Běloruský les smrti Kurapaty

Autor: Václav Hnát
Původní datum vydání: 18. 9. 2024

Sledujte epizodu jako video nebo si ji poslechněte jako podcast.

Úvod

Je konec roku 1937 a nacházíme se v sovětském Bělorusku, přibližně 7 km od Minsku. Můžeme vidět, jak dělníci dokončují stavbu vysokého plotu s ostnatým drátem, kterým ohradili jednu bezejmennou písčitou pláň. Za plotem stojí ozbrojení vojáci a v dálce můžeme slyšet hukot přijíždějících aut. Do toho všeho se téměř neustále ozývají hlasité výstřely. Toto děsivé místo jednoho dne získá název Kurapaty a místo planiny na něm bude stát les. Během 4 let zde zemřelo přibližně 200 tisíc lidí.

V této epizodě se podíváme na velmi důležitý příběh, který nás provede případy masových perzekucí běloruských občanů z dob stalinismu, soukromým i státním vyšetřováním těchto zločinů a na konec i smutným osudem Běloruska, které se svým utrápeným předkům otočilo zády. Celou epizodou nás bude provádět osoba běloruského historika, archeologa a současného exilového politika Zjanona Pazňaka, který se významně zasadil o nalezení místa a jeho popularizaci. Mnoho informací, kde tu zazní, vychází mimo jiné z jeho osobních výpovědí a z výpovědí svědků těchto hrůzných činů.

Velká čistka

Vzhledem k tomu, že jsem tuto epizodu napsal chronologicky, tak nejprve zavítáme do období, kdy došlo ke vzniku sovětského Běloruska. Ke konci první světové války připadlo území dnešního Běloruska v rámci Brestlitevského míru Německému císařství. Touto smlouvou skončila válka na východní frontě s Ruskem a za podpory německé správy byla 25. března 1918 vyhlášena Běloruská lidová republika. Rok 1918 byl však extrémně chaotický, k čemuž přispěla i definitivní porážka Německa a Rakouska-Uherska. Nový běloruský stát, nedisponující žádným pevně definovaným územím, bez armády a bezpečnostních sborů se tak stane potravou pro nově vzniklé Polsko a bolševické Rusko. Západní část současného Běloruska tak ovládalo Polsko a tu východní Sovětský svaz, který si pro běloruské obyvatelstvo nepřipraví jen pokračující rusifikaci, ale i fyzickou likvidaci nemalého počtu lidí. Počátek 20. let minulého století byl ale pro rodící se bolševický stát náročný a spíše se soustředil na války, vedené se svými sousedy. Do toho navíc vstupovali formující se běloruští partyzáni, kteří se z mnoha důvodů nesmířili se vznikem Běloruské sovětské socialistické republiky v roce 1919. Někteří bojovali čistě za samostatnost Běloruska, jiní za obnovu monarchie, anebo šlo o vesničany, bojující proti kolektivizaci zemědělské půdy. Jejich rozmanitý partyzánský boj, zahrnující sabotáže, přepady vojenských hlídek či útoky na objekty komunistické strany byl ale tvrdě potlačován rozvědkou GRU a tajnou policií Čeka. Na konci 20. let byly běloruské oddíly rozprášeny a zanechaly na obou stranách konfliktu své dědictví, které na jedné straně vedlo k formování běloruské národní identity a na straně druhé k tvrdé pomstě.

Počátkem 30. let bylo Bělorusko pevně ukotveno v sovětském soustátí, na jehož vrcholu tehdy stál jediný muž, mající moc nad veškerým děním. Jeho jméno je Josif Stalin. Tento bývalý gruzínský bandita Bělorusům jejich vzpurnost neodpustil a v rámci svých zrůdných plánů se jim hodlal pomstít. Prvním krokem byla násilná kolektivizace, kdy byla samostatně hospodařícím zemědělcům odebírána jejich půda, což s sebou přineslo nejen utrpení jednotlivců ale i krach sovětského hospodářství. Na některých místech dokonce vypukl hladomor a na úroveň z 20. let se sovětské zemědělství dostalo až v 50. letech. Ale to je zase jiný příběh. K utlačovaným zemědělcům se ale velmi brzy přidají všechny vrstvy tehdejší sovětské společnosti – úředníci, policisté, inteligence, věřící a dokonce i samotní členové komunistické strany. Stalinovi stačilo pouze najít záminku.

Záminka přišla 1. prosince 1934, kdy byl po cestě do své kanceláře zastřelen velmi oblíbený první tajemník leningradského oblastního výboru Sergej Kirov. Jeho viditelná popularita zajistila i výrazný ohlas jeho smrti, což Stalin využil k rozpoutání něčeho, čemu se dnes říká Velká čistka. Podle něj byl atentát součástí velkého spiknutí proti jeho vládě a začal likvidovat každého domnělého nepřítele. K nepřízni všech sovětských občanů se ale mohlo jednat například o funkcionáře strany anebo o obyčejného rolníka uprostřed Sibiře. Počátek Velké čistky se promítl i do organizace bezpečnostních sborů, mezi které 10. července 1934 přibyl Lidový komisariát vnitřních záležitostí, zkráceně NKVD. Jeho příslušníci pak provedou většinu následných vražd. Konkrétně v Bělorusku se tyto represe mezi lety 1934 až 1937 omezovaly pouze na majitele zemědělských nemovitostí, podobně jako ve 20. letech. Zlom poté přišel v září 1937. Díky odtajněné části Archivu prezidenta Ruské federace máme možnost se dostat ke spisu č. 411 s názvem „Seznam osob, které jsou předmětem soudního řízení vojenským kolegiem Nejvyššího soudu SSSR“. Šlo o seznam tzv. „nepřátel lidu“ z celého Sovětského svazu, vyhotovený 7. října 1937 a vlastnoručně podepsán Stalinem. Pro nás je nyní nejdůležitější jeho podkategorie, týkající se čistě Běloruska, z 15. září 1937, která vznikla za přispění běloruského ředitelství NKVD. V dokumentu bylo vypsáno přesně 113 Bělorusů, které bylo třeba zlikvidovat během jednoho zátahu. Šlo o důležité osobnosti Běloruské sovětské socialistické republiky, mezi kterými bychom našli úředníky, novináře, učitele, spisovatele, vojáky či ředitele strategických podniků. Tito lidé pak byli v noci z 29. na 30. října 1937 hromadně pozatýkáni a bez jakéhokoliv soudu popraveni. Tato noc později vešla do běloruských dějin jako Černá noc nebo Noc zastřelených básníků. Stalin se tak během několika hodin vypořádal se zdejší vlivnou inteligencí a nyní si brousil zuby na běžné občany.

30. října 1937 se Velká čistka v Bělorusku rozjela naplno, jelikož odstraněním běloruské inteligence byl na území Běloruska aktivován rozkaz č. 485 ze 7. srpna 1937, kterým měli být hromadně zatýkáni a popravováni běžní lidé. Tento rozkaz ale oproti spisu č. 411 neobsahoval konkrétní jména ale kvóty. Podle těchto kvót mělo být během první fáze takto pozabíjeno 12 tisíc lidí. Ve skutečnosti ale bylo dle dochovaných písemností popraveno 17 772 zdejších obyvatel. Další tisíce lidí pak přesunuli k polárnímu kruhu, zejména do města Vorkuta nebo do Soloveckého tábora zvláštního určení. Popravy se tehdy uskutečňovaly na mnoha místech Běloruska a rozhodně už nešlo pouze o sklepení budov NKVD. Popravy se uskutečňovaly během dní i nocí na mnoha veřejně přístupných místech, díky čemuž se dochovalo poměrně dost svědectví. Mnozí nepřímí svědci popisovali, že za jejich obcí se pravidelně ozývaly burácející motory náklaďáků, po kterých následovaly výstřely. Mnoho z lidí se ale dostalo blíže a viděli, jak příslušníci NKVD popravují a pohřbívají své oběti. Ke konkrétním svědectvím se ale dostaneme až v další kapitole, kdy celou věc podchytí archeolog Zjanon Pazňak. Mezi jedno z míst, kde se velmi hojně, a zřejmě nejvíce, vraždilo, patřila i písčitá planina kousek za hlavním městem Minskem. Tato planina nebyla oproti dnešku součástí městské aglomerace a téměř nic se na ní nenacházelo, opomeneme-li písčitou půdu. Na tehdejších mapách ani neměla žádné zeměpisné pojmenování. A právě na tomto zapomenutém místě docházelo mezi lety 1937 až 1941 k masovému vraždění, které bylo doprovázeno dalším velmi netypickým fenoménem. Na tomto místě totiž začal v této době zničehonic vyrůstat borovicový les. Ten vysadili příslušníci NKVD, jelikož se domnívali, že stromy lépe skryjí hromadné hroby. Toto bezejmenné místo bylo vybráno zřejmě proto, že bylo v dojezdové vzdálenosti od Minsku a zároveň bylo dostatečně odlehlé od větších aglomerací. Výstřely se odtud přestaly ozývat až v roce 1941, kdy Německo napadlo Sovětský svaz a NKVD mělo na starosti spíše střelbu do vlastních vojáků, než do vlastních civilistů. Dle dochovaných záznamů víme, že Kurapaty se během války nestaly bojištěm a veškeré válečné dění se jim naprosto vyhnulo. Čemu se ale nevyhnuly, byla letmá svědectví lidí, kteří mezi lety 1937 až 1941 náhodou uviděli tyto strašlivé procesy. Strachem paralyzovaní svědci si ale všechny tyto nepříjemné zážitky ponechali pro sebe. Strach v těchto lidech přežil i konec stalinismu v 50. letech, brežněvismus v 60. a 70. letech, a vypadalo to, že jejich svědectví nikdy nespatří světlo světa. V polovině 80. let ale přichází na scénu Michail Gorbačov a jeho tzv. Perestrojka, která poměry v Sovětském svazu bezprecedentně uvolní.

Vstupem do období perestrojky současně uzavírám první kapitolu o obecném historickém vývoji a nyní konečně přejdeme k osobě Zjanona Pazňaka, který svojí činností odhalí zmíněné stalinistické zločiny. Popularizace tohoto případu pak pomůže odstartovat i běloruskou touhu po samostatnosti.

Síla paměti

Druhou kapitolu odstartuji životním příběhem zmíněného historika, jelikož je pro další vývoj událostí velice důležitý. Zjanon Pazňak se narodil 24. dubna 1944 v běloruském městě Subotniki během německé okupace. Narodil se do významné katolické rodiny, jelikož jeho dědeček Jan Pazňak byl známým nakladatelem, publicistou a později i politikem. V roce 1917 založil v Petrohradě Křesťanskodemokratickou unii a od bolševické revoluce působil v tehdy polském Vilniusu. Zde během 20. a 30. let vydával katolické časopisy a zastupoval běloruskou menšinu v Polské republice. Od počátku 30. let dokonce zastupoval město Vilnius v rámci své křesťansko-demokratické strany. V říjnu 1939 byl příslušníky NKVD jako zástupce běloruské inteligence unesen a jeho stopa končí záznamem 15. brigády NKVD z 22. dubna 1940, kdy byl převezen z Červeně do Minsku. Předpokládá se, že do roku 1941 byl v Minsku popraven a stal se tak jednou z obětí zmíněné Velké čistky. Osud Zjanonova 22letého otce byl také nešťastný, jelikož byl v létě 1944 odveden do Rudé armády a v prosinci téhož roku zabit v boji. Jediný, kdo mu v jeho dětství zbyl, byla jeho matka Hanna, která všechna tato sovětsko-německá běsnění přežila.

Střední školu Zjanon vystudoval ve svém rodném městě, a v průběhu let se v něm probudilo jeho intelektuální pozadí, jelikož odešel do Běloruského státního divadelního a uměleckého institutu v Minsku studovat divadelní vědy. Své vysokoškolské studium úspěšně dokončil v roce 1967 a nastoupil na postgraduální kurz dějin umění v Národní akademii věd. Během postgraduálu si poprvé vyzkoušel boj s tehdejší nekompromisní státní mocí, když v roce 1969 uveřejnil v novinách Pravda článek o nutnosti zachovat minské historické čtvrti, které se měly zbourat. Tyto historické domy však byly sovětskou mocí i tak zničeny. Jeho marný boj o zachování kulturních památek byl ale jen slabý odvar toho, co ho čekalo na konci 80. let. V roce 1972 pak dokončil svá prezenční studia a nastoupil na Institut uměleckých studií, odkud byl po dvou letech práce pro své názory propuštěn. Kvůli tomu strávil roky 1974 až 1976 mimo akademickou půdu, ale poté se uchytil na Historickém ústavu Akademie věd Běloruska. Nastoupil na oddělení archeologie, které se začal poměrně intenzivně věnovat, což ho nakonec vyneslo do křesla vedoucího tohoto oddělení. Během své práce se věnoval zejména pozdnímu středověku, který na území Běloruska zanechal nemalý počet stop. Nicméně i v pozici vedoucího archeologa narazil na státní moc, kdy mu vedení Akademie věd nechtělo dovolit obhájit svoji disertační práci s názvem „Problémy formování a rozvoje běloruského profesionálního divadla na počátku 20. století“. Nakonec ji ale obhájil v roce 1981 v Leningradu.

Pazňak se již během svého mládí setkával dle vlastních slov s hrůznými svědectvími lidí, kteří přežili gulag a popisovali mu dění v táborech. Nejvíce ho ale tehdy zasáhla slova Ivana Trofimoviče Smala, bývalého představitele samostatné Běloruské lidové republiky, o které jsem mluvil v první kapitole. Ten mimo jiné popisoval, jak je při příjezdu do tábora jejich věznitelé polili vodou a mnoho vězňů umrzlo. Dále se dostal ke svědectví jistého důstojníka Rudé armády Pjotra Uvarova, který se v roce 1944 účastnil deportací Krymských Tatarů do Uzbekistánu, aby mohl být poloostrov rusifikován. To, co se během deportací dělo, bylo naprosto šílené. K takovýmto svědectvím se Pazňak během 50. a 60. let dostával zcela pravidelně a během let sedmdesátých si poté posteskl, že si je nezapisoval v přesném znění. Čas totiž plynul, svědci umírali a na zločiny se začalo zapomínat. Zjanon popisoval, že právě během 70. let přišla první vlna hromadného zapomínání a zlehčování stalinských zločinů, která se nese až do dnešních dní. V té době žil na severovýchodním okraji Minsku, který se od konce 30. let poměrně rozrostl. V průběhu toho se zde setkával se starými lidmi, kteří mu vykládali o hrobech v nedalekém lese, ke kterým se vázalo několik jejich svědectví. Popisovali, jak se z této oblasti na konci 30. let ozývaly výstřely a poté tam nacházeli hromadné hroby. Pazňak se tedy na toto nedaleké místo vydal a nalezl zde mnoho propadlých jam, ve kterých se někdy dokonce povalovaly kosti. Dle jeho slov mu bylo hned jasné, že jde o hroby z hromadných poprav a začal vše okolo tohoto místa soukromě dokumentovat. Kurapaty se tak staly jeho tajemstvím, protože v 70. letech nebylo ještě možné odhalovat zločiny tohoto charakteru. Bylo mu jasné, že pokud by své poznání publikoval, tak by byl okamžitě zatčen a sovětská moc by místo zničila například stavbou rybníka či stadionu.

Pazňak se se svými dosavadními zjištěními svěřil svému kolegovi Jauhenovi Šmyhalevovi, kterému věřil, a kterého požádal o pomoc. V rámci svých dřívějších chyb s uchováním svědectví Jauhenovi navrhnul, že mohli společně obcházet místní seniory a všechna jejich svědectví zapisovat. Zjistili, že v době, kdy mělo k popravám docházet, ležel Minsk ještě poměrně daleko a nacházelo se tu jen pár malých obcí. Byli to Zielony Luh, Cna-Jodkava a Drozdava. Všichni vyslýchaní obyvatelé těchto obcí se shodli na tom, že koncem roku 1937 vybudovali příslušníci NKVD na 15 hektarové planině vysoký plot a začali ho hlídat ozbrojené stráže se psi. Do tohoto záhadného nepřístupného prostoru byla navíc 2 kilometry severně od obce Zielony Luh vybudovaná štěrková silnice. Té se později začalo přezdívat cesta smrti, protože po ní jezdily vojenské náklaďáky naplněné lidmi a poté se vracely zpět prázdné. Někteří ale vzpomínali, že úplně zpočátku nebyl prostor oplocen a k popravám bylo možné se dostat. Jedna z očitých svědkyň byla tehdy 10letá Volha Barouskaya, která se do těchto míst vydala a uviděla přijíždějící auta, ze kterých poté vyskakovali křičící a plačící lidé. Ti byli poté odvedeni k vykopané jámě. Ona sama se schovala do opuštěného vlčího doupěte, dokud vše neskončilo. Když přišla domů, tak jí její máma řekla, aby o tom nikomu neříkala. Po určitě době se evidentně vytvořil pravidelný rozvrh, protože zdejší vzpomínají, že výstřely se ozývaly vždy po obědě, po večeři a poté celou noc. Podle Batiana Nikolaeviče, narozeného roku 1913, nemohli zdejší lidé kvůli nočním výstřelům několik let pořádně spát. Mykola Petrovič, který byl tehdy malý kluk, vzpomíná, že někteří starší kluci ze vsi dokonce přelezli plot a viděli, co se tam dělo. Když se ho Pazňak a Šmyhalev dotazovali, o koho šlo a jestli stále žije, tak je odkázal na jistého Mykolu Karpoviče. Toho se jim podařilo vypátrat a vypověděl, že mezi lety 1937 a 1938 se mu podařilo několikrát dostat do zakázané zóny. Prý viděl lidi, kterým byl po příjezdu do úst vložen korkový roubík, aby nemohli křičet a pak byli voděni k jámám. Podle jeho pozorování byly jámy vždy kopány dopoledne, aby byly přichystané na nadcházející noční turnus. Popsal také zvláštní způsob střelby, kdy se vojáci snažili využít jeden puškový náboj pro co nejvíce obětí.

Říkalo se, že odtud nikdo nikdy neutekl, krom jednoho muže v roce 1938, kterému se mělo podařit přelézt plot. Jak se k plotu dostal, se neví, ale někteří svědci nezávisle na sobě vypověděli, že ho přelezl a utekl neznámo kam. Tento příběh potvrzuje i Maria Patyarshuková ze Cny-Jodkavy. V této vsi vyslechli také Valentinu Šahanovou, která popsala, že když jí bylo 10 nebo 12 let, tak se s kamarádem podkopali pod plot a šli sbírat lesní plody. Když se vraceli stejnou cestou zpět, tak si všimli vojáka, který je nejspíše celou dobu pozoroval. Během rozhovoru se také ptali na druhou světovou válku, jestli zmíněné zločiny náhodou nepáchali Němci. Paní Šahanová, stejně jako všichni ostatní tyto otázky negovala, a tvrdila, že během války Němci tento prostor nijak nevyužívali. Zakázaná zóna totiž přestala fungovat v roce 1941, když začala válka, a místní lidé plot svépomocí rozebrali. Když se prostor otevřel, tak někteří místní začali do nového lesa chodit a brzy se rozšířila lidová povídačka o tom, že na zdejších propadlinách rostou zásadně červeno-šarlatové houby, které po uvaření měly česnekovou příchuť. Jejich zabarvení mělo být způsobenou prolitou krví. Naopak někteří lidé, jako například Mykola Ignašov – válečný veterán, který prošel celou válkou, se po návratu do Zieloného Luhu k tomuto místu ani nepřibližoval, protože mu navracelo způsobené trauma. Ještě je třeba zmínit, že lidé, kteří za plotem umírali, nebyli pouze neznámí cizinci ze zbytu Běloruska, ale čas od času se mezi nimi našlo i několik lidí z okolích obcí. Většina dotazovaných zmiňovala, že někdy zajelo do vesnice vojenské auto, do kterého poté odváděli místní lidi, kteří se už nikdy nevrátili. Valentina Šahanova totiž dále sdělila, že od starších lidí jako dítě slyšela, že předsedové místních sovětů museli NKVD dodávat seznamy tzv. nepřátel lidu, kteří poté mizeli ve zmíněných autech.

Zajímavostí je i samotné pojmenování lesa, jelikož stav z 30. let vydržel až do let osmdesátých a toto místo na mapě nemělo žádné označení. Pazňakovi se podařilo zjistit, že ho dříve lidé nazývali Brod, protože část současného lesa bývala bažina. Starší lidé, kteří si pamatovali zmíněné hrůzy a kteří si se Zjanonem povídali, mu říkali Kurapaty. Proč zrovna tento název? Jedná se zkomoleninu pod vlivem zdejšího nářečí, a má jít původně o slovo „koroptve“. Nejde však o drůbež, ale o místní pojmenování bílých sněženek, které rostly na hrobech. Z koroptví se tak staly Kurapaty. Další zajímavostí je, hroby byly ještě před Pazňakovým pátráním několikrát objeveny. Nejspíše poprvé už v roce 1956, kdy začala výstavba jednoproudé silnice, která je dnes známá jako Minský okruh. Dělníci, stavějící 52. kilometr, v lese objevili velké množství lidských kosterních pozůstatků a svůj nález ohlásili vedení stavby. Stavbyvedoucí to oznámil ředitelství podniku a místnímu sovětu, a z obou míst mu přišla ta stejná zpráva. Kostry odklidit, nic neoznamovat milici a pokračovat ve stavbě dál. Jestli někdo další během 50. a 60. let hroby objevil, to prokazatelně nevíme. Na základě dochovaných výpovědí ale víme, že zde počátkem 70. let započal podnik Belspetsmontazh výstavbu nového plynovodu, a jeho dělníci taktéž nalezli lidské ostatky. Vedoucí podniku Alexandr Šljachtin, stejně jako jeho předchůdci, nic milici neohlásil a stavba pokračovala dál. Vstupem do této doby se nyní vrátíme k Pazňakovi a jeho pátrání.

V 70. letech, kdy Pazňak začal se Šmyhalevem případ dokumentovat, začala v rámci rozšiřování Minsku výstavba obrovského sídliště Lug-6, které se stalo součástí místní části Zielony Luh a končit měla až na samém okraji lesa. Tato skutečnost začala jejich soukromé vyšetřování komplikovat, protože se v lese začali objevovat obyvatelé nového sídliště, kteří mohli svá zjištění oznámit sovětským úřadům. Nyní bylo třeba řádně prozkoumat místo a tak se začali čím dál častěji vydávat do Kurapat analyzovat terén. Pazňak popisoval, jak se vydávali vstříc lesnímu svahu a po cestě objevovali větší či menší propadliny, které značily hroby. Když svah překonali a vyšli na vrchol hřebene, tak objevili dlouhý a úzký vyhlazený terén ve tvaru silnice. Objevili tedy i příjezdovou cestu, o které se zmiňovali jejich svědci. Po celém okraji lesa zase odhalili malé úzké prohlubně, které se vyskytovaly pravidelně každé 4 metry. Na základě toho zjistili, kudy přibližně vedl zmiňovaný plot. Na přelomu 70. a 80. let už Pazňak se Šmyhalevem potkávali na okraji lesa spousty lidí, kteří nevědomky na hrobech rozdělávali grily a za zvuků kytar a tranzistorů se bavili. V reakci na to Jauhen Šmyhalev Pazňakovi řekl: „Až zemřou umlčení důchodci, kteří tuto amnézii vytvořili, budou uloženi do rakví, u hrobů se o nich řeknou krásná slova a zahraje orchestr. A co ti, kteří tu leží? Jim místo orchestru hrály výstřely, a jejich děti a rodiny pak trpěly. Ne, musíme si vše zapamatovat, ať se to dozví každý.“

Jejich touha po publikování svých zjištění ale musela být v této době ještě potlačena, protože po smrti Leonida Brežněva se na postu generálního tajemníka vystřídali ještě další dva konzervativci. Po spuštění přestavby v roce 1985 ale již bylo cítit, že čas publikování případu se rychle blíží.

Čas obrody

V rámci našeho příběhu se rychle přesuneme do roku 1988, kdy už 3 roky probíhala přestavba sovětské společnosti. V souvislosti s tím si většina lidí představí zejména ekonomické změny, vznik soukromého vlastnictví atd. Změny se však dotkly i dalších aspektů zdejšího života. Vedoucí archeologického oddělení Zjanon Pazňak si totiž začal všímat změn i v rámci Akademie věd, protože se začal měnit přístup k interpretaci dějin. Ideologie začala jít během práce stranou a úřednický aparát, který dříve spoustu věcí tvrdě zamítal, si nyní byl ve všem nejistý. Tehdy přišel čas odhalit pravdu o Kurapatech. Ale ještě předtím, než došlo k publikaci případu, tak se 5. května 1988 vydal pětičlenný archeologický tým do lesa, aby odhalil několik hrobů. Pazňak tedy vyhotovil oficiální dokumenty a archeologický průzkum oznámil předsedovi místního sovětu obce Baraŭliany, jelikož se Kurapaty tehdy nacházely v jejím katastrálním území. Předseda Siarhei Čachanec byl o celé záležitosti popravdě vyrozuměn a nechal v tichosti zhotovit speciální rakve pro případné nalezené ostatky. Další orgány nebylo podle tehdejšího právního řádu třeba informovat, což bylo pro Pazňakův tým zásadní.

Když archeologický tým došel k jedné náhodně vybrané jámě, tak vykopal 1,5 metru hlubokou díru a překvapivě nic nenašli. To tým šokovalo, jelikož se domnívali, že v každé z jam najdou kosti. Pazňak se během toho domníval, že kosti buď vykopali zvědaví lidé anebo se sovětská moc po válce snažila zahladit stopy. Naštěstí pro ně se spíše jednalo o ten první případ, protože k nim během vykopávek přišli 3 chlapci Igor Baga, Viktor Petrovič a Alexander Makrušyn, kteří tvrdili, že 1. května objevili v jámě kosti, které potom naházeli zpět. Tým je tedy následoval na ono místo, kde se ve vykopané jámě povalovalo větší množství lidských kostí a s nimi i kožené či gumové boty. Po jejich odklizení tuto jámu ještě prohloubili o další 2 metry a našli obrovské množství důkazů. Nalezli ostatky 23 různých lidí a k tomu dále smaltované nádobí, zubní kartáček vyrobený ve Vitebsku, kulaté brýle s tenkými kovovými obrubami, pánské i dámské boty a peněženky. Všechny tyto předměty budou pro budoucí vyšetřování velice důležité, protože nesly určující markanty – místo a dobu výroby předmětů. Například v peněženkách nalezli sovětské mince s vrchním datem emise 1937 a boty zase nesly označení výrobce a kolekce. Všechny nalezené lebky sice v sobě měly kulatý vstřel, ale jejich místo se často měnilo. Některé ho měly na temeni či v zátylku, zatímco jiné na spánku či na čele. To svědčilo o různých provedeních poprav a shodovaly se se svědectvím Mykoly Karpoviče, který tyto hrůzy viděl na vlastní oči. Po odhalení prvního hrobu se tým vydal po svahu na kopec, do míst bývalé „cesty smrti“, kde vykopali další jámu. I tato byla již zčásti vykopána, jelikož stála v cestě plynovodu a dělníci Belspetsmontazhe ji částečně neodborně exhumovali. Po prohloubení díry ale nalezli 15 lebek a 20 párů kožených bot, což bude důležité. Jeden pár totiž nesl označení v lotyšštině a říkal, že byl vyroben v roce 1939 v Rize, a to byl první impuls k tomu se domnívat, že oběťmi nebyli pouze Bělorusové, jak se dosud myslelo. Celý proces prvotního odhalování hrobů nebyl dokumentován pouze fotograficky, ale i na kameru. Všechny provedené úkony byly navíc pečlivě zapsány dle interních archeologických pravidel, aby se při chystaném odhalení a vyšetřování vyhnuli zpochybňování jejich tvrzení.

Započatý proces pokračoval tím, že se Pazňak přelomu května a června domluvil s redakcí novin Svazu běloruských spisovatelů s názvem Literatura a umění na uveřejnění článku, který společně se Šmyhalevem napsali. Rozhodli se v něm poměrně stručně a jasně poukázat na problematiku a důležitost Kurapat. Rozhodli se při tom těžit ze získaných výpovědí svědků a z vlastních zjištění během archeologického průzkumu. Taktéž v něm byla cítit ostrá kritika stalinismu a výzva k řádnému vyšetření těchto zločinů. Na textu bylo poznat, že jej psali historici a nyní si dovolím přečíst jeho začátek: „To, co chceme našim čtenářům sdělit, je mnohým známo. Ale očividně, stejně jako my, ti, kteří o všem věděli, se přizpůsobili okolnostem a trpěli. Tato trpělivost pro nás byla nesnesitelná. Nesnesitelná z uvědomění, že život rychle plyne, lidé umírají a vzpomínka na hrozné zločiny spáchané ve 30. letech mizí. Nesnesitelná z uvědomění, že pokud se ztratí, bude tato vzpomínka zesměšňována a bude se opakovat stále dokola.“ Když se vedení novin dozvědělo, jaký text mají uveřejnit, tak zasáhlo. Redakce se ale postavila na Pazňakovu stranu a bojovala za uveřejnění článku, načež jim vedení dočasně zastavilo tiskařské lisy. Boj se ale vyplatil a redakce si uveřejnění vybojovala. 3. června 1988 se pak článek sice na pultech trafik objevil, ale pouze v omezeném nákladu. Článek ale strhnul obrovskou vlnu zájmu a lidé po celém Bělorusku ho začali v podnicích s kopírkami masivně šířit. Odhaduje se, že bylo vytvořeno přibližně 30 tisíc kopií, což bylo na tu dobu úctyhodné číslo. Stačilo tedy pouze zažehnout jiskru, aby začal hořet pomyslný les.

O dosud neznámých Kurapatech se najednou začalo mluvit po celé zemi a věří se, že šlo o zásadní impuls, kdy si běloruští lidé začali po desítkách let sovětského útlaku uvědomovat svoji vlastní státnost. Pro spoustu lidí to byl šok, jelikož ve sdělovacích prostředích nikdy nezažili nic jiného než sovětskou propagandu a informace o masových zločinech, spáchaných bezpečnostními sbory, je přiměla přehodnotit svůj vztah k tehdejším úřadům. Na druhé straně úřady na informace z článku zareagovaly různorodě. To byl důsledek probíhající perestrojky, kdy záleželo spíše na vedení každého úřadu. Některé měly neostalinské tendence, zatímco jiné měly volný a nezaujatý přístup. První úřední reakce na objevení Kurapat přišla z běloruské Generální prokuratury, která pouhých 11 dní od uveřejnění zahájila trestní řízení, v jehož čele stanul speciální vyšetřovatel Yazep Brolishs. Cílem trestního řízení bylo odhalit všechny okolnosti masových vražd a zjistit pachatele, bez zaměření na politický kontext událostí. Druhý orgán, který na situaci zareagoval, byla Rada ministrů nebo-li tehdejší vláda Běloruska. Ta v polovině července zřídila tzv. Státní komisi pro vyšetřování zločinů v Kurapatech, která se oproti prokuratuře měla věnovat spíše politickému kontextu zločinů. Členy komise se stali historici, spisovatelé, zástupci ministerstva vnitra, ministerstva spravedlnosti, Nejvyššího soudu a Výboru pro státní bezpečnost. Vedoucí komise se stala místopředsedkyně Rady ministrů Nina Mazaj.

Za přímé účasti vyšetřovacího týmu Generální prokuratury a Státní komise provedl tentokrát rozšířený archeologický tým Akademie věd další vykopávky a exhumace hrobů. Šlo o velkou akci, během které bylo postupně prozkoumáno 30 hektarů půdy v Kurapatech a blízkém okolí, přičemž bylo exhumováno 510 hrobů různých velikostí. V největší jámě, kterou tehdy objevili, byly nalezeny ostatky 372 lidí. Jak jsem zmiňoval dříve, tak krom kostí se v jámách nacházely i osobní věcí obětí, které odhalily mnoho děsivých skutečností. Podle nalezených věcí bylo totiž zjištěno, že do roku 1939 zde byli popravováni a pohřbíváni pouze obyvatelé východního Běloruska, které tehdy náleželo Sovětskému svazu. Po společném německo-sovětském obsazení Polska zde ale začali být popravování i obyvatelé dnešního západního Běloruska, včetně Poláků. O tom například svědčí předměty polské výroby s polskými nápisy. V poslední fázi se do tohoto nešťastného seznamu obětí dostali i obyvatelé Pobaltí, jejichž státy se v červnu 1940 staly obětí sovětské expanze. Všechny předměty poukazovaly na to, že k popravám docházelo mezi lety 1937 až 1941, jelikož se žádné novější věci u obětí nenašly. Krom nalezených předmětů se vyšetřovatel Generální prokuratury zaměřil i na použité střelivo a zajistil celkem 177 nábojnic a 28 vypálených střel. V drtivé většině se jednalo o střelivo do revolverů Nagant vz. 1895 a samonabíjecích pistolí Tokarev vz. 1933. Několik málo nábojnic bylo vypáleno z pistolí Walther a Browning. Nicméně ty všechny běžně používala NKVD. Během provádění vykopávek bylo navíc vyšetřujícími orgány oficiálně vyslechnuto 55 svědků, kteří dříve mluvili pouze s Pazňakem.

Vykopávky probíhaly přes léto 1988 a na podzim vznikaly vyšetřovací zprávy. V rámci těchto zpráv vznikly také statistiky, dle kterých různé orgány odhadovaly celkový počet obětí. Podle Generální prokuratury, která postupovala přísně podle forenzních metod, bylo v Kurapatech zabito minimálně 30 tisíc lidí. Podle statistiky Státní komise Rady ministrů mělo jít přibližně o 100 tisíc obětí. Archeologický tým Zjanona Pazňaka došel k nejvyšším číslům a podle nich tam bylo zabito přibližně 250 tisíc lidí. Archeologové totiž do výpočtů přidali několik proměnných, mezi které patřilo odstraňování hrobů během stavby silnice a plynovodu, náhodné objevy, a domnělé úmyslné odstraňování z konce 40. let. Podle Pazňaka měly být po druhé světové válce, v reakci na objevení Katyňského masakru, do Kurapat posláni vojáci, aby zlikvidovali zdejší pohřebiště. Jeho celkové odhady tak poté dosáhly děsivého čísla 250 tisíc. V souvislosti s tím je třeba upozornit na to, že mnoho akademiků z celého světa, zejména historiků, se nejvíce přiklání k číslům Zjanona Pazňaka a někteří tvrdí, že jich mohlo být ještě o něco více. Vyhotovením statistik se tak dostáváme k uzavření vyšetřování ze strany Generální prokuratury a k její závěrečné zprávě, ve které zástupce hlavního vyšetřovatele Georgij Tarnawsky konstatuje mimo jiné následující: „Bylo jednoznačně prokázáno, že popravy prováděli zaměstnanci velitelského úřadu NKVD Běloruské sovětské socialistické republiky. S přihlédnutím k tomu, že velitelé zdejší NKVD a další osoby, které se provinily těmito represemi, byly odsouzeny k trestu smrti nebo již zemřely, bylo v souladu s trestním řádem Běloruské sovětské socialistické republiky trestní řízení zastaveno.“

Lidé, konfrontovaní hrůzami Pazňakových zjištění, byli z výsledku vyšetřování rozhořčeni a hodlali se s tímto krvavým dědictvím vyrovnat po svém bez účasti úředního aparátu. To vedlo k několika živelným demonstracím, na kterých se poprvé po desetiletích veřejně objevily zakázané bílé prapory s červeným pruhem, což je původní vlajka samostatného Běloruska. Do protestů se zapojil i sám Pazňak, který se svými známými živelně založil spolek Komitet-58, odkazující svým názvem na paragraf stalinského trestního zákona, kterým jeho podřízení usmrtili nespočet lidí. Spolek v říjnu 1988 zorganizoval první masovou demonstraci a první demonstrativní pochod do Kurapat, který byl záhy za pomocí slzného plynu rozehnán milicí. Rozehnání demonstrace ale sovětským úřadům již nebylo nic platné, jelikož se na příští rok už chystaly další masivní akce. Ta nejdůležitější se plánovala symbolicky na říjen 1989, kdy se slavil komunisty zakázaný svátek Dziady. Ve své podstatě jde o Dušičky s náboženským kontextem. Tuto velkou demonstraci začal Pazňak se svými přáteli intenzivně plánovat v červnu 1989, kdy současně založil své politické hnutí. Nazývalo se Běloruská lidová fronta, a začlenila se do soustavy dalších lidových front, vznikajících v Pobaltí či na Ukrajině. Kvůli svému protestnímu charakteru ale bylo na hnutí a na chystanou akci uvaleno ze strany KGB informační embargo. Organizátoři tedy nemohli žádné své texty či pozvánky šířit tiskem či rozhlasem. I přesto se informace rozšířila a 29. října do Kurapat dorazilo přibližně 50 tisíc lidí, kteří se zúčastnili naprosto fenomenálního procesí, kdy byly do lesa umístěny obří dřevěné kříže. Celá akce začala symbolicky u bývalé budovy minské NKVD a zúčastnili se jí zástupci pravoslavných, katolických i protestantských církví. Zmíněným vztyčeným křížům pak dominoval sedmimetrový Kříž utrpení s trnovou korunou, vyrobený Běloruským svazem umělců, který lidé donesli do lesa na svých ramenech. Nakonec lidé vytvořili dlouhý lidský řetez, spojující právě bývalé velitelství NKVD s Kurapaty. Po zbytek roku 1989 pak další běloruské občanské či náboženské organizace přidávaly další menší kříže.

Zmíněnou velkou akcí nám končí 80. léta a vstupujeme do těch devadesátých. Ty se po celém Sovětském svazu nesly ve znamení liberalizace a vypadalo to, že se sovětská moc každou chvílí nadobro zhroutí. To se také stalo a 25. srpna 1991 se za přispění Zjanona Pazňaka a jeho týmu Bělorusko odtrhlo od Sovětského svazu a získalo plnou samostatnost. Ta byla poté navíc stvrzena 8. prosince téhož roku Ruskem i Ukrajinou tzv. Bělověžskou dohodou. Z dříve zakázané bílo-červené vlajky se tak najednou stal státní symbol, z Nejvyššího sovětu se stala Nejvyšší rada atd. Do těchto událostí ale vstoupí zdejší aktivní komunisté, kteří se pod vedením akademického pracovníka Valentina Korzuna spojili 28. listopadu 1991 do tzv. Veřejné komise pro vyšetřování zločinů spáchaných v Kurapatech. Členy byli někteří pracovníci Akademie věd, příslušníci KGB a někteří bývalí partyzáni. Cílem této komise mělo být prokázání, že Kurapaty jsou dílem Němců z dob druhé světové války, a že nalezené oběti nejsou běloruského původu. Ihned po založení komise poslali přímo do Nejvyšší rady Běloruska několik dopisů, kterými rozporovali výsledky prokuratury a dožadovali se obnovy řízení s přihlédnutím k jejich dokumentům. Ty jsou z dnešního pohledu velice zajímavé, jelikož se zjevně opíraly o strukturu lží, které sovětská vláda šířila v souvislosti s Katyňským masakrem. Vůbec je ale přitom nezajímalo, že právě tyto lži rozbil sám Sovětský svaz již v roce 1990, kdy plně uznal odpovědnost za popravy polských vojáků v Katyni. Nejvyšší rada jejich stížnosti postoupila Generální prokuratuře, která v únoru 1992 vstřícně zahájila obnovu řízení. Nyní svobodná prokuratura navíc nově zkontaktovala německé orgány, aby k věci vyhotovili vlastní vyjádření. V něm Němci potvrzují původní závěry běloruské prokuratury a navíc přiložili velmi detailní zdůvodnění. Stejně tak prokuratura oslovila izraelský Jad vašem, dokumentující zločiny na židovském obyvatelstvu, který v této oblasti nezaznamenal žádné druhoválečné zločiny. Dále se prokuratura věnovala závěru původního vyšetřování a zjistila si detaily o pachatelích Kurapatského masakru. Zjistila, že Stalinův režim se postupně zbavoval i vykonavatelů a v průběhu let odstraňoval v rámci Velké čistky i důstojníky NKVD, podílející se na tomto zločinu. Ti, kteří Velkou čistku přežili, buď padli ve válce anebo zemřeli jinak. Na podzim 1988 už ale byli všichni po smrti. Obnovené řízení nakonec trvalo rok a půl a na jeho konci vznikl stejný výsledek jako v roce 1988. Tentokrát však podložený více důkazy. Navzdory tomu zmíněná Veřejná komise vydala svůj vlastní ničím nepodložený závěr, ve kterém veškerou odpovědnost za zločiny připisují německým vojskům a oběti označila za Židy.

V 90. letech se poprvé v mapách objevuje označení lesa jako Kurapaty a v Bělorusku není již nikdo, kdo by o těchto stalinských zločinech nevěděl. Dostavbou sídliště Lug-6 se navíc mění místní příslušnost lesa a stává se součástí katastrálního území Minsku. Běloruská lidová fronta Zjanona Pazňaka v té době udržovala nově nastavenou tradici a na svátek Dziady pořádala každoroční hromadnou výpravu do lesa, kterou chtěli uctít své utrápené předky. Mimo Kurapaty se akademici i vyšetřovatelé věnovali dalším místům Velké čistky v Bělorusku a odhalili celkem 48 míst, které fungovaly podobně jako Kurapaty. Kurapaty však i nadále zůstávaly největším místem hromadných poprav. Nicméně i v 90. letech se stále objevovaly komplikace, které vyšetřovatelům připravilo sovětské dědictví. Dokumenty, potvrzující činnost NKVD v Kurapatech byly stále označeny jako přísně tajné a ležely v archivech běloruské KGB. Chystaný zákon o odtajnění archivů se však nepodaří prosadit kvůli nadcházejícím prezidentským volbám v roce 1994, kterým se budu věnovat o něco později. Zajímavější je v této věci to, že příslušníci KGB, kteří byli členy veřejné komise, pošpiňující závěry Generální prokuratury se nijak o odhalení spisů nezasadili. Odhalením archivních materiálů by se přeci potvrdila jejich prazvláštní tvrzení. Anebo ne?

Popisem tohoto krátkého polosvobodného období běloruských dějin se ještě vrátím k soudobému působení Zjanona Pazňaka, který se již od dob velkých demonstrací věnoval spíše politice a v roce 1990 se spolupodílel na sepsání Deklarace nezávislosti Běloruska. 4. března 1990 byl v parlamentních volbách zvolen lidovým poslancem Nejvyššího sovětu a začal prosazovat změny, které měly Bělorusko transformovat ve svobodnou a nezávislou zemi. Mezi viditelné změny, které se mu podařilo prosadit, bylo například odtržení od Sovětského svazu a změna symbolů země. I samostatné Bělorusko však i nadále ve velké míře ovládaly nastavené komunistické struktury, které se snažily o co největší zachování starých pořádků. Pazňakovi jako poslanci se tedy nepodařilo prosadit nastavení běloruštiny jako jediného úředního jazyka. Obával se totiž, že Rusko může v budoucnu využít rusifikace země k prosazování vlastních zájmů. Taktéž se mu nepodařilo vyjednat nové mezinárodní vyšetřování černobylské katastrofy, která z velké části zasáhla právě Bělorusko. Dalším neuskutečněným krokem bylo běloruské odvrácení se od Ruska a směřování se na Pobaltí, ke kterému má výrazné kulturně-historické vazby. Jeho opoziční hnutí dále vypracovalo koncept přeměny centrální ekonomiky na tržní hospodářství, který opět brzdily staré struktury. Proces privatizace byl tedy v Bělorusku nejpomalejší v celém bývalém východním bloku, a jak se ukáže v první prezidentských volbách, tak půjde o jedno z nejdůležitějších témat tehdejšího společenského dění. Ještě zmíním, že 30. května 1993 se Běloruská lidová fronta mění z hnutí na politickou stranu a předsedou byl zvolen právě Pazňak. Ten po celou dobu svého poslaneckého mandátu varoval před návratem přímého ruského vlivu, který by zemi opět uvrhnul do rukou nástupnických organizací, které způsobily Kurapatské neštěstí. V době, kdy se hnutí mění na stranu se navíc Kuprapatský les dostává do první kategorie Státního seznamu historických a kulturních hodnot Běloruské republiky, což z něj učinilo historickou památku s mezinárodním významem, požívající speciální ochranu.

V červnu 1994 se Pazňak zúčastnil prvních prezidentských voleb, ve kterých získal pouhých 12 % hlasů. Tyto volby rozhodla neochota Bělorusů se o sebe postarat bez státního vlivu a vyhrál kandidát, který jim slíbil zastavení privatizace a centrální řízení jejich životů. Do úřadu prezidenta se tak dostal dosud oddaný komunista Alexandr Lukašenko, který svým nástupem na scénu ukončuje čas obrody.

Nová doba - staré pořádky

Na začátku poslední kapitoly ještě navážu na politické dění protože je pro další vývoj Kurapat velice důležitý. Po prezidentských volbách se totiž Bělorusko začne navracet zpět do sovětských kolejí a zastavení privatizace rozhodně nebylo jediným průvodním jevem. Stát se totiž od roku 1994 začne navracet k původnímu výkladu stalinských zločinů z období před rokem 1985. Začne potlačovat jakékoliv zmínky o masových vraždách či deportacích lidí a na každého, kdo na ně upozorní, se zaměří nikdy nezrušená KGB. Tyto kroky se logicky dotkly i Kurapat, které fungovaly jako přírodní pomník v samotném centru všeho dění a zároveň byly největší běloruskou připomínkou sovětského útlaku. Viditelnou změnou návratu k sovětským pořádkům byla i opětovná změna vlajky z původní nezávislé na sovětskou červeno-zelenou s bílým dekoračním pruhem. Současně se změnou vlajky byla posílena pozice prezidenta, jeho právo rozpustit libovolně parlament, opětovné navázání úzkých vztahů s Ruskem a definitivní smetení návrhu uznání běloruštiny jako jediného úředního jazyka. Zajímavým momentem se stává i rok 1995, kdy na plno vypukla válka v Čečensku. Zástupci Běloruské lidové fronty se postavili na stranu Čečenců, protože jejich boj vnímali jako boj svébytného národa za svoji samostatnost. Prezident Lukašenko na to reagoval osvědčenou východní argumentací, že lidová fronta svojí podporou určitě zatáhne Bělorusko do války. Tento argument je jistě všem divákům či posluchačům povědomý i z české proruské scény. Jde totiž o osvědčené a stále se opakující narativy. Proti Pazňakovi se z oficiálních míst vzedmula vlna propagandy, která očerňovala jeho práci i osobu, a která se během krátké chvíle neuvěřitelně zintenzivnila. Samotný Pazňak i jeho lidová fronta totiž byla tou dobou jedna z nejsilnějších opozic, se kterou se Lukašenko chtěl ve svém „sovětském skanzenu“ nadobro vypořádat. Jeho úsilí se mu vyplatilo, protože Pazňak ze strachu o svůj život v březnu 1996 uprchnul ze země. Společně s ním odešel i jeho přítel a spolustraník Siarhei Navumchyk. Pazňaka demokratické země v jeho kroku podpořily a Spojené státy společně s Polskem mu udělily statut politického uprchlíka. Od té doby trvale žije ve Varšavě, ale často dlouhodobě cestuje do Česka, Velké Británie či do Spojených států a ještě před válkou často navštěvoval Ukrajinu. Odchodem do exilu prozatím ukončuji přímou politickou linku příběhu a nyní se vrhneme přímo na Kurapaty, nad kterými se opět vznáší rudý stín.

Nové Lukašenkovy éry se chytila i Veřejná komise, která se dlouhodobě snažila dokázat, že Kurapaty jsou dílem Němců. V druhé polovině roku 1994 tedy zaslala do kanceláře prezidenta žádost o obnovu trestního řízení. Řízení ale nebylo obnoveno v plné míře a prokuratura si pouze nechala znovu prověřit již získané poznatky. To členy Veřejné komise nepotěšilo a v roce 1997 to zkusili znovu s tím, že civilní prokuratura je zaujatá. Kancelář prezidenta tedy případ svěřila vojenské prokuratuře, která se Kurapatům dosud vůbec nevěnovala. Do čela nového vojenského vyšetřování se navíc postavil generální prokurátor Oleg Bazhelka, dosazený Lukašenkovým režimem. Jelikož se vojenská prokuratura případu dosud nevěnovala, tak musela zahájit další vykopávky, které proběhly mezi říjnem 1997 a květnem 1998. Zajímavé je, že jejich pracovníci během toho nalezli v hrobech téměř identické počty obětí, prakticky stejné předměty a dokonce stejný poměr vypálených nábojů. Intepretace těchto zjištění byla ale naprosto odlišná. 23. října 1998 uspořádal generální prokurátor tiskovou konferenci, na které sdělil, že není dle nalezených předmětů možné identifikovat původ obětí, nalezené nábojnice prý poukazují na německé vedení a že dřívější vyšetřování nebylo vedeno nestranně. V dubnu 1999 pak vojenská prokuratura případ uzavřela a svůj závěr pojala spíše politicky než forenzně. Ze závěru vyplynula opět nám již známá věc – nic není pravda, všichni lžou a nic nelze prokázat. Navíc v něm byl snížen výpočet odhadovaného počtu obětí z minimálních 30 tisíc na maximálních 7 tisíc. Oproti prvnímu vyšetřování ale nebyly výsledky nijak masivně šířeny médii, ani jinak zveřejňovány. Zmiňované skutečnosti poté veřejnosti poodhalil pracovník Národní akademie věd Andrej Mjatselskij, který si prostudoval závěry vyšetřování. Ve spise navíc objevil přílohu závěrečné zprávy, kterou byl dopis Generální prokuratury vládě, a psalo se v něm: „..Nezveřejňovat materiály vyšetřování a neupozorňovat na ně veřejnost…“

Od nástupu Lukašenka k moci se Kurapaty staly nepříjemnou připomínkou zločinů komunismu a během stabilizace jeho moci se snažil místo spíše jen ignorovat. Od roku 1994 však narostl počet vandalských útoků na hroby a umístěné kříže. Kříže a další památníky jsou často mechanicky poškozovány či pomalovány barvou a hroby jsou často vykopávány a ostatky poté rozházeny po okolí. Na poškozených památnících se často objevují nápisy ponižující pohřbené oběti a kupodivu i antisemitská prohlášení. Zpočátku to vypadalo, že tyto útoky mají na svědomí spíše běžní vandalové, ale archeolog Mykola Krivalcevič z Národní akademie věd se domnívá, že charakter útoků poukazuje spíše na dobře organizované skupiny s jasnými cíli. Od konce 90. let se hlavním terčem útoků stala cedule s nápisem „Mučedníci Běloruska“ a originální Kříž utrpení z roku 1989. Oba zmíněné předměty byly pak po roce 2000 několikrát odvezeny a restaurovány, aby se znovu staly oběťmi útoků. Obnovu poškozených předmětů a hrobů však nevykonává stát, jak by dle zákona o ochraně kulturně-historických památek měl, ale dobrovolníci, kterým není odkaz Kurapat lhostejný. Tito dobrovolníci se také snaží les v rámci svých možností hlídat, což souvisí minimálně se dvěma případy z let 2008 a 2018, kdy byli pachatelé přistižení při činu. Přivolaní policisté pak pokaždé výtržníky pustili na svobodu a zahájené trestní stíhání rychle ukončili bez potrestání pachatelů. Kurapaty tedy dodnes nemají, jako trn v oku současného režimu, žádnou veřejnou ochranu před vandaly a na základě poskytnutých informací se lze domnívat, že některé z útoků mohou být organizovány samotnými úřady. Kvůli této situaci vzniklo tzv. Dobrovolné sdružení pro ochranu historických a kulturních památek, které se na vlastní náklady snaží Kurapaty a další podobná místa chránit a opravovat. Dalším soukromým projektem v této oblasti je i Virtuální muzeum sovětských represí v Bělorusku, jehož cílem je internetem šířit osvětu o zločinech komunismu v Bělorusku a současně vyvracet dřívější a současné mýty o tehdejší době.

Zmíněný ochranářský spolek nás tak přivádí k dalšímu tématu, kterému se chci v této kapitole věnovat, a to jsou přímé státní zásahy, kterými se režim snaží Kurapaty buď poškodit anebo přímo zničit. Dostáváme se tak k dříve zmíněné silnici, která prochází přímo lesem. Silnice se totiž stala součástí Minského okruhu, ze kterého se stala dálnice. Tomu však neodpovídal charakter jednoproudé silnice a bylo třeba ji rozšířit. S touto variantou počítali i zástupci lidové fronty, kteří nechali v roce 1993 vyhotovit projekt obchvatu. Téma rozšíření silnice se stalo opět důležité v září 2001, kdy bylo rozhodnuto o zavržení projektu z 90. let a o rozšíření původní silnice. Na to zareagovali členové opozice zahájením protestní akce, kdy si poblíž místa výstavby postavili stany a téměř neustále bránili stavební technice v ničení hrobů. Tato akce trvala až do června 2002, kdy mezitím došlo k nespočtu střetů mezi aktivisty a běloruskou policií. I přesto, že k rozšíření silnice nakonec došlo, tak se téma Kurapat opět dostalo do běloruských i mezinárodních médií. Další projekt, který měl narušit toto pietní místo, následoval chvíli po zrušení protestní akce v roce 2002. Koncem tohoto roku se rozhodl výkonný výbor Minského okresu vyčlenit pozemky v ochranné památkové zóně, patřící Kurapatům, k výstavbě chatové osady. Soukromá společnost, která měla osadu vybudovat se stejně, jako Minský okres nezajímala o ustanovení zákona, který každé takové památce vyčleňuje 500metrovou ochranou zónu, a začala budovat 80 metrů od lesa. Během zahájení stavby si toho povšimli lidé chránící Kurapaty a oznámili to předsedovi výkonného výboru, který v dubnu 2003 vyzval členy výboru, aby smlouvu o pronájmu pozemků zrušili. 28. dubna tedy výbor přijal usnesení, kterým se zavázal k obnovení původního stavu. Už začátkem května byly zrušeny smlouvy o pronájmu a 13. května vypovězena smlouva se stavební společností. Zmíněná legislativní chyba sice zabránila narušení ochranné zóny Kurapat, ale na druhou stranu se poučil i režim, který v roce 2004 nechal skrze své Ministerstvo kultury vydat velmi specifické nařízení. Ministerstvo kultury, jako věcně příslušný úřad ve věci ochrany památek, vydalo nařízení, kterým zmenšilo ochranné pásmo Kurapat na pouhých 110 metrů. Právní předpis se týkal explicitně pouze Kurapat a další památky jím nebyly zasaženy. Nutno podotknout, že i režim se postupně vydal cestou legislativních obstrukcí a v dubnu 2019 nechal skrze stavební úřad a lesní správu demontovat větší množství křížů, protože byly označeny za nepovolené stavby.

V únoru 2017 novináři zjistili, že ochranná zóna Kurapat byla ve vší tajnosti opět úředně zmenšena, a to rozhodnutím č. 70 ze dne 1. prosince 2014. V té době totiž byla na tom samém místě, jako před 15 lety, zahájena stavba chystaného obchodního centra. I tehdy se zde usídlili aktivisté, kteří požadovali zastavení stavby, což se jim nakonec podařilo. Poslední projekt, který v současné době leží na stole, je výstavba Národního výstaviště, o které se výrazně zasadil samotný vůdce Lukašenko, který plánovanou výstavbu označil za „národní projekt“. Výstaviště má stát na tom samém místě, kde měla v roce 2002 vyrůst nová chatová osada a v roce 2017 obchodní centrum. Tento kus městské louky je tedy pro režim velice důležitý a symbolicky na něm chce postavit vlastní stavbu, aby oběti stalinských represí ještě více ponížil a jejich památku postupně zničil. Jde tak o současné bojiště mezi režimem a opozicí, které sleduje nejen domácí scéna, ale i běloruská exilová reprezentace.

Zjanon Pazňak se jako jeden z exulantů o dění v Bělorusku zajímá dodnes a ve Varšavě pravidelně vydává tiskové zprávy formou časopisu, podobně jako jeho dědeček Jan Pazňak ve Vilniusu. Často navštěvuje univerzity, kde přednáší jak o běloruské historii, tak o soudobém dění. Co se týče Běloruské lidové fronty, kterou založil, tak ta byla 14. srpna 2023 oficiálně zrušena a zakázána. Tím cesta naší hlavní postavy i Kurapat prozatím končí a časem uvidíme, kam se budou jejich cesty ubírat dál.

Použité zdroje

PAZŇAK, Zjanon a ŠMYHALEV, Jauhen. Kurapaty – cesta smrti. Літаратура і мастацтва. 3. 6. 1988. Dostupné z: knihi.com
Cesta do Kurapat [dokumentární film]. Režie Michail ŽDANOVSKIJ. Bělorusko: Belarusfilm, 1990.
Málem zapomenutý les [dokumentární pořad]. Režie Marek DUŠÁK. Česko: Člověk v tísni – společnost při České televizi, 2003.
GOUJON, Alexandra. Kurapaty (1937-1941): NKVD Mass Killings in Soviet Belarus. Online. SciencesPo. 27. 3. 2008. Dostupné z: sciencespo.fr. [cit. 2024-09-04].
Курапаты. Online. In: Wikipedia: the free encyclopedia. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001-2024. Dostupné z: Wikipedia. [cit. 2024-08-26].
Масавы расстрэл дзеячаў Беларусі ў 1937 годзе. Online. In: Wikipedia: the free encyclopedia. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001-2024. Dostupné z: Wikipedia. [cit. 2024-09-04].