. Soudil je Mimořádný lidový soud v Brně, který obviněné odsoudil k trestu smrti. Zajímavostí je, že právě pachatelé letovického masakru byli mezi prvními odsouzenými válečnými zločinci na českém území.

Dříve úspěšný podnikatel Lamplota se po válce vrátil zpět do svých oblíbených Letovic a snažil se navázat na své prvorepublikové úspěchy. Konec války však s sebou přinesl novou dobu, která nebude úspěšné, majetné a vzdělané lidi akceptovat. V roce 1948 byl Lamplotovi znárodněn veškerý zbývající majetek a nový komunistický režim ho umístil do jeho bývalého hotelu, kde byl nucen uklízet. Kvůli nízkému důchodu si tento starý a nemocný muž přivydělával pletením březových košťat. Hubert Lamplota, který se výrazně zasadil o rozvoj Letovic, zemřel v zapomnění v nemocnici Milosrdných bratří 7. října 1958.

Použité zdroje

Město Letovice. Pamětní kniha obce Letovic od roku 1918 do roku 1945 – I. díl.
Město Letovice. Pamětní kniha města Letovic od 12. května roku 1945
BUŠ, Ondřej. Blanensko v letech 1938 – 1945. Brno, 2009. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Historický ústav. PhDr. Libor Vykoupil, Ph.D.
JELENOVÁ, Denisa. Odbojová skupina Za svobodu na Boskovicku v letech 1940 – 1943. Brno, 2013. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Historický ústav. PhDr. Vladimír Černý, Ph.D.
KREJČÍ, Magdaléna. Působení oddílu ke zvláštnímu použití 28 (ZbV-Kommando 28) na Moravě roku 1945. Brno, 2016. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Historický ústav. PhDr. Vladimír Černý, Ph.D.
SYNEK, Karel. Koupaliště Letovice. Region Press [online]. Dostupné z: https://www.regionpress.cz/Koupaliste-Letovice-id-10896.aspx