Korejská lidově kartelová republika
Václav Hnát, 13. 6. 2025
Severní Korea – zřejmě nejbizarnější země dnešní doby, kde se mísí prvky monarchie na straně vládnoucí dynastie s oligarchií na straně vrcholné byrokracie a s prvky stalinismu pro ostatní běžné obyvatelstvo. Sám režim je si této kombinace vědom a tak za oficiální státní doktrínu nepovažuje komunismus, nýbrž tzv. Čučche. A my se v této epizodě podíváme, jak se takové Čučche financuje skrze obchod s narkotiky a jak tento zdroj vlastně vznikl.
DVĚ ZÁVISLOSTI
Historie světové drogové kultury je velice rozsáhlá a sahá stovky let do minulosti a právě proto, že my se chceme věnovat primárně severokorejskému odvětví, tak se odpíchneme od přelomu 60. a 70. let minulého století. Toto období nás zavádí na americký kontinent, kde se tehdy zrodilo moderní pojetí obchodu s narkotiky. 60. léta ve Spojených státech jsou spojována zejména se subkulturou Hippies, jejíž členové často užívali psychedelické látky, mezi které se řadí zejména LSD a marihuana. Z pohledu mezinárodního obchodu bylo výhodou, že tento typ drog se často vyráběl a distribuoval v rámci Spojených států a v drtivé většině případů distribuční síť nepřekročila federální hranice. Druhou stranou americké drogové kultury se tou dobou stali vojáci nasazení v Jižním Vietnamu. Ti konzumovali tamější oblíbené opiáty, mezi které se řadí zejména vysoce návykový heroin. Tohoto fenoménu si začali v průběhu války všímat také vysocí státní činitelé, kteří na jaře 1971 vyslali do Vietnamu speciální kongresovou komisi. Republikánští i demokratičtí kongresmani pak 27. května 1971 vydali zprávu, ve které odhalili, že přibližně 15 % nasazených vojáků je zcela závislých na heroinu. Současně také poukázali na rostoucí trend v rámci Spojených států, kde je na opiátech závislých asi 250 tisíc občanů. Na to zareagoval prezident Nixon, který 17. června téhož roku předložil Kongresu plán rozšířených protidrogových opatření. Navrhoval zpřísnění trestů za drogovou kriminalitu, zintenzivnění boje proti drogám a navýšení jejího financování. Ještě v ten den vydal až militaristické prohlášení, ve kterém de facto vyhlásil válku celému narcoprůmyslu. O půl roku později pro tento účel vzniká Úřad pro vymáhání práva proti zneužívání drog. S určitou nadsázkou se tedy dá říct, že právě vracející se vojáci z Vietnamu přinesli do USA novou vlnu závislosti na tvrdých drogách. Vojáci však nebyli jediní, kteří stáli za tímto rozšířením.
Již v polovině 60. let do Spojených států proudil heroin a marihuana tzv. Kubánskou cestou, kterou představovali kubánští uprchlíci. Často šlo o zločince z doby před komunistickou revolucí, kteří byli navázáni na americkou mafii nebo o antikomunistické partyzány, kteří obchodem s drogami financovali své aktivity. Obě dvě skupiny se usadily v Miami, kde společně vytvořily spleť kontaktů a distribuční sítě, známou jako La Compania. Tato skupina od poloviny 60. let pašovala z Kuby do Miami drogy, odkud je posílala do celé země. Téměř hned po svém založení u části pašeráků opadly původní antikomunistické cíle a věnovali se pouze obchodu s narkotiky. Tento úkaz byl nastíněn například ve filmu Zjizvená tvář, kde hlavní postava Antonio své matce lživě tvrdí, že pracuje v protikomunistické buňce. Někdy v roce 1967, tedy 4 roky před Nixonovým prohlášením, přichází něco, čemu se bude později říkat Kokainový boom. Tehdy masivně narostla poptávka po kokainu, jehož přírodní zdroj Rudodřev koka nerostl na Kubě. To do určité míry zkomplikovalo distribuční proces dosud nejsilnějšího drogového kartelu, kterým byla právě La Compania. Kartel se tedy musel napojit na menší a z pohledu mezinárodního obchodu bezvýznamné skupinky v Jižní Americe, kde se listy koky běžně využívaly pro přípravu čajů i kokainu. V té době bylo hlavním producentem kvalitního kokainu Chile, Bolívie a Peru, kde zpracovávaly šťávu z koky, vyráběly z ní pastu, kterou následně prodávali do Kolumbie, kde z ní vytvářely konečný produkt. Na přelomu 60. a 70. let si kolumbijské skupiny ještě netroufaly vstoupit do sofistikované pašerácké sítě ve Spojených státech a tak dopravu přenechávaly Kubáncům. Kolumbijské postavení však v průběhu let sílilo a absolutního přerodu dosáhlo po chilském státním převratu, kdy Američany podporovaný Pinochet rozdrtil dosud nejsilnější větev narcoprůmyslu, tedy tu chilskou. To se tehdy psal rok 1973. Jen o dva roky později vstupují do hry dva legendární kolumbijské kartely – Calijský kartel pod vedením bratrů Orejuelových a Medellínský kartel pod vedením Pabla Escobara. Ty se vzepřely kubánské nadvládě a rozjely vlastní distribuční síť, ze které se později stane největší drogová cesta na světě. Kokainová epidemie tehdy zasáhla Spojené státy plnou silou, jelikož se kokain stal relativně běžně dostupným a byl považován za drogu bohatých, která nezpůsobuje fyzickou závislost. Brzy na to kokainový boom potichu zaplavil celý kapitalistický i socialistický svět a rozhodně se neprojevoval jen kokainem. Do rozjeté vlny se navíc připojili tradiční producenti z Afghánistánu, Pákistánu, Thajska, Laosu či z Turecka a novodobý rozkvět narkotik plně zasáhl i Asii.
Policista 101. výsadkové divize hledá u vojáka drogy; Camp Eagle, 1971
Veškeré dění a nově vzkvétající drogový byznys po celém světě sledovali všichni světoví aktéři a mezi zpravodajskými službami bychom nenalezli jedinou, která by k tomu neměla své informace. Jednou z nich bylo Oddělení pro vyšetřování externích informací Severokorejské strany práce, obecně známé jako Kancelář č. 35. Šlo o severokorejskou rozvědku, která operovala v zahraničí a mimo jiné stála za únosy cizích státních příslušníků do KLDR. Začátkem 70. let však nastíněné dějství pouze pozorovala a získané informace předávala svému politbyru a vůdci Kim Ir-senovi. Už v této době byla Severní Korea zvláštním státem, který se i přes svoji malou velikost pokoušel o vlastní mezinárodní politiku. Její počátek můžeme vysledovat až do roku 1956, kdy sovětský vůdce Nikita Chruščov odhalil a odsoudil Stalinův kult osobnosti. Kim Ir-sen, jehož režim byl budován právě na hodnotách stalinismu, tento postup odsoudil a velmi rychle se vypořádal s umírněnou částí strany. Tou dobou byl sovětský (východní) blok již rozdroben do několika frakcí a pouze východní Evropa plně ležela v sovětské náruči. Příkladem může být Albánie, Jugoslávie, Čína, částečně Rumunsko a v neposlední řadě i Severní Korea. Její geografická poloha ji postavila vedle soupeřící Čínu a Sovětský svaz, přičemž Kim se pokoušel jít vlastní (třetí) cestou. Tu nazval Čučche a jedná se o zvláštní kombinaci kultu osobnosti a oligarchie s prvky stalinského komunismu. Až do počátku 70. let KLDR prováděla veškerý obchod výhradě se socialistickými státy a i přes svoji vzpurnost byla dotována Sovětským svazem. Ten do země dodával téměř všechny průmyslové artikly, přičemž mezi nejdůležitější patřila zemědělská hnojiva a pohonné hmoty. Severokorejské zemědělství bylo totiž založeno na neúměrném hnojení neúrodné půdy. Díky ukončení čínské kulturní revoluce a stabilnímu přátelství s Leonidem Brežněvem se Kim Ir-sen odvážil činit kroky, které by si dříve nedovolil. 4. července 1972 se poprvé setkaly obě korejské vlády a podepsaly komuniké, ve kterém se zavázaly ke sjednocení Koreje bez vnějších a ideologických vlivů. O rok později získala KLDR status pozorovatele Valného shromáždění OSN a poté se připojila do Hnutí nezúčastněných zemí. To vše se projevilo také na ekonomické stránce, kdy byly navázány četné obchodní vztahy se západoevropskými a japonskými firmami. Mezi lety 1970 a 1973 Severní Korea uzavřela velké množství obchodních smluv a přijala půjčky ve výši 600 milionů USD. Zdálo se, že prazvláštní režim Čučche se pomalu roztaje pod vlivem fungujícího tržního prostředí. To by však nesměla přijít ekonomická krize.
Skvělá doba otevírání trhu a masivních investic do infrastruktury končí v roce 1973, kdy celý svět v důsledku Jomkipurské války zasáhl výpadek dodávek ropy a drastické navýšení její ceny. Do toho se záhy přidala podobná krize s ocelí a další faktory, což vyústilo v celosvětovou ekonomickou krizi. Neexistoval jediný investovaný dolar, který by nebyl krizí zasažen, a to i v socialistických zemích, KLDR nevyjímaje. Dosud uzavřená Severní Korea a její pracovníci v podnicích zahraničního obchodu nevěděli, jak se mají k tomuto ekonomickému cyklu postavit. Brzy na to přišli o čas, během kterého měli zavést ochranná opatření. První zásah krize pocítili paradoxně ze strany Sovětského svazu, který si už nemohl dovolit Koreu zásobovat dotovanou ropou a pro její dovoz zavedl běžnou tržní cenu. Stejně zareagovala Čína. Další fáze se pak projevila na zmíněných půjčkách, které nezvládala platit a již v roce 1974 se Severní Korea dostává do platební neschopnosti. Kvůli dlužné částce 300 milionů USD stopla Japonská exportní banka další investice a KLDR se tak dostala do ekonomické izolace.
A nyní by mohla přijít chvíle, kdy politbyro rozhodne o produkci narkotik, aby se země vymanila z dluhů. Takhle to však nebylo a jak dnes víme, tak severokorejská drogová historie měla poněkud komplikovanější vznik. Korejská závislost na ropě a mezinárodní závislost na drogách se tak brzy spojí.
KARETLOVÁ REPUBLIKA
Nyní se píše rok 1975. KLDR už rok není schopná plnit své závazky a stále se nachází v mezinárodní finanční izolaci. Věřitelské firmy čekají na splacení dluhů a banky odmítají se státem komunikovat. Tyto těžké roky se nyní začaly projevovat i na běžném provozu kritické infrastruktury a dosud relativně stabilní zemi postihovaly výpadky elektřiny, pohonných hmot a stát nebyl schopen platit své zaměstnance. Vzhledem k centralizované povaze jejich ekonomiky jsou státními zaměstnanci všichni – od policisty, přes architekty až po dělníky a rolníky. Státní aparát se tedy začal zbavovat nepotřebné finanční zátěže, kterou z jejich pohledu představovaly zastupitelské úřady v zahraničí. Kvůli mezinárodní izolaci pro ně nebyly v danou chvíli důležité a nejvyšší místa poslala velvyslanectvím nové instrukce. Bylo v nich sděleno rozhodnutí o zastavení státního financování úřadů a výzva k samofinancování své činnosti. Jde o zdokumentovaný případ, který později potvrdili přeběhlíci z řad pracovníků ambasád. Současně jde o moment, kdy se začaly v zemích, kde měla Severní Korea své zastoupení, objevovat dosud nevídané případy obchodu s drogami. První zasaženou oblastí byla Skandinávie, kde měla KLDR velmi silné zastoupení kvůli několika rozjetým projektům. Například Švédsko se podílelo na výstavbě zařízení pro zpracování surové rudy a Finsko dodávalo zařízení pro papírny. Na podzim 1976 se ale všechny severské státy dozvěděly, že pracovníci nově vzniklých ambasád pašují a prodávají v jejich zemích nezdaněné či přímo zakázané návykové látky. Nejčastěji šlo o cigarety, alkohol a narkotika. Úplně první případ se odehrál v říjnu 1976 v Kodani, kde dánská zpravodajská služba odhalila severokorejskou pašeráckou síť. Na základě toho dánské ministerstvo zahraničních věcí zaslalo 15. října severokorejskému velvyslanectví tuto zprávu: „Dánská vláda zjistila, že na Velvyslanectví Korejské lidově demokratické republiky probíhají činnosti představující porušení dánského práva. Dospělo se k závěru, že diplomaté velvyslanectví v Dánsku obchodovali s velkým množstvím narkotik. Kromě toho se všichni diplomatičtí zástupci na velvyslanectví podíleli na prodeji lihovin a cigaret, které byly po dlouhou dobu dováženy bez dovozního cla.“ Pchjongjang si poté vyžádal podrobnou zprávu, ve které Dánsko uvedlo, že diplomaté byli přistiženi při předávání 147 kilogramů hašiše drogovým dealerům a bylo jim prokázáno pašování 400 lahví alkoholu a 4,5 milionu cigaret. Z toho důvodu byli odvolání 4 diplomaté včetně velvyslance Kima Honga Čula. Kodaňský případ zprvu potvrzoval pravost dříve zmíněných instrukcí o samofinancování, což později vyvrátí společné skandinávské vyšetřování.