Imi Lichtenfeld: Zakladatel Krav Maga

Autor: Václav Hnát
Původní datum vydání: 20. 7. 2023

Sledujte epizodu jako video nebo si ji poslechněte jako podcast.

Úvod

„Lidé respektují sílu a ta přichází v mnoha podobách, Krav Maga je síla a lidé vás budou respektovat za to, že ji ovládáte.“ Imi Lichtenfeld

V této epizodě se podíváme na celý životní příběh Imricha Lichtenfelda, který díky svým rozmanitým zkušenostem založil bojový systém Krav Maga. Jde o bojový systém, nikoliv sport, který je určený pro pouliční boj. Zajímavostí rozhodně je, že správné použití Krav Magy v sebeobraně je v souladu s českým právním řádem. Sám jsem jeho skvělý a praktický systém několik let cvičil a při tvorbě této epizody jsem vycházel jak z internetových zdrojů, tak z vlastních zkušeností a poznatků.

Mládí v Bratislavě

Imi se narodil 26. května 1910 v Budapešti v Uherském království jako Imrich Lichtenfeld. Narodil se do smíšené maďarsko-židovské rodiny. Jeho otec Samuel Lichtenfeld byl uherský policista, který se se svojí rodinou přesunul do Bratislavy, kde získal místo vrchního inspektora. Krom své služby u bratislavské policie vlastnil tělocvičnu, ve které učil sebeobranu a svojí tělocvičnu pojmenoval Herkules. Své zkušenosti s bojovými sporty získal Samuel v době svého mládí, než začal sloužit u policie. Ve 13 letech totiž utekl od své rodiny do cirkusu, kde se po mnoho let věnoval řeckořímskému zápasu a vzpírání. V této době taktéž přišel do styku s bojovými sporty, které ho naprosto uchvátily. Díky svým zkušenostem se sportem, díky své síle a přirozené inteligenci se dostal k budapešťské policii. U policie se rychle vypracoval, díky čemuž získal zmíněné místo v Bratislavě. Pro Imiho otce bylo velice důležité, aby jeho děti měly dobré vzdělání, aby vždy dodržovaly zákony a taktéž u nich pěstoval lásku k sportu.

Samotný Imi se už v dětství vzhlédl nejdříve v plavání a posléze v zápasu a v atletice. Imi byl po otci velice talentovaný, což se projevilo v soutěžích, kterých se zúčastnil. V roce 1928 zvítězil v československém šampionátu v zápase juniorů a o rok později zvítězil v šampionátu pro dospělé. V roce 1929 se ještě zúčastnil československého šampionátu v boxu a v mezinárodní soutěži v gymnastice – obě soutěže opět vyhrál. Imi se stal velice uznávaným zápasníkem nejen v Československu, ale i v celé Evropě. V roce 1930, ve svých 20 letech, se stal instruktorem a učil mladé lidi zápasit. Začal v otcově posilovně Herkules, která se nacházela uprostřed židovské komunity v Bratislavě. Jeho činnost se však neomezovala pouze na učení a i nadále zápasil. Slibně nastartovanou kariéru trenéra a zápasníka mu však překazí nadcházející události.

Vzestup totality

Na počátku 30. letech vrcholila v Německu síla národně socialistického hnutí, které v roce 1933 ovládlo doposud demokratickou Výmarskou republiku. Tato událost však neovlivnila pouze Německo, ale předala jasný vzkaz do celé Evropy. V celé Evropě začaly sílit protižidovské tendence a po vzoru německých národních socialistů začala i v jiných státech vznikat podobná hnutí. Větší problém zaznamenala východní Evropa, kde byla zakořeněna tradice pogromů, ještě z dob carského Ruska. Československo nebylo výjimkou a i zde vznikaly bojůvky po vzoru německé SA. Na Slovensku tyto síly reprezentovala zejména Hlinkova slovenská ľudová strana, která žádala odtržení Slovenska od českého území. Tato strana disponovala vlastní polovojenskou složkou, zvanou Rodobrana. V této době začaly po celém Slovensku sílit útoky proti Židům a Čechům.

Imi byl, jako známý sportovec, jasným terčem násilnické Rodobrany. Útoky se však neomezovaly pouze na jeho osobu, ale pod tlakem byla celá židovská komunita, které byl součástí. Imi se rozhodl, že bude svoji komunitu aktivně bránit a dal dohromady mnoho židovských zápasníků, boxerů a vzpěračů. Vytvořili si vlastní obrannou organizaci, která v případě vstupu Rodobrany do židovské čtvrti rázně zasáhla. Rozhodně nešlo o žádné amatéry a dlouhou dobu se jim dařilo udržovat židovskou čtvrť v bezpečí. V této době si tito bojovníci všimli důležité věci – box a zápas jsou dobrým základem, ale pouliční boj je něco jiného. Na vlastní kůži zjistili, že při pouliční potyčce neexistují žádná pravidla a samotné boje jsou často velice brutální. Právě zde se zrodil nápad na vytvoření systému efektivního pouličního boje. Imi pochopil, že se se svými kamarády musí naučit systém prudkého a rychlého boje. Základem tohoto systému bylo použití přirozených pohybů těla při odražení prvotního útoku v kombinaci s prudkým protiútokem. Tento princip je dodnes základním kamenem systému Krav Maga.

V roce 1938 došlo k Mnichovské dohodě, kvůli které Československo ztratilo své pohraničí a o necelý rok později vyhlásilo Slovensko samostatnost. Ze Slovenska se stal totalitní stát pod vedením Německé říše a situace v Bratislavě se stala neúprosnou. Mezitím se Rodobrana transformovala do Hlinkovy gardy, která nyní své útoky ještě zintenzivnila. Imi pochopil, že jeho boj zde ztratil smysl.

Útěk do Palestiny

Nejen Imi, ale i mnoho dalších bratislavských Židů zjistilo, že jim nyní jde o život. Hranice Slovenska a dalších evropských států však nyní byly neprodyšně uzavřené. Na jaře 1940 ale svitla naděje – židovská organizace Betar zakoupila od řecké společnosti Anatara parník s názvem Pentcho. Betar zajistil, aby loď směla plout pod bulharskou vlajkou a taktéž zajistil ozbrojenou ochranu lodi. Loď měla projet Dunajem až do Černého moře, kde je měla vyzvednout zaoceánská loď, směřující na Blízký východ. Technický stav lodi byl však velice špatný a sociální vybavení bylo taktéž velice chabé. Na druhou stranu byl tento parník poslední naděje slovenských židů k útěku ze země. Byla tu však jedna komplikace, a to, že na parník se člověk mohl dostat pouze s cestovním pasem. Slovenským Židům však Slovenský stát cestovní pasy nevydal a ty československé byly už neplatné. Pasažéři si museli zavčas zajistit pas z cizí země. Málokdo však měl dostatek peněz, aby se k cizímu pasu dostal. Pasažéři nebyli pouze slovenští Židé, ale i čeští na němečtí. Imi si naštěstí pas obstaral a stal se jedním z pětiset pasažérů.

Parník vyplul 18. května 1940 z bratislavského přístavu a pokračoval do Maďarska. V Maďarsku parník několikrát plánovaně zastavil, aby nabral několik maďarských Židů. Průjezd Maďarskem byl téměř bez komplikací a zemi projeli za týden. První větší potíže nastaly až na maďarsko-jugoslávské hranici. Tam je často zastavovali přístavní úředníci a parník se dostal do časového skluzu. Nicméně parník projel i Jugoslávií a nyní je čekal průjezd tzv. Železnými vraty, což je říční hraniční přechod do Rumunska. Zde nastala opravdu velká komplikace, kdy rumunská pohraniční stráž zakázala parníku vstoupit na rumunské území. Parník tedy zakotvil u srbské vesnice Dobra a posádka čekala na povolení. Týdny ubíhaly a nic nového se nedělo. Mezitím lodi došla pitná voda a potraviny. Zoufalí pasažéři chodili do vesnic vyměňovat své cennosti za základní potraviny. Po dvou měsících, 14. srpna, loď dostala povolení vstoupit do Rumunska, ale pouze za doprovodu dvou rumunských lodí. Jakmile dopluli na bulharskou stranu, tak je bulharské úřady donutili se vrátit zpět na rumunskou stranu. V Rumunsku strávili 2 měsíce, a naprosto vyčerpaní pasažéři už neměli co vyměnit za potraviny. Jediný, kdo jim pomohl, byla posádka lodi převážející rakouské Židy. Po dvou měsících zoufalého čekání parník nakonec dostal povolení procestovat Rumunsko do přístavního města Sulina. Na pobřeží Černého moře se dostali v polovině září, ale žádná zaoceánská loď už zde na ně nečekala.

Posádka parníku se nyní dostala do tíživé situace – v totalitním Rumunsku zůstat nemohli, ale cesta říčním plavidlem přes moře byla velice riskantní. Nakonec došlo ke shodě pasažérů, posádky lodi a kapitána lodi, že se na Blízký východ vydají sami. Parník Pentcho se tedy vydal na plavbu Černým mořem. Pluli však poblíž bulharského pobřeží a raději se nevydávali na širé moře. Takto 23. září dopluli až do tureckého Istanbulu, kde hodlali zakotvit a nakoupit zásoby. Nevěděli však, že istanbulský přístav byl pro židovské uprchlíky uzavřen a turecká pobřežní stráž na parník dokonce několikrát vystřelila. Pokračovali tedy přes Bospor dále do Středozemního moře. Zde několikrát přistáli na řeckých ostrovech, kde konečně doplnili zásoby. Parník byl v tuto chvíli již natolik poničen, že nemohl plut na vlastní pohon a posádka narychlo vyrobila plachty. 9. října parník ztroskotal na malém pustém řeckém ostrově. Všichni ztroskotání přežili a zůstali na opuštěném ostrově, který byl bez vegetace a bez zvěře.

Ještě v ten den se rozhodlo 5 dobrovolníků, že se vydají na záchranném člunu pro pomoc na 35 mil vzdálenou Krétu. Alespoň podle mapy měla být vzdálená 35 mil. Oněmi dobrovolníky byli Zoltán Schalke, Josef Hercz, Ferdinand Lanes, Imi Lichtenfeld a Ali Wasfi. Po pěti dnech bloudění na širém moři nad nimi proletěl britský průzkumný letoun, který jim zavolal pomoc v podobě torpédoborce Nubia. Těchto 5 mužů mělo štěstí – padli do britských rukou. Až takové štěstí neměl zbytek posádky, pro které ještě před Brity dorazila italská loď. Tito lidé byli odvezeni do jihoitalského města Ferramonti di Tarsia, kde byli drženi jako zajatci až do roku 1943, kdy je osvobodila americká armáda.

Služba v Československé armádě

Imi se po britské záchraně dostal do egyptské Alexandrie, kde byl zadržován až do dubna 1941. Po propuštění se vydal do britské Palestiny, kde se jako bývalý československý občan dobrovolně přihlásil k 11. československému pěchotnímu praporu. Tuto vojenskou jednotku, která podléhala britskému velení, mnozí budete znát z filmu Tobruk. Po přihlášení se tentokrát jako voják vrátil do Egypta, kde zúčastnil britské ofenzívy, tzv. operace Battleaxe. Po britské porážce byl se svojí jednotkou přesunut zpět do Palestiny, kde se již chystala operace Exporter, tedy útok na francouzskou Sýrii a Libanon. Zde došlo k jedné smutné zajímavosti. Při této operaci zde bojovali Čechoslováci v britské armádě proti Čechoslovákům ve Francouzské cizinecké legii. Po úspěšném dobytí veškerého území Vichistické Francie na Blízkém východě byli opět přesunuti do Egypta, kam dorazili 21. října 1941. Zde se tentokrát zúčastnili slavného obléhání Tobruku, které skončilo spojeneckým vítězstvím. 7. dubna 1942 došlo k opětovným přesunům a Imi se opět ocitl v Palestině, kde byl jeho prapor přeorganizován na protiletadlový pluk, určený k obraně dobytých francouzských území. Zde sloužil až do půlky roku 1943, kdy byl pluk sloučen s Československou samostatnou obrněnou brigádou a přesunut do Velké Británie. Imi však z Československé armády vystoupil a zůstal v Palestině. Zde však jeho vojenská kariéra nekončí.

Služba Izraeli

Hned na začátku roku 1944 začal pracovat jako nezávislý instruktor pro židovské elitní vojenské jednotky Hagana a Palmach. Imi měl vojákům rozhodně co předat, byl to šampion v zápasu, zkušený pouliční bojovník a veterán Československé armády. Zaměřoval se zde na základní výcvik, kde vojáky učil boj zblízka, zacházet s nožem, zápasit, plavat a zdokonaloval jejich fyzickou kondici. Mezi jeho žáky se řadili i pozdější velitelé izraelských vojenských a policejních jednotek.

Mezitím se politická situace v Palestině obrátila a ke konci války se tyto židovské organizace postavily proti britské nadvládně v Palestině a začaly bojovat za izraelskou nezávislost. Důvodem bylo to, že do Palestiny začalo prchat mnoho osvobozených Židů, které Britové začali zavírat do internačních táborů. Nejznámějším táborem byl ten v obci Atlit u Haify. Tento tábor 10. října 1945 osvobodila jednotka Palmach, kterou pomohl vycvičit právě Imi Lichtenfeld. Ve své práci instruktora pro tyto jednotky pokračoval až do roku 1948, kdy vznikl stát Izrael. Nový stát logicky založil své ozbrojené síly, které vznikly z nezávislých skupin Hagana a Palmach a britské Židovské brigády. Lichtenfeld byl automaticky vyzván ke vstupu do služebního poměru na pozici instruktora boje zblízka pro nově vzniklou armádu. Lichtenfeld nabídku přijal a pokračoval ve své činnosti, podobně jako čtyři roky nazpět.

V Izraelských obranných silách získal prostor pro zdokonalení myšlenky, která vznikla ještě v Bratislavě. Tedy vytvořit efektivní bojový systém, založený na rychlé a přirozené obraně následované prudkým protiútokem. Imi zkonsolidoval své zkušenosti se zápasem, s bojem proti slovenským gardistům a se službou v československé armádě a začal pracovat. Díky prostoru, který od armády dostal, vznikl systém Krav Maga, v překladu Boj zblízka. Tento nový systém se natolik osvědčil, že ho izraelská armáda i policie zařadila do svých oficiálních osnov pro výcvik. Ihned poté ho převzala speciální jednotka Sajeret a zpravodajské služby Mosad a Šin Bet. Imi si během své služby úředně změnil jméno na Imi Sde-Or, což v překladu z hebrejštiny znamená „světelné pole“. Tehdy šlo o běžnou praxi uprchlých evropských Židů. Svoji dlouhou vojenskou kariéru ukončil v roce 1963, tedy po 15 letech v Izraelských obranných silách, 4 letech služby pro Haganu a po 2 letech služby v Československé armádě.

Civilní instruktor a Imiho odkaz

Ani po odchodu z armády se Imi nezastavil a svůj bojový systém hodlal naučit i běžné civilisty. Šlo o logický krok, jelikož v Izraeli hrozí útok na denní bázi. Imi tedy Krav Magu lehce upravil tak, aby mohla být použita v rámci nutné obrany a v rámci dalších právních předpisů. Hned poté si založil dvě tělocvičny – jednu v Tel Avivu a jednu v Netanji. Tam začal učit běžné civilisty všech profesí a každého věku. Systém se rychle stal populárním nejen v Izraeli, ale v celém světě. Díky tomu v roce 1972 založil vlastní učební obor na Wingateském Institutu, který mimo jiné připravuje izraelské sportovce na Olympijské hry.

V roce 1973 se u něho začal učit 15 letý chlapec jménem Ejal Janilov, u kterého Imi objevil obrovský talent. Díky tomu se později z Janilova stal Imiho asistent. V roce 1981 22 letý Janilov započal projekt, který měl Krav Magu rozšířit do celého světa. Začal ve Spojených státech, kde začal učit budoucí instruktory jak v civilní sféře, tak v bezpečnostních sborech. Janilovým zástupcem se v průběhu 80. let stal Avi Mojal, veterán vojenských operací v Libanonu. V průběhu 80. a 90. let Krav Magu převzalo mnoho bezpečnostních sborů celého světa, jako například FBI, CIA, Belgická armáda a mnoho dalších sborů. Ze svých zkušeností musím potvrdit, že Krav Maga je dobrý základ pro vstup k českým orgánům. V této době se začala Krav Maga běžně vyučovat na izraelských základních a středních školách v rámci povinné tělesné výuky. V roce 1997 získal Janilov od Imiho tzv. Diplom dokonalosti. Tento diplom ho opravňuje k zastupování Lichtenfelda všude na světě.

Imi Lichtenfeld zemřel ráno 9. ledna 1998 ve svých 87 letech. Zemřel po boku svého přítele a nástupce Ejala Janilova, který předává Imiho odkaz až do dnešních dní. Po jeho smrti přešly práva k provozování oficiální Krav Magy na Ministerstvo obrany Státu Izrael. V roce 2010 Janilov a Mojal založili společnost Krav Maga Global, která jako jediná získala od izraelského ministerstva obrany povolení oficiálně vyučovat Krav Magu. Tato společnost vyučuje tento systém ve více než čtyřiceti zemích světa, včetně České republiky.

Použité zdroje

The father of Krav Maga. Urban Kombat [online]. [cit. 2023-07-11]. Dostupné z: Urban Kombat
Imi Lichtenfeld. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2023 [cit. 2023-07-11]. Dostupné z: Wikipedia
RIHÁK, Jaroslav. Pentcho: Príbeh parníka. Marenčin PT, 2015. ISBN 978-80-8114-495-0.