Přeskočit na obsah

Zaniklá část internetu: Domény východního bloku

Václav Hnát, 26. 3. 2026

Podívejte se na tenhle web. Je to stránka organizace IANA, která přiděluje a spravuje například IP adresy nebo internetové domény. V podstatě funguje jako oficiální telefonní seznam provozovatelů internetu. Místo, kde najdete všechny domény nejvyššího řádu, jako například .cz, .sk nebo „com“ – tedy těch koncovek, které píšete na konec adresy webu. Konkrétně tento seznam se nazývá Root Zone Database.

Pro mnoho z nás obecně platí, že podle domény poznáme původ webu. CZ pro Česko, PL pro Polsko atd., a to i přesto, že dnes si můžete volně zaregistrovat téměř jakoukoliv doménu. Root Zone Database tak vytváří internetový prostor pro různé státy. Jenomže i tady narazíme na různé zvláštnosti a anomálie. Jednou z nich je doména SU, která byla původně vyhrazena pro Sovětský svaz. Ten se ale v roce 1991 rozpadl a místo SU přišly nové koncovky jako RU, UA, KZ a další. Jak je tedy možné, že jde o stále funkční doménu s vlastním správcem a technickými údaji?

Tato epizoda má jednoduchou tezi: internet není jenom digitální prostor – je to i infrastruktura států. A tento systém přišel do Evropy v době bouřlivých změn, kdy se rozpadl celý mocenský blok. Podíváme se na příběhy čtyř východoevropských domén, které se kvůli pádu socialismu neměly možnost rozvinout. Postupně zavítáme do Jugoslávie, Východního Německa, Sovětského svazu i Československa. Vydejte se semnou na historickou pouť internetem.

HISTORIE DOMÉN

Ještě předtím, než se vrhneme do vod socialistického internetu, tak si vysvětlíme, jak tento systém vlastně vznikl. Na začátku internet vůbec nepřipomínal dnešní svět domén, prohlížečů a národních koncovek. Když jste chtěli najít konkrétní počítač, bylo potřeba znát jeho síťové číslo. Něco jako dnes to telefonní. Aby se tento systém dal používat přirozeně, tak existoval jednoduchý trik – centrálně udržovaný seznam. A jak tento předchůdce webu fungoval? Šlo o veřejně dostupný textový soubor, ve kterém mělo každé číslo vlastní název. Potíž byla v tom, že soubor se aktualizoval manuálně a pokud jste chtěli ho stále aktuální, tak jste ho stahovali pořád dokola. Začátkem 80. let se tento přístup stal kvůli velikosti neudržitelný a proto v roce 1983 vzniká Domain Name System se zkratkou DNS.

Nový systém už nefungoval jako adresář, ale jako automatizovaný strom s jednotlivými větvemi. Nade všemi uzly stojí jeden „kořen“ nazývaný root zóna. To je ten seznam, který jste viděli na začátku. Kalifornská organizace IANA skrze něj deleguje správu jednotlivých větví na samostatné správce. Například českou doménu spravuje CZ.NIC. Ze začátku vyvstávala otázka, jak tyto uzly třídit a pojmenovat. A tak v lednu 1985 vznikly typové domény nejvyššího řádu – například COM pro komerční firmy, GOV pro vládní organizace nebo MIL pro armádu. Původně se totiž počítalo s jejich mezinárodním užitím. Ještě v ten rok ale vznikla už první národní doména pro Spojené státy US. Brzy na to přibylo Spojené království, Izrael, Západní Německo a další. Jak to ale bylo se socialistickými státy?

Na východě to bylo jako vždy komplikovanější, a to hned z několika důvodů. Navzdory tomu, že standardizované dvoupísmenné kódy byly pro všechny státy předpřipravené, tak bylo potřeba domény uvést k životu. Aby mohla národní doména fungovat, musí existovat konkrétní instituce, která ji bude spravovat. Musí mít servery, spolehlivé technické zázemí a s tím související nutnost být trvale napojený na zbytek internetu. A právě to byl ve státech socialistického bloku dlouho problém. Mezinárodní datové linky byly vzácné a drahé, zastaralé telekomunikace byly pod silnou státní kontrolou, a digitální komunikace působila jako něco, co se nedá uhlídat. Zatímco na Západě se internet rychle stával součástí každodenní infrastruktury, tak na Východě byl záležitostí úzkých společenských kruhů. Těmito kruhy myslím akademické prostředí, které k připojení používalo vlastní počítačové a e-mailové systémy. Často až po zhroucení komunistických režimů vznikl technický a politický prostor pro trvalé připojení k internetu.

ČESKOSLOVENSKO

Stejně jako všude jinde se i v Československu zrodilo trvalé připojení v univerzitním prostředí. V říjnu 1990 IANA našla spolehlivého správce československé domény CS – výpočetní centrum Vysoké školy chemicko-technologické v Praze. V průběhu roku 1991 byla doména zalistována do seznamů dalších internetových organizací, ale byla zcela prázdná. Jak je to možné? Internet totiž stále zůstával mimo běžnou veřejnost. Vůbec první počítač se do sítě připojil v témže roce a nacházel se na ČVUT. Úplně první československou doménu si zaregistroval Ústav aplikované kybernetiky v Bratislavě v říjnu 1991. Jejich doména iac.cs ovšem půl roku zůstávala prázdná.   K oficiálnímu spuštění Internetu v České a Slovenské federativní republice dochází až v únoru 1992. Tou dobou se také objevují první skutečné české a slovenské stránky. A kdo je tehdy vlastnil? Stále šlo vysoké školy, takže bychom mezi nimi nalezli cvut.cs, vse.cs nebo cuni.cs. Pak přichází prosinec 1992 a všichni vědí, že osud společného státu je zpečetěn. Bude třeba rozdělit i internetový prostor. V té době existovalo celkem 40 československých domén.

Po vzniku samostatného Česka a Slovenska dochází k paradoxní situaci, kombinující technický a politický aspekt. Čím dál více počítačů získávalo síťové připojení a některé soukromé firmy si uvědomovaly, že internet je infrastrukturou budoucnosti. Nejvíce registrovaných československých domén tak přichází až po rozpadu federace. Historického maxima dosáhly mezi listopadem 1993 a únorem 1994, kdy jich fungovalo celkem 114. Tehdy však platila jiná pravidla než dnes. Doména byla sice zdarma, ale mohly si ji registrovat jenom právnické osoby a jenom svůj název. A to tou dobou neexistovaly samostatné domény? Existovaly. CZ vniká v lednu 1993 a SK v březnu toho roku. CZ a SK však fungovaly souběžně s CS až do října 1994, kdy byla společná doména ukončena. Ve své době šlo o nejpoužívanější doménu, která byla později zrušena. Přechod na samostatné domény dále odhalil nerovnováhu mezi Českem a Slovenskem. Zatímco Česko přesáhlo v listopadu 1994 10 tisíc aktivních uzlů, tak na Slovensku jich tou dobou nebyly ani 2 tisíce. V Česku získalo správu domény zájmové sdružení, naproti tomu na Slovensku to byla spíše „gangsterka“. Tím sice příběh československého internetu končí, nikoli ale domény CS. Ta nás zavede do válkami zmítané Jugoslávie, kde byl vývoj mnohem složitější.

JUGOSLÁVIE

Příběh jugoslávské domény se v mnohém díky užšímu propojení se Západem a geopolitické situaci odlišuje. Jugoslávie se totiž ještě v dobách stalinismu odpojuje od sověty řízeného východního bloku a zakládá Hnutí nezúčastněných zemí. Stejně jako v Československu byly informační sítě věcí univerzit. Federativní Jugoslávie, spojující 6 balkánských republik, měla na konci 80. let ambiciózní plán. Propojit dosud rozdělené univerzitní sítě do jedné celostátní. Projekt se nazýval Národní vědeckotechnický informační systém. Ačkoli název „Jugoslávie“ u většiny lidí evokuje nejvíce srbský národ, tak příběh jugoslávského internetu má slovinský původ. Vývoj národního informačního systému dostal totiž na starosti Institut informační vědy ve slovinském Mariboru. Mimo to se od roku 1988 připojovaly jugoslávské univerzity k Evropské akademické a výzkumné síti. Například Fakulta přírodních věd a matematiky Bělehradské univerzity se propojila s Univerzitou Johanna Keplera v rakouském Linci. Jak to ale bylo přímo s internetovým připojením?

O příchod internetové sítě do Jugoslávie se zasadila zejména počítačová vědkyně Borka Jerman Blažič a její kolegové z Institutu Jožefa Stefana Lublaňské univerzity. Blažič získala díky svým kontaktům připojení přes Vídeň a mohla tak komunikovat e-mailem se svými západoevropskými a americkými kolegy. Dokázala zástupcům IANy, že Institut Jožefa Stefana je vhodný pro správu jugoslávské domény YU. Stalo se tak 15. června 1989. Internet pro širokou veřejnost byl spuštěn na jaře 1991 – v době vypuknutí jugoslávských válek. Zde dochází k zajímavé situaci. Slovinsko se po krátké válce osamostatnilo, ale jugoslávská doména, zajišťující internetové připojení, stále zůstávala ve Slovinsku.  Institut Jožefa Stefana se tak vůbec poprvé potýkal s otázkami politiky ve světě domén. A pomohlo Slovincům internetové připojení během války? Ano. Zdejší akademici díky němu e-mailovali do světa reporty o válce za nezávislost a pomohli tak utvářet veřejné mínění ve Spojených státech. I po válce se ovšem „internetová Jugoslávie“ omezovala pouze na Slovinsko, a to i po vzniku slovinské národní domény SI v dubnu 1992. A proč tomu tak vlastně bylo?

Srbsko tou dobou vedlo pod jugoslávskou vlajkou agresivní války proti svým bývalým republikám a bylo pod mezinárodními sankcemi. Včetně zákazu vědecké a technické spolupráce. Toho využil nový slovinský provozovatel ARNES a i nadále provozoval doménu YU, aby Srbsko nemělo vlastní přístup k internetu. A tak se rozjela paralelní jugoslávská válka o internet. Proti Borce Jerman Blažič se postavila Mirjana Tasić z Matematické fakulty Bělehradské univerzity. Společně s kolegy žádala slovinskou stranu o převedení správy pod Bělehradskou univerzitu. Ale marně. Proto oslovila přímo ředitele IANy Jona Postela, se kterým si korespondovala necelé dva roky. Na jaře 1994 byla doména nakonec převedena do správy akademického týmu Mirjany Tasićové.

V průběhu 90. let se Jugoslávie téměř kompletně rozpadla. Původní socialistická federativní republika se proměnila ve Svazovou republiku Jugoslávie čítající jen Srbsko a Černou Horu. Změnilo to něco v rámci domény? Tehdy ještě ne. Naopak začaly vznikat čistě jugoslávské webovky, blogy, fóra, e-maily a celkově vše, co k tomu patří. V té době ještě probíhaly jugoslávské války a na internetu se začaly objevovat autentické zprávy od zasažených obyvatel. Jeden ze známějších informačních zdrojů tohoto druhu je e-mail insomnia@EUnet.yu. Skrze něj informovala univerzitní pedagožka z Nového Sadu Vladislava Gordić o bombardování Srbska. Jiné e-maily zase referovaly o válce v Kosovu.

A kdy vlastně přichází zánik domény? Ve své podstatě už v roce 2003, kdy se Svazová republika Jugoslávie přeměnila na soustátí Srbsko a Černá Hora. Nový stát získal standardizovaný kód CS. A právě tím se propojuje československý a jugoslávský příběh. Pokud by soustátí vydrželo dodnes, tak by nejspíš došlo ke změně domény z YU na CS. V roce 2006 se ale stát rozdělil, vznikly samostatné domény RS a ME a již nebylo možné si registrovat nové doménové jméno. Do útrob jugoslávského internetu jste mohli naposledy nahlédnout 30. března 2010. O den později byl kompletně smazán. V době svého vrcholu obsahoval přes 32 tisíc webových stránek. Internetový archiv dnes obsahuje jenom pár fragmentů několika málo těchto stránek. Historikům a badatelům se tak navždy uzavřely dveře do tohoto specifického virtuálního světa. Na druhou stranu se ale jugoslávská doména nestala útočištěm pro organizovaný zločin a šíření nenávisti jako ta sovětská.

SOVĚTSKÝ SVAZ

Sovětský příběh se v konečném důsledku nese ve zcela opačném duchu než ten jugoslávský. A kupodivu je více kapitalistický než všechny ostatní. Začíná v roce 1987, kdy v Sovětském svazu probíhaly přestavby ekonomiky a společnosti nazývané Glasnosť a Perestrojka. Zákony o státním podniku a o společných firmách nejprve rozvázaly pravidla pro stávající právnické osoby. Poté přichází zákon o družstvech, který umožnil kolektivní podnikání občanům. A jak to souvisí s doménou? Tak, že na Kurčatovově institutu pro atomovou energii v Moskvě, který můžete znát ze seriálu Černobyl, vzniká programátorské družstvo Demos. Zaměstnancům této firmy se v srpnu 1990 podařilo propojit počítače různých akademických institucí v Moskvě, Leningradu a Novosibirsku do jedné sítě. Ta už byla způsobilá se připojit k Usenetu – síti, která je dnes součástí internetu. Původně bezejmenná síť byla pojmenována RELCOM a hned na to se provázala s Helsinskou univerzitou, kde působil jeden z vývojářů Petri Ojala. Již 19. září 1990 vytvořila IANA pro Sovětský svaz doménu SU a delegovala ji na skupinu, která sdružovala Demos a sovětské akademické výpočetní instituce. Nazývala se Sovětská skupina uživatelů UNIXu. Demos se tak stal vůbec první poskytovatel internetu v SSSR a oproti Československu a Jugoslávii se sovětský internet rychle komercializoval. A jak připojení zasáhlo sovětskou společnost?

Zpočátku velmi dramaticky. Přesně rok po vytvoření RELCOMu se konzervativní křídlo komunistické strany se pokusilo zvrátit státním převratem nové směřování země. Jediný informační kanál, který pučisti nezablokovali, byl internet. A tak se informace o dění v Moskvě šířilo po Sovětském svazu i do světa hlavně e-mailem. V polovině 90. let se mluvilo i tom, že právě díky internetu nebyl převrat úspěšný, protože komunističtí funkcionáři v regionech byli informováni o skutečném vývoji bez ideologického zkreslení. Další důležitou roli sehrál při rozpadu sovětské ekonomiky. Obchodní konference RELCOMu pomáhaly stabilizovat ceny komodit v hroutícím se systému. Právě tehdy se svaz rozpadá a vznikají samostatné státy s vlastními doménami. Zanikne tedy společná doména SU?

Příběh sovětské domény je však mnohem složitější než by se mohlo zdát. Zatímco v letech 1992 až 1995 vznikly domény odtržených republik, tak Rusko i nadále používalo sovětskou. V roce 1993 se správa převedla na Ruský institut pro veřejné sítě. Ruská doména RU se objevila až v dubnu 1994. V souvislosti s tím byly pozastaveny registrace nových sovětských doménových jmen. Předpokládalo se, že SU postihne stejný osud jako CS. Nestalo se tak, a po celá 90. léta byla doména aktivně využívána stávajícími uživateli v celém postsovětském prostoru. Změna postoje přichází až v roce 2002, kdy je odblokována pro držitele ochranných známek a o rok později pro všechny osoby. Cena za registraci postupně klesala, čímž se stávala zajímavou pro koncové uživatele. Svojí turbulentní fázi zakončila v roce 2008, kdy Mezinárodní organizace pro normalizaci rezervovala kód SU výhradě pro Sovětský svaz. A to i přesto, že stát už neexistoval. Vůbec nezajímavější je ale její využití v dnešní době.

Po roce 2010 zažila doména registrační boom, kdy ji většina uživatelů využívala dvojím způsobem. Jednak jako nostalgickou značku anebo jako alternativu zabraných jmen ve všech postsovětských republikách, zejména v Ruské federaci. A jakou roli hraje doména dnes? V současné době má doména pověst prostoru pro podvody, organizovaný zločin a šíření nenávisti. Je využívána k rozesílání spamu, virů, podvodných e-mailů a dokonce zde běží automatizovaní botneti. S těmi lze řídit trollí farmy na sociálních sítích nebo provádět útoky na webové stránky. Jedním z nejznámějších zdejších webů byl exposed.su, na kterém útočníci zveřejňovali osobní údaje z účtů napadených celebrit. Tento stav umožnila mimo jiné absence pravidel pro pozastavení škodlivých domén. Ani po jejich zavedení v roce 2013 však nejsou nikterak vymáhána. Od roku 2014 funguje navíc jako platforma pro šíření velkoruského imperialismu. Své oficiální stránky si zde založila Doněcká lidová republika – separatistická organizace na východě Ukrajiny. Po jejím vzoru si zde založily stránky i další osoby spadající do ruského separatistického segmentu ve východní Evropě.

V roce 2025 se organizace IANA zajímala o právní výklad rezervovaných kódu ve vztahu k doménám. Po zrušení jugoslávské domény totiž organizace přijala přísná pravidla pro rušení domén. Případné zrušení navíc komplikuje fakt, že je zde zaregistrováno přes 112 tisíc doménových jmen. 78 % z nich je aktivně používáno. Samotný správce (Ruský institut pro veřejné sítě), vědom si zmíněných skutečností, uvedl, že z vlastní vůle doménu rušit nehodlá. Je až příliš výhodná pro ruskou „kyberválku“. Sovětský svaz tak i nadále přežívá v digitálním světě. A dokážete rychle odhadnout, která země měla opačný příběh?

VÝCHODNÍ NĚMECKO

Zcela opačným vývojem si prošla doména Německé demokratické republiky. I přesto, že dnes na internetu naleznete tvrzení, že DD byla doména NDR, tak nejde o zcela pravdivou větu. Pro Východní Německo byl sice v rámci standardizace vyčleněn dvoupísmenný kód DD, ale nikdy nebyl zcela uveden do praxe. A jak je to možné? NDR totiž měla zcela opačný osud než další socialistické státy. Na rozdíl od jiných zemí se nerozpadla, ale naopak začlenila do fungujícího Západního Německa. Zatímco na Západě nabíhal internetový boom, tak ve Východním Německu internet vůbec neexistoval. I zde byl počátek příběhu stejný jako všude jinde. Počítače využívající lokální sítě a IP adresy byly téměř výhradě alokovány na univerzitách. Existovalo i tak nějaké spojení? Jediné datové spojení mezi oběma Německy probíhalo na datové lince mezi Svobodnou univerzitou v západním Berlíně a Humboldtovou univerzitou ve východním Berlíně. Zbytek používal uzavřené sítě.

Je však třeba upozornit, že jedna jediná východoněmecká doména skutečně existovala. Nazývala se uni-jena.dd a interně ji využívala Univerzita Jena. Běžela na jejich lokálních serverech a nikdy se nedostala na internet. Podle všeho to vypadá, že takové domény využívaly i univerzity v Drážďanech a Rostocku, ale o nich se nedochovala žádná svědectví. Právě existence uni-jena.dd vedla k rozšíření několika nepodložených teorií, že Východní Německo bylo k internetu skutečně připojeno. Krom několika testů na univerzitách nicméně nezanechala NDR na internetu žádnou digitální stopu. Existují ale i nějaké další důkazy pro teorii východoněmeckého internetu? V podstatě ano, ale nejde o důkazy v pravém slova smyslu. V Magdeburgu, Jeně a ve východním Berlíně se na přelomu 80. a 90. let objevilo několik nadaných jedinců, kteří se k internetu soukromě připojili. Využívali k tomu své drážďanské počítače Robotron a externě se připojovali přes Svobodnou univerzitu v západním Berlíně. Dokonce zřídili několik webových stránek, ale všechny pod západoněmeckou doménou DE. Žádná instituce ve Východním Německu nikdy nepožádala IANu o připojení své národní domény k internetu. Překazilo to brzké německé sjednocení a přechod na DE. Oproti předchozím případům tak NDR nikdy neměla svojí funkční internetovou doménu.

VIRTUÁLNÍ HŘBITOV

Každá zmíněná doména se stala symbolem velmi zajímavé kombinace – socialistického východního bloku a internetu. Dvou věcí, které vnímáme zcela odlišně. Východní blok jako dávnou a zapomenutou minulost a internet jako každodenní součást našich osobních i pracovních životů. Představil jsem vám tady čtyři různé modely vývoje komunistických a postkomunistických domén. Rychlou a bezbolestnou smrt, představovanou Československem, kde se poklidný rozchod dvou národů propsal do virtuálního prostředí. Dále naopak postupné odumírání, představované Jugoslávií, kde se propsaly probíhající války a postupný zánik soustátí. Sovětský příklad nám ukázal, jak může internetová doména přežít faktický zánik vlastní země a přelít se do čistě digitálního prostředí. A na závěr jsme si ukázali, jak mohla internetová doména kvůli rychlým změnám vůbec nevzniknout. Jeden mocenský blok, čtyři různé osudy a vysvětlení fascinujícího světa vznikajícího internetu ze zcela jiného pohledu. Asi takto bych shrnul tuto epizodu.

Já osobně mám rád dobu internetu 80. a 90. let, kdy byly představy o celosvětové informační síti zcela odlišné než dnes. Působilo to příslibem šíření vědeckého, badatelského nebo třeba uměleckého poznání. Místo, kde se lidé z celé planety sejdou a budou moci efektivně a volně šířit své poznatky. Nicméně se tak nestalo a internet ovládly korporace, vydělávající na negativních emocích a neustálé dávce dopaminu. Do tohoto nového modelu pak vstoupily i totalitní režimy, které z virtuálního prostředí stvořily další bojiště. Pro takového tvůrce, jako jsem já, který se snaží pracovat s ověřitelnými fakty, se prostor na internetu každým rokem zmenšuje. Už není možné předávat data a příběhy běžnou formou. Podstatnou část své práce tak směřuji do snahy udržet vaší pozornost v tomto rychlém a emocemi nabitém dopaminovém světě. Proto si položím otázku: bylo toto původním posláním internetu? Podle mě ne, ale zhodnocení ponechám i na vás.

POUŽITÉ ZDROJE

Tento web používá nezbytné soubory cookies pro zajištění jeho provozu. Na základě vašeho souhlasu mohou být případně používány také další cookies pro analytické a marketingové účely. Zjistit více
Rozumím