Rakouské Sudety

Autor: Václav Hnát
Původní datum vydání: 28. 9. 2023

Sledujte epizodu jako video nebo si ji poslechněte jako podcast.

Úvod

„Roku 1917 mlelo Rakousko už z posledního. Koncem května a počátkem června i na českém severu byly provedeny domobranecké prohlídky. Kostry starců a mrzáci mladší, uznaní při prohlídkách minulých za úplně nepotřebné k vyplnění fronty, postaveni byli znova před zkušební komise, zda-li hladem a strádáním všeho druhu se přece jenom nepolepšili tělesně tak, aby mohli sloužiti za potravu dělům. Kdo nebyl zrovna na obě oči slepý a měl aspoň jednu nohu, stal se obratem obhájcem širší vlasti rakouské.
~ František Cajthaml – Sláva a pád „provincie Deutschböhmen“

V této epizodě se podíváme na zapomenutou část česko-rakouských dějin, kdy při rozpadu Rakousko-Uherské monarchie v roce 1918 vznikla Republika československá a Republika Německé Rakousko. Obě tyto země si hned při vzniku nárokovaly území českého pohraničí, tzv. Sudet. Podíváme se, jak k této situaci vlastně došlo, co se v pohraničí tehdy dělo a jak byla nakonec vyřešena. Předmětem tohoto videa jsou tzv. rakouské Sudety, a proto se budu některým tématům věnovat pouze okrajově a veškeré zdroje naleznete v popisku videa.

Rozpad monarchie

V první kapitole se zběžně podíváme na události, které vedly k vytvoření rakouských sudetských provincií. Vydáme se tedy až do roku 1867, kdy došlo k tzv. Rakousko-uherskému vyrovnání. Do té doby jednotné Rakouské císařství bylo přeměněno na konfederaci dvou státu, tedy Rakouska (oficiálně Království a země na říšské radě zastoupené) a Uherska (oficiálně Země Koruny svatoštěpánské). Každá z těchto částí měla vlastní neoficiální pojmenování, přičemž území pod správou Vídně se nazývalo Předlitavsko a území pod správou Budapešti se nazývalo Zalitavsko. Každá z těchto dvou částí měla vlastní právní řád, vlastní parlament, vlastní armádní zálohy atd.

Po téměř 50letém období míru přišla v roce 1914 první světová válka a Rakousko-Uhersko do roku 1916 reprezentoval stařičký císař František Josef I. Po jeho smrti nastoupil na císařský trůn jeho prasynovec Karel, který byl 21. listopadu 1916 korunován císařem rakouským a 30. prosince 1916 králem uherským. Je všeobecně známo, že poslední rakousko-uherský císař si přál ukončit světovou válku a svoji zemi transformovat do 20. století. Pod jeho vedením neměla být pouze zmodernizována státní správa, ale postupem času si přál monarchii federalizovat na základě národnostního sebeurčení.

Na jaře 1918 byla uskutečněna poslední větší ofenziva vojsk Centrálních mocností, kterou byla Ludendorffova ofenzíva ve Francii, která skončila neúspěchem. V té samé době se ukázalo, že rakouský císař tajně jednal se zástupci Dohody o separátním míru, který by Německé císařství ponechalo ve válce samotné. Rakousko-Uhersko však bylo na základě smluv, uzavřených na počátku války de facto německým loutkovým státem bez větších rozhodovacích pravomocí. V polovině září byla navíc francouzsko-britsko-řeckými vojsky prolomena soluňská fronta, a po dvoutýdenních bojích kapitulovalo Bulharsko, což vedlo k absolutnímu zhroucení balkánského válčiště. Rakouský generální štáb na to reagoval stažením všech jednotek z území bývalého Srbska. V těchto podzimních dnech se po celé monarchii šířily nepokoje a generální stávky, které byly nejčastěji motivovány bojem za vlastní národní sebeurčení.

16. října císař Karel vydal tzv. Národní manifest o federalizaci Předlitavska. Tento manifest byl reakcí na zmíněné nepokoje a stávky, kterým se císař pokusil obyvatele uklidnit a zabránit tak rozpadu monarchie. Manifest se však vztahoval na země Předlitavska, tedy pouze na Rakousko, České země, Slovinsko, Dalmácii a Halič. Dle tohoto prohlášení zástupci těchto zemí měli živelně vytvořit národní rady, jakožto zárodky budoucích zákonodárných orgánů jednotlivých spolkových zemí. Zástupci neněmeckých zemí hned druhý den předsedovi vlády shodně sdělili, že takové řešení neuznávají a že požadují vznik naprosto nezávislých států.

27. října ministr zahraničí Gyula Andrássy přijal 14 bodů amerického prezidenta Woodrowa Wilsona, bez kterých odmítaly státy Dohody uzavřít mírové dohody. Mezi těchto 14 bodů patřila i podmínka, že národy monarchie mají právo na sebeurčení. Kladná odpověď ministra zahraniční vstoupí do dějin jako Andrássyho nóta, a extrémním způsobem zrychlí proces rozpadu.

Na základě manifestu a diplomatické nóty bylo 28. října bylo vyhlášeno samostatné Československo, druhý den vznikl vyčleněním z Uherska Stát Slovinců, Chorvatů a Srbů, 16. listopadu vznikla Maďarská republika, 20. listopadu se Sedmihradsko odtrhlo od Uher a připojilo se k Rumunsku atd. Rozpad staleté monarchie byl tímto fakticky, nikoliv právně, dokonán. Otázkou ale zůstává, co bude s Rakouskem.

Nová rakouská republika

Němečtí obyvatelé monarchie, stejně jako Češi, Maďaři anebo Chorvati, využili oficiální možnosti na své národní sebeurčení. Této možnosti se chopili poslanci Říšské rady, zastupující rakouské země, a vytvořili Prozatímní Národní shromáždění pro německé Rakousko. Celkem šlo o 208 německy hovořících poslanců, kteří byli do rady zvoleni v roce 1911. Samotné Národní shromáždění vzniklo 21. října 1918 jako jediné shromáždění v celé monarchii, které bylo vytvořeno v rámci císařského manifestu, jehož cílem nebylo rozbití společného státu. Na první schůzi 21. října byl ustanoven název nové země jako Německé Rakousko, které se mělo stát demokratickým státem. Nejvyšším orgánem této země se stalo zmiňované shromáždění, v jehož čele měli stát tři prezidenti. Prvními prezidenty byli zvoleni: Franz Dinghofer, starosta Lince; Jodok Fink, poslanec za Křesťanskosociální stranu a Karl Seitz poslanec za Sociálně demokratickou dělnickou stranu.

30. října 1918, tedy 2 dny po vzniku Československa, došlo na dalším zasedání Národního shromáždění k jednomyslnému schválení zákona č. 1/1918 Sb., což byla ústava, která měla sloužit pouze jako přechodná ústava. Mimo to byly schváleny státní symboly, které se zjevně distancovaly od habsburské minulosti. Tehdy nebyla schválena pouze ústava, ale i zákon o četnictvu, daňový řád a hlavně zákon č. 40/1918 Sb. o hranicích a státním území německého Rakouska. Tento zákon nerespektoval historická území českých a rakouských zemí, ale zohledňoval pouze národnostní aspekt, dle císařského manifestu z 16. října 1918. Podle ústavy Německé Rakousko totiž reprezentovalo všechny Němci obývané části Předlitavska, nehledě na historické hranice. Dle tohoto zákona se Německé Rakousko dělilo na 9 vyšších územně-správních celků, které mimo rakouská území zahrnovala i pohraniční území Itálie, Československa a Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Itálii tedy uzurpovali část jižního Tyrolska, Jugoslávcům slovinský Maribor a Československu celé Sudety. Jak ale zástupci tohoto státu na tato území přišli? Využili totiž výsledky posledního rakousko-uherského sčítání lidu z roku 1910 a zohlednili oblasti, kde byla většinová obcovací řeč němčina.

My se však zaměříme pouze na zahrnutá československá území, které reprezentovaly 4 rakouské území celky: Deutschböhmen v severozápadních Čechách; Sudetenland, zahrnující severní Moravu a Svitavsko; Niederösterreich zahrnující jižní Moravu, včetně Znojma a Brna; a Oberösterreich, zahrnující jihozápadní Čechy. Tato územní však nebyla povětšinou nijak spojena s centrálním Rakouskem a jednalo se o naprosto oddělené enklávy anebo jazykové ostrovy. Na první pohled se může zdát, že vytvořit takové oddělené části byl nesmysl. Nesmysl to však nebyl, jelikož se Německé Rakousko podle článku 2 své provizorní ústavy považovalo za součást Německé republiky. „Německé Rakousko je součástí Německé republiky. Zvláštní zákony upravují účast Německého Rakouska na legislativě a správě Německé republiky, jakož i rozšíření působnosti zákonů a institucí Německé republiky na Německé Rakousko.“

Území Němci obývaného českého pohraničí se tedy mělo nejdříve právně připojit k Německému Rakousku a posléze k Německé republice, se kterou měly tyto provincie přímé spojení. Při pohledu na mapu zjistíte, že k této situaci nakonec došlo, ale až o 20 let později. K rychle vytvořeným rakouským provinciím se vyjádřil nový prezident Československa Tomáš Garrigue Masaryk takto: „Oddychl jsem si, vida, že Němci nemohouce zkonstruovat souvislé území německé, konstruují čtyři zvláštní, od sebe oddělené provincie, jejichž životaschopnost každému je na první pohled nápodobna.“

Takto tedy ke vzniku Německého Rakouska a nyní se podíváme na samotné dění v českém pohraničí. 29. října poslanci rakouského Národního shromáždění zareagovali na vznik československého státu takto: „My, německým lidem Čech, na základě všeobecného, rovného a přímého hlasovacího práva zvolení poslanci jsme se sešli, na tomto předběžném zemském shromáždění, abychom na základě uznaného práva na sebeurčení národů zajistili výkon řádné správy a uchránili náš národ před cizí vládou a hospodářskou bídou.“ Zde byla vytvořena prozatímní ústava německých Čech, tzv. Provincie Deutschböhmen, která se rozprostírala na severozápadě Čech, a do jejího čela byl dosazen poslanec Raphael Pacher. Tento muž byl vybrán, jelikož byl rodákem z okresu Semily a dlouhodobě prosazoval správní oddělení německého pohraničí od zbytku Čech. Pacher byl ale po týdnu jmenován ministrem v centrální rakouské vládě a funkci Zemského hejtmana předal královéhradeckému rodákovi Rudolfu Lodgmanovi von Auen. Ten se usadil v Liberci, který se stal hlavním městem nové provincie a ihned zde založil vlastní vrchní soud a finanční ředitelství a v Teplicích poštovní a železniční ředitelství. Taktéž byly zakládány obecní orgány, které se stejně jako v Rakousku nazývaly Volksrat a měly být protikladem českých Národních výborů. Již v době vzniku provincie se na jejím území objevovali příslušníci tehdejší rakouské armády Volkswehr. Mimo to se začaly tvořit lokální polovojenské dobrovolnické organizace, zvané Bürgerwehr či Heimwehr. Zajímavostí je, že Zemský hejtman v prosinci 1918 požádal Německou republiku o obsazení provincie, jelikož se obával československé intervence. Německá vláda obsazení odmítla, jelikož se obávala případného střetu s dohodovými vojsky.

Další zcela samostatnou rakouskou provincií bylo tzv. Sudetsko, které se rozprostíralo na území dnešního Moravskoslezského, Olomouckého a Pardubického kraje. Provincie byla založena 30. října 1918 rakouskými poslanci, pocházejícími ze Slezska a jejím hlavním městem se stala Opava. Do jejího čela se postavil opavský rodák a poslanec Robert Freissler, který tak vystřídal dosavadního Slezského zemského prezidenta von Widmanna. Na Opavsku to měli Němci o něco snazší než Němci severočeští, jelikož zde již existovalo Vévodství Horní a Dolní Slezsko. Noví rakouští představitelé tedy nezakládali nové německé orgány, ale pouze převzali orgány bývalého rakouského Slezska. V Sudetsku však měli potíže s národnostními menšinami, jelikož zde bylo v poměru více Čechů než v Německých Čechách a taktéž tu byla početná polská menšina. Zatímco představitelé Německých Čech zvali na své území německou armádu, tak představitelé Sudetska poslali telegram americkému prezidentovi Wilsonovi, kde popisovali Československo jako největší bezpečnostní hrozbu v Evropě. Slezští Němci ještě zápolili s dalším problémem, kterým byly polské nároky na oblast dnešního Slezského a Opolského vojvodství, čímž by ztratili hranici si Německou republikou. Opačná situace byla na jižní Moravě a v jižních Čechách, kde měli Němci přímé spojení s Rakouskem, odkud do těchto oblastí proudily potraviny, zbraně a také vojáci Volkswehru. Všichni představitelé těchto rakouských oblastí však netrpělivě vyčkávali na reakci československých úřadů, která přišla velice brzy.

Československý zásah

Po uzavření kapitoly, kde jsem popisoval vznik, a fungování odtržených oblastí se dostáváme k části, kde budeme řešit reakci Československa. Je třeba říci, že českého obyvatelstva bylo v pohraničí velice málo a většinou dosahovalo kolem 10 procent obyvatelstva. Tudíž nebyly zaznamenány větší odvetné akce českých skupin a spolků a české obyvatelstvo spíše vyčkávalo na reakci československého státu. Každopádně je ale třeba zmínit, že v pohraničí tehdy docházelo k rozsáhlému rabování, kterému se nepostavil pouze rakouský Volkswehr a Heimwehr, ale i čeští dobrovolní hasiči a Dělnická tělovýchovná jednota. Češi tedy spíše chránili majetek a dohlíželi na bezpečnost osob, než aby podnikali akce ke svržení vlády Němců, což je v jejich situaci naprosto pochopitelné.

Hned na přelomu října a listopadu 1918 se čeští politici snažili vést rozhovory s německou stranou. Tyto rozhovory však nebyly jednotného charakteru, jelikož různé politické strany nahlíželi na tento problém různými pohledy. Taktéž je třeba říct, že mnoho tehdejších českých politiků se osobně znalo s těmi německými, jelikož v dobách Rakouska-Uherska sdíleli poslaneckou sněmovnu, zastupitelstva a další orgány. Například sociální demokraté, kteří byli dlouhodobě navázáni na německé prostředí, žádali pro provincie ústupky a chtěli se vzdát českého pohraničí ve prospěch Německé republiky. S takovým postupem však nesouhlasil československý Národní výbor, což byl tehdy nejvyšší orgán Československé republiky. 4. listopadu byl do Prahy pozván jeden ze zástupců provincie Deutschböhmen Josef Seliger, kterému čeští poslanci vstřícně navrhli vytvoření samosprávných pohraničních celků v rámci Československa. Tyto celky měly být řízeny úřady, které měli vést místní Němci a jediné, co by se po nich požadovalo, byla loajalita k novému státu. To Seliger tvrdošíjně odmítl a žádal, aby Československo uznalo Deutschböhmen jako samostatný stát anebo aby se České země vrátili pod Rakousko. Na Seligerovo jednání reagoval i pozdější ministr financí Alois Rašín, který poznamenal: „Právo na sebeurčení je pěkná fráze, ale teď, když vyhrála Dohoda, rozhoduje moc a my s rebely nevyjednáváme!“ Později se uskutečnila ještě dvě taková jednání, která však žádný výsledek nepřinesla a ještě poznamenám, že všechny tři byly iniciovány českou stranou.

Československo nyní začalo zvažovat vojenskou akci, kterou by pro jednou ukončilo činnost vzbouřených provincií. Ministr zahraničí Edvard Beneš, který se tou dobou nacházel v Paříži, se dotázal ministra zahraničí Francie, zda-li podle vítězných mocností Sudety skutečně náleží k Československu. Po kladné odpovědi byl dotčeným stranám předložen návrh vojenské operace, který nejen že Francouzi schválili, ale doporučili českým vojskům ještě razantnější zásah. Ještě před zahájením vojenských zásahů Československo spustilo blokádu pohraničí, která spočívala v uzavření veškerých vlakových a silničních spojení s českým vnitrozemím. Taktéž bylo vyhlášeno embargo na dovoz a vývoz všech surovin a zboží. Rakouské provincie se tedy obrátily na Německo a žádaly o pomoc, která se jim však už nyní nedostala, jelikož by v takovém případě hrozil tvrdý zásah Dohodových armád. Přibližně dvoutýdenní blokáda nalomila morálku německých obyvatel a Volkswehru a Beneš na popud českých poslanců požádal Francii o vyslání tří pluků francouzské armády. Vojenská podpora ale byla zamítnuta a pro operaci na západě byly vyčleněny tři české, doposud rakousko-uherské, pluky – 30. Vysokomýtský, 35. Plzeňský a 28. Pražský. Slezskou provincii měla dobýt zejména nově zformovaná Slovácká brigáda a menší podpůrné jednotky. Vyčleněné útvary dříve zmíněných pluků byly vyčleněny pro obsazení menších jihomoravských a jihočeských provincií.

Česká vojska se dala do pohybu v polovině listopadu 1918 a k prvním ozbrojeným střetům docházelo hned na počátku operace. Jednalo se však většinou o omezené střety, které se omezily na drobnější přestřelky. Postup českých vojáků byl navíc podporován místními Národními výbory a českými tělovýchovnými a hasičskými spolky. Některá města se bránila a v jiných případech čeští vojáci vstoupili do města a pouze odzbrojili místní domobranu. Každopádně vždy docházelo k obsazení klíčových objektů, mezi které se řadily úřady, železniční nádraží, sklady a vojenské posádky. Hlavním cílem v provincii Deutschböhmen byl Liberec, jakožto hlavní město provincie a Litoměřice, kde se nacházelo bývalé císařské vojenské velitelství. K nejtvrdším bojům došlo na jižní Moravě, kde měli Němci silnou pozici, díky přímému spojení s Rakouskem. Například u Mikulova byly rakouské jednotky posíleny námořním praporem Volkswehru. Naopak k téměř mírovému obsazení došlo vedle v jižních Čechách. Obsazování Deutschböhmen a Sudetenland bylo provázeno nahodilými přestřelkami a menšími bitvami o města. Bojové akce trvaly od poloviny listopadu až do konce ledna 1919, kdy se českým vojskům podařilo dobýt veškerá nárokovaná území.

Nyní se podíváme na některé vybrané boje a svědectví. Most, 2. listopadu 1918. V ten den došlo v Mostě k rabování, kterého se účastnili zejména čeští horníci. V reakci na způsobené násilnosti začaly v Mostě aktivně působit jednotky Volkswehru, díky čemuž se rabování přetavilo na otevřený boj mezi Čechy a Němci. 27. listopadu do tohoto dění vstoupilo československé vojsko o síle 200 mužů, které se pokusilo obsadit mostecká kasárna. Tento objekt však držel Volkswehr, který na české vojáky spustil palbu. České vojsko však mělo na své straně dělostřelectvo, díky němuž druhý den obsadilo nádraží, poštu a nakonec i kasárna. Současně byl zatčen tehdejší starosta Mostu Dr. Herold. Obsazením Mostu se Československu podařilo získat důležitou železniční trať, díky které byl obnoven vývoz mosteckého uhlí do českého vnitrozemí.

Chebské letiště, 10. listopadu 1918. Ve 2:30 ráno vyrazilo 150 československých vojáků, vyzbrojených kulomety ze Stříbra směrem na Cheb. Jejich přesun byl velice rychlý, jelikož využili 12 nákladních automobilů a již v 11 dopoledne dorazili na chebské letiště. Jejich úkol byl zajistit cenný aviatický materiál a poslat ho do Prahy. Vojáci na letišti zaujali bojovou formaci a přivolali další jednotku z Plzně, která měla materiál a stroje rozebrat a poslat vlakem pryč. Důvod proč proti nim nezasáhl Volkswehr byl ten, že německý starosta Chebu, v rozporu s nařízením z Vídně o obraně letiště, ráno vojákům rozkázal neklást Čechům odpor. Po příjezdu plzeňských vojáků odletěli do Prahy 3 provozuschopné letouny, přičemž jeden z nich se u chebského vlakového nádraží zřítil a jeho pilot zahynul. Druhý den vojáci naložili na vlak 42 letounů a další vybavení a vyslali ho Prahy, včetně ozbrojeného doprovodu. V Chebu nechali pouze 12 kořistních ruských letadel a 8 porouchaných rakouských letadel.

Dále tu mám osobní svědectví poklidného obsazení Ústí nad Labem českými vojáky, které poskytl spisovatel František Cajthaml ve své knize Sláva a pád „provincie Deutschböhmen“. „Vojáci, pražští hoši, vesele vyskákali z vagónů a seřadili se v plné zbroji na nádraží, kdež se již sešlo množství českého obyvatelstva. Nemožno ani vyjádřiti city, s jakými jsme naše vojsko v Ústí uvítali! Za malou chvíli došly i druhé dvě roty, připojily se k ostatním a major Halík v průvodu členů okresního Národního výboru vtáhl v čele našeho českého vojska do Ústí. Vojáci zpívali vesele naše české písně, Češi na ulicích je nadšeně vítali a Němci stáli sice němě, ale v duchu se radovali, že nyní nastane v městě pokoj a obnovena bude zase bezpečnost obyvatelstva.“

Po obsazení všech provincií se většina příslušníků rakouských vojenských a polovojenských jednotek rozešla do svých domovů a nepodnikali žádné odvetné akce. Pouhý zlomek těchto vojáků utekl do Německa, odkud putovali do Rakouska, aby se mohli znovu připojit k Volkswehru. Liberecká zemská vláda se přesunula do exilu do Vídně, kde vyčkávala na oznámenou mírovou konferenci. Tato vláda si od mírové konference slibovala uznání německých nároků v Česku a kompletní připojení Německého Rakouska k Německé republice. V rakouském a německém tisku se po zásahu začaly objevovat články, které popisovaly českou hrůzovládu a zásahy českých vojáků hodnotily jako nepřiměřené.

Obsazením pohraničí však celá tato peripetie neskončila a ustanovení hranic a zejména rozpad Rakouska-Uherska bylo třeba právně stvrdit. K tomuto účelu byla v září 1919 svolána mírová konference v Saint-Germain-en-Laye u Paříže.

Saintgermainská smlouva a její dopady

V mezičasí mezi ledem 1919, kdy došlo k československému záboru pohraničí a zářím 1919, kdy byla podepsána mírová smlouva, došlo v Německém Rakousku k vyhnání Habsburků dle zákona z 3. dubna 1919. Mírová smlouva byla již plánována od roku 1918 a měla za cíl právně rozdělit Rakousko-Uhersko na nástupnické státy a uspořádat jejich nové mezinárodní poměry. Tato smlouva se však vztahovala na bývalé Předlitavsko a rozpad Uherska řešila Trianonská smlouva z roku 1920. V září se u Paříže sešli zástupci Rakouska, Francie, Velké Británie, Československa a mnoha dalších zemí a tím konference začala. Nutno podotknout, že zástupci rakouských sudetských provincií nebyli na konferenci připuštěni, a to i přesto, že na ni dorazili. Rakousku byla předložena již předběžně vyhotovená smlouva, dle které zaniká soustátí Rakousko-Uhersko a nástupnické Rakousko současné přijímá spoluodpovědnost za rozpoutání války. Dále bylo ustanoveno, že se ruší veškeré rakousko-uherské úřady a že Rakouská státní banka přijímá povinnost zaplatit válečné reparace. Například v článku č. 177 se píše následující: „Vlády spojeneckých mocností potvrzují, že Rakousko a jeho spojenci přijímají zodpovědnost za způsobení ztrát a škod, kterými byly spojenecké a další přidružené vlády a její státní příslušníci vystaveni v důsledku války, kterou na ně uvalila agrese Rakouska-Uherska a jeho spojenci.“ Současně bylo Rakouskému státu zakázáno používat název Německé Rakousko a jakákoliv fúze s Německou republikou byla výslovně zakázána. Branná povinnost byla tímto v Rakousku zakázána a stát směl mít pouze profesionální armádu v maximální síle 30 tisíc mužů.

Co se týče přímo Československa, tak smlouva výslovně připisuje veškerá historická území Českých zemí Československu. Současně se uvádí, že vzniklé rakouské provincie nemají žádný právní základ a jakákoliv jejich existence je nepřípustná. V článcích č. 53 a 54 se píše: „Rakousko, v souladu s již uskutečněnou akcí spojeneckých mocností, uznává úplnou nezávislost Československého státu… Rakousko se vzdává, ve prospěch státu česko-slovenského všech práv a nároků na území bývalé rakousko-uherské monarchie ležící mimo hranice Rakouska, jak je stanoveno v článku 27 části II a uznáno v souladu s touto smlouvou za součást státu česko-slovenského.“

Mimo ustanovení pro Československo smlouva řešila i vypořádání hranic a vztahů s Itálií, „Jugoslávií“, Německem a Polskem. Již 24. září, tedy 2 týdny po podpisu, bylo v rakouském Národním shromáždění zrušeno 10 poslaneckých postů pro zástupce německých Čech. Smlouva začala být účinná od 16. července 1920 a tím oficiálně zaniklo Rakousko-Uhersko a vzniklo Československo. S výsledky mírové konference se většina představitelů německé správy v Českých zemích nesmířila a o 20 let později se někteří z nich aktivně podíleli na formulaci podmínek Mnichovské dohody, která Československo připravila o pohraničí. Je tedy zcela jisté, že podmínky Mnichovské dohody z roku 1938 se neobjevily zčista jasna během 30. let, ale šlo o druhé dějství politické hry, rozehrané již v roce 1918.

Použité zdroje

JEMELKA, Luboš. Německé oblasti při vzniku První republiky. Časopis pro právní vědu a praxi. 2/2003, rozsah stran 172-176.
CAJTHAML, František. Sláva a pád „provincie Deutschböhmen“: příspěvek k dějinám československé revoluce a německé „protirevoluce“ na českém severu. Ústí nad Labem: O. J. Bukač, 1924.
LEXA, Lukáš. Volkswehr v Českých zemích na počátku Československa se zamšřením na jižní Moravu [online]. Brno, 2018 [cit. 2023-09-19]. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Historický ústav. Mgr. Jiří Němec, Ph.D. Dostupné z: IS MUNI
Deutschösterreich. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001-2023 [cit. 2023-09-19]. Dostupné z: Wikipedia
Böhmische Gebiete Deutschösterreichs. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001-2023 [cit. 2023-09-19]. Dostupné z: Wikipedia
Obsazení Sudet (1918). In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001-2023 [cit. 2023-09-19]. Dostupné z: Wikipedia
Saintgermainská smlouva. Saint-Germain-en-Laye, 1919. Dostupné z: Wikisource