Přeskočit na obsah

Ruská operace v Estonsku? Co je Narvská lidová republika?

Václav Hnát, 4. 5. 2026

Podívejte se na tuhle fotku, jsou na ní vojáci v ruských uniformách, pózující s vlajkou tzv. Narvské lidové republiky. A nyní si představte město, kde 95 % lidí mluví jazykem protivníka, se kterým zbytek Evropy vede „studenou válku“. Na jedné straně Evropa, na druhé ruská pevnost Ivangorod. Právě tady, v estonské Narvě, se někdo pokouší tuto hranici rozmazávat. V temných koutech internetu a v uzavřených skupinách už se skloňuje název nové lidové republiky. Je to jen děsivý hoax, nebo v přímém přenosu sledujeme testování nové hybridní operace? V této epizodě odhalím, jak se z jednoho z nejklidnějších měst Evropské unie možná stává předmět narativu, který už jinde pomáhal měnit hranice.

NOVÁ REPUBLIKA

Příběh této dosud neviditelné „operace“ začíná v březnu 2026, kdy se na anonymních účtech na Telegramu, TikToku a VKontakte začaly objevovat zvláštní příspěvky. Ty vykreslovaly estonské město Narva a celý kraj Ida-Virumaa jako zvláštní politický prostor, který by se měl od Estonska nejlépe odtrhnout. Minimálně získat speciální autonomii. A kde má tento digitální konstrukt původ? Většina informací pochází z účtu s ruským názvem „Narvská lidová republika“, který byl založen již v létě 2025. Aktivním se ale stal až začátkem února 2026. V době, kdy zveřejňoval první příspěvky, měla kupříkladu jeho telegramová verze mezi 60 až 70 odběrateli, ale to se posléze změnilo. V té době už jeho vizuální identita nesla typické znaky jiných separatistických organizací. Celý narativ těží z představy, že okolí pohraničního města by mělo posílit svojí ruskou identitu a rozvíjet jí všemi možnými způsoby. Na sítích se tedy objevily symboly budoucího státu jako vlajka, znak nebo podoba hranic. Vše se opírá o velmi podobná zdůvodnění jako v případě Doněcku a Luhansku. Právě tento slovník Rusko dlouhodobě využívá k rozkládání sousedních států v době před samotnou invazí. Činnost těchto účtů se však neomezuje jen sdílení obrázků se zeleno-černo-bílou symbolikou. Objevují se i provokativní memy, což pomáhá organickému šíření po všech zasažených sociálních sítích. Nicméně tu existují i mnohem znepokojivější příspěvky – zejména o konkrétní výzvy. Šlo o výzvy k násilí a sabotážím nebo k ozbrojenému povstání a následnému odporu proti estonským úřadům. Během krátké chvíle na jaře 2026 se tak celý konstrukt proměnil z obyčejné psychologické operace na projekt, který cílí na reálný prostor. Prozatím bez většího skutečného dopadu. A jak se na to dívají zpravodajské služby?

Estonské instituce a zejména Vnitřní bezpečnostní služba si nezvyklé aktivity povšimla hned v zárodku. Lidovou republiku označila za informační operaci a za levný způsob, jak provokovat společnost, zasévat zmatek a oslabovat soudržnost obyvatelstva. Služba brzy na to varovala, že situaci monitoruje a že účast na podobných aktivitách může mít trestněprávní následky. Do toho se přidal estonský ministr zahraničí Margus Tsahkna, který veřejně prohlásil, že Narva byla a zůstane estonským městem, a podobné pokusy popsal jako primitivní snahu vyvolat zmatek. Ačkoli se to nemusí zdát, tak právě takováto prohlášení jsou mimořádně důležitá. Estonsko se poučilo z předchozích dekád a od počátku odmítlo hrát hru na „sporné území“ a okamžitě celý konstrukt zařadilo do kategorie hybridního působení. Nicméně i to má svá úskalí. Jaká? To hned zjistíte.

Důrazná reakce úřadů vytáhla projekt ze dna internetového prostředí na vrcholek mediálního zájmu. Do té doby měly zmiňované účty jen pár desítek odběratelů. Nyní se pohybují v řádech tisíců. Jakmile o nich začala psát estonská i zahraniční média, začal projekt rychle růst. To ukazuje, jak moc jsou podobné hybridní operace nebezpečné. Cokoli uděláte, je špatně. První skutečný dopad v reálném světě je ten, že do Narvy nyní cestují novináři, kteří hledají náznaky separatismu. Ale nenechme se mýlit – nemusí být poslední. Možná důležitější než sledování samotné činnosti je důležitější zjistit, kdo za informační operací stojí. Kdo přesně za kampaní stojí, zůstává ve veřejně přístupných zdrojích záhadou. To ale není nic neobvyklého. U akcí tohoto typu se málokdy podaří odhalit celý řetězec až k původci. Navzdory tomu některá média tvrdí, že se jim podařilo vypátrat stopu, vedoucí do ruského Petrohradu. Dostupné indicie ukazují, že nejspíš nejde o spontánní hnutí obyvatel Narvy. A jaké cíle provozovatel účtů vlastně sleduje?

Logika celé kampaně podle současných indicií naznačuje, že cílem je prozatím něco jiného než okamžité odtržení pohraničního kraje. Vypadá to spíše jako předvoj budoucí masivní informační operace. Cílem je spíše zasadit do estonského veřejného prostoru myšlenku, že je něco takového vůbec možné a sledovat reakce obyvatel. Nejprve bylo nutné myšlenku zhmotnit skrze konkrétní barvy, symboly a hranice a následně přejít k silnému příběhu. K notoricky známému propagandistickému příběhu o utlačovaném ruskojazyčném regionu, který je třeba ochránit. V současné době probíhá testování toho, jak na tuto myšlenku budou reagovat Estonci, zdejší Rusové, úřady a zahraniční média. Takže vítejte – i vy jste teď de facto součástí testu. Rusko totiž moc dobře ví, že v postsovětském prostoru lze velmi snadno narušit mentální mapu společnosti, zpochybnit hranice a aktivovat staré křivdy. A když jsme u těch křivd a společnosti. Co takhle se podívat, proč byl vybrán právě severovýchod Estonska?

MĚSTO MEZI SVĚTY

Narva je pro nastíněný narativ ideální ne proto, že by v ní už dnes existovalo skutečné separatistické hnutí, ale proto, že v sobě spojuje několik vrstev zranitelnosti najednou. Krásně to ilustruje samotné rozvržení města. Máte řeku Narvu, která rozděluje zástavbu na estonskou Narvu a ruský Ivangorod a navíc proti sobě leží dvě symbolické pevnosti. Estonský hrad Hermann, který vybudoval Řád německých rytířů a moskevskou carskou pevnost Ivangorod. Jde tedy o místo, kde se zcela viditelně stýká západní a ruský svět. Na estonské straně byste nalezli ukrajinské a evropské vlajky a na té ruské nechvalně proslulé „Z“. Citlivost toto regionu je tedy hluboce historická. V roce 1944 bylo město v důsledku sovětského bombardování prakticky srovnáno se zemí. Poválečná obnova už ale nevedla k návratu původní městské struktury ani původního obyvatelstva. Sovětské vedení rozhodlo o nastěhování etnických Rusů ze sovětského Ruska. Tou dobou šlo o běžný jev, kdy Sovětský svaz využíval války k rusifikaci ruského pohraničí. Krymští Tataři by mohli povídat. První vrstva zranitelnosti je tedy produktem válečné destrukce a sovětské přestavby pohraničí. A jak se historie promítá do současnosti?

Poválečné období proměnilo celé Estonsko. Sčítání lidu z roku 2021 odhalilo, že 29 % všech občanů uvádí ruštinu jako svůj mateřský jazyk, a že 40 % Rusů vůbec neumí Estonsky. Právě to je pro tento případ velmi důležité. Ruské narativy o tzv. Ruském světě se často neopírají o národnost jako takovou ale o jazyk. Pro Moskvu je výhodnější mluvit o „ruskojazyčných regionech“, protože tím rozšiřují jejich rozlohu. V Estonsku se nachází dvě hlavní ruskojazyčné oblasti. Jednou je hlavní město Tallinn a tou druhou zmiňovaný severovýchodní příhraniční kraj Ida-Virumaa. Právě proto je Narva ideálním cílem. Zdejší lidé navíc mají kulturní a rodinné vazby přímo na Rusko. V takovém prostředí se myšlenky o „lidové republice“ a dalších podobných konstruktech šíří mnohem jednodušeji. Tvůrci hybridní operace tak nemusí pracně vytvářet cílové publikum. Stačí jen aktivovat už existující jazykovou menšinu. Dary práce, kterou vykonal Stalin tak dnes sklízí Putin. Je však jazyk to jediné, na co lze cílit?

Zkrácenou odpovědí na položenou otázku je – nikoliv. Další vrstvou zranitelnosti je otázka občanství a vztah ke státu. Po obnovení nezávislosti v roce 1991 Estonsko navázalo na předválečnou republiku. Nové zákony neumožnily automatické získání občanství každému. Ti, kteří přišli z jiných částí Sovětského svazu, museli složit naturalizační zkoušku. To nastolilo situaci, kdy dodnes polovina lidí zahraničního původu nemá občanství. Nicméně měli trvalé pobyty v Estonsku a směli se účastnit komunálních voleb. A právě zde vidíme, jak moc jsou hybridní operace nebezpečné. V reakci na podobné akce ve východní Evropě estonský stát odejmul v roce 2025 lidem bez občanství jejich speciální volební právo. Tím sice posílil vnitřní bezpečnost, ale zároveň u těchto lidí prohloubil nedůvěru vůči státu. Tím pak vzniká podhoubí, ve kterém se může taková Narvská lidová republika rychle uchytit. V tomto konkrétním případě vše posiluje ještě ekonomická frustrace. V kraji totiž panuje vysoká nezaměstnanost, je vnímán jako periferie a svojí demografií se od zbytku země odlišuje. Mezitím co si čtete – nemáte pocit, jako byste takový scénář už někde zaznamenali? Pokud hádáte třeba Ukrajinu nebo Gruzii, tak myslíte správně. Rusko totiž jede pořád podle stejného „manuálu. A my se na něj teď podíváme.

RUSKÝ MANUÁL

Jak vlastně vzniká pseudostát? Rozhodně ne tak, že se jednoho dne rozhodne nějaký region pro vyhlášení nezávislosti. To je až úplně poslední krok zdlouhavého a komplexního scénáře. Ve skutečnosti vše začíná velmi nenápadně a potichu. Rusko v těchto případech obvykle začíná vytvářením příběhu o tom, že je někde ohrožená jazyková menšina. Jakmile se dostatečně takový příběh usadí, tak pokračuje dále. Pak se začne mluvit o zvláštní identitě regionu, o jeho údajném právu jít vlastní cestou a o tom, že centrum státu už místním nerozumí nebo je přímo utlačuje. Potom přichází vlajky, instituce, dokumenty, ozbrojené složky a nakonec referendum, které má vytvořit dojem, že vše vzniklo z vůle lidu. Právě názvy jako „lidová republika“ plní dvojí účel. Akcentuje údajnou vůli obyvatelstva a současně odkazuje na nostalgii po Sovětském svazu. Přesně takhle ve zkratce vypadá ruský manuál na tvorbu pseudostátů. A my se nyní podíváme na gruzínské a ukrajinské případy, které ukazují, že nejde jen o teorii, ale o opakovanou praxi.

Začněme otázkou, která je pro celý mechanismus klíčová. Co vlastně Rusko potřebuje, aby mohlo tvrdit, že neútočí na cizí stát, ale jen reaguje na místní situaci? Potřebuje místní subjekt. Dané území už totiž nesmí vypadat jenom jako problémový region, který je stále součástí domovské země. Musí vypadat jako sporné území nebo rovnou jako republika, která si sama žádá ochranu. Z pohledu zbytku světa se potíže najednou začnou tvářit jako emancipační projekt, nikoli jako vpád cizí země. V první fázi tak nový pseudostát (ještě v roli malého subjektu) plní roli kulisy, která má zakrýt skutečný zdroj moci a hlavního hybatele. Přesně to se stalo v Gruzii, kde Rusko využilo regiony Abcházie a Jižní Osetie. Z pohledu mezinárodního práva dodnes nejde o legitimně odtržené státy. Po válce v srpnu 2008 Evropská rada výslovně odmítla ruské uznání jejich nezávislosti a trvala na územní celistvosti Gruzie. Zde sice Moskva narazila na zlom mezi vlastní pohádkou a realitou, ale problém už byl na světě. A právě proto zde gruzínský scénář nekončí.

Kdyby v případech Abcházie a Jižní Osetie šlo pouze a jenom o částečné uznání, tak by se s přehledem dalo tvrdit, že v regionech vznikly skutečně samostatné struktury. Pozdější vývoj ale ukázal něco jiného. Evropský soud pro lidská práva v roce 2021 konstatoval, že po skončení aktivních bojů v roce 2008 zde vykonávala Ruská federace faktickou kontrolu. To znamená, že všechny separatistické úřady a instituce se pouze tvářily, že mají ruskou podporu. Ono je ve skutečnosti Rusko plně řídilo. Co ale tomuto výsledku předcházelo? Ještě před válkou Rusko spustilo program na vydávání ruských pasů obyvatelům zasažených regionů. Tím vytvořilo skutečnou právní vazbu na vlastní zemi. Právě tahle fáze je jednou z nejnebezpečnější částí celého manuálu. Z pohledu mezinárodního práva se tito lidé totiž tváří jako ruští občané. Moskva tak získá za hranicemi masu vlastních občanů, kteří jsou dle vlastních vypouštěných příběhů utlačováni domovským státem. A pak přichází rozhodující prohlášení. Rusko nemá jen právo své občany v zahraničí chránit – je to jeho povinností. Je to geniálně jednoduché, že? Nejdřív vyrobíš problém a potom se prohlásíš za jeho řešitele. Gruzie tak ukazuje vůbec první model takovéto vlivové operace. Ta však byla jen „laboratoří“. Až Ukrajina byla skutečnou ukázkou.

Když půjdeme chronologicky v čase, tak narazíme na Krym v roce 2014. Ten se částečně vymyká nastíněnému scénáři, ale by škoda ho nezmínit. Bylo tam pár věcí jinak. Nejdříve přišlo obsazení území a až potom referendum, které mělo vojenskou akci legitimizovat. Valné shromáždění OSN sice tyto kroky odsoudilo, ale to Rusko nezajímalo. Mělo totiž faktickou moc. Krymský příklad ukazuje, že podle ruského manuálu referendum nepřichází, aby něco co rozhodlo. Přichází, aby pouze potvrdilo to, co přišlo silou. Jenomže Donbas na východě Ukrajiny ukazuje ještě sofistikovanější verzi. Zatímco Krym byl rychle obsazen a připojen, Doněcká a Luhanská lidová republika byly pěstovány jako dlouhodobý projekt. V jejich případě nejdříve přišla viditelná značka „lidové republiky“ jako v Estonsku. Pak přišly úřady s vlastními dokumenty, vznikly ozbrojené složky a konflikt byl na světě. Už tehdy ale bylo všem jasné, že za tím stojí Rusko. Jenom se o tom veřejně příliš nemluvilo. Zlom v této smířlivé optice přišel v roce 2017, kdy Moskva začala uznávat jejich doklady a dokumenty. Tím současně začalo přibližování nové infrastruktury Ruské federaci. O dva roky později Putin zavedl zjednodušené udělování ruského občanství obyvatelům částí Doněcké a Luhanské oblasti. V této části zopakoval to, co fungovalo v Gruzii. Ačkoliv se i v této době snažily lidové republiky tvářit jako místní projekt, tak už v roce 2016 Úřad prokurátora Mezinárodního trestního soudu potvrdil ruskou účast. Jenomže na Ukrajině se Rusko rozhodlo jít dál než Gruzii.

Vzpomínáte si ještě na únor 2022? Americká zpravodajská služba varovala Evropu, že Rusko co nevidět zaútočí. A právě zde se ruský manuál posunul dál. 21. února Rusko uznalo samozvané republiky jako nezávislé subjekty. Rusko opět využilo příběh o utlačované ruskojazyčné menšině a o povinnosti chránit své občany. A o tři dny později zaútočilo na Ukrajinu. Legitimizace vojenské síly přichází na podzim 2022, kdy uspořádalo další referenda v okupovaných částech Doněcké, Luhanské, Chersonské a Záporožské oblasti. Další novou fází manuálu je vytváření atmosféry strachu a rusifikace oblasti. Rusko tam získává kontrolu nad školstvím, veřejnou správou i každodenním životem. Kdo se nepodvolí – uteče. Kdo se podvolí – je rusifikován. Například v Gruzii se to projevuje vysidlováním osob bez ruského občanství a nemožností jejich návratu. Vidíme však i důležitý posun. Rusko se v posledním případě nepokouší přepisovat hranice pouze v rámci své sféry vlivu v postsovětském prostoru. Jde jim o boj proti globálnímu Západu, což se naplno projevilo až na Ukrajině. Jak tento manuál souvisí se současným Estonskem? A jak se nejspíš vyvine?

JE ESTONSKO JINÉ?

Na otázku, jestli je Estonsko jiné, je poměrně jednoznačná odpověď. Estonsko není Gruzie před rokem 2008 ani Ukrajina před rokem 2014. Není to neutrální stát visící mezi Východem a Západem, ale členská země NATO a Evropské unie. Už jenom to, že Estonsko je součástí tzv. východního křídla NATO, kde působí mnohonárodnostní vojenská uskupení, situaci značně mění. Po roce 2022 navíc posiluje taktiku preventivního odstrašení. Jenomže to neznamená, že je země vůči informačním operacím imunní. Znamená to, že pokud Rusko svůj manuál v Estonsku skutečně testuje, tak bude postupovat opatrněji. Tentokrát nejspíš nebude napřímo vytvářet separatistické republiky, i když rétorika zůstává stejná. V Narvě dnes nevidíme ozbrojené oddíly ani skutečné separatistické struktury. Vnitřní bezpečnostní služba tvrdí, že Rusko využívá obav z ukrajinského a gruzínského scénáře a řečmi o lidové republice se pokouší provokovat. Testují, jestli si dokáží občané členských států NATO představit, že je něco takového na území Aliance možné. Estonsko je ještě jiné z pohledu jazykových menšin. Podle monitoringu z roku 2023 je přibližně 60 % obyvatel jiných národností integrováno do estonské společnosti. Nicméně i mezi nimi bychom nalezli osoby s nízkou důvěrou ve stát, slabší estonskou identitou a větší vazbou na ruský informační prostor. Právě s nimi se Moskva snaží pracovat. Jak je to ale přímo s Narvskou lidovou republikou?

Informační operace, na které celá tato epizoda stojí má zvláštní postavení. Na jednu stranu její začátek připomíná dění v Gruzii a na Ukrajině. Na druhou stranu ale tentokrát půjde o něco trochu jiného. Útok na Estonsko by formálně znamenal útok na celé NATO. Podle Vnitřní bezpečnostní služby proto Rusko nyní obecně postupuje jinak. Může se pokusit verbovat zdejší lidi přes sociální sítě, získávat jednorázové vykonavatele zločinů a organizovat sabotáže. Lidová republika zde může působit spíš jako zastřešující koncept, nikoli jako povstalecký subjekt. Jejich cílem je dlouhodobě nahlodávat internetový a společenský prostor, vyvíjet psychologický nátlak a vytvářet menší incidenty. Takovýto hybridní tlak je sice šetrnější, ale o to hůře uchopitelný. Další odlišností je rychlá reakce státu. Jak jsem již zmínil, tak osoby bez občanství přišly o volební právo v komunálních volbách. Prezident Alar Karis ale varoval, že takové rozhodnutí bude mít dalekosáhlé důsledky. Lidé, kteří o hlas přišli, se podle něj nesmí cítit být vytlačeni ze společnosti, ani být automaticky označováni za hrozbu. Rusko se možná pokusí tohoto bezpečnostního opatření naplno využít. Estonský případ zatím nepředstavuje nový Donbas. Ukazuje ale, že se i uvnitř NATO mohou začít objevovat první měkké prvky stejného narativního manuálu.

POUŽITÉ ZDROJE

Tento web používá nezbytné soubory cookies pro zajištění jeho provozu. Na základě vašeho souhlasu mohou být případně používány také další cookies pro analytické a marketingové účely. Zjistit více
Rozumím