Gavrilo Princip a sarajevský atentát

Václav Hnát, 18. 1. 2025

PŘÍLIŠ CENNÁ PERIFERIE

V první kapitole si nastíníme zdejší prostředí, okolnosti tehdejší doby a rodinnou historii Principů, což budou faktory, které silně ovlivní naší hlavní postavu. Gavrilův příběh se však bude s popisem tehdejších událostí krásně prolínat. Abychom se nezastavili na historii Bosny a Hercegoviny, tak se odpíchneme od roku 1867. Dalo by se říci, že tou dobou se začíná rodit příběh sarajevského atentátníka. Tou dobou bylo již multietnické území Bosny 404 let pod osmanskou, nadvládou, která z něj na dlouhou dobu učinila svoji periférii. Šlo o dlouhodobě nejseverněji položené osmanské území, které bylo po staletí součástí osmanského Balkánu. Vytvářelo hranici mezi muslimským světem na straně jedné a katolickou Habsburskou říší na straně druhé. Turečtí vládci téměř celý balkánský poloostrov začlenili do své říše, a na něm zavedli svá pravidla, mezi kterými bychom nalezli islamizaci obyvatelstva či vybírání speciálních daní pro „nevěřící“. V rámci územněsprávní agendy říše vznikly v Bosně dva nižší samosprávné celky – Bosenský a Hercegovinský ejálet. V roce 1851 byly oba celky spojeny do Bosenského ejáletu a o 16 let později se z něj stal vyšší celek vilájet. Od poloviny 19. století se totiž osmanská vláda nad Balkánem postupně rozpadala a zdejší země začínaly získávat vyšší míru samosprávy. Oproti jiným územím byly ale původní srbští obyvatelé Bosny relativně úspěšně islamizováni, což s sebou přineslo další výzvy, a tím byl hlavně postupný vznik nového Bosňáckého národa. Nicméně se zde stále nacházeli katoličtí Chorvaté a pravoslavní Srbové, mezi kterými bychom nalezli i nenápadnou rodinu Principů.

Tato chudá pravoslavná rodina tou dobou žila v malé obci Obljaj v severozápadní Bosně. Tato obec je natolik malá, že ji v soudobé mapy ani nevyznačují. Zřejmě první známá mapa, na které se objevila, byla mapa jugoslávské armády z 30. let 20. století. I přes svoji malou velikost ale sehraje významnou roli ve světových dějinách jako rodiště muže, který měl odstartovat první celosvětový konflikt. Principové do tohoto zapomenutého koutu muslimského světa přišli z neznámého důvodu začátkem 18. století. Původně šlo o jednu z rodin, která spoluvytvořila základ moderního černohorského státu. Rodina totiž pocházela z historické osady Grahovo z dnešní Černé Hory a byla součástí klanu Jovićević. Černohorský pravoslavný národ byl tehdy klanovou společností a jejich společné vazby byly tvořeny klany, dělící se na jednotlivé rodiny. Jak jsem již zmínil, tak rodina Principů byla součástí klanu Jovićević, obývající severozápadní hranici s Hercegovinou. Začátek 18. století se v Černé Hoře nesl ve znamení absolutního chaosu a vyostřených svárů mezi jednotlivými klany a rodinami. Lze se tak domnívat, že Principové se stali oběťmi krevní msty ze strany některého z klanů a aby přežili, tak byli nuceni odejít pryč. V jejich případě však nejde o ověřitelnou informaci. Po svém odchodu z Černé Hory se rodina usadila v bosenské obci Obljaj a z jejich členů se stali zcela obyčejní rolníci. Změna prostředí s sebou přinesla i nový způsob žití a zdejší osmanští vládci jim neumožnili se stát samostatně hospodařícími zemědělci. Museli tedy pracovat na panské půdě jako nevolníci. Jako pravoslavní křesťané se navíc stali tzv. Dhimmi a nově museli odvádět speciální daň zvanou Glavarina. Zmiňuji to, protože v nezvladatelné Černé Hoře byl daňový a sociální systém jiný, než v ostatních částech Osmanské říše. Principové se novým podmínkám přizpůsobili a v průběhu několika desetiletí získali přibližně 4 akry zemědělské půdy v Grahovském údolí. Stali se sice vlastníky pozemků a mohli na nich hospodařit, ale byli zatíženi enormní daní, zahrnující třetinu jejich produkce. V roce 1860 se tehdejší hlavě rodiny Jovovi narodil chlapec jménem Petar, kterému se přezdívalo Pepo. V době, kdy mu bylo 7 let, došlo ke zmíněnému povýšení Bosny na vilájet. Petar se stal kvůli absenci vzdělání a chudobě taktéž rolníkem a během svého mládí prakticky neopustil svůj rodný kraj. Nicméně se brzy oženil se svojí stejně starou sousedkou Marií Mićić, familiárně přezdívanou Nana. Celkem spolu měli pět synů Jovana, Branka, Djuradje, Gavrila a Nikolu, a dvě dcery Bosiljku a Koviljku. Dospělosti se ale dožili pouze Gavrilo, o 7 let starší Jovan a o 4 roky mladší Nikola. Petar byl podle dochovaných svědectví velmi slušný člověk a oproti svým sousedům nikdy nekonzumoval alkohol, nepouštěl se do vesnických roztržek a řádně pracoval. Jeho slušné chování ho ale vystavovalo posměchu sousedů.

Ještě než se pustíme do narození a dětství hlavní postavy příběhu, tak se opět vydáme do vod celospolečenského dění, a zavede nás tam Gavrilův otec Petar. Ten se totiž v roce 1875 jako 15 letý hoch zúčastnil Hercegovského povstání, zatímco Marie Mićić tehdy uprchla do chorvatského města Knin v rakouské Dalmácii. Povstání bylo vyvoláno vzpurností bosenského guvernéra Ibrahima Paši a jeho spolupracovníků proti sultánovi Abdülmecidovi I., který reformoval nenáviděný daňový systém a vytvořil více práv pro křesťanské poddané. Srbští obyvatelé Bosny, kteří již měli osmanského útlaku dost a zároveň se obávali Rakousko-Uherského imperialismu, se spřáhli se Srbským a Černohorským knížectvím. Ti zafinancovali a vyzbrojili budoucí bojovníky. Výběr jejich spojenců byl ovlivněn myšlenkami panslavismu, tedy sjednocení všech slovanských národů, které mělo být na Balkáně iniciováno srbskou stranou. Panslavismus se v tomto povstání plně projevil během samotných bojů, kdy bosenským Srbům přispěchali na pomoc dobrovolníci z Chorvatska a Slovinska a srbským podpůrným jednotkám velel ruský generál Michail Čerňajev. Mezi dobrovolníky bychom ale kupodivu nalezli i Italy, což bude v další kapitole celkem důležité. Povstání sice skončilo v roce 1876 příměřím, ale otázka Bosny se nyní stala otázkou velmocenského soupeření. Příměří definovalo novou pozici Bosny jako oběť Habsburské monarchie, která chtěla svůj vliv rozšiřovat dále na Balkán. Monarchie totiž v předchozích obdobích ztratila své državy v severní Itálii, došlo k vyrovnání s Uhrami, a po prohrané válce s Pruskem ztratila své dominantní postavení ve střední Evropě. Turci ale pomalu vyklízeli Balkán a zanechávali za sebou slabá knížectví, která mohla Dunajská monarchie pojmout. Tím začal souboj o Bosnu mezi Rakouskem-Uherskem a Srbskem. V té době ještě probíhaly podobné konflikty v Rumunsku, Bulharsku či Řecku, ale ty nejsou předmětem tohoto příběhu.

Petar a Marija Principovi

Po návratu domů se Petar zase začal plně věnovat práci, a aby si zajistil více peněz, tak začal doručovat poštu v těžce přístupných horách na rakousko-bosenské hranici. Díky jeho pracovitosti se rodina nedostávala do finančních obtíží a mohl svým dětem zajistit lepší budoucnost. V době, ve které se nyní nacházíme, ale ještě žádné děti neměl. Místo toho přichází rok 1878, kdy je svolán Berlínský kongres, který měl vyřešit živelnou balkánskou situaci (tzv. Velkou východní krizi). Osmanská říše už situaci totiž sama nezvládala a mocnosti využili její bezbrannosti. Tento kongres, kterého se zúčastnily všechny Evropské velmoci, ve své podstatě rozparceloval Balkán do jednotlivých sfér vlivu, uznal samostatnost některých balkánských národů, a schválil tři okupace. Plnou samostatnost získalo Srbsko, Černá Hora, Rumunsko a Řecko. Jediné Bulharsko bylo kvůli svým velmocenským ambicím rozděleno na Bulharské knížectví a Východní Rumélii. Dále byla schválena ruská okupace Besarábie, britská okupace Kypru a rakouská vojenská okupace Bosny a Novopazarského sandžaku. A právě kvůli Berlínskému kongresu se Bosna dostala tam, kam nechtěla. Bylo rozhodnuto o ní bez ní, což bude v našem příběhu hrát důležitou roli. Osmanské říši zůstala po kongresu v tomto regionu de facto pouze dnešní Severní Makedonie, Albánie, Kosovo a severní část Řecka. Dle mezinárodního práva ale Bosna zůstávala součástí Osmanské říše a Rakousko-Uhersko tam mělo zajišťovat vedení civilních úřadu a bezpečnost skrze armádu a policii. 29. července toho roku pak rakouská armáda vtrhla do Bosny, kde narazila na ozbrojený odpor jak ze strany muslimů, tak ze strany pravoslavných. Jedni si přáli osmanskou vládu a ti druzí srbskou. Nikdo však nestál o tu rakouskou. Bosenští Srbové tehdy vyzývaly své spřátelené sousedy, aby Srbsko obsadilo Bosnu a Černá Hora Hercegovinu. Tím by se naplnily jejich panslovanské ideje o jihoslovanském státě, kterých se obávaly rakouské a uherské politické špičky. Jejich přání ale zůstalo nevyslyšeno. Nutno připomenout, že mezi tyto bosenské Srby patřila i rodina Principů. Tehdejší rakousko-uherský ministr zahraničních věcí Gyula Andrássy k této věci prohlásil: „Jakékoliv rozšíření Srbska, které by zahrnovalo Bosnu a Hercegovinu, stejně jako další regiony, nemůže být s ohledem na stanovisko Rakouska-Uherska slučitelné, jelikož část obyvatelstva náleží ke stejnému národu a mohlo by se nadchnout podobnými touhami.“ Uherské vedení totiž mělo s jihoslovanskými touhami po vlastním státě zkušenosti v rámci chorvatsko-slavonského království, kde vzniklo Ilyrské hnutí. To si vytýčilo za cíl vytvořit Jugoslávii pod chorvatským vedením. Rakousko-Uherská armáda, včetně českých a moravských pluků, ozbrojený odpor v Bosně zlomila a zavedla vlastní správu. Tu zajišťovalo kupodivu společné ministerstvo financí. Jak je to možné? Prioritou rakousko-uherských úřadů totiž nebylo začlenění Bosny do monarchie, ale drancování jejího přírodního bohatství. To bylo třeba řídit s účetní přesností. Extrémní daňová zátěž, kterou vybírali turečtí páni, byla pouze přeměněna na státní daň a budovaná infrastruktura sloužila jen rakousko-uherským těžařským firmám. Současně bylo vybudováno velké množství policejních stanic, zatímco školy se nestavěly téměř žádné. V roce 1882 se novým ministrem financí a současně správcem Bosny stal historik Benjámin Kállay, který byl do postu dosazen jako znalec balkánského prostředí. V minulosti vydal několik knih o srbské historii, které však na svém spravovaném území zakázal. Tvrdil v nich, že Bosňáci jsou srbského původu, což byla tehdy nežádoucí informace. V průběhu několika desetiletí rakouské nadvlády zůstane 90 % obyvatel Bosny negramotných, což z Bosny učiní jednu z nejchudších oblastí tehdejší Evropy.

Svobody se stejně jako všichni ostatní nedočkal ani Petar Princip, který od roku 1878 neplatil odvody Turkům, ale Rakušanům. Jeho daně zůstaly na stejné výši a stále zůstával nevolníkem, jehož jediné právo bylo obhospodařovat přidělenou půdu. Život ale šel dál a Petar se oženil s Marií. Nejdříve se jim narodily dcery, které však téměř ihned zemřely. Stejný osud postihl i jejich syny Djuradje a Branka. Jediný přeživší syn byl tehdy Jovan, který se narodil v roce 1887. Poté přišel horký letní den, který je dle juliánského kalendáře označován jako 13. červenec 1894. Podle pravoslavné tradice je tento den věnován archandělu Gabrielovi – zvěstovateli božího poselství. Dle dochovaných vzpomínek rodinných příslušníků strávila ten den Marie Principová na poli, kde ručně svazovala seno a dojila krávu. Tehdy na ní přišly porodní bolesti, se kterými se vrátila domů a za pomoci své tchýně porodila syna. Malý chlapec se bohužel nezdál rodičům dosti silný, a proto spěchali do kostela ho nechat pokřtít. Marie si přála, aby se jmenoval Špiro po jejím zesnulém bratrovi. Kněz jim ale vnuknul myšlenku ho pojmenovat podle archanděla Gabriela a přinést tak chlapci boží ochranu. V srbštině je totiž Gabriel Gavrilo. Těžko říct, jestli měl výběr křestního jména nějaký vliv, ale chlapec své první roky života nakonec přežil. Petar si tou dobou stále přivydělával jako pošťák, působil jako správce obecní pokladny, a krom obdělávání půdy rodina vlastnila několik kuřat, krávu, ovce a jednoho koně. Rodinné hospodářství nás tak rychle přivádí do Gavrilova dětství. Jak bylo v té době zvykem, tak děti již od útlého věku pomáhaly s chodem domácnosti. Gavrilo tak ošetřoval kuřata, pomáhal matce a s otcem chodíval na nedalekou pastvinu hlídat ovce. A právě ovce se měli podle Petara stát synovým hlavním zaměstnáním. Za obcí Obljaj se tehdy nacházela rozhlehlá pastvina nazývaná Pasić, částečně v držení obce. Tam mělo být na dlouhá léta Gavrilovo místo.

Když bylo v roce 1903 Gavrilovi 9 let, tak ho rodiče přihlásili do 3 km vzdálené základního školy ve městě Bosansko Grahovo. Pro většinu zdejších lidí byla i základní škola vrchol formálního vzdělání a veliký luxus. Jenom pro ilustraci zmíním, že v roce 1902 bylo v celé Bosně pouhých 30 vysokoškolsky vzdělaných lidí. První ročník byl pro chlapce velmi těžký a vypadalo to, že studium nakonec ukončí. V druhém ročníku ale přišel zvrat a Gavrilo si školu zamiloval, zejména četbu. Díky školní docházce se tak chlapec naučil číst a stal se jedním z mála lidí, kteří mohli v obci číst knihy. Kvůli tomu se čas od času u Principů konalo setkání, během kterého Gavrilo předčítal z tradičních srbských knih, což byla v obci veliká událost. Gavrilo však nebyl do těchto předčítání nucen a své knihy miloval. Díky tomu od svého učitele dostal knihu se srbskou poezií. Dokonce se dochovaly některé Gavrilovy školní zápisky, ze kterých vyplývá, že pro něj byl jeho otec vzor a psal o něm jako o schopném „podnikateli“. Rodičům bylo jasné, že držet ho v Obljaj by byla chyba, ale odchod z malé obce na střední školu byl v té době téměř nemyslitelný. Do této záležitosti zasáhl jeho starší bratr Jovan, přezdívaný Jovo, který sice neměl žádné akademické cíle, ale zato měl obrovskou motivaci vydělat hodně peněz. Původně chtěl vstoupit do rakousko-uherské armády a zapsat se na vojenskou akademii, ale z toho sešlo. Odešel tedy do města Hadžići, nedaleko Sarajeva, kde se tou dobou rozvíjel dřevozpracující a těžební průmysl. Jovan zde nejdříve pracoval jako pomocný dělník v rakousko-uherských firmách, ale po několika letech se vše naučil a vydělal si celkem pěkné peníze. Díky jeho neutuchající odhodlanosti odešel z firmy a založil si svou vlastní. Stal se vlastníkem malé pily a zpracovával dřevo, které pak exportoval do Rakouska. Když Gavrilo pomalu ukončoval své základní vzdělání, tak Jovan poslal do Obljaj dopis, že ve větších městech otevřeli několik středních škol a hledají vhodné žáky. To už se psal rok 1907.

Mladý Gavrilo, který doposud skrze svoji rodinu a své prostředí omezeně vnímal aspekty rakouské okupace, se brzy vydá studovat do velkých měst, kde se setká s hnutím odporu. V další kapitole si tak probereme jeho radikalizaci v Sarajevu, další balkánské pnutí a napojení na tajné organizace.

MLADÝ IDEALISTA

V době, kdy Gavrilovi bylo 7 let, a pomáhal rodičům s drobnými domácími pracemi, tak na Balkáně to vřelo dál. V sousedním Srbsku tou dobou vládnul král Alexandr Obrenović, který dlouhodobě prosazoval smířlivou politiku vůči Rakousku a Německu. 97 % veškerého trhu bylo díky jeho politice navázáno na tyto státy a veškerý vojenský materiál byl dovážen taktéž odtamtud. To jej ale v části srbské společnosti vrhalo do špatného světla, jelikož Rakousko-Uhersko s Německem dlouhodobě bránilo jihoslovanskému spojení. Král Alexandr, pocházející z tradiční srbské dynastie Obrenovićů, ale v tomto případě nečelil jen nevoli části běžného obyvatelstva, ale i dynastii Karađorđevićů. Ta byla v roce 1858 vyhnána ze země a usídlila se ve Francii a Švýcarsku. Její členové se i přesto všechno stále zajímali o dění v Srbsku a snažili se Obrenoviće svrhnout. Zatímco Obrenovićovi stáli na straně Rakouska a jeho Trojspolku, tak Karađorđevićové stáli na straně Trojdohody Francie, Ruska a Velké Británie. Současně s podporou Trojdohody dále prosazovali jihoslovanský panslavismus, který je zjednodušeně označován za jugoslavismus. Kvůli této rozepři se ale Srbsko i nadále stávalo čím dál tím důležitější v rámci schylující se celoevropské války. Zmíněné skutečnosti daly v září 1901 vzniknout velmi známé spiklenecké skupině nazývané Černá ruka. Tu založil společně s dalšími armádními důstojníky kapitán rozvědky Dragutin Dimitrijević, přezdívaný Apis. Jejich cílem bylo svrhnutí krále Alexandra a dosazení jeho protějška Petra Karađorđeviće. Zajímavé je, že vznik skupiny byl podporován Italy, nazývanými Karbonáři, kteří bojovali v Hercegovském povstání po boku Petara Principa. Skupinu taktéž podporovala černohorská vládnoucí dynastie Petrović-Njegoš, která toužila po sjednocení se Srbskem. Státní převrat Černé ruky byl zahájen koncem května 1903, kdy bratr královny Dragy v opilosti beztrestně zavraždil policistu. V noci z 28. na 29. května vtrhli spiklenci do královského paláce, kde po tříhodinovém hledání našli královský pár v tajné komnatě, načež je kapitán Mihailo Ristić zastřelil. Poté byl na královský trůn dosazen Petr I. Karađorđević, který bude chtít rakouský satelit přetvořit ve svébytný stát. A tím se dostáváme zase o krok blíže k Principově Sarajevskému atentátu.

Od převratu mezitím uběhly 4 roky, a jak již víme, tak rok 1907 přináší do rodiny Principů nové rozhodnutí. Buďto vyslat Gavrila na finančně náročná studia nebo ho ponechat doma. Petar byl původně proti a navrhoval, aby se jeho syn stal pastýřem. Proti tomu se postavila jeho žena Nana, která nechtěla zahodit Gavrilův akademický potenciál a svůj názor si nakonec prosadila. Původně ho chtěli dát na rakouskou vojenskou akademii v Sarajevu, ale to jim rozmluvil jejich rodinný přítel Pešut, který namítal, že by tak z chlapce stvořili „nepřítele národa“. Rodiče ho tedy přihlásili na městskou obchodní školu v Sarajevu, nacházející se na druhé straně Bosny, kde Gavrilo splnil podmínky přijetí. Tento 13 letý chlapec, který nikdy neopustil svůj rodný kraj, se nyní měl vydat zcela sám do nikdy nepoznaného světa se zcela odlišným životním tempem a odlišným obyvatelstvem. Gavrilo se totiž celý život pohyboval na čistě srbském území a nikdy předtím neviděl žádného Bosňáka či Chorvata, a to i přesto, že žil v jejich společném státě. Tehdy totiž byly rozdíly mezi jednotlivými národy patrnější než dnes a rodiče měli obavy, aby do nového prostředí zapadl. Proto jej na první cestu vlakem do hlavního města doprovodil otec. V Sarajevu se prvně ubytoval na adrese Oprkanj č. p. 4, kde bydlel společně se synem majitelky Danilem Ilićem, jehož postava bude v příběhu klíčová. Nové prostředí pro něj bylo hodně stresující a zpočátku ho prý děsily nezvyklé muslimské zvyky, kterými bylo Sarajevo proseto. Na sebevědomí mu také nepřidalo to, že byl ze všech prváků nejstarší, jelikož tehdejší nástupní středoškolský věk byl 11 let. Jemu už bylo 13 a tak hned zpočátku vybočoval. Podle dochovaných třídních knih víme, že byl zapsán pod familiárním pojmenováním Gavro a mezi jeho spolužáky bychom našli všechny zástupce bosenského obyvatelstva. Seděl ve třídě s muslimskými Bosňáky, se Srby, Chorvaty i Židy. Během prvního ročníku se plachý hoch příliš neprojevoval a stále zůstával ve světě knih, zejména v románech Alexandra Dumase a Oscara Wilda. Ačkoliv Gavrilo přišel z vesnice, tak jeho studijní výsledky byly v prvním ročníku skvělé. Ve škole se vyučovalo v srbském jazyce, psalo se cyrilicí a jako cizí jazyk se vyučovala němčina. Latinka se pro zápis školních dokumentů využívala zcela výjimečně, což je vzhledem k ostatním kulturním tlakům zajímavé. Sarajevská obchodní škola si potrpěla na výuce kulturních zvyklostí a náboženství, aby její absolventi byli schopni pracovat ve všech koutech země. Nicméně bychom mezi předměty nalezli i matematiku, která mu šla ze všech předmětů nejlépe. Gavrilo ale ve všech zmíněných předmětech exceloval a konec druhého pololetí ukončil s vyznamenáním. Z třídní knihy také víme, že neměl žádnou omluvenou ani neomluvenou hodinu. Jeho studijní výsledky se ale druhém ročníku rapidně zhorší. Na vině bude jeho angažovanost v probíhajících politických událostech.

V době, kdy naše hlavní postava studovala první ročník mezi Srbskem a Rakouskem-Uherskem zuřila nepříjemná celní válka, které se říkalo Prasečí válka. Její počátky bychom nalezly už v roce 1905, kdy nový srbský král Petr I. podpořil vznik nové politické strany s názvem Chorvatsko-Srbská koalice, působící v chorvatsko-slavonském království. Ta si vytýčila za cíl odtržení od Uherska a vytvoření jednotného jihoslovanského státu pod srbskými křídly. Druhý impuls k vyvolání celní války byla srbská tržní a vojenská emancipace na Rakousku. Srbské ministerstvo války v roce 1906 odmítlo rakousko-německé dodávky děl z továren Škoda a Krupp a dalo přednost francouzským rychlopalným kanónům. Vláda současně přijala francouzskou finanční půjčku a dala tak jasně najevo, že již není rakouským satelitním státem. Rakousko tedy vypovědělo některé smlouvy se Srbskem a zavedlo embargo na dovoz vepřů, což zprvu poškodilo srbské chovatele. Poškozené firmy ale brzy našly odbytiště v Rusku, Francii a Švýcarsku a rakouské embargo se minulo účinkem, načež bylo zrušeno. Po zrušení embarga ale přichází pro monarchii další rána, což je drtivé vítězství Chorvatsko-Srbské koalice v parlamentních volbách chorvatsko-slavonského království. Reakcí bylo zpřísnění pohraničních kontrol na bosensko-srbské hranici a zákaz dovozu srbského tisku. Každého, kdo vlastnil byť jen jediný výtisk srbských novin, čekalo vězení. Tato drastická opatření se dotkla i vnímavého a chytrého Gavrila, který se o situaci začal intenzivně zajímat. Během zjišťování informací narazil na neoficiální studentské spolky, které ho časem navedou na jeho tragickou dráhu atentátníka. Jedním z mladíků, který ho v této době ovlivnil, byl jeho, o 4 roky starší, spolubydlící Danilo Ilić. S ním se věnoval soukromému studiu nacionalismu, marxismu, anarchismu a dalších podobných ideologií.

Když Gavrilo v září 1908 nastoupil do druhého ročníku, tak se jeho studijní výsledky enormně zhoršily a zameškal 20 hodin. Na konci druhého ročníku dostal na vysvědčení nedostatečnou z latiny a byl nucen vykonat opravnou zkoušku. V té nakonec uspěl a na léto 1909 se vrátil zpět do rodné obce, kde zanechal svůj otisk. V zadní části jejich zahrady totiž ležel veliký kámen, do kterého Gavrilo vyryl své iniciály a pod ně umístil rok 1909. Svůj podpis pak ohraničil vyrytým čtvercem. Když své dílo dokončil, tak se ho prý kamarád zeptal, proč to udělal, a on mu odpověděl, že jednou bude celosvětově známý a toto bude památka na jeho mládí. V tom měl pravdu. Zřejmě už tehdy pod vlivem srbského nacionalismu věděl, že se brzy přidá do hnutí odporu a bude čelit následkům svých činů. V té době ale zřejmě ještě netušil, že spáchá atentát na rakouského arcivévodu a myslel spíše na odboj. Jeho větší zájem o mimoškolní aktivity byl jistě způsoben velmi závažnou mezinárodní událostí, kterou bylo přímé obsazení Bosny. 6. října 1908 vyhlásil císař František Josef I. trvalé připojení Bosny pod Rakousko-Uhersko, a to i přesto, že formálně stále náležela Osmanské říši. Učinil tak na základě jednání rakouského ministra zahraničí Aehrenthala s jeho ruským protějškem. Svévolné zařazení Bosny do Habsburské monarchie bylo porušením smluv z Berlínského kongresu z roku 1878, což pobouřilo mnohé evropské velmoci. V sousedním Srbsku, které dlouhodobě usilovalo o připojení Bosny, vyvolala anexe pobouření. Ve velkých srbských městech proběhly demonstrace, noviny volaly po válce s Rakouskem, a začaly se formovat dobrovolnické polovojenské oddíly tzv. Četnici. K válce ale nakonec nedošlo, jelikož srbská vláda věděla, že bez ruské podpory se svému velkému sousedovi neubrání. Ale i přesto koncem října vznesla námitku, že požaduje jako náhradu oblast Novopazarského sandžaku. Té bylo pod pohrůžkou ostatních velmocí vyhověno, čímž vznikla společná hranice mezi Srbskem a Černou Horou. Pro Rakousko-Uhersko tak bylo obsazení Bosny do jisté míry Pyrrhovo vítězství, protože se územně spojili dva jihoslovanští spojenci. Ještě je třeba podotknout, že Bosna zůstávala protektorátem se zvláštním právním statutem a nebyla začleněna ani do Rakouska ani do Uherska. To monarchii umožňovalo i nadále omezovat občanská práva zdejších obyvatel. Sám ministr Aehrenthal německému ministru zahraničí sdělil, že anexe měla jediný cíl, a to „kompletní zničení srbského revolučního hnízda a budoucí rozdělení Srbska mezi Rakousko a Bulharsko“. Bosenská krize, zasáhla jak mezinárodní společenství, tak mladého Gavrila, který ji stejně jako srbský stát vnímal jako přímý útok na jihoslovanské snažení. Tato událost silně přispěla k radikalizaci jeho nových přátel i jeho samotného.

Během Gavrilova druhého středoškolského ročníku se jeho spolubydlící Danilo Ilić, který tou dobou studoval Státní pedagogickou školu v Sarajevu, seznámil se studenty, kteří byli bosenskou anexí velice rozlíceni. Jedním z nich byl i 18letý Vladimir Gaćinović a 21letý Dimitrije Mitrinović. Šlo o srbské studenty Mostarského gymnázia, kteří ve velkém studovali díla tehdejších filozofů a autorů různorodých revolučních myšlenek. Zájmem jejich studia se stal i Tomáš Garrigue Masaryk, jehož umírněné pojetí politických změn ostře odsoudili. Jejich zatím neoficiální studentská skupina se rozhodla své myšlenky prosazovat násilím a svoji ideologii nazvali Kosovská tyranicida, odkazující se na srbskou středověkou historii. Jejich zájem o politiku byl vyvolán zejména bosenskou anexí a kladli si za cíl vznik Jugoslávie pod srbským vedením. S Gaćinovićem a Mitrinovićem byl mezi lety 1908 a 1909 v kontaktu i Danilo Ilić, který jejich myšlenky tlumočil svému kamarádovi Gavrilu Principovi. Princip však nebyl jediným posluchačem jejich myšlenek a Kosovská tyranicida se rychle šířila napříč celou bosenskou akademickou půdou. Právě díky jejich vlivu pak Gavrilo vyryl své iniciály do kamene a svému kamarádovi povídal o své budoucí slávě. Tím se postupně dostáváme do jeho třetího ročníku, který byl z pohledů učitelů ještě horší než ten druhý. Tentokrát nezameškal 20 hodin, ale 199, a jeho známky se stále zhoršovaly. Dokonce i v matematice, na kterou byl skutečný talent. Jeho rozpolcenost můžeme sledovat i v městských dokumentech, jelikož se během jednoho školního roku třikrát přestěhoval. V prvním pololetí do bytu na ulici Františka Josefa a pak na ulici Horní Bjelava. V druhém pololetí, přesněji 18. dubna 1910, se pak nastěhoval k Ačimu Bozićovi a jeho ženě Stace, kteří taktéž pocházeli z Obljaj. Díky svému nepřímému napojení na Gaćinoviće a jeho prosrbské organizace získal od jedné z nich s názvem Prosvjeta soukromé stipendium ve výši 150 korun. Jeho strmý akademický pád ale znamenal, že ho učitelé nechtěli pustit do čtvrtého ročníku, čímž se ocitl na jakési životní křižovatce. Sice se chtěl účastnit odboje, ale zároveň nechtěl zahodit studium, kvůli kterému se jeho rodiče nadřeli. 11. května 1910 tedy napsal svým rodičům dopis, že ukončuje studium na Sarajevské obchodní akademii, ale zároveň hodlá nastoupit na gymnázium v Tuzle. Přesný důvod k této změně není znám, ale nejznámější Principův životopisec Vladimir Dedijer uvádí, že pod vlivem ideologií odbojových skupin začal obchodní školu vnímat jako buržoazní instituci.

Bratři Principovi (Jovan, Gavrilo, Nikola), 1910

Jedna z nejdůležitějších událostí, která Gavrila do budoucna silně ovlivnila, byl první sarajevský atentát. Spáchal ho hercegovinský Srb Bogdan Žerajić, který vedl vlastní tajné společenství s názvem Svoboda. Žerajić a jeho malá skupina byl ovlivněn myšlenkami Kosovské tyranicidy Vladimira Gaćinoviće, na základě čehož se pokusil zavraždit vojenského guvernéra Bosny. Tím byl rakousko-uherský generál chorvatského původu Marijan Varešanin. 10. června 1910 vystřílel Žerajić na guvernéra 5 střel ze své pistole, ale ani jednou se netrefil. Ta šestá nakonec usmrtila Žerajiće. Pro politicky angažované studentské spolky to byl první výrazný čin, kterým někdo demonstroval radikální bosenský jugoslavismus. Z Bogdana Žerajiće se stal rázem idol a jeho hrob se stal poutním místem nejednoho bosenského Srba, včetně Principa. Jen několik dní po atentátu Gavrilo odešel do 140 km vzdálené Tuzly s tím, že hodlá svá středoškolská studia dokončit jako student všeobecného gymnázia. Podle dochované třídní knihy tam Gavrilo chodil jen v během září, jelikož se začátkem října uvolnilo místo na nejprestižnějším gymnáziu v zemi. Nazývalo se První gymnázium a sídlilo v Sarajevu. Zajímavé je, že ho postavili Rakušané, kteří tak chtěli světu prezentovat svoji ochotu rozvíjet tento zaostalý region. Již 7. října Gavrilo ukončil své studium v Tuzle a vrátil se zpět do hlavního města. Tentokrát si pronajal místnost v bytě na ulici Mjedenica. Společně se svými přáteli chodíval debatovat na hrob Bogdana Žerajiće a během prvního výročí zde strávili i celou noc. Na sarajevském gymnáziu jeho studijní výsledky pokračovaly ve stejném duchu jako na obchodní akademii. Nejlepší známka, kterou zde dosáhl, byla dvojka, kterou dostal z tělocviku, ale z většiny předmětů dostal čtyřku. Latinu musel stejně jako v předchozím roce opakovat. Stalo se tak 18. srpna 1911, pár týdnů poté, co absolvoval noční výstup na známou bosenskou horu Igman, z něhož se dochoval jeho popis zdejšího nočního lesa. Z opravné zkoušky dostal sice dostatečnou, ale postoupil dál. Během následujícího školního roku už na vyučování prakticky nechodil a znovu se přestěhoval. Tentokrát do bytu na ulici Hadji Sulejmana. Ve svém volném čase se věnoval zejména četbě tehdy aktuálních revolučních děl. Současně se pokoušel psát poezii, se kterou se mu dlouhodobě nedařilo nikde prorazit. Napsal například báseň o svém idolu Žerajićovi, kterou nazval Hrdinova smrt. Své dílo ukázal i chorvatskému revolucionáři, básníkovi a budoucímu nositeli Nobelovy ceny Ivu Andrićovi, který ho odmítl. Frustrace z odmítnutí takto významné osoby v něm zanechala svoji stopu, která ho bude nutit dokázat něco výjimečného. Ještě než ukončíme Gavrilovo první pololetí čtvrtého ročníku, tak se podíváme na vývoj studentské organizace jeho přátel.

Jak jsem zmiňoval dříve, tak Gavrilův kamarád a bývalý spolubydlící Danilo Ilić byl v kontaktu s Vladimirem Gaćinovićem, tvůrcem tzv. Kosovské tyranicidy. Jeho myšlenka bosenského jugoslavismu již v roce 1910 inspirovala k prvnímu sarajevskému atentátu na vojenského guvernéra. Jeho zatím neorganizovaná studentská skupina se šířila po celé Bosně a začala mít poměrně velký vliv na srbské studenty. Nicméně je třeba poznamenat, že členy nebyli jen Srbové, ale i Chorvati a někteří Bosňáci. Toto hnutí se však stávalo čím dál tím viditelnějším, což s sebou přinese její formální vznik. Vzpomínáte si na vraždu srbského krále Alexandra Obrenoviće pod vedením kapitána Apise? Jeho tajná organizace Černá ruka, která na srbský trůn přivedla krále Petra I., měla po státním převratu veliký vliv. Během nové vlády se však toto tajné společenství zpravodajských důstojníků ještě více uzavřelo a pod vlivem starých Karbonářů začali přejímat jejich tajné rituály. Šlo o jakési zasvěcovací ceremoniály, inspirované pracemi Svobodných zednářů. Jejich tajnůstkářství ale bylo málem prolomeno rakouským obsazením Bosny 6. října 1908. Tato událost totiž zmobilizovala všechny srbské vládní činitele od krále až po ministerské úředníky, kteří se dva dny po obsazení sešli na bělehradské radnici. Na setkání byla pozvána i organizace Černá ruka, kterou zastupoval nyní již plukovník Apis. Ten byl vládními úředníky vyzván, aby Černou ruku odtajnil, rozšířil členskou základnu, vycvičil své agenty a řídil odboj na jihoslovanském území. Apis ale jejich představy odmítl a navrhl smířlivější alternativu, založení zcela nové účelové skupiny, kterou bude řídit jak srbská vláda, tak Černá ruka. 8. října tedy na radnici vznikla polovojenská organizace s názvem Národní obrana, která téměř ihned začala verbovat dobrovolníky, ze kterých se brzy stali jejich agenti. Tito vycvičení a vyzbrojení Srbové se již na přelomu let 1908 a 1909 odebrali na mnohá jihoslovanská území. Například do osmanského Kosova, do Černé Hory, do rakouského Chorvatska, Slovinska a jižního Uherska. Zřejmě nejvíce agentů ale doputovalo do Bosny, která byla tou dobou středobodem jejich snažení. Na jejich misi dohlížel bosenský člen Černé ruky Milan Ciganović, jehož role bude v samotném atentátu velice důležitá. Po dvou letech působení si členové Národní obrany ale povšimli zajímavé organizace, která ideově stála za atentátem na rakouského guvernéra, a spojili se s jejím vedoucím Gaćinovićem. Co bylo přesně předmětem jejich jednání, nevíme, víme jen to, že v roce 1911 formálně vzniká nová organizace Mladá Bosna. Aniž by si to většina její členské základny uvědomovala, tak se právě stala prodlouženou rukou Černé ruky a srbské vlády. Oficiálním členem se v době vzniku stává i Danilo Ilić.

Druhé pololetí Gavrilova čtvrtého ročníku, odehrávající se v roce 1912, bylo z pohledu studia velice krátké. Skrze napojení na Danila Iliće se Gavrilo začátkem roku stává členem Mladé Bosny, do které přivádí i svého spolužáka Trifka Grabeže, se kterým se účastnil několika demonstrací. Prý se měli zúčastnit i slavné demonstrace z 18. února 1912, kdy byla veřejně spálena vlajka Uherského království, a kterou tvrdě rozehnali četníci. Na základě toho bosenští studenti vyhlásili generální stávku, která nakonec stála chlapce draho. Gavrilo i Trifko byli za svojí činnost vyloučeni z prestižního sarajevského gymnázia. Danilo vyloučen být nemohl, protože tou dobou už nestudoval, ale naopak byl učitelem. V této době navíc do Sarajeva přichází Gavrilův mladší bratr Nikola, který se nastěhoval k Ačimu Bozićovi, u kterého Gavrilo dříve bydlel. Podle několika nepotvrzených zpráv měl v počátcích svého bouřlivého období vyznávat lásku dívce jménem Vukosava, což měla být sestra jednoho jeho kamaráda. V této době již byl poměrně dost zadlužený, a to i přesto, že mu neustále chodily peníze od rodičů i bratra Jovana. Díky svému členství v Mladé Bosně a napojení na její srbské patrony, se Gavrilo rozhodl znenadání opustit Sarajevo a odejít do Bělehradu. Okolnosti této cesty do sousední země jsou dodnes zahaleny tajemstvím a není zcela jasné, proč se k takovému kroku odhodlal. Když se ho později v roce 1914 rakouští kriminalisté vyptávali, proč se rozhodl odejít, tak vždy úsečně odpověděl, že je to jeho soukromá věc. Nicméně prozradil, že se v dubnu 1912 takto rozhodl a absolvoval dle jeho slov „mystickou cestu“. Rozhodl se nevyužít žádný dopravní prostředek a překonal bosenské hory, řeku Drinu a srbskou hranici zcela sám a pěšky. S tím, co na této cestě zažil, se nikdy nikomu nesvěřil, ale kriminalistům sdělil, že jde o území zatížené lidovou slovesností a zažil na ní absolutní vyčerpání spojené s nadpřirozenými úkazy. Pozdější legendy pak hovoří, že když překročil hranici, tak políbil půdu pod svými nohami, jako by vstupoval do svaté země. Když dorazil k hlavnímu městu, tak podle jeho slov uviděl tyčící se pevnost na soutoku Sávy a Dunaje. Tím skončila jeho 300 km cesta. O několik měsíců později ho do Bělehradu následoval jeho bývalý spolužák a kamarád Trifko Grabež, který se později stane přímo členem Černé ruky.

Gavrilovým příchodem do Bělehradu ukončuji druhou kapitolu, ve které jsme si probrali jeho studentská léta v Sarajevu a motivace se stát členem tajné organizace Mladá Bosna. V té další se podíváme na jeho živoření v Bělehradu, na probíhající Balkánské války a jeho přípravy na atentát.

SRBSKÁ ANABÁZE

Když Gavrilo počátkem května dorazil do Bělehradu, tak mu bylo pouhých 17 let a ve městě prakticky nikoho neznal. Neměl s sebou prakticky nic krom svazku svých knih. Pohyboval se zejména v historické čtvrti Savski Venac, rozprostírající se podél řeky Sávy. Na severním konci této čtvrti se ještě nachází místní část Zeleni Venac, a právě tam mířily jeho první kroky. Tou dobou tam sice stálo několik hotelů, ale na ty neměl Gavrilo peníze. Ubytoval se v jednom ze zdejších chudobinců, kde mimo jiné střetával své krajany. Tyto levné ubytovny se hemžily Bosňany, kteří vnímali rakouskou správu natolik negativně, že odešli hledat štěstí do Srbska. Kolik z nich bylo napojeno na Černou ruku či Národní obranu však nevíme. V rámci toho zmíním, že ulice, ve které tehdy Gavrilo bydlel, se dnes nazývá Gavrila Principa a nachází se poblíž známého Brankova mostu. V té době se jí ale přezdívalo díky uprchlíkům Bosňanská ulice. Společně s chudobinci se v této místní části nacházely levné stravovací podniky nabízející polévku pro tuláky, mezi které patřil i Gavrilo. Jelikož přišel o studentské stipendium a o rodinné příspěvky, tak se musel začít živit sám. Využíval k tomu nedaleké přístavy na řece Sávě či na Dunaji, kde občas pracoval jako pomocný dělník při vykládce a nakládce lodí. Dalším zdrojem jeho příjmů se stalo žebrání na nedalekém vlakovém nádraží či obcházení přilehlých ortodoxních kostelů a klášterních komunit. Tam od věřících a duchovních žebral společně se svými bosenskými souputníky o almužnu. Krom práce a žebrání se dále věnoval své oblíbené četbě a debatám o osmanské a rakouské okupaci. Současně s tím čítával časopis Pijemont, který vydávala Černá ruka, a který se svým názvem odkazoval na sjednocení Itálie. Tehdejší jugoslávské hnutí totiž vnímalo sjednocení jižních Slovanů stejně jako dřívější sjednocení Itálie či Německa. Měsíc poté co Gavrilo přicestoval, se rozhodl přihlásit na nejprestižnější bělehradské gymnázium, kde v červnu 1912 neúspěšně vykonal rozdílovou zkoušku. Byl tedy odkázán na příležitostné práce a jeho budoucnost se jevila dosti pochmurně. I přesto zůstával v kontaktu s Mladou Bosnou a zprostředkovaně s Černou rukou, což ho i nadále udržovalo v Bělehradu. Do jeho života ale i nyní opět zasáhnou události celosvětového charakteru.

V době, kdy Gavrilo živořil v Bělehradě se zrak srbských vládních představitelů dočasně odklonil od Bosny a zaměřil se na území známé jako „Staré Srbsko“. Tím je myšleno dnešní jižní Srbsko, celá Severní Makedonie a Kosovo. V té době ale šlo o osmanské vilájety. Nově vzniklé společenství balkánských státu vycítilo, že Osmanská říše je díky válce s Itálií na pokraji sil, čehož chtěli využít. Bulharsko, Srbsko, Černá Hora a Řecko se sjednotili do tzv. Balkánského svazu a 8. října 1912 zaútočili na zbylá osmanská území. Hlavním cílem Srbů bylo získat vlastní přístup k Jaderskému moři a zajistit si tak větší obchodní nezávislost na Rakousku-Uhersku. Gavrilo, který tehdy toužil v rámci svého jugoslávského přesvědčení učinit něco velkého, se ještě před mobilizací přihlásil k jednotkám polovojenských Četniků. V Bělehradě byl ale kvůli své tělesné slabosti odmítnut, a tak vycestoval do jihosrbské náborové kanceláře v Prokuplje, kde byl nakonec přijat. Jednotky Četniků byly tehdy součástí Národní obrany, která byla Gavrilovi známá. Ještě před zahájením bojů byl Gavrilo s dalšími rekruty převezen do pohraničního města Vranje, kde vyrostl výcvikový tábor pro budoucí Četniky. Tam podle dochovaných záznamů a vzpomínek pamětníků absolvoval kompletní vojenský výcvik, kde se naučil používat dlouhé i krátké střelné zbraně, nože a ruční granáty. Pro tohoto 18letého studenta gymnázia to bylo zřejmě poprvé, kdy střílel z opravdových zbraní. Když úspěšně dokončil výcvik a měl být převelen přímo na hranici, tak byl náhle vyloučen svým kapitánem Vojislavem Tankosićem. Podle oficiálních dokumentů byl Gavrilo vyloučen po přezkumu tělesné zdatnosti. Velitel Tankosić, který byl současně členem Černé ruky, považoval svoji jednotku za výběrovou a z 2000 rekrutů si ponechal jen 245. Gavrilo se tedy vrátil zpět do Bělehradu a navázal na původní linku svého nuzného života. Válka skončila v květnu 1913 s tím, že primární cíl Srbska nebyl splněn. Rakousko-Uherští diplomaté vyjednali ve spojení s Osmanskou říší vznik albánského státu v čele se smířlivým Ismailem Kemalim. Nárokované pobřeží se tak stalo součástí jiného, neslovanského, státu.

Gavrilo po svém propuštění z Národní obrany nezůstával v bělehradských ulicích dlouho. Blížila se zima a on si nebyl jistý, jestli v chudobincích v Zeleném Venaci přežije. Napsal tedy dopis svému bratrovi Jovanovi do Hadžići, jestli by u něj nemohl přečkat zimu. Jovan ho sice neodmítnul, ale mezitím se oženil a podmínkou jeho ženy bylo, že jeho mladší bratr bude pomáhat v domácnosti i ve firmě. Gavrilo se však místo domácím pracím věnoval četbě, a tak byl brzy z jejich domu vyhnán. Slovo vyhnán je v tomto případě dosti silné, jelikož byl poslán do domu svých rodičů v Obljaj. Tam měl jistotu, že ho nikdo nevyžene a bude si moct v klidu číst. A takto Gavrilo přečkal zimní období na přelomu let 1912 a 1913. Návrat ke kořenům byl pro mladého gymnazistu jakýmsi balzámem na duši, jelikož měl opět touhu studovat a konečně dokončit své středoškolské vzdělání. Jeho kamarád Trifko Grabež ale v Bělehradě zůstal, plně se napojil na srbské organizace a dokonce se stal přímým členem Černé ruky. V době Gavrilova odpočinku už německý císař Vilém II. tlačil na Rakušany, aby rozdrtili zvětšující se Srbsko. Podle něj nebyla dosud lepší příležitost, protože celá srbská armáda působila na nové jižní hranici. V prosinci 1912 tedy byla vyhlášena velmi nákladná částečná mobilizace a vojáci se přesunuli do Bosny a Vojvodiny. Z útoku, který by znamenal světovou válku, ale nakonec sešlo.

Na jaře roku 1913 to vypadalo, že Gavrilo nakonec zůstane v Bosně a zapíše se na některé z místních gymnázií. Mohl by dokončit své rozdělané vzdělání a současně by byl v kontaktu se svými kamarády z Mladé Bosny. Zejména s Danilem Ilićem. Tou dobou se totiž do Bosny vrátil i zakladatel jejich hnutí Vladimir Gaćinović, který během první balkánské války bojoval v černohorské armádě. Celkově se dá říct, že osudy členů těchto tajných jihoslovanských organizací byly dosti podobné. Gaćinović se po návratu do vlasti navíc začíná napojovat na marxistické a anarchistické organizace, zejména z Itálie a Ruska. Jaro 1913, které se zdálo být pro srbské Bosňany tím nejklidnějším obdobím od anexe Bosny, se ale v květnu stane tím nejhorším. Jak jsem zmiňoval dříve, tak v květnu 1913 vyhrálo Srbsko první balkánskou válku a vítězné polovojenské jednotky začaly od vlády požadovat její prodloužení. Žádali, aby se z balkánské války stala válka jugoslávská, a aby vláda nařídila vpád do Bosny. Proti tomu se ale ohradil Nikola Pašić, který si byl jistý, že válka s Rakouskem-Uherskem znamená jistou smrt srbského státu. Zásah srbských politický špiček ale nepřesvědčil Rakušany, kteří se nyní obávali výbuchu srbského nacionalismu v Bosně. Pro nového vojenského guvernéra Bosny českého původu Oskara Potiorka to byla záminka, jak omezit práva zdejšího obyvatelstva. 2. května 1913 vyhlásil stanné právo, čímž například omezil společenský život, zakázal shromažďování a noční vycházení atd. Současně s tím začaly být aktivněji pronásledovány protihabsburské organizace, mezi které patřila i Mladá Bosna. Pro Gavrila ale bylo rozhodující uzavření všech srbských kulturních a vzdělávacích institucí. To znamenalo, že většina bosenských škol byla ze dne na den uzavřena. Gavrilova touha znovu studovat se rázem rozplynula a nezbývalo mu nic jiného, než se vrátit do Bělehradu a ucházet se o studium tam. Tentokrát ale nebyl jeho odchod tak živelný a ujistil se, že ho rodiče budou i nadále finančně podporovat.

Koncem května odešel Gavrilo zpět do Bělehradu a opět se ubytoval ve čtvrti Savski Venac. Tentokrát ale nehledal příležitostnou práci, ale připravoval se na četné zkoušky. Aby mohl jako zahraniční student studovat na srbské škole, tak musel nově složit povinnou zkoušku u Ministerstva školství. Následně se v červnu opět přihlásil na První bělehradské gymnázium, kde loni neuspěl. Tentokrát úspěšně vykonal rozdílovou zkoušku a dokonce využil jedné možnosti, kterou mu srbský právní řád umožňoval. Rozhodl se vykonat závěrečné zkoušky pátého, šestého a sedmého ročníku, aniž by se účastnil vyučování. Jelikož Gavrilo hodně četl a studoval, tak pro něj nebyly tyto zkoušky nikterak složité. Osmý a současně závěrečný ročník ale musel absolvovat v plném rozsahu. Pokud by vše dopadlo, tak jak si vytýčil, tak by v červnu 1914 dokončil své středoškolské vzdělání. Jak už dnes víme, tak to dopadlo úplně jinak. Gavrilo totiž i při svém druhém bělehradském pobytu udržoval kontakt jak se svými dřívějšími přáteli, tak s tajnými organizacemi. S přáteli často chodíval do obrovského parku Kalemegdan, kde debatovali o možnostech boje proti Rakousku-Uhersku v Bosně. Tento park bude v příběhu velmi důležitý, protože právě v něm vznikne plán vraždy rakouského arcivévody Františka Ferdinanda. Než se ale dostaneme k přípravě atentátu, tak se rozhoří další balkánská válka. 16. června 1913 napadlo Bulharsko Srbsko a Řecko a domáhalo se území Vardarské Makedonie, kde byla tehdy početná bulharská menšina. Bulharský car Ferdinand I., jehož snem bylo z Bulharska učinit balkánskou velmoc po vzoru Byzance, se tak ocitl tváří v tvář všem svým sousedům. Car se tehdy pokusil do války zatáhnout Rakousko-Uhersko, kterému nabídl zbylou část Srbska. Habsburské vedení ovšem jeho nabídku odmítlo. Druhá balkánská válka však zapříčinila rozpad Balkánského svazu a Rakousko-Uhersko zjistilo, že má s Bulharskem společný cíl – zničení Srbska. Bulharsko sice válku prohrálo, ale současně vzniklo nové spojenectví, které během první světové války Srbsku vrazí kudlu do zad. Tou dobou už si Osmanskou říši vzalo pod křídla Německé císařství, které reorganizovalo osmanskou armádu a budovalo železnice. Právě zde vznikla spojenectví, která nás budou provázet celou první světovou válkou, a to i bez přičinění Gavrila Principa.

Druhá balkánská válka měla i svou další podobu, kterou představovalo srbské obsazení Albánie. Srbská vláda se totiž nerozloučila se svým snem o Jaderském moři a tak využila příležitosti, kterou jim poskytla nová válka. Srbská vojska poměrně nenásilně obsadila Albánii a vláda žádala uznání nových hranic. Rakousko-Uhersko obávajíc se uznání tohoto nároku opět vyhlásilo nákladnou mobilizaci části armády, která byla přesunuta do Bosny a Vojvodiny. Současně s tím bylo Bělehradu zasláno ultimátum, že v případě nestažení jim bude vyhlášena válka. Okupační vojska se tedy na příkaz premiéra Nikoly Pašiće z Albánie stáhla a válka byla zažehnána. Vyhověním rakouským požadavkům byl však dokončen rozkol mezi smířlivou politikou srbské vlády s militantní Černou rukou. Další kroky těchto subjektů už budou v přímém rozporu. Rakouské náklady na neustálé mobilizace a mimořádná diplomatická jednání se tou dobou vyšplhaly na stovky milionů korun, což donutilo reagovat i císaře Františka Josefa I. Ten svému generálnímu štábu sdělil, že si nemůžou dovolit další planou mobilizaci a v případě další už bude nucen vyhlásit válku.

Konec druhé balkánské války nás poprvé přivádí k arcivévodu Františku Ferdinandovi d’Este. Ten se na podzim roku 1913 zúčastnil vojenských manévrů na Táborsku, a právě tam poprvé vyslovil myšlenku se zúčastnit chystaných manévrů v Bosně. Zajímavé je, že později měl zvláštní předtuchu a od svých plánů hodlal upustit. Tuto věc dokonce konzultoval s císařem, kterému byla jeho cesta do Bosny lhostejná, nicméně ho upozornil, že odmítnutí by mohlo popudit guvernéra Potiorka, který měl manévry na starosti. Zajímavé je, že právě osoba Oskara Potiorka byla původním terčem Mladé Bosny a návštěva arcivévody mu vlastně zachránila život. Na podzim 1913 19letý Gavrilo studoval poslední ročník bělehradského gymnázia a i nadále chodíval debatovat do parku Kalemegdan. Tou dobou se s přáteli shodl, že je třeba se situací v Bosně něco udělat, přičemž vyzdvihoval čin Bogdana Žerajiće, který zaútočil na bývalého guvernéra Marijana Varešanina. Současný guvernér Potiorek, který byl tou dobou velmi výrazným symbolem rakouského útlaku, se stal jejich cílem. Plánování hypotetického atentátu pomalu začalo. Již 3. prosince 1913 vydaly chicagské noviny Srbobran článek o arcivévodově úmyslu se zúčastnit bosenských manévrů, ve kterém vyzývaly k násilnostem. „Rakouský následník trůnu přislíbil na jaře navštívit Sarajevo. Každý Srb by si to měl uvědomit. Když chce následník trůnu do Bosny, ponese následky!“ Tento článek se však do rukou lidí kolem Principa nedostal. Skutečný atentát na guvernéra tou dobou plánovalo samotné vedení Mladé Bosny, ve kterém měl hlavní slovo Gavrilův kamarád Danilo Ilić. Ten se v prosinci 1913 setkal s plukovníkem Apisem z Černé ruky a své plány s ním prokonzultoval. Apisovi se jeho plán zamlouval a tak domluvil oficiální schůzku mezi Černou rukou a Mladou Bosnou. Ta se uskutečnila v lednu 1914 v jihofrancouzském městě Toulouse, a zúčastnili se jí nám již známé osoby jako Vojislav Tankosić nebo Vladimir Gaćinović. Odsouhlasili si tam detaily akce a za atentátníka vybrali zchudlého osmanského šlechtice a člena Mladé Bosny Muhameda Mehmedbašiće. Atentátník byl zafinancován a vyzbrojen Černou rukou, ale z atentátu nakonec sešlo. 26. března Ilić po konzultaci s Apisem Mehmedbašiće z akce odvolal. Ale nyní zpět k Principovi.

Milan Ciganović s Principem a Čabrinovićem v parku Kalemegdan, 1914

V lednu 1914 se Gavrilo během zimního volna vydal na svojí poslední návštěvu své rodné země. Po překročení nepříliš hlídané hranice se vydal do Sarajeva, kde se setkal se svými přáteli z Mladé Bosny. Podle dochovaných svědectví se v hlavním městě měl odehrát incident, který Gavrila donutil svůj pobyt přehodnotit. Údajně uviděl rakouského četníka, který na ulici bil dívku a on se jí zastal. Četníka prý zbil a utekl. Musel tedy rychle opustit město a vydal se za svými rodiči do Obljaj. To bylo naposledy, kdy se s nimi viděl. Gavrilo Bosnu opustil zřejmě v únoru 1914 a vrátil se zpět do Bělehradu, kde navázal na své předchozí aktivity – studoval, debatoval a chystal atentát. Jejich plánovaný atentát na guvernéra ale neměl žádné jasné obrysy a pohybovali se spíše v rovině hypotetického scénáře. Po svém návratu do Bělehradu se seznámil s bosenským anarchistou Nedeljkem Čabrinovićem, který podobně jako Gavrilo pendloval mezi Srbskem, Bosnou a Slovinskem. Brzy se stali dobrými přáteli a Čabrinović byl zahrnut do jejich party. Právě Čabrinović sehrál v následném atentátu velikou roli, jelikož mu byl v březnu anonymně poslán výstřižek článku bosenských novin Sarajevski list, o arcivévodově chystané návštěvě Sarajeva. Podle článku se měl arcivévoda zúčastnit inspekce vojenských manévrů a následně projet Sarajevem. Každopádně šlo jen o přetisk původního článku z vídeňských novin Reichspost ze 17. března 1914. Dodnes není jasné, kdo výstřižek Čabrinovićovi podstrčil a s jakým úmyslem. Pro Gavrila to byl impuls přehodnotit své dosavadní plány, jelikož vražda císařova synovce a následníka trůnu byla o dost závažnější než vražda guvernéra. V samotném Srbsku ohlášené manévry vzbuzovaly různorodé emoce. Pašićově vládě se nelíbilo, že okázalá návštěva Sarajeva byla naplánována na 28. června, kdy si Srbové připomínají středověkou bitvu na Kosově poli skrze svátek Vidovdan. Daly se tedy očekávat nepokoje, které mohly ohrozit mír na Balkáně. Kvůli tomu se spojil srbský vyslanec ve Vídni Jovan Jovanović s rakouským ministrem financí Leonem Bilińskim. Jeho varování však zůstalo nevyslyšeno. Manévrů se měly zúčastnit celé dva armádní sbory, a to 15. bosenský a 16. dalmatský. Rozsah manévrů však nejvíce děsil představitele Černé ruky, kteří každou chvílí očekávali válku s Rakouskem-Uherskem. Vedoucí celé organizace, nám již známý Apis, se k této události vyjádřil následovně: „Jsem přesvědčen, že manévry v Bosně jsou jen záminkou pro rakouskou invazi do Srbska s Františkem Ferdinandem v čele. Než se naše posádky přesunou z jihu, tak Srbsko bude obsazeno a svět bude čelit hotové věci.“ Nutno poznamenat, že na jaře 1914 už Černá ruka připodobňovala jednání premiéra Pašiće k vládnutí prorakouského krále Alexandra Obrenoviće, kterého v roce 1903 vlastnoručně odstranili. Černá ruka se tak stávala čím dál tím nebezpečnější a nevyzpytatelnější, což nakonec přinese její pád.

Když se Gavrilo z článku Sarajevského listu dozvěděl detaily příjezdu a pobytu arcivévody Františka, tak se ujal vedení malé skupinky, která si dala za cíl jeho odstranění. Do této skupinky zahrnul jen Trifka Grabeže a Nedeljka Čabrinoviće, kteří s jeho úmyslem souhlasili, a začali se velmi často setkávat na různých místech Zeleného Venace. Navzájem si přísahali mlčenlivost, domnívajíc se, že kolem nich krouží agenti rakousko-uherské a srbské vlády. Ve skutečnosti byli tou dobou naprosto nezajímaví mladíci, o které se nezajímala ani bělehradská policie. To se ale velmi rychle změní. Budoucí atentátníci věděli, se budou potřebovat pomoc zvenčí kvůli financím, zbraním, výcviku a také kvůli překročení státní hranice. V době, kdy budou probíhat přípravy na manévry, bude totiž hranice téměř nepropustná. Gavrilo si vzpomněl na svého známého z výcvikového tábora Četniků Djulaga Bukovaće, který taktéž pocházel z Bosny. Tehdy nejspíše netušil, že kontaktováním tohoto muže rozjel řetězec, vedoucí až k samotnému vedení Černé ruky. Z dostupných informací totiž vyplývá, že i když Gavrilo byl členem Mladé Bosny a s Černou rukou měl spojení, tak atentát původně plánoval jako sólo akci bez jejich přičinění. Bukovać ale neměl žádnou pravomoc schvalovat akce, a tak zkontaktoval Milana Ciganoviće, který jako vysoký člen Černé ruky řídil vznik Mladé Bosny. Ciganović jako odborník na Bosnu vyrozuměl svého kolegu Vojislava Tankosiće, který měl na starosti zbraně a výcvik. Jde o toho samého Tankosiće, který Gavrila před rokem propustil z vojenské služby při přezkumu tělesné zdatnosti. Současně byl pravou rukou Apise, který k této věci později uvedl: „Přišel ke mně Tankosić a řekl mi, že ho otravují nějací mladí Bosňané, abych je vyslal do Bosny zkusit něco proti Ferdinandovi. Na to jsem řekl: Dobře, tak je nechte.“ Toto zaznamenané svědectví dokazuje, že atentát, který se stal záminkou světové války, byl iniciován spíše odspodu, nicméně posvěcen vedením. Později se totiž bude tvrdit, že za atentátem stála pouze a jenom Černá ruka. Současně se bude poukazovat na roli srbské vlády, která však bude stát na druhé straně „barikády“.

Informace o chystaném atentátu se tak odrazila od Apise a tou stejnou cestou dorazila zpět ke Gavrilovi. Na základě toho byl do Zeleného Venace vyslán Ciganović, který se měl během několika málo týdnů seznámit s atentátníky, projednat přesný plán útoku a poskytnout jim zbraně. Po prvních diskuzích jim řekl, že je ochoten jim zajistit několik srbských granátů Vasić-VTZ 1904. Díky svým zkušenostem z výcviku to Gavrilo odmítl s tím, že tyto granáty měly proměnlivý interval mezi odjištěním a detonací, a požadoval i střelné zbraně. V té době se skutečně jednalo o velmi zastaralý koncept ručních granátů. Překvapený Ciganović tak vše přetlumočil Tankosićovi, který odsouhlasil poskytnutí pistolí. Pro jejich účel jim vybral 9mm samonabíjecí pistole značky Browning FN 1910, vyráběné v Belgii. Šlo o kratší verzi delší armádní varianty, kterou šlo snadno skrýt do kapsy nebo do malého pouzdra. 27. května pak Ciganović předal našemu tříčlennému týmu pět pistolí Browning, 202 nábojů, osm granátů VTZ a dopis pro jednoho důstojníka ve městě Šabac. Kvůli nácviku manipulace se zbraní a cvičné střelbě je Ciganović odvedl do bělehradského lesoparku Topčider, kde si každý z nich dvacetkrát vystřelil na strom. Díky předchozím zkušenostem byl Gavrilo nejlepší střelec. Tím také jejich jednodenní výcvik skončil, což poukazuje na to, jak moc byli atentátníci pro vedení Černé ruky „důležití“. Ještě před střeleckým výcvikem napsal Gavrilo dopis svému kamarádovi Danilu Ilićovi, a požádal ho o vytvoření vlastního týmu atentátníků, který podpoří jeho srbské tvrdé jádro. Ilić tedy shromáždil dobrovolníky z Mladé Bosny a Národní obrany, kteří byli ochotni spáchat atentát a nést za něj následky. Patřili mezi ně bratři Veljko a Vaso Čubrilovićovi, Miško Jovanović, Vladimir Gaćinović, Cvjetko Popović a Muhamed Mehmedbašić. Poslední jmenovaný byl již k atentátu vycvičen v rámci nerealizovaného atentátu na guvernéra Potiorka.

Odpoledne 28. května se Gavrilo se svými kumpány nalodil na říční člun, který je odvezl po řece Sávě do města Šabac, ležící na uherské hranici. Tam už na ně čekal kapitán pohraniční stráže Popović, kterému předali dopis s neznámým obsahem. Na základě toho jim zajistil zlevněné jízdenky do města Loznica, které už leželo na hranici s Bosnou. Dle jeho instrukcí se 29. května setkali s pohraničním kapitánem Prvanovićem, díky kterému se ubytovali v malém hotelu v místní části Banja Koviljaca. Odsud odeslali svým příbuzným pohlednice, které měly případně odvrátit pozornost. Například Gavrilo napsal svému bratranci, že se zapsal na další studia u pravoslavné církve v Bělehradě. Naopak Čabrinović se v pohlednici chlubil, že se z něj stane národní hrdina. Kvůli tomu došlo k hádce a Gavrilo Nedeljka obvinil ze sabotáže. Ještě v ten den se rozdělili na dvě skupiny, přičemž Princip vyslal Čabrinoviće samotného, aby legálně překročil hranici na Grabežův pas. Večer toho dne neozbrojený Čabrinović překročil hranici na hraničním přechodu ve Zvorniku a vydal se dle domluvy do Tuzly. Plně vyzbrojenou dvojici Principa a Grabeže čekal obtížnější úkol, jelikož museli přes hranici propašovat i zbraně. Ráno 30. května se k nim připojil četař pohraniční stráže Budivoj Grbić, který je měl převést skrze starou pašeráckou cestu. Oproti Čabrinovići se vydali na sever, kde se nachází malý ostrov na řece Drině, nazývaný Isakovića. Stojí přímo uprostřed řeky a z obou stran je propojený mělkými brody. Celá tříčlenná skupina se na ostrov dostala 31. května, a ještě v ten den je z druhé strany přišli vyzvednout agenti Národní obrany. Nejdříve do Bosny propašovali zbraně, které putovali k Mišku Jovanovićovi do Tuzly a 1. června překročili hranici i Princip s Grabežem. Četař Grbić se pak vrátil zpět ke svému útvaru. Netypický pohyb pohraničníků však nezůstal beze stopy, jelikož jejich aktivity zachytila srbská zpravodajská služba. Ta své poznatky předala Ministerstvu vnitra, které začátkem června 1914 zaslalo premiérovi zprávu, že koncem května překročili hranici na řece Drině tři ozbrojení mladíci bosenského původu. Zpravodajci zjistili, že organizátorem tohoto nelegálního přechodu byl major dělostřelectva Ljubomir Vulović, přezdívaný Ljuba, který byl stejně jako jeho další společníci členem Černé ruky. Premiér Vuloviće znal a moc dobře věděl, že je velmi blízkým přítelem plukovníka Apise. Domníval se tedy, že za následnou akcí bude stát Černá ruka, se kterou měl poslední dobou jenom samé potíže. Srbská vláda, která nechtěla riskovat válku se svým sousedem, své poznatky předala rakouským úřadům a požadovala zadržení a vydání oněch tří neznámých mužů. Rakouská strana však jejich naléhání podcenila. Vybízí se otázka, zda úmyslně či z nedbalosti. Následný atentát totiž Rakousku-Uhersku poslouží jako záminka pro rozpoutání války, a to i přesto, že srbská vláda stála na rakouské straně.

Překročením hranice do Bosny a zpravodajskou zprávou ukončuji třetí kapitolu, ve které jsme si probrali okolnosti Gavrilova pobytu v Srbském království. V další kapitole přejdeme hlavně k popisu sarajevského atentátu a zároveň si probereme skutečné příčiny první světové války.

PRVNÍ VÝSTŘELY VÁLKY

První kroky atentátníků v Bosně vedly do města Tuzla, kde Gavrilo před 4 roky krátce studoval gymnázium. Tuzla se totiž nachází jen 35 km vzdušnou čarou od místa jejich přechodu a měla nejsilnější buňku Mladé Bosny. 3. června, kdy do města dorazil Trifko s Gavrilem, už na ně čekal Čabrinović, se kterým se druhý den vydali na vlakové nádraží. Podle plánu se měli 4. června dopravit do Sarajeva, kde měli s Ilićem vymyslet finální plán útoku. Během jízdy vlakem si Čabrinović všiml, že s nimi ve vagónu sedí kamarád jeho otce sarajevský kriminalista Ivan Vila. Čabrinović se s ním dal do řeči a dokonce si povídali o arcivévodově chystané návštěvě. Kvůli utajení ale každý z atentátníků seděl odděleně, takže si s Vilou povídal jen Čabrinović. Po příjezdu do Sarajeva se každý vydal svoji cestou, aby nebudili pozornost. Grabež se jel ubytovat ke své rodině do 20 km vzdálené obce Pale, Čabrinović se odebral ke svému otci v Sarajevu a Gavrilo se po mnoha letech vrátil do domu paní Ilićové. Princip ale hned po ubytování odjel na dvoudenní návštěvu svého bratra v Hadžići. Po jeho návratu začali intenzivně plánovat útok. Atentátníci sice věděli, že arcivévoda má dorazit 28. června, ale zhola nic o průběhu jeho příjezdu a následných ovací. Na městské mapě tedy vytipovali nejdůležitější místa, jako například kasárna, nádraží nebo radnici, a odhadovali, kudy by mohl arcivévoda jet. Proces plánování ale byl zdlouhavý kvůli Ilićově bezpečnostnímu opatření, kterým bylo přísné rozdělení atentátníků na dvě skupiny. Zajistil, že bělehradská skupina neznala totožnost svých kolegů ze Sarajeva a naopak. Ilić tedy neustále pendloval mezi dvěma skupinami a ladil detaily plánu s každou skupinou zvlášť. Tento proces jim nakonec paradoxně usnadnil sarajevský starosta Fehim Čurčić, který kvůli rozsáhlým přípravám uveřejnil přesný plán arcivévodovy cesty s časovými údaji. Zveřejněný harmonogram byl následující: 28. června v 9:25 ráno by měl arcivévoda s doprovodem vyrazit speciálním vlakem z lázeňského města Ilidža na sarajevské vlakové nádraží, odkud by měl přichystaným vozidlem cestovat na 10minutovou inspekci Filipovićových kasáren. Přesně v 10 hodin by měl dorazit k radnici, kde ho přivítá starosta. V 10:30 by měl slavnostně otevřít nové zemské muzeum a poté by následoval oběd v guvernérově rezidenci. Ve 14 hodin proběhne návštěva Gazi Husrev-begovy mešity, po které bude následovat návštěva vojenského inspektorátu a státní továrny na koberce. Po odpoledních návštěvách se měla delegace vrátit do Ilidže, odkud měla ve 21 hodin vyrazit zpět do Čech. Bezpečnost návštěvy měl na starosti guvernér Potiorek, který pro tento úkol vyčlenil pouze 120 policistů, přičemž odmítal nasadit vojáky, aby návštěva nebudila dojem okupace. Na sarajevské posádce se tou dobou mělo nacházet přibližně 400 vojáků, kteří dostali rozkaz zůstat v kasárnách. Na nedostatečné zabezpečení upozornil guvernéra policejní ředitel Edmund Gerde, který nad svými policisty dočasně ztratil kontrolu. Opačná situace nastala 31. května 1910, kdy Sarajevo navštívil císař František Josef I., kdy armáda prakticky obsadila celé město. Tehdy si díky zabezpečení nikdo nedovolil zaútočit. O 11 dní později byl ale spáchán atentát na tvůrce bezpečnostních opatření guvernéra Varešanina.

Díky zveřejněnému harmonogramu tak mohl vzniknout konkrétní plán útoku, kterým se stalo rozmístění atentátníků na Appelově nábřeží podél řeky Miljacky. Podle zmíněného programu a přichystané výzdoby odhadli, že zde bude stát hustý dav občanů, ve kterém se snadno skryjí. Shodli se, že nejpříznivější chvílí bude arcivévodova cesta z kasáren na radnici. Všech 6 atentátníků se mělo rozmístit v oblasti mezi mostem Ćumurija a Císařským mostem. Řadu otevíral Mehmedbašić a zavíral Grabež, přičemž Gavrilo byl předposlední a stál u Latinského mostu naproti ulici Františka Josefa. Vzniklo tak 6 šancí k útoku, ať už granátem nebo pistolí. Po schválení plánu se Ilić vydal 14. června do Tuzly vyzvednout ukryté zbraně, které se nacházely v domě Miška Jovanoviće. Druhý den se oba vydali odděleně vlakem do města Doboj, kde došlo k předání. Jovanović mu zbraně předal v obří bedně od cukru, se kterou Ilić odcestoval zpět do Sarajeva. Zbraně pak ukryl do kufru pod postelí v domě své matky. Přibližně 17. června došlo k poměrně zvláštní události, která nebyla ani po dvou soudních procesech plně objasněna. V ten den měl Ilić opět nasednout na vlak a odjet na sever do pohraničního města Brod na chorvatsko-bosenské hranici. Tam se měl setkat s jistým Đurem Šaracem z Černé ruky, který měl instrukce od samotného Apise. Ten prý chtěl akci zrušit, a proto vyslal Šarace do Bosny. O několik dní později měl do Sarajeva dorazit srbský zpravodajský důstojník Rade Malobabić, který tento rozkaz zrušil. Je velice pravděpodobné, že k těmto schůzkám nikdy nedošlo a vymysleli si ji zástupci Černé ruky při tzv. Soluňském procesu v roce 1917. Tomu se ale budeme věnovat až poslední kapitole.

Nyní si dovolím pár vět k arcivévodovi Františku Ferdinandovi, ať víme, kdo se stal cílem srbských tajných organizací. Narodil se v prosinci 1863, v době atentátu mu bylo tedy 50 let. Jeho otcem byl bratr císaře Karel Ludvík Habsburský a jeho matka Marie Annunziata Neapolsko-Sicilská z rodu Bourbonů. Jeho předci tedy ovládali jak Rakouské císařství, tak Království obojí Sicílie. V pouhých 12 letech zdědil po svém příbuzném obrovské dědictví v severní Itálii, což z něj učinilo jednoho z nejbohatších lidí Rakouska-Uherska. Stejně jako většina Habsburků brzy vstoupil do armády a rychle postupoval v důstojnických hodnostech. Jeho velkou vášní bylo cestování, a tak v průběhu let procestoval Německo a severní Itálií, ale navštívil i exotické země jako např. Turecko, Egypt nebo Sýrii. Vrcholem toho všeho byla 14 měsíční cesta kolem světa v roce 1892. Díky tomu získal velký rozhled o společnostech v jiných zemích, což ho přivedlo k myšlence reformy dunajské monarchie. V roce 1906 si tedy objednal plán federalizace Rakouska-Uherska, které chtěl přetvořit ve Spojené státy Velkého Rakouska. Současně ho tomu vedl odpor k dualistickému rozložení, kde polovinu státu držela v rukou maďarská šlechta. V době plánování federalizace již byl následníkem rakouského trůnu, jelikož v roce 1889 zemřel císařův jediný syn Rudolf a v roce 1896 zemřel jeho otec. Jako budoucí císař se ale oženil s českou šlechtičnou Žofií Chotkovou, proti čemuž vystupoval tehdejší císař František Josef I. Díky sňatku měl František Ferdinand vztah k Českým zemím a za hlavní sídlo si vybral zámek Konopiště na Benešovsku. Taktéž byl velitelem pěší brigády v Českých Budějovicích. 17. srpna 1913 byl jmenován generálním inspektorem ozbrojených sil a od té doby se věnoval hlavně těmto inspekcím. A právě tato skutečnost ho nakonec v červnu 1914 přivedla do Sarajeva.

Arcivévoda se pro cestu na manévry po předchozích konzultacích s císařem definitivně rozhodl 16. června. Oproti předchozím inspekcím se na cestu do vzdálené exotické Bosny vydala i jeho žena Žofie, kterou ostatní od cesty odrazovali. Ferdinandovi se ale její nápad zalíbil, jelikož se blížilo výročí jejich svatby a chtěl Žofii vzít „na výlet“. Společně s nimi bude cestovat mnoho dalších lidí, přičemž mezi nejdůležitější patřil arcivévodův pobočník plukovník Erich von Merizzi, a dále hrabě František Harrach a jeho řidič a voják z povolání Leopold Lojka. Nešťastná výprava byla zahájena 23. června v Chlumu u Třeboně, kde arcivévoda vlastnil zámek, a kde měli nasednout na rychlík z Prahy do Vídně. Po cestě do jižních Čech se ale porouchal jejich vyhrazený salónní vůz č. 22, a tak museli nastoupit do kupé první třídy. Při nastupování Ferdinand Žofii nevědomky prorocky sdělil: „Vidíš, tak to začíná, nejprve zavařený vagón a pak atentát v Sarajevu…“ Arcivévoda se totiž kvůli předchozím zkušenostem s Bosnou obával atentátu po celou dobu své cesty. Když dorazili do Vídně, tak se cesty manželského páru rozdělily, jelikož každý měl jiný program. Žofie odjela rychlíkem z hlavního nádraží do Budapešti a Ferdinand musel přejet na Vídeňské jižní nádraží. Odtud pokračoval vlakem do nejvýznamnějšího rakouského přístavu v Terstu, ve kterém ho potkala další nepříjemnost. Ve vyhrazeném salónním voze náhle přestalo fungovat elektrické osvětlení a musel použít svíčky. Jeho pobočník později sdělil, že mu arcivévoda řekl: „Co říkáte osvětlení? Jako v hrobě, že.“ Druhý den ráno dorazil potemnělým vagónem do Terstu, kde už na ně čekala nejmodernější bitevní loď císařsko-královského námořnictva Viribus Unitis. Cílem jejich plavby se stalo ústí řeky Neretvy v dalmatském městě Ploče. Tam nasedli na jachtu Dalmat, kterou se krátce plavili proti proudu řeky do města Metković na dalmatsko-bosenské hranici. Na zdejším nádraží nasedli na vlak, který je odvezl do bosenského města Mostar. Tam je vřele přivítalo městské zastupitelstvo a současně proběhla okružní jízda ulicemi města. Zde zatím bez incidentů. Po krátké návštěvě se delegace odebrala na Mostarské nádraží, kde je vyzvednul speciální vlak. Ten je odvezl do lázeňského města Ilidža na předměstí Sarajeva, kde se arcivévoda ubytoval v hotelu Bosna. Tam už na něj čekala jeho žena, která přicestovala vlakem z Budapešti. To už bylo 25. června odpoledne. Přesně ve 14 hodin toho dne byly v okolí obce Tarčin zahájeny dlouho očekávané manévry. V ten den se ale arcivévoda inspekce nezúčastnil a místo toho se vydal s Žofií do města a na večer dokonce odjeli do Sarajeva. A právě zde se potichu projevila naprostá absence bezpečnostních prvků, které měl zajistit Potiorek. Ferdinand všude chodil ve své notoricky známé modré uniformě, čímž budil pozornost zdejších obyvatel, a přitom ho nehlídal žádný voják či policista. Byla to perfektní příležitost ho zavraždit. Důvod, proč této příležitosti nikdo nevyužil, byl ten, že tak manželé učinili mimo stanovený plán, a žádný z atentátníků nevěděl, že se jim po ulicích prohání jejich cíl. Druhý den časně ráno arcivévoda navázal na stanovený harmonogram a odjel do 30 km vzdáleného Tarčinu zkontrolovat průběh vojenského cvičení. Žofie taktéž navázala na plán a začala po okolí objíždět školy, kostely a státní firmy. Jenom pro zajímavost uvedu, že Ferdinandova cesta na manévry vedla přes město Hadžići, kde tou dobou bydlel Gavrilův bratr Jovan. Samotná inspekce byla naplánována na 26. a 27. června a arcivévoda tak na tomto hornatém fiktivním bojišti strávil necelé dva dny. I přesto, že po celou dobou cvičení pršelo, tak armádní sbory vykonaly dobrou práci. Apisovy predikce, že se cvičení přemění v invazi do Srbska s Ferdinandem v čele, se nevyplnily. Odpoledne 27. června se armádní vedení společně s arcivévodovou delegací odebralo zpět do hotelu Bosna, kde se večer uskutečnila slavnostní večeře. Krom rakouských důstojníků se jí zúčastnily i bosenské politické špičky. Krátce po večeři navrhnul baron Karl von Rumerskirch, aby se zítra vydali zpět domů a návštěvu Sarajeva odložili na jindy. Arcivévodův pobočník Merizzi ho ale přesvědčil, že to není dobrý nápad. Mezitím, co v hotelu probíhala honosná večeře, tak mezi atentátníky vrcholily poslední přípravy. V ten večer Ilić zašel do domu své matky, kde vyzvednul zbraně a současně prolomil bariéry mezi bělehradskou a sarajevskou částí spiknutí. Ilić, který celou akci řídil z pozadí, představil vedoucího bělehradské větve Principa vedoucímu sarajevské větve Mehmedbašiće. Gaćinović se setkání nezúčastnil, jelikož od ledna 1914 pobýval ve Francii. Večerním setkáním atentátníků končí 27. červen, poslední den před velkou bouří.

Arcivévoda se pro cestu na manévry po předchozích konzultacích s císařem definitivně rozhodl 16. června. Oproti předchozím inspekcím se na cestu do vzdálené exotické Bosny vydala i jeho žena Žofie, kterou ostatní od cesty odrazovali. Ferdinandovi se ale její nápad zalíbil, jelikož se blížilo výročí jejich svatby a chtěl Žofii vzít „na výlet“. Společně s nimi bude cestovat mnoho dalších lidí, přičemž mezi nejdůležitější patřil arcivévodův pobočník plukovník Erich von Merizzi, a dále hrabě František Harrach a jeho řidič a voják z povolání Leopold Lojka. Nešťastná výprava byla zahájena 23. června v Chlumu u Třeboně, kde arcivévoda vlastnil zámek, a kde měli nasednout na rychlík z Prahy do Vídně. Po cestě do jižních Čech se ale porouchal jejich vyhrazený salónní vůz č. 22, a tak museli nastoupit do kupé první třídy. Při nastupování Ferdinand Žofii nevědomky prorocky sdělil: „Vidíš, tak to začíná, nejprve zavařený vagón a pak atentát v Sarajevu…“ Arcivévoda se totiž kvůli předchozím zkušenostem s Bosnou obával atentátu po celou dobu své cesty. Když dorazili do Vídně, tak se cesty manželského páru rozdělily, jelikož každý měl jiný program. Žofie odjela rychlíkem z hlavního nádraží do Budapešti a Ferdinand musel přejet na Vídeňské jižní nádraží. Odtud pokračoval vlakem do nejvýznamnějšího rakouského přístavu v Terstu, ve kterém ho potkala další nepříjemnost. Ve vyhrazeném salónním voze náhle přestalo fungovat elektrické osvětlení a musel použít svíčky. Jeho pobočník později sdělil, že mu arcivévoda řekl: „Co říkáte osvětlení? Jako v hrobě, že.“ Druhý den ráno dorazil potemnělým vagónem do Terstu, kde už na ně čekala nejmodernější bitevní loď císařsko-královského námořnictva Viribus Unitis. Cílem jejich plavby se stalo ústí řeky Neretvy v dalmatském městě Ploče. Tam nasedli na jachtu Dalmat, kterou se krátce plavili proti proudu řeky do města Metković na dalmatsko-bosenské hranici. Na zdejším nádraží nasedli na vlak, který je odvezl do bosenského města Mostar. Tam je vřele přivítalo městské zastupitelstvo a současně proběhla okružní jízda ulicemi města. Zde zatím bez incidentů. Po krátké návštěvě se delegace odebrala na Mostarské nádraží, kde je vyzvednul speciální vlak. Ten je odvezl do lázeňského města Ilidža na předměstí Sarajeva, kde se arcivévoda ubytoval v hotelu Bosna. Tam už na něj čekala jeho žena, která přicestovala vlakem z Budapešti. To už bylo 25. června odpoledne. Přesně ve 14 hodin toho dne byly v okolí obce Tarčin zahájeny dlouho očekávané manévry. V ten den se ale arcivévoda inspekce nezúčastnil a místo toho se vydal s Žofií do města a na večer dokonce odjeli do Sarajeva. A právě zde se potichu projevila naprostá absence bezpečnostních prvků, které měl zajistit Potiorek. Ferdinand všude chodil ve své notoricky známé modré uniformě, čímž budil pozornost zdejších obyvatel, a přitom ho nehlídal žádný voják či policista. Byla to perfektní příležitost ho zavraždit. Důvod, proč této příležitosti nikdo nevyužil, byl ten, že tak manželé učinili mimo stanovený plán, a žádný z atentátníků nevěděl, že se jim po ulicích prohání jejich cíl. Druhý den časně ráno arcivévoda navázal na stanovený harmonogram a odjel do 30 km vzdáleného Tarčinu zkontrolovat průběh vojenského cvičení. Žofie taktéž navázala na plán a začala po okolí objíždět školy, kostely a státní firmy. Jenom pro zajímavost uvedu, že Ferdinandova cesta na manévry vedla přes město Hadžići, kde tou dobou bydlel Gavrilův bratr Jovan. Samotná inspekce byla naplánována na 26. a 27. června a arcivévoda tak na tomto hornatém fiktivním bojišti strávil necelé dva dny. I přesto, že po celou dobou cvičení pršelo, tak armádní sbory vykonaly dobrou práci. Apisovy predikce, že se cvičení přemění v invazi do Srbska s Ferdinandem v čele, se nevyplnily. Odpoledne 27. června se armádní vedení společně s arcivévodovou delegací odebralo zpět do hotelu Bosna, kde se večer uskutečnila slavnostní večeře. Krom rakouských důstojníků se jí zúčastnily i bosenské politické špičky. Krátce po večeři navrhnul baron Karl von Rumerskirch, aby se zítra vydali zpět domů a návštěvu Sarajeva odložili na jindy. Arcivévodův pobočník Merizzi ho ale přesvědčil, že to není dobrý nápad. Mezitím, co v hotelu probíhala honosná večeře, tak mezi atentátníky vrcholily poslední přípravy. V ten večer Ilić zašel do domu své matky, kde vyzvednul zbraně a současně prolomil bariéry mezi bělehradskou a sarajevskou částí spiknutí. Ilić, který celou akci řídil z pozadí, představil vedoucího bělehradské větve Principa vedoucímu sarajevské větve Mehmedbašiće. Gaćinović se setkání nezúčastnil, jelikož od ledna 1914 pobýval ve Francii. Večerním setkáním atentátníků končí 27. červen, poslední den před velkou bouří.

Nedělní ráno 28. června začalo nenápadně. Všude bylo ticho a ulice zdobily černo-žluté a červeno-žluté stužky, symbolizující vlaky monarchie a Bosny. Kolem 9:30 se podél chystané trasy, zejména na Appelově nábřeží, začali scházet lidé, kteří vytvářeli malé hloučky. Do těch se brzy vmísilo 6 atentátníků, kteří zaujali pozice dle stanoveného plánu. Poté přišel Ilić, který vše zkontroloval a po chvíli se přesunul na roh ulice proti mostu Ćumurija. Oněch 120 vyčleněných policistů dostalo za úkol koordinovat hladký průběh jízdy městem a přihlížející nikdo nekontroloval. Tuto skutečnost později popsal ve svém článku jeden přihlížející sarajevský novinář takto: „V celém městě nebyla po četnících a vojácích ani stopa. My všichni, kteří jsme byli onoho dne v Sarajevě, jsme měli pocit, že se následník trůnu dostal do smrtelné pasti.“ Ferdinand se hned po probuzení vydal s Žofií do improvizované kaple v hotelu Bosna, kde se zúčastnili nedělní mše. Po bohoslužbě Ferdinand z hotelu odeslal své 12leté dceři Žofii telegram v následujícím znění: „S maminkou se máme dobře. Počasí teplé a hezké. Včera jsme měli velkou večeři a dnes dopoledne nás čeká velké přijetí v Sarajevu. Odpoledne opět velká večeře a pak odjezd na Viribus Unitis. Vřele Vás objímám. Táta.“ Následoval přesun na nedaleké vlakové nádraží, kde počkali na vlak. Kolem 10 hodiny vlak dorazil, delegace nasedla a jeli na sarajevské hlavní nádraží. Tou dobou už v jejich cílové destinaci čekala automobilová kolona o 7 vozech, přičemž na manželský pár čekal vůz Gräf & Stift s registrační značkou A-II-118. Nutno poznamenat, že vůz měl sklopenou střechu a dodnes ho můžete spatřit ve vídeňském Vojenském historickém muzeu. Řídil ho již zmíněný Leopold Lojka a místo spolujezdce obsadil vlastník vozu hrabě Harrach. Ferdinand se posadil na levé zadní sedadlo a vedle něj jeho žena Žofie. Mezi předními a zadními sedačkami se nacházelo ještě jedno malé sklápěcí sedadlo, na které se posadil guvernér Potiorek. Arcivévoda jel v koloně až druhý, jelikož v prvním voze seděl starosta Čurčić s policejním ředitelem Gerdem. Kolona vyjela podle plánu na západní okraj města, kde arcivévoda provedl velmi rychlou inspekci kasáren. Zde bylo jedno auto ponecháno a pokračovalo se dále pouze s šesti vozy. Arcivévoda jel tentokrát třetí v řadě, přičemž kolonu vedl automobil s policejním velitelem Karlem Mayerhoferem a dalšími důstojníky. Po cestě z kasáren na radnici se kolona zastavila u nedaleké pošty, kde jim poštmistr předal telegramovou odpověď od dětí. Po této zastávce vyrazily vozy 20 km rychlostí na Appelovo nábřeží, kde už na ně čekali atentátníci. V tu chvíli se městem rozeznělo 24 dělostřeleckých salv, oznamujících příjezd následníka trůnu do centra. Mezi policisty, kteří hlídali dav lidí, byly 200 metrové mezery, a bylo tak naprosto snadné vystoupit z davu a vystřílet na otevřený vůz celý zásobník. Je 10:09 a arcivévodův vůz se přiblížil na dostřel k Mehmedbašićovi. Ten zůstává stát a svůj granát ponechává v kapse. Brzy na řadu přichází Vaso Čubrilović, který se stejně jako jeho kolega neodváží pozvednout zbraň. Kolona tak poklidně míjí most Ćumurija, když se najednou k Ferdinandově vozu přiblíží Gavrilův kamarád Nedeljko Čabrinović a vrhá proti němu granát.

Vržený granát, který měl vletět do kabiny vozu, se ale odrazil od sklopené střechy a vrátil se zpět na ulici. Explodoval až pod levým zadním kolem dalšího automobilu, ve kterém seděl plukovník Merizzi. Výbuch poranil 20 přihlížejících lidí i samotného plukovníka, načež kolona zrychlila, ale brzy na to zcela zastavila. Hrabě Harrach výbuch později vylíčil takto: „Potom jsme jeli k Latinskému mostu, když zazněla náhle pronikavá rána. Řekl jsem Lojkovi, že praskla pneumatika. Neodpověděl, přidal plný plyn a uháněl dále. Za mnou kolem něco proletělo, pohlédl jsem nazpátek a viděl na střeše vozu ležet ruční bombu. Ta se s drkotáním převrátila, spadla a za 30 sekund explodovala.“ Mezi lidmi vypukla panika a na místo incidentu teprve běželi hlídkující policisté. To byl ten správný čas vytasit pistoli a úkol dokončit. Shodou okolností auta zastavila kousek od Gavrilovy pozice a měl tak možnost na arcivévodu vypálit. On však zůstal nehybně stát a později při výslechu sdělil: „Byl jsem velmi rozrušen a nevěděl jsem, zda měl atentát úspěch, či nikoliv. Viděl jsem jen, že všechny automobily zastavily a že někdo mával. Zatímco jsem se díval, automobily se znovu rozjely.“ Krátce po výbuchu se navíc policisté zaměřili na Čabrinoviće, který se pokusil místo opustit skokem do řeky. Během horkého léta byla ale řeka Miljacka hluboká pouhých 13 cm a dopadl tak na kamenité dno. Díky tomu ho policisté zadrželi a vytáhli na ulici, kde se do něj pustil rozzuřený dav. Mezitím vyběhl ze zasaženého vozu dvorský hofmistr Karl Rumerskirch a běžel vyrozumět Ferdinanda. Naopak hrabě Harrach běžel k zasaženému vozu, kde uviděl zraněného plukovníka. „Arcivévoda nechal zastavit a poslal mne se zeptat, co se stalo. Tam jsem viděl plukovníka Merizziho krvácet nejsilněji vzadu na hlavě.“ Následovalo plukovníkovo převezení do zdejší vojenské nemocnice a příprava k odjezdu na radnici. Na vnější stupátko vedle arcivévody se postavil jistý Gustav Schneiberg, který ho chránil svým vlastním tělem, a po nekonečně dlouhých pěti minutách se kolona opět rozjela. Minuli tak Gavrila a čekal na ně poslední atentátník Trifko Grabež. Ten stejně jako Princip zkoprněl a nechal je projet až na radnici.

Nákres průběhu atentátu z vyšetřovacího spisu

Po dosažení radnice z vozidla vystoupil starosta Čurčić a rychle se připojil k zastupitelům města, aby mohl arcivévodu oficiálně uvítat. Na schodech radnice zahájil předpřipravenou řeč, do které rázně vstoupil jeho host a pronesl: „Co mám z vaší řeči? Člověk přijede do tohoto města na návštěvu a uvítají ho bombami! Tak, nyní pokračujte.“ Jeho rozčílený vstup musela přerušit Žofie, která Ferdinandovi cosi pošeptala do ucha. Starosta pak koktavě a nejistě dokončil proslov a předal slovo arcivévodovi. Krom připravených slov ještě okomentoval nastalou situaci a poděkoval občanům Sarajeva za jejich reakci na atentát. Poté všichni hodnostáři odešli do budovy, před kterou zůstali stát jen řidiči a policisté. Právě tato skutečnost bude jedním z faktorů, proč se atentát nakonec podaří dokončit. Uvnitř radnice se místo očekávaných oficialit řešilo, jak bude návštěva probíhat dále. Baron Rumerskirch se shodl s majorem Högerem, že nejlepší bude vyklidit město a povolat vojsko z manévrů. Tomu oponoval guvernér Potiorek s tím, že vojáci mají zašpiněné polní uniformy a pro tyto účely musejí mít slavnostní. Ujišťoval je, že další nebezpečí nehrozí a přebírá za všechny další incidenty plnou odpovědnost. Ferdinand vyslovil přání původní plán posunout a mezi návštěvu radnice a otevření zemského muzea vložit návštěvu vojenské nemocnice. Shodou okolností do obou míst vedla podobná cesta a bylo tedy možno jet automobily podle vytýčené trasy. Původní plán počítal s tím, že vozidla cestou zpátky zahnou u Latinského mostu do ulice Františka Josefa a budou pokračovat dále úzkými ulicemi. Vedení ale na radnici rozhodlo, že se k nemocnici pojede podél celého Appelova nábřeží, stejně jako předtím z nádraží. Argumentovali tím, že silnice u nábřeží je rovná a bude ji možno projet vysokou rychlostí. Zde došlo k jednomu omylu a k jednomu selhání. Předpokládalo se, že řidičům změny plánu sdělí tradičně pobočník, který tou dobou ale ležel v nemocnici. Jeden z arcivévodových podřízených ale prozíravě zaúkoloval policejního ředitele, aby změnu řidičům připomněl. Gerde byl prý z útoku natolik rozhozený, že na svojí povinnost zapomněl. Změna plánu se tak nedostala ani ke Karlu Divjakovi, ani k Maxu Thielovi, ani k Paulu Matijevičovi, ani k Leopoldu Lojkovi. To všechno byli řidiči, kteří čekali před radnicí na odjezd do muzea. Během čekání se všichni atentátníci, krom Gavrila, buď rozutekli anebo jen stáli bezděčně v davu s ostatními. U Mehmedbašiće prý stál policista, Čubrilović prý nechtěl ublížit nevinné Žofii, Popović měl nepřekonatelný strach a Grabež prý po prvním útoku pochyboval o smyslu akce. Princip ale hodlal svůj úkol dokončit a přesunul se na druhou stranu nábřeží. Nyní stál na rohu ulice Františka Josefa u lahůdkářství Moritze Schillera a koukal na Latinský most. Podle předchozí reakce mu bylo jasné, že vlevo bude stát na stupátku bodyguard, který bude arcivévodu chránit celým svým tělem, a proto se postavil doprava. Minuty ubíhaly a v 10:45 delegace konečně vyšla před radnici. Teď už manželský pár dělilo před výstřely jen pár chvil.

Ferdinand s Žofií nasedli opět do třetího vozu a na stupátko se místo Schneiberga postavil hrabě Harrach. Kvůli regulaci nového plánu jel v prvním voze guvernér a tím byla smrtící kombinace dokonána. Vozy rychle vyjely a po 400 metrech první vozidlo odbočilo v souladu s původním plánem doprava. Okamžitě ho následovalo druhé i třetí vozidlo. Než však stihl guvernér kolonu zastavit, tak se automobil s Ferdinandem ocitl přímo na rohu, kde stál Gavrilo s přichystanými zbraněmi. Řidič prvního vozu během několika vteřin zařadil zpáteční rychlost, ale to už Gavrilo vykročil, tasil pistoli a bez míření vypálil na manželský pár dva výstřely. Gavrilo během následného soudního líčení tento akt popsal následovně: „V první okamžik jsem chtěl hodit bombu, kterou jsem měl nalevo v opasku. Bylo by těžké ji vyndat a hodit. Vytáhl jsem proto pistoli a pozvedl jsem ji proti autu, aniž jsem mířil. Když jsem střelil, odvrátil jsem dokonce hlavu. Vystřelil jsem víckrát, ale nejsem si jist, zda vyšly dva nebo tři výstřely, protože jsem byl velmi rozrušen.“ První střela prorazila dřevěné dveře potažené hliníkovým plátem, a zasáhla Žofii do břicha. Druhá střela vedla v důsledku zpětného rázu výše na arcivévodův krk. Než Gavrilo stihl vypálit další ránu, tak na něj skočil policista, který mu vyrazil pistoli z ruky. Žofie v důsledku svého zranění spadla Ferdinandovi na nohy a on k ní údajně pronesl: „Žofie, zůstaň naživu – pro naše děti!“ Poté omdlela a během následného převozu do nedaleké guvernérovy rezidence zemřela. Arcivévoda upadl do bezvědomí až během převozu a zemřel 10 minut po příjezdu do rezidence, tedy chvíli po 11. hodině. Mezitím, co císařský pár ve vozidle umíral, tak kousek od nich probíhala potyčka mezi Gavrilem a policisty, do které se navíc připojil Gavrilův kamarád Ferdinand Behr, přezdívaný Ferdo. On sám nebyl do atentátu přímo zapojen, ale chtěl pomoci svému příteli. Policisté oba dva nakonec spoutali a odvedli na místní policejní velitelství, během čehož na ně útočil dav rozzuřených Bosňáků. Policisté však byli povinni zadržené fyzicky chránit. Průběh zadržení fotograficky zdokumentoval rakouský fotograf v Sarajevu Walter Tausch. Odvedením na policejní služebnu se Gavrilův příběh dočasně uzavírá, ale brzy na něj opět navážeme. Nyní nás čekají události, které budou formovat světové dějiny.

28. června odpoledne poslal guvernér Potiorek telegrafickou zprávu císaři a společnému ministrovi financí, ve které informoval o atentátu a současně si vyžádal pokyny pro odvoz těl. Druhý den ráno byly ostatky s vojenskými poctami přesunuty na sarajevské nádraží a naloženy na vlak, který je odvezl na pobřeží Jaderského moře. Tam je vyzvedla loď Viribus Unitis, která je převezla do přístavu v Terstu. Ráno 1. července je námořníci přeložili na vlak do Vídně, kam dorazili další den. Pohřební ceremoniál dostal na starosti habsburský dvorní úředník Alfréd Montenuovo, o kterém se tvrdí, že Františka Ferdinanda nenáviděl. Pod rouškou bezpečnostních opatření odmítl žádosti o účast na pohřbu téměř všech královských rodin, krom německého císaře Viléma II. S ním ale nechtěli truchlit, nýbrž vymyslet plán preventivní války. Mezi kondolující rodiny patřili i vládnoucí srbští Karađorđevićové, kteří byli stejně jako všichni ostatní odmítnuti. Pohřeb byl velmi strohý a odehrál se prakticky jen v rodinném kruhu. Žofiina rakev byla úmyslně položena o 35 cm níže, čímž byl demonstrován její nižší šlechtický původ. Byly na ní položeny bílé rukavičky a černý vějíř, což byly symboly dvorní dámy, nikoliv následnice císařského trůnu. Dokonce byl zakázán tradiční pohřební úkon, kdy přítomní důstojníci salutovali přijíždějícímu pohřebnímu vlaku, proti čemuž protestoval nový následník trůnu Karel. Vrcholem všeho byl návrh, aby pohřební výlohy neplatila rodina Habsburků ze společného účtu, ale jejich osiřelé děti ze svého dědictví. Tento návrh ovšem nakonec neprošel. Ferdinand již před svou smrtí věděl, že kvůli Žofiině původu nebudou moci být tradičně pohřbeni ve vídeňské Kapucínské kryptě, a tak si nechal zhotovit soukromý hrob. Ten se nachází na zámku Artstetten v Dolním Rakousku. Císařova nejmladší dcera Marie Valerie později prozradila, že její otec s úlevou předal následnictví svému prasynovci Karlovi, přičemž prohlásil: „Je to pro mě velká úleva od velkých starostí.“ Tím končí cesta Františka Ferdinanda, ale pro zbytek světa vše teprve začíná.

V době, kdy guvernér posílal telegrafickou zprávu do Vídně, se Sarajevo pohroužilo do atmosféry násilí, která během dvou dní vygradovala v protisrbský pogrom. Odpoledne 28. června se sešel rozzuřený dav bosenských Chorvatů a Bosňáků před Katedrálou Nejsvětějšího Srdce v Sarajevu, kde nejdříve jen postávali. Později se mezi ně vmísilo i několik rakousko-uherských důstojníků v civilním oděvu. Ve 22 hodin vyrazil dav zničit největší hotel ve městě, hotel Evropa, který vlastnil Srb Jeftanović. Tím se odstartovala jakási sarajevská Křišťálová noc, kdy davy útočily na všechny srbské obchody, školy, banky, novinové redakce a dokonce i na soukromé domy. Městská policie ani rakouské státní orgány rabování nebránili a objevovali se jen u zničených objektů. V tu noc se navíc ve městě objevily plakáty s textem podněcujícím násilí, o kterých bylo později zjištěno, že je vyráběla a distribuovala kancelář rakouského vládního zmocněnce pro Sarajevo. První, kdo na tuto skutečnost veřejně upozornil, byl italský konzul v Sarajevu. Nepokoje pokračovaly i druhý den ráno, kdy davy pochodovaly městem s černě zahalenými rakouskými vlajkami a obrazy zavražděného arcivévody. Výpady proti srbským objektům pokračovaly i během dne, ale večer byly ukončeny zásahem bezpečnostních složek. Útoky si vyžádaly i oběti na životech, kdy několik dní poté v nemocnici zemřeli dva zbití Srbové Pero Prijavić a Nikola Nožičić. Na druhé straně barikády zemřel jeden Chorvat, kterého zastřelil majitel obchodu s kořením, bránící své živobytí. Zasaženo nebylo jen Sarajevo a násilí se přelilo i do dalších bosenských a chorvatských měst, kde měly události podobný průběh. Menší bouře se objevily dokonce ve Vídni a v Brně. V Dalmácii byl naopak poměrně klid. Drtivá většina slovinských a chorvatských politiků vyslovila útočícím davům podporu. Jediná viditelnější politická síla, která se zdržela podpory výtržníků, byla Chorvatsko-Srbská koalice, která se ztotožňovala s jihoslovanskými idejemi Černé ruky. Podle historiků neměla tato událost v dějinách Bosny obdoby a byly jí odstartovány otevřené rozpory mezi Bosňáky a Srby. Pogrom navíc způsobil dočasný propad bosenského hospodářského růstu, jelikož při něm bylo oloupeno velké množství lidí, generující zisky. Rakouská moc se pokusila této násilnické vlny využít a guvernér Potiorek obnovil činnost polovojenského ochranného sboru Schutzkorps, který měl působit jako místní četnictvo. Během svého znovuzaložení v létě 1914 v něm sloužilo přibližně 12 tisíc příslušníků, kteří byli doslova využívání na „špinavou práci“. Byli nasazování v oblasti východní Bosny, kde měli odhalovat a likvidovat buňky Mladé Bosny a Národní obrany, ale ve skutečnosti útočili i na civilní obyvatelstvo. Nepoužívali uniformy a během svých akcí nosili černo-žlutou rukávovou pásku. Jejich hlavní působení se však rozjelo až během války, kdy je rakousko-uherská armáda využívala k provádění nelegálních poprav. Ačkoliv se to nemusí zdát, tak právě tento sbor byl jakýmsi předchůdcem chorvatského extrémistického hnutí Ustaša. Mnoho pozdějších Ustašovců zde získalo první zkušenosti s bojem a válečnými zločiny, které pak hojně využívali během druhé světové války. Zřejmě nejvýznamnějším členem byl Ademaga Mešić, který se později stal členem vlády Nezávislého státu Chorvatsko. Tento vedlejší příběh je však důležitý pro hlavní linku, jelikož právě s hnutím Ustaša se bude později rodina Principů hořce potýkat. Sarajevský pogrom i řádění jednotek Schutzkorpsu popsal v roce 1945 Gavrilův známý Ivo Andrić ve své knize Most na Drině.

Červnový atentát hned v ten den spustil na diplomatické úrovni rychlou reakci, iniciovanou Rakouskem-Uherskem, čímž se dostáváme do tzv. červencové krize. Rakouští představitelé byli prý přesvědčeni, že za atentátem stojí srbská vláda a atentátníci jednali na její příkaz. Krize začíná 5. července 1914 jednáním rakouského ministra zahraničí Leopolda Berchtolda se svým německým protějškem Arthurem Zimmermannem v Berlíně. Rakouský velvyslanec v Berlíně Szögyény-Marich současně předává německému císaři předpřipravené podklady od uherského premiéra a Františka Josefa I. Krom premiéra, který se obával války s Ruskem, byl obsah jejich sdělení jednoznačný – přejeme si válku se Srbskem, ale nepůjdeme do ní bez vaší pomoci. Veškerý další postup nyní závisel na německém císaři, který si dal čas na rozmyšlenou. V ten samý den proběhl klíčový rozhovor mezi náčelníkem rakousko-uherského generálního štábu Conradem von Hötzendorfem a císařem. Hötzendorf se ho zeptal, jestli je válka se Srbskem nevyhnutelná a císař odpověděl, že ano. Nicméně připomněl, že váhá kvůli případnému zapojení Ruska, a proto čeká na odpověď z Německa. Hötzendorf se ho nakonec zeptal, jestli bude válka vyhlášena, když se Německo vysloví pozitivně. Na to císař jednoduše odpověděl: „Poté ano.“ Druhý den Vilém II. odpověděl, že Německo je připraveno vstoupit do války na straně Rakouska, a že je třeba kvůli případné ruské mobilizaci jednat okamžitě. Tato odpověď vešla do dějin pod označením „Bianko šek“. Po obdržení zprávy varoval císaře ministr financí Biliński, že vyhlášení války Srbsku automaticky znamená celoevropskou válku. Císař si byl ale jistý, že si nemůže dovolit další planou mobilizaci a nyní už musí udeřit. Kvůli zdrženlivosti uherského premiéra Istvána Tiszy nebyla válka vyhlášena napřímo, ale bylo vyhotoveno ultimátum, které Srbsku diktovalo nesplnitelné podmínky. 23. července odpoledne ho srbské vládě předal rakouský vyslanec v Bělehradě Wladimir Giesl s tím, že musí odpovědět do 48 hodin. Mezi podmínky se řadilo například rozpuštění Národní obrany, založení společného vyšetřovacího týmu, vydání majora Tankosiće a Milana Ciganoviće do Rakouska či potrestání pohraničníků v Šabaci a Loznici. Premiérovi Nikolu Pašićovi a dalším členům vlády bylo jasné, že ultimátum je navrženo tak, aby ho nemohli do 48 hodin splnit. Současně si byli vědomi, že by tak Rakousko neučinilo bez německé podpory. 25. července předali Wladimiru Gieslovi svoji odpověď, ve které stálo, že nejsou schopni vyhovět všem požadavkům, zejména bodu o společném vyšetřovacím týmu. Srbsko by pak před celým světem odhalilo, že v jejich státě existuje jakási stínová vláda s názvem Černá ruka. Pár hodin po předání odpovědi byla vyhlášena mobilizace srbské armády. Jak se dalo očekávat, tak rakouská strana nebyla s odpovědí spokojena a na podporu své pozice si ještě vymyslela údajný útok srbských jednotek na císařskou armádu v příhraničním Temešském Kovinu. 28. července ve 12 hodin pak odešel z Vídně do Bělehradu telegram oznamující počátek válečného stavu. Tím začíná válka, ve které budou zabity a zmrzačeny miliony lidí po celém světě.

V kontextu soudobého světového dění byl atentát sice závažnou událostí, ale veřejnost ji v červnu 1914 ještě nevnímala jako případný spouštěč světové války. Maximálně lokální rakousko-srbské války, která neaktivuje smluvená spojenectví. Dnešním pohledem stál popisovaný atentát na konci řetězce četných událostí, které přivedly vztahy evropských mocností na „bod varu“. Sarajevský atentát byl tedy poslední kapkou v pomyslném moři dalších a závažnějších příčin. Řadí se mezi ně zejména vznik dvou velkých vojenských spojenectví, koloniální rozpínavost všech velmocí, dvě marocké krize, zhroucení osmanské moci na Balkáně či vznik jugoslávského hnutí. Zřejmě nejdůležitější příčinou byl ale vznik tzv. Schlieffenova plánu, kterým chtělo Německé císařství rozbít francouzsko-ruské spojenectví jednou válkou na dvou frontách. Plán vznikl již po sjednocení Německa v roce 1871 a byl dále živen následnými událostmi. Poslední kapka přišla v roce 1912, kdy Francie poskytla Rusku účelovou půjčku na vybudování železnice v Polsku a Pobaltí, vedoucí k pruským hranicím. Němečtí vojenští analytici na základě toho vypočítali, že po dostavění železnice v roce 1917 již bude případná ruská mobilizace rychlá jako ta rakouská a už nikdy nebudou moci uskutečnit Schlieffenův plán. V německých očích se sarajevský atentát stal příhodnou záminkou k rozpoutání chystané války, a využili rakouský zájem jako bílého koně na poli světové diplomacie. Ve skutečnosti tak byla první světová válka německou preventivní válkou proti ruskému programu železniční výstavby. Role Gavrila Principa, Mladé Bosny a Černé ruky je ve vyjmenovaném sledu událostí je nepopiratelná, ale k velké válce by zřejmě došlo i bez nich. Jejich společné dílo se však shodou všech okolností stalo akcelerátorem nevyhnutelné světové války.

Rozhořením prvního celosvětového konfliktu se dostáváme do poslední kapitoly, ve které si mimo jiné probereme vyšetřování atentátu, soudní řízení se spiklenci, další směřování Černé ruky, závěr Gavrilova života a osud jeho rodiny.

MUČEDNÍCI JUGOSLÁVIE

Začátkem poslední kapitoly se vrátíme zpět do rozbouřených sarajevských ulic 28. června 1914 a navážeme na Gavrilovo zatčení. První předběžný výslech byl proveden prakticky hned po atentátu na policejním velitelství, kde Gavrilo hovořil o jakési mystické cestě, kterou započal odchodem do Bělehradu, a která skončila 28. června v 11 dopoledne. Zpočátku mluvil v takovýchto šifrách a odmítal prozradit své komplice či organizátory. Stejný postoj zastával i zatčený Nedeljko Čabrinović. Zkušení kriminalisté si však pomohli všemi uchovanými záznamy k Principově osobě a zjistili, že si pár týdnů před atentátem nechal zapsat přechodné bydliště na adrese Oprkanj č. p. 4. Dům patřil paní Ilićové, což kriminalisty už v ten den přivedlo k organizátorovi ze strany Mladé Bosny. Odpoledne zde zadrželi Danila Iliće a během domovní prohlídky nalezli kufr, ve kterém schovával zbraně. Dosud vážený učitel Ilić však nebyl tak zarputilý jako jeho kolegové a pod policejním nátlakem prozradil jména všech spiklenců. Všichni až na jednoho byli zadrženi. Jediný, kdo tehdy uprchnul ze Sarajeva, byl Muhamed Mehmedbašić, který si okamžitě po střelbě nasadil muslimský fez, aby nebudil pozornost, a vydal se na vlakové nádraží. Odtud cestoval do Mostaru, odkud pěšky překročil černohorskou hranici. 12. července byl ale na základě mezinárodního zatykače zadržen černohorskými četníky a uvězněn ve věznici v Nikšići. Dva dny před vydáním do Rakouska-Uherska ale z vězení uprchnul do Srbska. Ostatní takové štěstí neměli a byli přesunuti do cel v pevnosti Vraca na západním okraji Sarajeva. Zde probíhaly intenzivní výslechy, během kterých se kriminalisté pokoušeli zjistit všechny okolnosti atentátu. Kvůli koordinaci vyšetřování začátkem července vznikla speciální vyšetřovací komise, kterou vedl právník Friedrich von Wiesner. Všichni zatčení byli v pevnosti drženi samostatně a o důležitých faktech mlčeli. Po několika málo dnech ale Princip požádal o setkání s Ilićem a Grabežem, kteří byli v rámci organizace výše postaveni než on sám. Této žádosti bylo vyhověno a všichni tři se shodli, že bude lepší vypovídat, jelikož policie postupovala i bez jejich přičinění. Důvodem rychlého policejního postupu bylo amatérské provedení akce a nezahlazení stop. Po schůzce všichni shodně vypověděli, jak vznikla Mladá Bosna, jak Gavrilo pobýval v Bělehradě, jak vznikl plán atentátu, a jak získali a propašovali zbraně. Na základě výpovědí pak policie zadržela dalších 18 osob, mezi kterými byli i Bosňáci a Chorvati. Tato skutečnost ale byla veřejně tajena a v tisku se objevovali pouze Srbové. Wiesner na základě získaných výpovědí předal 13. července rakouské vládě první zprávu, ve které píše následující: „Není nic, co by dokázalo nebo předpokládalo, že srbská vláda se podílela na podněcování ke zločinu nebo poskytla zbraně. Naopak jsou důvody věřit, že to naprosto nepřichází v úvahu.“ Skutečnost, že srbský stát neměl s atentátem nic společného však diplomaty, generály a další státníky vůbec nezajímala. Jak již víme z přechozí kapitoly, tak pro ně bylo důležité úspěšné spuštění preventivní války. Nicméně jejich výpovědi využili k sestavení podmínek ultimáta. Během vyšetřování a přípravy soudního spisu nastala drobná chyba, která mohla stát Gavrila život. Úředníci zapsali jeho datum narození jako 13. červen 1894, což by znamenalo, že mu bylo v době atentátu čerstvých 20 let. Podle rakousko-uherského trestního řádu byl rozhodný věk pro udělení trestu smrti právě 20 let. Gavrilovi ale bylo v době atentátu posledních 15 dní 19 let, protože se narodil až 13. července. Když na tuto opakující se chybu poukázal Gavrilův obhájce Rudolf Zistler, tak se úředníci vydali do jeho rodné obce prostudovat církevní matriční knihu. Díky tomu se ukázalo, že obviněný se skutečně narodil o měsíc později, než se v dokumentech uvádělo. To mu pak zachránilo život.

Během vyhotovení obžaloby vypukla válka se Srbskem, která se brzy změnila ve válku světovou. Vyšetřování bylo zpočátku vedeno jako případ dokonané vraždy, což se nelíbilo žalobci, který požadoval překvalifikování na trestný čin velezrady. Tento požadavek mohl vznést jenom díky tomu, že všichni obvinění byli občané Rakouska-Uherska. Cizí státní příslušník totiž nemohl být souzen za velezradu. Krajský soud v Sarajevu, kterému byl případ přidělen, této žádosti vyhověl, jelikož za vraždu nemohli pachatelé dostat trest smrti, ale nanejvýš doživotí. Soudní řízení začalo 12. října 1914 v 8:10 a trvalo celých 11 dní. Během soudních líčení Gavrilo ani jednou nelitoval svého činu, tvrdil jen, že nechtěl zabít Žofii. Když soud tvrdil, že šlo o výlučně srbské spiknutí, tak odpovídal, že je sice etnický Srb, ale že své činy uskutečnil na základě učení Kosovské tyranicidy. Tedy, že bojuje za samostatnost všech jižních Slovanů a za vznik jejich společného státu. Okazoval se přitom na sjednocení Itálie a Srbsko přeneseně označoval za Sardinsko-piemontské království. Navíc tvrdil, že jediná linka, která vede do Srbska, vede pouze přes Ciganoviće. Taktéž vyslovil, že každý Srb, Chorvat a Slovinec by měl být nepřítelem Rakouska. Gavrilo tak svojí obhajobu využíval spíše k šíření vlastních politických názoru, jelikož tušil, že stejně bude odsouzen k doživotnímu žaláři. Podobné stanovisko zaujala i většina dalších obžalovaných. Výjimkou byli agenti Národní obrany s Miškem Jovanovićem v čele a Veljko Čubrilović. Ti tvrdili, že byli k trestné činnosti přinucení pohrůžkou násilí, což se neshodovalo s jejich předchozími výpověďmi. Souzena byla mimo jiné i členka Mladé Bosny Višnja Mosić, která fungovala jako spojka mezi Národní obranou a Mladou Bosnou. Během procesu předstírala slabomyslnost, což jí uchránilo před odsouzením. 28. října 1914 soud vynesl rozsudek, kterým Principa odsoudil k 20 letům odnětí svobody. 9 obžalovaných bylo zproštěno obžaloby. K trestu smrti byli odsouzeni Danilo Ilić, Veljko Čubrilović, Neđo Kerović, Miško Jovanović a Jakov Milović. Většina těchto trestů byla vykonána 3. února 1915 v sarajevských kasárnách.

2. prosince 1914 se vydala bělehradská trojka Princip, Grabež a Čabrinović na třídenní cestu vlakem přes Vídeň do Malé pevnosti v Terezíně v tehdejším Českém království. Další odsouzení byli ale přesunuti do vojenské věznice Möllersdorf u Vídně nebo do věznice v Travniku. Po příjezdu byl Gavrilo ubytován na samotce, kde byl v roce 1878 uvězněn velitel obrany Sarajeva Hadži Lojo, což považoval za čest. Mnoho informací o jejich pobytu v Terezíně pochází od rakousko-uherského důstojníka srbského původu Čedy Jandriče, který byl uvězněn za zradu. Jejich režim byl velmi přísný, a to i přesto, že nebyli přímo fyzicky trýzněni. Byli umístěni na samovazbě, spoutáni 10kilovými okovy a směli jen 30 minut denně na dvůr. Jejich pobyt se dále vyznačoval nedostatečnou stravou, absencí topení, teplé vody a mýdla. Jiný odsouzený později vzpomínal, že v zimě každou noc zamrzala v cele voda. Princip svojí si svojí celu vyzdobil vyrytým veršem, který zní: „Po Vídni budou chodit naše stíny, po dvorech procházet se, plašit pány.“ Jak již dnes víme, tak Gavrilo byl mimo jiné potrestán informačním embargem, což znamená, že mu nebylo dovoleno získávat aktuální zprávy ani číst knihy. Tuto bariéru však v roce 1915 prolomil vězeňský holič českého původu Štok, který mu tajně pašoval aktuality z frontových oblastí. Jediný, kdo alespoň trochu pronikl do Principova nitra, byl psychiatr Martin Pappenheim, který ho navštěvoval mezi únorem a červnem 1916. Z jeho zápisků víme, že Gavrilo nejvíce trpěl nedostatkem knih, které pro něj byly od dětství zdrojem zábavy. Kvůli jejich absenci byl po většinu času zachmuřelý. V noci spal sice jen 4 hodiny, ale zdály se mu prý krásné sny. Všiml si, že má vysoký intelekt, ale obtížně formuluje a vyjadřuje své myšlenky. Princip věřil, že i když se Rakousko-Uhersko v budoucnu rozpadne, tak ke sjednocení jižních Slovanů dojde anarchistickou nebo socialistickou revolucí. Podle jeho slov byl pro něj rozhodující rok 1911, kdy podnikl výstup na horu Igman. Tehdy se prý rozhodl zasvětit svůj život boji za myšlenku Jugoslávie. Také společně probrali rozdíly mezi mladou a starší generací a tvrdil, že starší Bosňané většinou věří v legální ochod Bosny z monarchie, zatímco mladí chtějí uskutečnit revoluci. Dr. Pappenheim se později stal spolupracovníkem slavného psychiatra Sigmunda Freuda.

Soudní proces se spiklenci, říjen 1914

Z původního tříčlenného týmu zemřel první Nedeljko Čabrinović, který naposledy vydechl 23. ledna 1916 v důsledku těžké tuberkulózy. Na žádost sarajevské policie měla být jeho hlava uložena v bosenském kriminalistickém ústavu, stejně jako v případě Bogdana Žerajiće. Vídeňské úřady ale tuto žádost zamítly. 21. října 1916 Čabrinoviće následoval Grabež, který taktéž zemřel na těžký případ tuberkulózy. Tato nemoc se nevyhnula ani Principovi, který musel být 7. dubna téhož roku umístěn ve zdejší vězeňské nemocnici, kde mu byla amputována pravá paže. Tento lékařský úkon provedl doktor židovského původu Jan Levit, pocházející z Hořic. Jeho osoba se stala v posledních Gavrilových letech důležitá, jelikož se o něj celé 2 roky staral. Mimo to ještě vedl chirurgické oddělení v Kolíně a Pardubicích. Levit měl k Principovi blízko, protože během balkánských válek pracoval jako lékař v Bělehradě. Podle vzpomínek lékařů s nimi hovořil obstojnou němčinou, kterou se naučil během svých studií v Sarajevu. Princip zemřel 28. dubna 1918 v 18:30 v pokoji č. 33 terezínské vězeňské nemocnice na tuberkulózu kostí. V době smrti vážil pouhých 40 kg. Byl tajně pochován v noci z 28. na 29. dubna do neoznačeného hrobu na terezínském katolickém hřbitově. Tehdy ale žádný z doktorů nevěděl, kam jejich pacienta pohřbili. V roce 1942 se poprvé objevila teorie, že Gavrilo byl pohřben na Bohnickém hřbitově v Praze. Jejím tvůrcem je tehdejší hrobník Slavata, který tuto domněnku vyslovil během výslechu na gestapu. Podle něj byl 1. května 1918 pohřben do neoznačeného hrobu a jeho tělo bylo vydáváno za desátníka Karla Chotěšovského z 28. pěšího pluku, který byl tehdy pacientem Bohnické léčebny. Tato hypotéza se však nikdy nepotvrdila a nejspíše vychází z osudu jiného odsouzeného spiklence Lazara Đukiće, který v roce 1917 pobýval na psychiatrii v Praze. Dále jí odporuje poválečný sled událostí, kdy Jugoslávie požádala československé úřady o vydání ostatků sarajevských atentátníků. Ani ty však nevěděly, kde se všechna těla nachází, dokud se jim nepřihlásil bývalý rakouský voják František Löbl. Ten tvrdil, že mu vedení věznice přikázalo Gavrila pohřbít v předpřipravené jámě na zdejším katolickém hřbitově. Ještě v tu noc si vytvořil plánek hřbitova s vyznačeným místem, který o dva roky později poskytl úřadům. 9. června 1920 byl zmíněný hrob exhumován a byla v něm nalezena mužská kostra bez pravé ruky. Terezínský doktor Mosel pak potvrdil pravost nálezu. Většina sarajevských atentátníků byla v létě 1920 převezena na sarajevský pravoslavný hřbitov, kde odpočívali až do roku 1939. Tehdy pro ně vytvořila srbská pravoslavná církev speciální Kapli vidovdanských hrdinů, kam byl po jejich boku uložen jejich idol Bogdan Žerajić. Gavrilo se stal po své smrti symbolem, který každý vnímá jinak. Zatímco pro většinu Srbů je to národní hrdina, tak pro mnoho Bosňáků a Chorvatů jde o zločince, který způsobil světovou válku. Jeho odkaz byl živý i v Česku, kdy se jím během druhé světové války inspirovala královéhradecká odbojová skupina kolem Jiřího Purkyně.

Konečná fáze osudu Černé ruky začala koncem roku 1916, kdy na rakouský trůn usedl poslední císař Karel I. Ten započal svojí vládu ve válce, se kterou nesouhlasil a hodlal ihned zahájit mírová jednání. Německá strana, která již dlouho z pozadí ovládala rakouskou diplomacii, s jeho návrhem nesouhlasila, a tak musel najít jinou cestu. Tu objevil ve svém švagrovi Sixtovi Parmském, který aktivně sloužil v belgické armádě. Díky němu se císaři podařilo navázat tajná jednání se zástupci Trojdohody, zejména s Francií a Velkou Británií. O rok později byl obsah jednání zveřejněn a vešel do dějin jako Sixtova aféra. Pro náš příběh je však nejdůležitější jednání v Ženevě, kterého se zúčastnil Pašićův pobočník Stojan Protić a plukovník Petar Živković. Císař Karel zde srbským zástupcům navrhnul navrácení veškerého srbského území exilové vládě pod podmínkou odstranění nepřátel Habsburské říše. Těmito nepřáteli byli myšleni členové Černé ruky. 28. prosince 1916 pak byli zadrženi všichni klíčoví členové Černé ruky s tím, že se údajně pokusili 11. září téhož roku zavraždit srbského následníka trůnu Alexandra. Vyšetřováno bylo 124 důstojníků, ale obžalováno jich bylo pouze 11. Obžalován byl vůdce Černé ruky Dragutin Dimitrijević, jako strůjce sarajevského atentátu. Dále Ljubomir Vulović, který organizoval přesun atentátníků a zbraní přes hranice. Také Rade Malobabić, který byl údajně vyslán dát Ilićovi poslední rozkaz. Mezi obžalovanými stanul i Muhamed Mehmedbašić jako zástupce atentátníků. Vojislav Tankosić, který Apisovi tlumočil požadavky atentátníků, obžalován být nemohl, jelikož těsně před stažením srbských vojsk na Korfu padl v boji. Jelikož se tehdy nacházeli na Makedonské frontě, tak byli postaveni před vojenský soud v řecké Soluni. Ten probíhal ve zdejších kasárnách mezi 28. květnem a 5. červnem 1917. Krom Mehmedbašiće byli všichni jmenovaní odsouzeni k trestu smrti a popraveni. Jenom rok po Soluňském procesu se zhroutila rakousko-uherská monarchie a na území obývané jižními Slovany vzniká Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Součástí království se stala i Bosna, čímž byly cíle Černé ruky a Kosovské tyranicidy dokonány. Premiérem nového státu se stal opět Nikola Pašić, který se nevypořádal jen s Černou rukou, ale i s Jugoslávským výborem, který vedli zástupci Slovinců, Chorvatů a Bosňanů. Stát tak plně ovládli srbští politici, kterým až do roku 1926 vládl právě Pašić. Po jeho smrti se sjednocené jihoslovanské království transformovalo v Jugoslávii. Na činnost původní Černé ruky navázala v roce 1938 skupina Konspiracija, která si dala za cíl odstranění jugoslávského regentství v čele s princem Pavlem Karađorđevićem. Jejich činnost však ukončil německý vpád do Jugoslávie v dubnu 1941. Ani opozice Černé ruky, nazývaná Bílá ruka, nedopadla po druhé světové válce nejlépe, jelikož ji nechal odstranit nový komunistický režim.

O dalších osudech Gavrilových rodičů a dalších příbuzných víme jen málo. Rodina se po vykonání atentátu stala objektem zájmu rakousko-uherských úřadů, ale nebyla přímo napadána. Bylo zjištěno, že rodiče nebyli po soudním procesu již informováni o Gavrilově dalším osudu. Nevěděli, že byl převezen do Terezína, ani že v dubnu 1918 zemřel. V meziválečné Jugoslávii se jejich životní podmínky zlepšily, ale i přesto zůstávali chudými rolníky. Gavrilův otec Petar zemřel dle náhrobku na hřbitově v Bosanskom Grahovu 26. ledna 1940 a nedožil se tak hrůz chorvatské okupace. Jen o rok později byl jejich dům zničen Ustašovci a jediné, co po něm zbylo, byl velký kámen na zahradě. Kámen, do kterého Gavrilo v roce 1909 vyryl své iniciály s vědomím, že se stane celosvětově známým. Současně s tím byl zavražděn jejich nejmladší syn Nikola, který vystudoval medicínu ve Štýrském Hradci. Jeho matka Marie byla ve svých 81 letech z rozbořeného domu vyhnána a stejně jako v roce 1875 odešla za příbuznými do Kninu. Na sklonku života se přestěhovala do Grahova, kde v roce 1945 zemřela. Pohřbena byla společně se svým mužem. Jeho bratr Jovan byl po atentátu uvězněn ve vězeňském táboře v uherském Aradu, odkud utekl a přidal se do srbské armády. Po absolvování bojů na soluňské frontě se vrátil domů a znovu vybudoval svojí firmu. Jovanův syn Slobodan, který se narodil jen měsíc před atentátem, vstoupil během studia sarajevského gymnázia do mládežnické komunistické organizace. Po obsazení Bosny Chorvaty v roce 1941 se stal partyzánem a účastnil se bojů proti Ustašovcům. Během velké protipartyzánské akce Trio se jeho jednotka stáhla na černohorskou hranici, kde v dubnu 1942 zemřel. Za své činy byl posmrtně oceněn Řádem národního hrdiny. Už v roce 1944 započala obnova Gavrilova rodného domu a o 20 let později získal statut památníku. V roce 1992 byl dům zasažen boji během bosenské války za nezávislost a celý vyhořel. Později byl obnoven zdejší srbskou komunitou, která na jeho výstavbu vynaložila 25 tisíc EUR. K 100letému výročí atentátu bylo v přízemí otevřeno muzeum, mapující Gavrilův život a okolnosti atentátu.

Na samotný závěr zmíním další osudy přeživších spiklenců. Vladimir Gaćinović, který stál za vznikem Mladé Bosny, zůstal po rozpoutání války ve Francii, kde krátce sloužil u válečného námořnictva. Později se přesunul do Spojených států, kde verboval dobrovolníky do srbské armády. Zemřel 11. srpna 1917 ve švýcarském Fribourgu na otravu arsenem. Předpokládá se, že ho odstranily srbské nebo francouzské tajné služby po tajném mírovém jednání s Rakouskem-Uherskem. Muhamed Mehmedbašić, který jako jediný unikl soudnímu řízení, v roce 1914 vstoupil do srbských vojenských oddílů, vedených majorem Tankosićem, a prováděl výcvik bosenských dobrovolníků. Jak již víme, tak po stažení srbských vojsk byl společně s členy Černé ruky postaven před soud, kde byl odsouzen k 15 letům odnětí svobody. Po skončení války byl v roce 1919 omilostněn a král mu věnoval malý dům v Ilidži u Sarajeva. Po vzniku Nezávislého státu Chorvatsko byl perzekuován Ustašovci, kteří ho 29. května 1943 zavraždili. Ve své závěti uvedl, že chce být pohřben společně se svými přáteli ve Vidovdanské kapli, což mu srbská pravoslavná církev neumožnila, jelikož byl muslim. V červnu 1953 obnovil Nejvyšší soud Lidové republiky Srbsko řízení Soluňského procesu, na základě čehož byl společně s dalšími posmrtně rehabilitován. Další zajímavý osud měl tehdy 17letý Vaso Čubrilović. Po rozpadu Rakouska-Uherska a vzniku Jugoslávie vystudoval historii na Bělehradské univerzitě a později zastával extrémistické postoje. Požadoval vyhnání Maďarů, Italů a Albánců z Jugoslávie a prosazoval silně prosrbské postoje. Přežil druhou světovou válku, a roce 1945 vstoupil do Komunistické strany Jugoslávie. Díky tomu se stal ministrem zemědělství a později ministrem lesnictví. Svoji kariérní dráhu zakončil jako děkan filozofické fakulty Bělehradské univerzity. Ke konci života litoval společně se svým kamarádem Cvjetkem Popovićem svého jugoslávského přesvědčení i samotného atentátu. Zajímavé je, že každý přeživší účastník později věřil, že k válce by došlo i bez jejich přičinění. Čubrilović zemřel 11. června 1990, čímž se stal posledním přímým účastníkem sarajevského atentátu. Těsně po jeho smrti se začalo hroutit soustátí, za které společně bojovali.

Život Gavrila Principa se později stal předmětem četného zkoumání a vzniklo o něm mnoho biografických knih. Taktéž o něm a jeho činu vzniklo několik filmů, ve kterých se objevil jako hlavní i jako vedlejší postava. Byl to právě on, který jako občan periférie mocností pomohl spustit válku, která se dotkla i těch nejexponovanějších míst. A tímto ukončuji toto další biografické dílo, ve kterém jsem si dal za cíl prozkoumat pozoruhodný život tohoto mladého muže.

POUŽITÉ ZDROJE

• BUTCHER, Tim. The Trigger: Hunting the Assassin Who Brought the World to War. Londýn: Chatto & Windus, 2014. ISBN 978-0-701-18793-4.
• URBAN, Martin. Sarajevský atentát. Plzeň, 2012. Bakalářská práce. Západočeská univerzita v Plzni, Fakulta filozofická, Katedra historických věd. Vedoucí práce PhDr. Roman Kodet, Ph.D.
• Dlouhá cesta k Velké válce [dokumentární film]. Režie Miloš ŠKUNDRIĆ. Srbsko: Paradox Films, 2018.
• KAFKA, František. Sarajevský atentát a Terezín. Terezínské listy. 1971, č. 2, s. 1-12.
• Stopy, fakta, tajemství [rozhlasový cyklus]. Scénář Stanislav MOTL. Český rozhlas Dvojka. Česko, 27. 4. 2014. Poslední dny Gavrilo Principa.
• Gavrilo Princip. Online. In: Wikipedia: the free encyclopedia. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001-2024. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Gavrilo_Princip. [cit. 2024-12-04].
• Assassination of Archduke Franz Ferdinand. Online. In: Wikipedia: the free encyclopedia. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001-2024. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Assassination_of_Archduke_Franz_Ferdinand. [cit. 2024-12-22].