Kořeny sovětské války v Afghánistánu

Autor: Václav Hnát
Původní datum vydání: 30. 11. 2024

Sledujte epizodu jako video nebo si ji poslechněte jako podcast.

Úvod

Je 27. prosinec roku 1979 a nacházíme se u bývalého královského paláce Tajbeg na jihozápadním konci afghánského hlavního města Kábulu. Ve všudypřítomné tmě můžeme vidět muže v teplákových soupravách a v uniformách afghánské armády. Všichni mají na rukávech připevněnou bílou rozlišovací pásku. 4 z nich, kteří jsou vybaveni puškou s tlumičem, potichu odstraní strážné u tanků. Šlo o výstřely, které pomyslně zahájily sovětskou válku Afghánistánu. Válku, která se za 12 let stane jedním z důvodů rozpadu Sovětského svazu.

V této epizodě si popíšeme nepříliš známý mocenský boj o Afghánistán v období Studené války, který nakonec přerostl ve známou sovětskou invazi. Vysvětlíme si, co se tehdy dělo, jak došlo k obrovskému krveprolití, a proč Sověti raději podporovali krále místo zdejší komunistické strany. Poskytne vám to nejspíše nový pohled na sovětskou válku v Afghánistánu a zjistíte, že celá věc měla i svou československou linku. Pojďme tedy začít.

Země mnoha tváří

V první kapitole si stručně popíšeme vývoj afgánského státu a zajímavé sovětsko-afghánské vztahy, které se zpočátku ubíraly naprosto jiným směrem. Poslouží nám tedy jako hrubý nástin prostředí, ve kterém se budeme pohybovat. O Afghánistánu se v souvislosti s politicko-vojenskými dějinami mluví jako o „Hřbitovu impérií“. Vychází to ze skutečnosti, že kdykoliv se nějaká světová mocnost pokoušela obsadit a stabilizovat oblast Afghánistánu, tak vždy pohořela. Sovětský svaz nevyjímaje. První známý vojevůdce, který pocítil nezdolnost afghánského lidu, byl zřejmě makedonský král Alexandr Veliký. Tomu se sice v rámci boje proti Perské říši a tažení do Indie podařilo území dnešního Afghánistánu obsadit, ale jeho jednotky a úředníci čelily četným partyzánským výpadům. Podobně jako v případě pozdějších velmocí se Makedoncům podařilo udržovat kontrolu pouze nad většími městy, ale venkov si stále žil svým vlastním životem. Tato hornatá země s rozmanitými klimatickými podmínkami nebyla a není rozmanitá jen svojí geografií, ale i etnickými a jazykovými skupinami. Zdejší hory a pouště se totiž odnepaměti nacházely uprostřed obchodních stezek, které přitahovaly lidi všech kmenů, jazyků a náboženství. Například severní část ovládli tehdy kočovní Uzbekové, zatímco místní vládci východních částí byli pod vlivem čínských dynastií. Jihovýchod měli mezitím pod vlivem indičtí buddhisté, jejichž přítomnost dokazují slavné sochy Buddhů z Bámjánu, které však byly v roce 2001 zničeny. V roce 642 našeho letopočtu dobyli expandující Arabové Perskou říši a dorazili tak i do pouští jihozápadního Afghánistánu. Tehdy začala postupná islamizace regionu, která byla dokončena až o 4 století později. Jak vidno, tak ani Arabové to neměly se zdejším obyvatelstvem jednoduché. Rozličné vlivy tak na tomto území zanechaly obrovskou škálu národností, které od 11. století spojovalo jejich nové islámské náboženství. Dodnes zde nalezneme Tádžiky, Hazáry, Uzbeky, Ajmaky, Turkmeny nebo Balúči. Největší etnickou skupinou ale zůstávají Paštunové, kteří měli nejblíže k Peršanům. Vzhledem k rozdílnosti obyvatelstva a islámskému vlivu zůstala afghánská společnost až do dnešních dní silně klanová. To znamená, že lidé necítí sounáležitost se státem a jeho institucemi a nezajímá je ani způsob vlády, který by je měl v rámci jednoho státu spojovat.

Vše zmíněné pocítili Rusové a zejména Britové během mocenského pnutí, nazývaného Velká hra. Někdy kolem roku 1813 se Afghánistán a některé další oblasti střední Asie staly hlavním bojištěm jakési nulté studené války, během které soupeřilo Ruské impérium s tím britským o vliv v tomto regionu. Rusové tehdy postupovali na jih přes dnešní Uzbekistán a Tádžikistán a postupně se blížili k hranicím sjednoceného afghánského státu, nazývaného Durránská říše. Britové, kteří tou dobou ovládali Indii, se obávali, že Rusové časem zaútočí na Afganistán, čímž si vytvoří předmostí k útoku na Indii. Chopili se tedy iniciativy a v roce 1838 vtrhli do Afghánistánu, kde porazili jejich regulérní armádu. Potíže přišly ve chvíli, kdy britská vojska postoupila dále a obsadila většinu afghánského území. Tehdy je začaly napadat ozbrojené kmeny, které způsobily morální rozklad vojska a finanční vyčerpání okupační vlády. V roce 1841 se těmto kmenům podařilo zlikvidovat většinu britského důstojnického sboru a o rok později se čtyřtisícová armáda s 12 tisíci civilisty začala stahovat zpět do Indie. Právě tehdy Britové zažili největší pokoření, jelikož z celého 16tisícového davu přežil jen jediný muž, a to skotský lékař William Brydon. Afghánistán si tak udržel svojí samostatnost, která byla mocenským pnutím opět rozkolísána v roce 1878. Afghánská vláda tehdy přijala ruskou diplomatickou misi a Britové se opět začali obávat, že hory na jejich severní hranici spadnout do ruské sféry vlivu. V tom roce Britové opět vtrhli do Afghánistánu, kdy se jim tentokrát podařilo nainstalovat novou vládu, která se řídila britskou zahraniční politikou. Rusové pak v roce 1907 uznali probritskou vládu Afghánistánu, ale Velká Británie se smlouvu zavázala dohlížet na zdejší dění. Rusové se totiž obávali, že kdyby tehdejší vláda padla, tak by samostatný Afghánistán napadl jejich jižní hranici v Turkmenistánu. Tím sice končí tzv. Velká hra, ale její dědictví předurčí další vývoj tohoto státu.

V roce 1919, kdy v Rusku probíhala občanská válka mezi bělogvardějci a bolševiky, se zmíněné smlouvě vzepřelo jak Sovětské Rusko, tak tehdejší emír Amanulláh, což přineslo třetí a poslední afghánsko-britskou válku. Afghánistán se tehdy stal opět samostatným, ale její emír z paštunské dynastie Barakzajů chtěl svojí zemi nasměřovat evropským směrem. Změnil tedy ústavu a emirát přetvořil na království evropského vzoru. To se však nelíbilo místním kmenovým vůdcům, kteří měli v zemi tradičně obrovský vliv a v roce 1929 svého krále vyhnali do vyhnanství. Moci se ale chopil další člen dynastie Barakzajů Muhammad Nádir, který v rámci dobrých vztahů se sousedním Sovětským svazem přijal jeho zahraniční pomoc. Nicméně i Nádir podlehl tlaku kmenových vůdců, kteří ho nechali v roce 1933 popravit. Do čela státu tehdy nastoupil jeho syn Muhammad Záhir, který už vlivům kmenů odolal. Nový král během své vlády liberalizoval právní řád, během čehož vzniklo všeobecné volební právo, rovná práva pro ženy, svoboda při výběru vzdělání atd. Afghánistán byl ale během jeho vlády neutrálním státem, který spolupracoval jak se západními mocnostmi, tak se Sovětským svazem. Tato volnost, ale dala v roce 1965 vzniknout Lidově demokratické straně Afghánistánu, pod vedením Nur Muhammada Tarakího, což byla regulérní komunistická strana. Zde je třeba se mírně zastavit a poukázat na zvláštnost vztahů mezi sovětskými politickými špičkami, dynastií Barakzajů a afgánskou Lidově demokratickou stranou. Dalo by se totiž očekávat, že Sovětský svaz bude podporovat komunistickou stranu, aby svrhla krále a nastolila socialistický režim. V případě Afghánistánu to tak ale nebylo a následné události za přispění komunistické strany způsobí Sovětům nemalé potíže. Tehdejší generální tajemník Leonid Brežněv měl dobré vztahy s králem Muhammadem Záhirem, byl vděčný, že přijímá jeho zahraniční pomoc a zároveň udržuje stabilitu v tomto divokém regionu.

V roce 1973 se král Záhir vydal léčit do Itálie, přičemž jeho ozdravného pobytu využil jeho bratranec a bývalý premiér Muhammad Dáúd. Tomu se totiž nelíbilo bratrancovo dlouhé vládnutí z pozice monarchy a tak plánoval převzít moc pseudodemokratickým převratem. Spřáhl se tedy s některými významnými armádními důstojníky a se zástupci umírněného křídla Lidově demokratické strany a provedl státní převrat, kterým ustanovil republiku. Král tedy zůstal v italském exilu, kde získal statut politického uprchlíka, a koupil si vilu severně od Říma. Ztráta mocenské stability znamenala, že se Sověti začali o Afghánistán zajímat více a začali hledat páky, kterými by si nového prezidenta udrželi na své straně. Navázali tedy úzké spojení s komunistickou stranou, které byl nový prezident zavázán, a začali v zemi prosazovat vlastní vliv. Během Dáúdovy vlády navíc došlo k národnostnímu a politickému rozštěpení společnosti, což později zapříčinilo dlouhodobý afghánský konflikt. Prezident byl totiž přesvědčen, že zemi má vládnout paštunská většina a ostatní národy se jí mají podřídit. Co se týče politiky, tak ještě více rozštěpil komunistickou stranu, která byla rozdělena na umírněnou frakci Parcham ovládající města a radikální frakci Khalq ovládající vesnické regiony. Sovětskému svazu, který v této době už aktivně zasahoval do afgánské politiky, se tento rozkol nelíbil a dlouhodobě prosazoval usmíření těchto dvou frakcí. Současně byl vyvíjen tlak na Dáúda, kterému se stabilita republiky bortila pod nohama. Bouřili se proti němu přívrženci frakce Khalq i veškeré vesnické obyvatelstvo a země se tak v roce 1977 dostala na pokraj občanské války.

Právě rokem 1977 ukončuji první kapitolu, ve které jsme si nastínili složitost afghánské společnosti a současně politický vývoj, který vedl k destabilizaci regionu. V té další se vrátíme trochu zpět a detailněji si probereme vnitrostranický a vnitrostátní souboj, který nakonec zemi uvrhne komunistického teroru.

Mocenský boj

Nyní se vrátíme v čase o něco zpět a podíváme se na situaci z pohledu druhé strany, tedy z pohledu komunistů, a půjde zejména o příběh mužů, kteří se budou chovat spíše jako gangsteři než jako politici. Komunistické hnutí v Afghánistánu vznikalo za zcela odlišných podmínek než v Evropě a již od začátku se vyvíjelo v rámci dvou hlavních proudů. Jako první zde zmíním klíčové osobnosti pozdějšího radikálního hnutí Khalq. Hlavní postavou tohoto proudu je Nur Muhammad Tarakí, který se narodil v roce 1917 do paštunské rodiny v jihovýchodním Afghánistánu. Byl nejstarším ze tří sourozenců a v roce 1932 odešel jako chudý 15letý mladík pracovat do britské Indie. Nechal se zaměstnat jako úředník ve firmě paštunského podnikatele v bombajském přístavu, kde se naučil perfektně anglicky. Zde se seznámil s členy Komunistické strany Indie, kteří tehdy spolupracovali s Abdulem Ghaffarem Khanem, vůdcem paštunského socialistického hnutí v Indii. Právě tento muž na něj měl zpočátku velký vliv a výrazně zformoval jeho náhled na tuto ideologii. Abdul Khan byl tím marxistou, který současně obdivoval Lenina a jeho bolševický režim. Tarakí tak během svého pracovního pobytu podlehl myšlenkám marxismu-leninismu a v budoucnu bude prosazovat rychlý revoluční přechod z feudálně-klanové společnosti do té socialistické. Sám ale nebyl žádný dělník či rolník, ale intelektuál, se zamřením na literaturu. V době, kdy začal psát své vlastní básně a knihy se vrátil zpět do Afghánistánu, kde jeho díla zaznamenala veliký úspěch a začala být překládána do ruštiny. Jeho věhlas ho tak v roce 1935 přivedl k tvůrci národního bankovního systému Abdulovi Zabuli, který jej dostal na post zástupce ředitele státní tiskové agentury Bakhtar. Později se seznámil s pracovníky Mezinárodního oddělení Komunistické strany Sovětského svazu, kteří měli na starosti propojování socialistických hnutí v zahraničí přímo s Kremlem. Sovětský svaz si tak de facto vytvářel spojence v zahraničí, a hlídal, aby se jejich ideové směřování neodklonilo od představ bolševiků v SSSR. Jelikož jako jeden z mála uměl u agentury anglicky, tak byl v roce 1952 vyslán na afghánské velvyslanectví ve Spojených státech, odkud začal kritizovat královský režim. Na základě toho byl propuštěn ze svého zaměstnání a krátce poté si založil vlastní překladatelskou společnost Noor Translation Bureau. V roce 1959 Tarakí začal současně pracovat pro americkou diplomatickou misi v Afghánistánu a od roku 1963 se plně soustředil na vytvoření prvního komunistického hnutí v jeho zemi.

V době kdy se Tarakí soustředil na vznik nové politické strany, se již znal s jistým Hafizulláhem Amínem, který se brzy stane mužem č. 2 v jeho radikální frakci komunistické strany. Stejně jako on byl paštunského původu a narodil se v roce 1929 ve městě Paghman. Oproti svému příteli ale pocházel z dobře situované rodiny a proto si mohl dovolit studovat na Kábulské univerzitě. Po úspěšném dokončení studia se stal učitelem na střední škole, což mu ale nestačilo, a tak se v roce 1957 vydal studovat do Spojených států. Tam získal na pedagogické fakultě Kolumbijské univerzity v New Yorku magisterský titul. Jeho první kontakt s komunismem přišel během jeho studií v roce 1958, kdy se stal členem univerzitního socialistického klubu. Poté se vrátil zpět do rodné země, kde se stal učitelem na Kábulské univerzitě a současně ředitelem menší střední školy. V roce 1962 se opět vydal do Spojených států vystudovat doktorský program na Wisconsinské univerzitě, a právě tehdy se měl přímo zradikalizovat. Měla k tomu dopomoct i schůzka s afghánským velvyslancem v Sovětském svazu, když letěl domů přes Moskvu. Po návratu do vlasti se seznámil s podobně naladěným komunistou Tarakím, který už byl napřed a pracoval na vzniku nové strany. Amín se k němu přidal a tak začala jejich společná cesta.

Nyní se podíváme na druhou stranu. Za klíčovou osobu a jakéhosi duchovního otce afghánského umírněného komunistického hnutí můžeme označit levicového intelektuála Mira Akbara Khybera, který se během svých studií na vojenské univerzitě dostal k myšlenkám marxismu. Od dokončení univerzity v roce 1947 se věnoval aktivnímu odporu proti monarchii, za což byl v roce 1950 uvězněn. Po třech letech pobytu ve vězení se seznámil s 24letým Sultánem Husajnem, který byl taktéž odsouzen za kritiku krále a jeho režimu. Husajn, který dosud neměl s komunismem nic společného, se s Khyberem spřátelil a začal přejímat jeho marxistické názory. Právě postava Sultána Husajna pro nás bude velice důležitá, jelikož Khyber bude v budoucnu působit spíše v pozadí. Sultán se narodil v roce 1929 jako syn armádního generála a byl smíšeného paštunsko-tádžického původu. Jeho rodina byla jedna z nejbohatších v hlavním městě Kábulu, a tak si mohla dovolit ho poslat na německojazyčné gymnázium. Na střední škole ale začal kritizovat monarchii, za což byl několikrát nepřijat na právnickou fakultu Kábulské univerzity. Místo studia tak musel nastoupit základní vojenskou službu. Nakonec byl přijat v roce 1951, ale po dvou letech se za protesty proti volebnímu systému dostal do vězení, kde se potkal s Khyberem a přijal jeho levicové ukotvení. Po propuštění přijal nové jméno Babrak Karmal, což znamená „soudruh dělníků“, a začal pracovat jeho překladatel z němčiny a angličtiny. Současně s tím se i nadále angažoval ve studentských hnutích, které postupně předělával na hnutí levicová. Někdy v této době se seznámil s podobně naladěným Tarakím a Amínem. V době, kdy se obě větve komunistů setkaly, tak už vydávaly své vlastní časopisy, což bylo u tehdejších politických hnutí zcela běžné. Tarakí s Amínem vydávali časopis Khalq, což znamená Lid. Naopak Khyber s Karmalem vydávali časopis Parcham, což v překladu znamená Prapor. Právě podle jejich tiskovin se nakonec pojmenují jejich frakce. V roce 1964 přišel jejich čas, jelikož král liberalizoval ústavu a ustanovil možnost zakládání jakýchkoliv politických stran.

Lidé kolem Karmala a Tarakího se během roku 1964 shodli, že Afghánistán potřebuje sjednocenou komunistickou stranu, ve které budou působit všechna dosavadní levicová hnutí. 1. ledna 1965 se tedy uskutečnil ustanovující sjezd Lidově demokratické strany Afghánistánu, do které vstoupily všechny zmíněné spolky a hnutí. Sjezd se tehdy konal potají v Tarakího domě v kábulské čtvrti Karte Char. V první volbě generálního tajemníka strany zvítězil Tarakí, kterého následoval Karmal, ze kterého se tak stal druhý tajemník. Již od začátku bylo jasné, že přímé sjednocení do jedné strany nebyla příliš moudrá volba, jelikož se jejich názory velmi často rozcházely. Zatímco Karmal a jeho Parchamové chtěli jít cestou legálních voleb a postupnou přeměnou země, tak Tarakího Khalqové plánovali ozbrojenou a násilnou revoluci po vzoru bolševiků. Nicméně se jim během jejich prvních parlamentních voleb v roce 1965 podařilo setřít všechny rozdíly a kandidovali pod jednou kandidátkou. První volby ukázaly, jak moc o komunisty v Afghánistánu nikdo nestojí a poslanecké křeslo nezískal ani Tarakí. V této době měla navíc strana jen 2500 členů. Skutečnost, že Lidově demokratická strana drtivě prohrála volby Tarakího a Amína donutila přemýšlet nad dalším směřováním jejich snažení a radikalizovali se. Domnívali se, že volbami se k moci nedostanou a je třeba uskutečnit revoluci, kterou by zavedli socialismus v doposud feudálním státě. Naopak Karmal s Khyberem se domnívali, že je třeba se spojit s více stranami a vytvořit jakousi národní frontu, podobně jako v Československu, protože feudální země nebyla připravená na takto radikální změny. Není zcela jisté, zda se Karmal skutečně inspiroval československou Národní frontou, ale jisté je, že tou dobou už byl agent KGB a měl pravidelné spojení s Moskvou. Nicméně je třeba připomenout, že sovětské vedení v politickém boji protěžovalo krále Záhira a Karmala vnímali spíše jako jistotu v případě nečekaného převratu.

V roce 1967 se komunistická strana vlivem vnitřních neshod prakticky rozděluje na zmiňované frakce a přestávají spolu komunikovat, a to i přesto, že oficiálně šlo pořád o jednu organizaci. V této době musíme upřít zrak na nekomunistu a králova bratrance Dáúda, který nyní bude hlavním hybatelem boje o moc. Dáúd byl mezi lety 1953 až 1963 premiérem, který prosazoval úzké vztahy se Sovětským svazem a etnicky jednolitý stát. Vadila mu pragmatičtější pozice krále, který spolupracoval se západními i nezúčastněnými státy a také to, že králi nevadila multietnická povaha společnosti. Dáúd po usednutí do premiérského křesla začal postupně prosazovat svůj pohled na vedení státu, čímž si vysloužil neoblíbenost u menšin a vesnických klanových vůdců. Dokonce způsobil mezinárodní skandál s Pákistánem, když se vměšoval do jejich vnitřních záležitosti pod záminkou sjednocení paštunského lidu i za hranicemi Afghánistánu. Ten vyvrcholil několika pohraničními střety mezi armádami těchto dvou států. Dáúd ale zastával více funkcí najednou a byl současně ministr obrany a ministr plánování. Díky tomu získal četné kontakty s vysokými armádními důstojníky, kterým bylo jeho smýšlení blízké. Většina z nich totiž byla nacionalisticky naladěna a zároveň vítala hojné sovětské dodávky zbraní. Svaz totiž během jeho funkčního období dodával Afghánistánu proudová letadla, tanky a děla prakticky zadarmo. Král ale jeho eskapády sledoval s velkou nelibostí a proto ho v roce 1963 zbavil všech tří funkcí a o rok později kvůli tomu dokonce změnil ústavu. Dříve totiž byli členové královské rodiny Barakzaj zvýhodněni při jmenování do vládních funkcí. To král v roce 1964 změnil a Dáúd se případně musel o funkce ucházet stejně jako všichni ostatní. Vzhledem k jeho obecné neoblíbenosti už ale do žádné funkce zvolen nebyl. To ho frustrovalo a rozhodl se moc uchvátit silou.

Mocenský boj nás nyní přesouvá do let 1971 a 1972, kdy v provincii Ghór vypuknul hladomor, který usmrtil dva tisíce lidí. Tato událost stála za pádem nového premiéra a důvěra ve státní instituce i nadále klesala. Zřejmě tehdy Dáúd vycítil příležitost a spojil se se svými známými na ministerstvu obrany. Důstojníci si přáli návrat starého premiéra k moci a tak mu zajistili podporu ozbrojených sil. Dáúd si byl ale vědom, že armáda k jeho převratu stačit nebude a bude potřebovat politiky, kteří obsadí politické funkce. Vzhledem k jeho sympatiím k Sovětskému svazu se tedy zaměřil na Lidově demokratickou stranu Afghánistánu, o které se domníval, že ji Sověti podporují. Brzy zjistil, že strana je rozštěpená na dva nesmiřitelné tábory, přičemž navázal kontakt s umírněnými Parchamisty, kteří nehodlali ohrožovat jeho vládu. Správný čas k realizaci přišel v červenci 1973, kdy se král dlouhodobě nacházel v Itálii kvůli léčbě zranění oka. Těsně po půlnoci 17. července vtrhnul 444. úderný prapor královské armády do královské rezidence a obsadil mezinárodní letiště v Kábulu. Ostatní výsadkové a tankové jednotky obsadily zbylé strategické objekty a v 7 ráno Dáúd oznámil skrze státní rozhlas vznik republiky. Král Záhir okamžitě přijal porážku, abdikoval a uchýlil se do italského exilu. Šlo o nekrvavý a velmi rychlý převrat, během kterého zemřeli pouze 4 tankisté a 7 policistů. Všichni 4 tankisté zemřeli náhodou, když se pokoušeli vyhnout projíždějícímu autobusu a se svým tankem se zřítili z mostu do řeky Kábul, ve které se utopili. Oněch 7 policistů zahynulo při přestřelce, jelikož se domnívali, že byl Afghánistán napaden cizím státem. I přesto, že byl Dáúd dříve neoblíbený, tak obyvatelstvo přijalo jeho převrat pozitivně a novou vládu během několika dní uznala většina mezinárodního společenství. Prohlásil se prezidentem, předsedou vlády, ministrem zahraničí a vrchním velitelem ozbrojených sil. Ačkoliv jeho vládu uznaly jak východní, tak západní země, tak se většina světa domnívala, že za převratem stojí Sovětský svaz a Dáúd je pouze dosazenou figurkou. Zejména kvůli jeho napojení na komunistickou stranu, jejíž členové získali polovinu postů v tehdejší vládě. Nutno poznamenat, že šlo výhradně o Parchamisty a Khalqové byli zcela vytlačeni z veřejného života. Díky Dáúdově královskému původu a spojení s komunisty se mu začalo přezdívat Rudý princ. Tím sice končí monarchie a první převrat, ale náš příběh pokračuje dál.

Po převzetí moci se nový prezident oprostil od svých dřívějších názorů na jednolitou společnost a od prohlášení, že bude spolupracovat výhradně se Sovětským svazem. Najel na linku reálné politiky, kdy i nadále obchodoval se všemi zeměmi a nesnažil se nějak výrazně potlačovat menšiny. Jeho reformy se nyní upnuly na otázku náboženství, čímž proti sobě popudil všechny klanové vůdce, nehledě na národnost. Dáúd chtěl z republiky vytvořit plně sekulární levicový stát, kde nebude mít na vládnutí vliv islám a kmenové zvyky. A právě zde se projevilo staré známé přísloví „Nepřítel mého nepřítele je můj přítel“. Khalqové, kteří byli vytlačeni z veřejného života na úkor Parchamů se stáhli dočasně na venkov a začali podporovat zdejší tradiční komunity, které se v jejich očích staly oním proletářským lidem. Tím se vytvořilo nekontrolované podhoubí, které za několik let způsobí velké krveprolití a sovětskou invazi. Dáúd, který se jako absolutní vládce v průběhu let seznamoval se skutečnou politikou, se postupně od svých původních komunistických spojenců distancoval, a postupně Parchamisty vytlačoval z vlády. Současně s tím navazoval četné diplomatické a obchodní styky spíše se Spojenými státy a Pákistánem. To Sověty nepotěšilo, jelikož tak ztráceli dohled nad afghánskou situací. V té době už byla Karmalova frakce plně napojena na KGB a v afghánské vládě hrála roli prodloužené ruky Moskvy. Když Brežněv viděl, že není možno udržet politický vliv napřímo, tak zvolil krok pod rouškou obchodu. Se souhlasem prezidenta vyslal do Afghánistánu 100 tisíc vyškolených odborníků, kteří měli fungovat jako poradci ve všech odvětvích zdejší ekonomiky a bezpečnostních sil. Tím měl být udržen sovětský vliv v regionu. V regionu, který byl čím dál tím víc pod kontrolou kmenů, sjednocených nenáviděnými Khalqisty. Samotným Sovětům byli totiž Khalqisté odporní, protože se odmítali řídit pokyny Moskvy a případný režim pod jejich mocí by se podobal spíše utopickému krvavému režimu Rudých Khmerů v Kambodži. Sověti se kvůli hrozící občanské válce rozhodli komunikovat jak s Parchamisty, tak s Khalqisty a donutili je v létě 1977 ke společnému sjezdu strany. Tam se sice jaksi podařilo stranu sjednotit, ale vzájemné antipatie byly více než zřejmé. Generálním tajemníkem zůstal Tarakí a druhými tajemníky se opět stali Babrak Karmal a Hafizulláh Amín. Toto spojení se však nezamlouvalo prezidentu Dáúdovi, který od té doby vnímal obě frakce jako nepřátelské.

Opětovným spojením Lidově demokratické strany se tak dostáváme do části, kdy se Dáúdova moc definitivně rozpadá a Tarakího Khalqisté vycítili příležitost realizovat své představy o proletářském státě. Ze všeho nejdřív ale přijde záhadná smrt, která toto krvavé období odstartuje. Do dalšího vývoje již plně zasáhne československá Státní bezpečnost.

Rudý teror

V této fázi příběhu pro nás bude důležitá postava zakladatele umírněného proudu Mira Akbara Khybera, který byl současně s Karmalem významnou osobností Parchamského hnutí. 17. dubna 1978 vyšel před svůj dům v Kábulu, kde ho za bílého dne zastřelil neznámý pachatel. Na smrt takto významného muže zareagovaly politické síly v Afghánistánu i v zahraničí, včetně prezidenta Dáúda. Ten z jeho smrti obviňoval vůdce protikomunistického hnutí Gulbuddina Hekmatjara, který se později stane výraznou osobností boje proti Sovětům. Tato verze se všem ostatním ale zdála dosti nepravděpodobná, a mnoho Afghánců se domnívalo, že Hekmatjar měl posloužit jenom jako obětní beránek. Ve skutečnosti ho měl prý nechat zavraždit sám Dáúd. Parchamisté včetně Babraka Karmala se spíše domnívali, že za atentátem stojí sílící Khalqisté, čemuž napoví i pozdější události. Naopak Khalqisté veřejně prohlašovali, že Khybera odstranil jeho přítel Karmal, který si chtěl upevnit svojí moc, přičemž se měl spřáhnout s Dáúdem. Mezi lidmi se ale objevila i teorie, že vraždu nařídily tajné služby některé ze supervelmocí nebo íránská tajná služba SAVAK. Klidně mi napište do komentářů, kdo vraždou stál podle vás. O dva dny později, 19. dubna, proběhl Khyberův pohřeb, který se změnil v masovou demonstraci, které se zúčastnilo 15 tisíc členů a sympatizantů komunistické strany, nehledě na jejich frakci. Prezident, který již na začátku dubna získal zpravodajské informace, že se chystá převrat, nechal tuto demonstraci násilně rozehnat a čelní představitele strany nechal uvěznit. Během toho špatně vyhodnotil postavení Khalqisty Amína, který byl pravou rukou Tarakího, a kvůli přeplněným věznicím ho ponechal v domácím vězení. Z domu ale uprchnul a schovával se na dosud nezjištěném místě. 25. dubna pak Khalqista Muhammad Gulabzoy, vedený jako spolupracovník KGB pod krycím jménem Momand, Sovětům vyzradil, že chystají státní převrat. Na doporučení zpravodajského důstojníka se prezident se svojí rodinou ukryl v kábulském historickém paláci Arg, který nechal obklíčit tankovou rotou. Tato informace bude pro další vývoj poměrně důležitá.

V době, kdy se prezident schovával v paláci, začali policisté a vojáci nacházet po hlavním městě a v blízkém okolí nastražené zbraně, výbušiny a propagační materiály, které měly poukazovat na činnost nekomunistických hnutí. Vše ale byla operace pod falešnou vlajkou Khalqistů, kteří chtěli zmást a zahltit ozbrojené složky. V dubnu 1978 už bylo na jejich straně přibližně 1300 příslušníků armády a policie, mezi kterými bychom nalezli i vysoce postavené důstojníky. Ti měli navíc moc ovládat celé pluky, prapory či brigády. 27. dubna ráno pak vypukl státní převrat, který vstoupí do dějin pod označením Saurová revoluce, odkazující se svým paštunským názvem na měsíc duben. V ten den ráno byl prezident členy své ochranky informován, že v jedné z kábulských vojenských posádek probíhá vzpoura. Přispěchal tedy ke své sekretářce, se kterou se pokoušel telefonicky zjistit číslo na náčelníka generálního štábu. Po deseti minutách marného obvolávání ale všechny jejich telefony ohluchly. Palác byl totiž záměrně odstřižen od telefonního spojení. V tu chvíli se tanky, které měly palác chránit, otočily a spustily na něj palbu. Důstojník, který prezidenta přiměl se ukrýt v paláci Arg byl totiž skrytý Khalqista a v rámci revoluce sehrál velmi významnou roli. Obyvatelé Kábulu mezitím mohli vidět, jak se do města valí tanky a obrněná vozidla 4. a 15. tankové brigády, které mířily k paláci. Současně s tím Khalqisté v armádních řadách převzali velení nad pěšími útvary a nad částí letectva. Paradoxně i nad 444. úderným praporem, který dopomohl k moci Dáúdovi. Po příjezdu tankových brigád k paláci se začala Dáúdova ochranka bránit a jeden z vojáků vypálil proti obrněnému transportéru BMP-1 střelu z RPG-7, kterou transportér zničil. To byla první zaznamenaná ztráta revolucionářů. Další místo, odkud se ozývaly výstřely, bylo ministerstvo vnitra, kde se vzbouření vojáci střetli s policisty. Dalším terčem se stalo civilní mezinárodní letiště v Kábulu, kde vzbouřencům odporovala zdejší vojenská posádka. Zde proběhlo velké krveprolití, když se Khalqistům podařilo prorazit na letiště. Bez jakéhokoliv soudu či rozkazů tam popravili 30 důstojníků, kteří objekt bránili. Celé dopoledne se neslo ve znamení prudkých bojů o klíčové pozice a na odpoledne Amín naplánoval letecké údery na palác. Kvůli náhlému dešti ale musely být přesunuty až na večer. V podvečer se komunistům podařilo dobýt budovu afghánského rozhlasu, odkud do světa zahlásili krátké sdělení: „Khalqisté svrhávají Dáúdovu vládu!“ Přeživší napadení vojáci totiž později vzpomínali, že se původně domnívali, že na ně útočí klanoví radikálové z venkova. Až po odvysílání celému Kábulu došlo, že převrat má na svědomí radikální křídlo Lidově demokratické strany. Parchamisté, kteří o chystaném převratu nevěděli, byli stejně šokovaní, jako všichni ostatní.

Po celý den byl sváděn boj o palác Arg, ve kterém se nacházel prezident i celá bývalá královská rodina, která tak byla díky informaci zpravodajského důstojníka lstivě nahnána na jedno místo. Vojenská ochranka se celý den urputně bránila početní a materiální přesile, kterou kolem půlnoci ještě posílily letecké údery. Tento marný boj skončil brzy ráno 28. dubna, kdy do paláce vstoupili vojáci 444. úderného praporu a jejich počínání mělo charakter zavraždění carské rodiny v roce 1918. Po vstupu do paláce poručík tohoto praporu zajistil a popravil prezidenta, premiéra, ministra vnitra a ministra obrany. Společně s nimi byla vyvražděna celá rodina Barakzajů, čímž skončila horká fáze revoluce a také 152 let působící královská dynastie. V 19 hodin toho dne pak bylo skrze afghánský rozhlas odvysíláno následující prohlášení: „Poprvé v historii Afghánistánu skončily poslední zbytky monarchie, tyranie, despotismu a moci dynastie tyrana Nadira Khana. Veškeré pravomoci státu jsou nyní v rukou lidu Afghánistánu!“ Dubnová revoluce si nakonec vyžádala přes 2 tisíce mrtvých, což byl pro mnohé teprve začátek, jelikož si následné Khalqistické reformy a represe vyžádají další tisíce obětí.

Po třech dnech relativního bezvládí byl v hlavním městě svolán mimořádný sjezd komunistické strany, na který byli pozváni jak Khalqisté, tak Parchamisté. Na tomto sjezdu mělo dojít ke konečnému sjednocení strany pod radikálním vedením, k čemuž nakonec de facto došlo. V rámci strany byl Tarakí zvolen do nově vzniklé funkce předsedy Revoluční rady, vykonávající funkce hlavy státu a premiéra. Místopředsedou Revoluční rady se stal Parchamista Babrak Karmal a samotný strůjce revoluce Amín se stal ministrem zahraničních věcí. Do dalších ministerských funkcí byli zvoleni zejména Khalqisté a někteří Parchamisté. V této době se navíc ukázalo, že samotný Tarakí byl stejně jako Karmal agentem sovětské KGB, se kterou měl spolupracovat už od 50. let. Díky jeho kontaktům tak víme, že i přes jeho funkci hlavy státu reálnou moc držel v rukách jeho zástupce Amín, kterého se bála celá strana. Tarakí s Amínem hned po zvolení do funkcí začali měnit Afghánistán k obrazu svému. Tradiční černo-červeno-zelená vlajka byla změněna na rudou se znakem hnutí Khalq, název země byl přeměněn na Afghánskou demokratickou republiku a státní ústava byla nahrazena stanovami strany. Poslední zmíněný krok měl stranickým špičkám vytvořit prostor pro radikální změny a obrovské represe. Hned po změně symbolů země se vrhnuli na zbytek královské rodiny, kdy jim byl zabaven veškerý majetek, bývalému králi byla zastavena renta proudící do Itálie, a byl vydán rozkaz zlikvidovat všechny jejich příbuzné. Aniž by se Tarakí s Amínem poradili s hospodářskými experty nebo se sovětskými poradci, tak zahájili ekonomické reformy, podobné těm sovětským z 20. let. Rozhodli o znárodnění všech soukromých firem a do jejich vedení zvolili své straníky, kteří často nevěděli jak daný podnik řídit. Tato situace se týkala hlavně velkých měst, kde byli lidé již po desítky let odtrženi od feudálního venkova. Právě venkovské oblasti, které se stanou dalším terčem strany, nakonec zlomí tomuto režimu vaz. Ale to bych předbíhal. Khalqisté na venkově započali proces kolektivizace, kdy větším vlastníkům půdy doslova ukradli jejich majetky a nahodile je rozdávali bezzemkům. Ti se ale obávali odplaty kmenových vůdců a půdu odmítali přijímat. Tím se půda dostala mimo jakékoliv vlastnictví a nikdo na ní aktivně nehospodařil, což způsobilo drastický celostátní pokles zemědělské produkce. Dále byly malým rolníkům a nemajetným osobám zrušeny všechny dluhy, čímž vláda poškodila věřitele. Pro vymáhání těchto změn vláda založila bezpečnostní složku Afghánský výbor pro ochranu národního zájmu, což byla obdoba sovětské KGB. Lidé, kteří se reformám vzepřeli, byli okamžitě zatýkáni a odváženi do věznic, kde byli většinou okamžitě popraveni. Předpokládá se, že zabitých venkovanů bylo během několika měsíců přes 50 tisíc. Zprávy o krvavém charakteru reforem prosákly brzy i do zahraničí, a i Sověti, kteří tou dobou stále provozovali pracovní tábory, byli těmito zprávami znepokojeni. Na jejich znepokojení reagoval předseda Revoluční rady Tarakí takto: „Lenin nás naučil být nemilosrdný vůči nepřátelům revoluce, kdy miliony lidí musely být odstraněny, aby bylo zajištěno vítězství říjnové revoluce.“ K tomu se dále přidal Amín, který Sovětům sdělil: „Soudruh Stalin nám ukázal, jak vybudovat socialismus v zaostalé zemi.“ Tarakí s Amínem tak svými komunistickými represemi vzedmuli, zejména na venkově, vlnu nenávisti a dosud nespolupracující kmeny se začaly formovat do extremistických skupin, které Afghánistánu vládnou dodnes.

Nyní se ještě podíváme na nikdy nekončící vnitrostranický boj. Všemi obávaný Amín nakonec na přelomu jara a léta 1978 znovu rozdělil stanu na dvě části, kdy začal Parchamisty zbavovat moci a mluvil o nich jako o oportunistech, kteří se jen svezli na vlně revoluce. Níže postavení Parchamisté začali být zatýkáni a posíláni do věznic, kde je čekalo doslova peklo na Zemi. V souvislosti s tím proslula zejména největší afgánská věznice Pul-e-Charkhi, kde bylo mezi dubnem 1978 až prosincem 1979 popraveno přibližně 27 tisíc lidí. Neumírali zde ale jen političtí konkurenti, ale i obyčejní lidé, kteří se odmítali přizpůsobovat nesmyslným reformám. Poslední ránu znovusjednocené straně uštědřil Amín 27. června 1978 na zasedání Ústředního výboru, kde zbavil většinu výše postavených Parchamistů moci a jejich špičky, jako například Karmala, vyslal do zahraničí jako velvyslance. Například první žena v afghánské vládě, ministryně sociálních věcí a Karmalova tchýně Anahita Ratebzad byla poslána do Jugoslávie. Tento elegantní krok měl předejít dalšímu nežádoucímu krveprolití při definitivním vyšachování Parchamistů z afghánské politiky. Předpokládalo se, že dotyční velvyslanci požádají o azyl v místě svého působení a ztratí se tak z Amínova dohledu. A právě tento krok nás přivádí do další části této kapitoly, což je Karmalovo zajímavé působení v Československu.

Ještě předtím, než Karmal 12. července 1978 přistál na pražském letišti, tak se na něj připravila Státní bezpečnost, přesněji II. správa federálního ministerstva vnitra. Začaly být zjišťovány důvody jeho přesunu z vlády na ambasádu, jeho rodinné poměry, politické i přátelské vazby, a současně byla prověřována afghánská menšina v Československu. Právě od ní se příslušníci dozvěděli detaily o vnitrostranickém souboji, o kterém se v oficiálních médiích prakticky vůbec neinformovalo. Současně zjistili, že se do Československa chystá odletět se svojí manželkou Mahbubou a čtyřmi dětmi. Po příjezdu do Prahy byl nový afghánský velvyslanec srdečně uvítán prezidentem Gustávem Husákem a tím začal jeho pobyt. 1. září pak Státní bezpečnost zahajuje operativní akci s krycím názvem Templer, kdy začal být Karmal neustále sledován a odposloucháván. V době, kdy se rozjela akce Templer byli v Afghánistánu pozatýkáni či zlikvidováni všichni členové Parchamské frakce, což se dotklo i Karmala. Byl Amínem odvolán z funkce velvyslance a vyzván, aby se vrátil zpět do vlasti. Karmalovi bylo v tu chvíli jasné, že se schyluje k jeho likvidaci, a tak si sjednal schůzku s tajemníkem Ústředního výboru KSČ pro zahraniční otázky Vasilem Biľakem. Sdělil mu, že kdyby se vrátil do Afghánistánu, tak bude popraven a požádal o politický azyl. Ten mu nebyl vydán automaticky a 11. září musel oficiálně ukončit svojí diplomatickou misi. Nyní jako běžný afghánský občan měl být Karmal pod dohledem své domovské ambasády, což odmítal, jelikož se obával o svůj život. Československé úřady se na jeho strach zpočátku dívaly skepticky a tak zkontaktovaly sovětské velvyslanectví. Skrze něj přišel z Kremlu příkaz Karmala ochránit, jelikož ho Sověti vnímali jako možnou protiváhu Khalqistické hrůzovlády. V Praze se o závažnosti situace přesvědčili až na přelomu září a října, kdy Ústřední výbor zaslal do Kábulu zprávu, že Karmal zůstane v Československu kvůli náhlé hospitalizaci. Tarakí na tuto depeši totiž zareagoval velmi podrážděně a uvedl, že uváděná hospitalizace je lež, že se měl Karmal vrátit zpět a měl být okamžitě uvězněn. Babrak Karmal tou dobou pobýval v přiděleném pražském bytě a čas trávil se svojí rodinou, jelikož mu bylo doporučeno, aby se politicky neangažoval. Zde strávil většinu říjnových dní a na přelomu listopadu byl kvůli ochraně přesunut z Prahy do Krušných hor, poblíž hranic s NDR. Tam ho společně s celou rodinou ukryli do lovecké chaty uprostřed lesů u obce Šindelová, patřící zdejším Státním lesům. Jejich ochranu prováděli příslušníci plzeňské Státní bezpečnosti a o vše ostatní se staral ředitel lesní správy Jiří Jelínek. Rodina v tu dobu trávila čas procházkami po lesích a stravovala se v nedalekém zámečku Favorit. Díky odposlechům bylo zjištěno, že se Karmal i nadále zajímá o situaci v Afghánistánu, jelikož komunikoval s dalšími Parchamisty v Jugoslávii, Rumunsku či v Západním Německu. Nicméně se dle dohody v těchto věcech osobně neangažoval. U Šindelové rodina pobývala až do prosince 1978, kdy Státní bezpečnost uvažovala z bezpečnostních důvodů o jeho přesunu do okresu Kladno. Do toho se navíc situace zkomplikovala příjezdem jeho tchýně Anahity z Jugoslávie, která se 29. prosince přidala ke Karmalově rodině. A jak se brzy ukáže, tak obavy příslušníků nebyly neoprávněné.

5. ledna 1979 byl do Prahy vyslán nový afghánský velvyslanec Mohammad Yasin Bonyadi, který již pocházel z frakce Khalq a měl tak v Československu zastupovat jejich vládu. Bonyadi byl dle zjištěných informací čtvrtým nejmocnějším mužem Afghánistánu a jeho vyslání do druhořadné země nebylo logickým krokem. Brzy se ale ukázalo, že toto zvláštní vyslání nemělo jen tu oficiální stránku, ale spíše tu zpravodajskou. Skrze jeho úřad mělo být zjištěno, kde přesně se Karmal nachází a následně měl být zlikvidován. Velvyslanec tedy působil spíše jako prodloužená ruka Afghánského výboru pro ochranu národního zájmu, než jako úředník zastupující svoji zemi. 12. ledna pak Státní bezpečnost prostřednictvím svého tajného spolupracovníka afghánské národnosti zjistila, že se schyluje k vraždě. Ve spise se píše: „Dle informací z Kábulu byli údajně do Československa vyslány tři osoby, které mají za úkol zjistit místo pobytu Karmala Babraka, kterému byl v Československu poskytnut politický azyl a provést jeho fyzickou likvidaci. Informaci o této akci měl obdržet i nový afghánský velvyslanec s tím, aby uvedeným osobám poskytl finanční i jinou pomoc. Předpokládá se, že uvedené osoby budou vybaveny zvláštními pasy. Může se jednat o studenty i o tzv. obchodníky nebo turisty.“ Státní bezpečnost tak urychleně začala řešit jejich přesun na nové místo, přičemž definitivně zavrhla okres Kladno. Rodina se měla přesunout do slovenské části federace, nejlépe někam do Tater. Současně s tím bylo vyrozuměno oddělení pohraniční kontroly, které mělo dočasně zadržet a prověřit všechny afghánské občany, procházející pohraniční kontrolou. 23. ledna byl Karmal se svými příbuznými odvezen do Brna, kde celá výprava přespala, a druhý den dorazila na místo nového úkrytu. Tím se stalo sanatorium v obci Sklené Teplice v okrese Žiar nad Hronom. Zde jeho bezpečnost zajišťovali příslušníci Státní bezpečnosti z Bánské Bystrice společně se zdejšími příslušníky Veřejné bezpečnosti. Zde Karmalovy děti začaly konečně chodit do školy a jeho syn dokonce hrál fotbal za místní fotbalový klub. Rodina se pak v září 1979 stěhovala ještě jednou, a to do vily v Banské Bystrici, kterou měla v držení sovětská armáda.

Mezitím, co Karmal pobýval v Československu, v Afghánistánu pokračovaly násilné reformy, které místní obyvatele donutily se postavit na odpor. Tarakího režim nyní stál proti statisícovému ilegálnímu hnutí, které každým dnem sílilo. V poslední kapitole si tak popíšeme kolaps Afghánistánu, další politickou vraždu a vznik sovětské intervence.

Počátek konce

V další kapitole se přesuneme z Československa zpět do Afghánistánu, kde na jaře 1979 ještě vládnul dosavadní předseda Tarakí. V této době již byli všichni Parchamisté zavražděni, uvězněni anebo vyhnáni do zahraničí. Khalqisté i nadále pokračovali ve svých krvavých represích, čímž zejména na venkovně stvořili budoucí extrémistická hnutí, která v Afghánistánu fungují dodnes. Původně šlo ale o spojené klany, kterým veleli zástupci venkovské elity či náboženští vůdci. Jejich cíle byly tehdy prosté – ukončit reformy a násilí, vrátit půdu původním majitelům a respektovat jejich tradiční způsob života. Nutno poznamenat, že pokud by v zemi přetrvala liberální monarchie krále Záhira, tak by ke vzniku těchto sil nejspíše nedošlo, jelikož by se fundamentální část obyvatelstva nemusela bouřit proti komunistům. Předseda Revoluční rady Tarakí byl od konce roku 1978 v pravidelném styku se sovětským předsedou Rady ministrů Alexejem Kosyginem, se kterým mimo jiné podepsal smlouvu o přátelství. Na základě toho Tarakí žádal větší dodávky zbraní kvůli boji s povstalci, v čemž mu Sověti vyhověli. Když ale Kosygina požádal o přímou vojenskou pomoc, tak byl odmítnut. Pokusil se ho tedy obejít přímým jednáním s Brežněvem, který mu vysvětlil, že Sovětský svaz má svých potíží dost a nemá o intervenci zájem. Současně mu doporučil zmírnit revoluční charakter jeho reforem a pokusit se si naklonit běžné obyvatelstvo na svou stranu. V době přicházejících lidových bouří se navíc začal pomalu kazit vzájemný vztah mezi Tarakím a Amínem. Amín byl totiž hlavním tvůrcem Tarakího kultu osobnosti a zároveň jeho pravou rukou téměř ve všech otázkách vládnutí. Celá léta však fungoval spíše jako šedá eminence a nyní měl pocit, že přišel jeho čas na uchvácení moci. Jeho skutečná moc byla ještě posílena 27. března, kdy se stal předsedou Rady ministrů, nebo-li premiérem.

Do vnitrostranického mocenského boje ale v dubnu 1979 vstoupí tzv. Herátské povstání. 15. dubna se městě Herát v západním Afghánistánu sešlo před zdejšími mešitami několik duchovních, kteří strhli davy svými plamennými projevy proti komunistické vládě. Měšťané a mnohdy již ozbrojení vesničané se tehdy spojili a začali ve městě napadat úřady a zejména přítomné komunistické symboly. Jejich povstání ale nebylo spravedlivé a bylo by mylné tyto povstalce považovat za bojovníky za svobodu. Během povstání totiž byli zbytečně a krutě vražděni úředníci, policisté, sovětští poradci a dokonce i učitelé, kteří povětšinou neměli s vládnoucí vrstvou nic společného. Kvůli anarchii, která ve městě a blízkém okolí nastala, Revoluční rada vyslala do oblasti 17. divizi afghánské armády, což byla obrovská chyba. Vojáci této divize totiž většinou nebyli paštunského původu a téměř žádný z nich nebyl členem Lidově demokratické strany. Vyslaní vojáci se proto po příjezdu na místo připojili ke vzbouřencům, kteří tak získali vojenskou techniku a zbraně. Do Herátu tak byly vyslány loajální obrněné brigády z Pul-e-Charkhi, které podporovala posádka z Kandaháru. Vzhledem k tomu, že se během několika dní povstání rozšířilo do celé provincie a dokonce i za její hranice, tak generální štáb zmobilizoval úderné prapory. Když vojáci dorazili k městu, tak na obrněná vozidla vyvěsili zelené vlajky, místo rudých, díky čemuž na ně povstalci automaticky nespustili palbu. Tato lest umožnila hladký vpád do města a potlačení nepokojů. Odhaduje se, že zde během pěti dní zahynulo 25 tisíc lidí, a to jak rukou bojovníků, tak Khalqistů. Zajímavostí také je, guvernérem provincie Herát býval otec Babraka Karmala, který se tou dobou nacházel na Slovensku.

Herátské povstání bylo v rámci bortící se moci komunistů převratné, jelikož ukázalo na četné slabiny režimu a fundamentalističtí partyzáni tak zintenzivnili své výpady. Mnoho těchto bojovníků se od té doby začne věnovat ozbrojenému odporu naplno, čehož brzy měly využít pákistánské a íránské zpravodajské služby. Právě proti nim budou dalších 10 let bojovat sovětská vojska, bez kterých by Afghánská demokratická republika dlouho nepřežila. Otázka přežití či nepřežití se na podzim 1979 dostala i do souboje mezi Tarakím a Amínem. Sovětské vedení si bylo vědomo, že si nyní bude muset vybrat, kterého z mužů budou podporovat, a rozhodli se pro Tarakího, jehož metody nebyly tak brutální. Tarakí pak od KGB dostal instrukce, aby Amína odstavil od moci, a to jakýmikoliv způsobem. V létě se jejich vzájemné vztahy ještě vyostřily, jelikož se lidé kolem Tarakího chystali Amína zavraždit. Jemu se ale podařilo spiknutí rozkrýt, a začal plánovat své vlastní. Během několika měsíců si na svojí stranu naklonil klíčové funkcionáře strany a armádní důstojníky a k tomu jmenoval několik svých příbuzných do důležitých pozic. Nyní stačilo počkat na ten správný okamžik. Ten přišel začátkem září, kdy se Tarakí odletěl do kubánské Havany zúčastnit 6. summitu Hnutí nezúčastněných zemí. Když se 11. září vrátil do Kábulu, tak okamžitě svolal Revoluční radu, aby vymysleli konečný plán, jak se Amína zbavit. Padl i návrh ho poslat jako velvyslance do zahraničí jako Karmala. Tou dobou se ale v Radě už nacházeli lidé, kteří byli na Amínově straně a o jednání ho informovali. 13. září ho pak Tarakí pozval na oběd do prezidentského paláce, ale vzhledem k tomu, že Amín očekával lest, tak pozvání odmítl. V ten den odpoledne ho sovětský velvyslanec vyzval, aby se audience druhý den zúčastnil a vzal si s sebou ředitele kábulské policie a ředitele zpravodajské služby. Sověti totiž věděli, že oba muži stojí na Amínově straně a bylo žádoucí se zbavit všech třech naráz. Amín se ale domníval, že Sověti stojí na jeho straně a doporučení sovětského velvyslance uposlechl. 14. září se vydali do paláce, kde na ně ochranka spustila palbu. Za oběť jí padl policejní ředitel, ale Amín s ředitelem zpravodajské služby palbě uprchli, nastoupili do auta a odjeli na ministerstvo obrany. Odtud Amín zahájil vlastní převrat, jehož hlavním cílem bylo zadržet a uvěznit Tarakího. Už v ten den ho Amínovi vojáci dopadli, čímž se dostáváme do posledního dějství.

Po násilném pádu Tarakího vlády nechal Amín pozatýkat všechny zbylé Tarakího přívržence a zbytkem, který se ho bál, se nechal zvolit do nejvyšších státních a stranických funkcí. Stal se předsedou Revoluční rady a generálním tajemníkem strany, což byly ještě před pár dny Tarakího funkce. Volba byla jednomyslná. Dochovaly se záznamy, že koncem září Sověti plánovali Tarakího osvobodit za pomocí speciálních vojenských jednotek. Plány počítaly buď s obsazením vojenského letiště v Bagrámu nebo s tichým proniknutím přes sovětské velvyslanectví v Kábulu. Díky zpravodajským informacím ale z těchto plánů sešlo. Nicméně se tehdy ukázalo, že Sovětský svaz už hodlá afghánskou situaci řešit silou. Během toho, co Sověti plánovali nikdy nerealizovaný plán, tak Amín vymýšlel způsob, jak z nastalé situace co nejlépe vybruslit. Rozhodl se tedy hrát na každou stranu jinak. Před sovětskými diplomaty neskrýval své komunistické přesvědčení a absolutní loajalitu sovětskému vedení, zatímco před afghánským lidem předstíral svojí zbožnost. Na veřejných vystoupeních tvrdil, že revoluce a režim funguje v souladu s islámem a sám je zbožný muslim. Během cest mimo Kábul nosíval tradiční oblečení a tvrdil, že krveprolití má na svědomí pouze a jenom jeho předchůdce. Ve skutečnosti to byl právě on, který vymýšlel a realizoval ty nejtvrdší způsoby represí. Dokonce se měl i několikrát setkat s vůdci antikomunistického odboje. Jeho faleš se mu ale nevyplatila, jelikož svými schůzkami s bojovníky popudil Sověty a venkovský lid mu jeho zbožnost i tak nevěřil. Každým jeho dnem v úřadu předsedy a generálního tajemníka vláda ztrácela drahocenná území, kterých se zmocňovali povstalecké skupiny. Tehdy už byly tyto skupiny financovány, vyzbrojovány a cvičeny zahraničními mocnostmi, mezi kterými bychom nalezli Pákistán, Spojené státy, Čínu, Saúdskou Arábii a mnoho dalších. Naopak z afghánské armády tehdy dezertovaly stovky vojáků, kteří se buď odmítali bojů účastnit, nebo přebíhali na druhou stranu. Jelikož se Amín domníval, že má plnou sovětskou podporu, tak nechal v noci z 8. na 9. října zavraždit Tarakího. Nejpravděpodobněji byl ve vězení přivázán k posteli a udušen polštáři. Druhý den vláda vydala prohlášení, že bývalý předseda zemřel ve vězení v důsledku dlouhodobé nemoci.

To, co se dělo během října a listopadu 1979 byla jedna velká zpravodajská hra. Sovětské vedení zaujalo vůči Amínovi svůj oficiální postoj, který se vyznačoval falešným spojenectvím. Brežněv, Kosygin, sovětský velvyslanec v Afghánistánu a další se tvářili, že Amína podporují, zatímco vznikla tzv. Zvláštní komise pro Afghánistán. Tu vedl tehdejší ředitel KGB a budoucí generální tajemník Komunistické strany Sovětského svazu Jurij Andropov. Jejím cílem bylo získávat zpravodajské informace, hodnotit situaci v Afghánistánu a případě připravit plány pro invazi. Podle vyjádření Brežněva se ale zdejší situace vyvíjela tak rychle, že nebylo možné do jednotlivých událostí zasahovat, čímž se stal Afghánistán naprosto nekontrolovatelný. Této situaci hodně dopomohlo Amínovo nevyzpytatelné chování, kdy se nahodile setkával s představiteli všech zainteresovaných stran a zároveň žádal sovětskou materiální a finanční pomoc. V této době se Sověti obávali těchto dvou scénářů. Za prvé se obávali případné Amínovy politické otočky a navázání spojenectví se západními zeměmi. A za druhé se se obávali vítězství bojovníků, jejichž „svatý boj“ se mohl rozšířit i do sovětských středoasijských republik. Tím se stáváme svědky konce období válek supervelmocí a zároveň vzniku období svárů mezi jednotlivými kulturními okruhy. Tím bych ale zabíhal jinam a proto vrátíme se zpět do Afghánistánu. Koncem října se začaly hemžit zprávy o napadání sovětských občanů v Afghánistánu, jejichž pravdivost však nikdy nebyla potvrzena. Nicméně Zvláštní komise pro Afghánistán navrhla nejužšímu sovětskému vedení ukončit svůj smířlivý postoj vůči Amínovi a donutit ho zaujmout jasné stanovisko. To ale během celého následujícího měsíce nepřišlo a tak měla komise koncem listopadu téměř jasno. Je třeba odstranit Amína, dosadit loajálního předsedu, a pomoct afghánské armádě v boji se vzbouřenci. A tím se dostáváme zpátky do Československa. Babrak Karmal, který tou dobou pobýval ve vile na ulici Dukelských hrdinů v Bánské Bystrici, v létě toho roku sepsal své osobní memorandum. Anglickou verzi zaslal Ústřednímu výboru KSČ a sovětské straně arabskou. Svým vyjádřením vyslovil trvalou loajalitu východnímu bloku a zejména Sovětskému svazu, což z něj stvořilo reálnou alternativu Amínova režimu. Jeho důležitosti si ale byl vědom i velvyslanec Bonyadi a jeho synové. Podle zpravodajských informací Státní bezpečnosti se ho měli právě Bonyadiho synové chystat zavraždit, aby si Amín zajistil jedinečnost svého postavení. To se nepřímo potvrdilo na podzim 1979, kdy si afghánské velvyslanectví v Praze zakoupilo šest pistolí, dvě kulovnice a dvě brokovnice. Státní bezpečnost jim ale tyto zbraně odebrala. Začátkem prosince pak KGB zkontaktovala Parchamskou diasporu v čele s Karmalem a uzavřela s nimi dohodu. Podle ní se měli po odstranění Amína ujmout vedení země právě oni. 12. prosince 1979 bylo tedy rozhodnuto – sovětské ozbrojené síly vtrhnou do Afghánistánu, odstraní Amína a společně s Karmalem rozdrtí povstalecké hnutí. Nyní bylo třeba celou věc zrealizovat.

16. prosince 1979 byla v Turkestánském vojenském okruhu pro chystanou invazi do Afghánistánu zformována 40. armáda, obsahující plnou paletu vojenských jednotek. Do armády byly začleněny motostřelecké, výsadkové, dělostřelecké, protiletadlové, vrtulníkové a bombardovací pluky. Plán invaze s krycím názvem Bajkal-79 byl totiž velice rozmanitý a bylo třeba využít každou ze zmíněných vojenských složek. Primárním cílem těchto vojsk bylo bleskové obsazení všech klíčových pozic v zemi a vytvoření dojmu, že jdou Amínovi na pomoc. Zpravodajci těsně před invazí hlásili, že afghánská vláda ztratila kontrolu nad více jak polovinou provincií, ve kterých se pohybuje přibližně 60 tisíc bojovníků. 40. armáda měla v rámci zmíněné operace jejich povstání potlačit a následnou likvidaci přenechat obnoveným afghánským silám. Jak dnes ale víme, tak předání iniciativy nedopadlo úplně podle plánů. Nutno ještě poznamenat, že tou dobou se na hranicích s Afghánistánem pohybovaly posílené jednotky pohraniční stráže jako prevence pronikání bojovníků na sovětské území. V rámci operace Bajkal-79 se v polovině prosince zformovala ještě jedna, o dost menší operativní skupina, která měla provést tajnou akci s krycím názvem Bouře 333. K té ale dostaneme až za chvíli. Těsně po zformování 40. armády byly všechny její jednotky poslány do Turkmenské, Uzbecké a Tádžické sovětské socialistické republiky, kde měly simulovat vojenské cvičení. Ráno 25. prosince vydal sovětský ministr obrany Dmitrij Ustinov rozkaz, ve kterém se uvádí: „Dne 25. prosince 1979 v 15:00 bude státní hranice Afghánské demokratické republiky překročena silami 40. armády pozemní i vzdušnou cestou.“ V 15 hodin toho dne překročily vojska hranici na dvou místech, a to v turkmenské Kušce, odkud pokračovaly na Herát, a současně v uzbeckém Termézu, odkud pokračovaly na Bagrám a Kábul. Vyčleněné síly obou proudů se pak měly o několik dní později spojit v jihoafghánském Kandaháru. Po dosažení hlavního města byl mezi středoasijskými sovětskými republikami a Kábulem vytvořen letecký most, zajišťující logistickou podporu útočících vojsk. V tuto chvíli se v Afghánistánu nacházelo již 80 tisíc sovětských vojáků.

Obsazením prvních klíčových pozic a vznikem leteckého mostu se tak dostáváme k důležité operaci Bouře 333, jejíž příběh začíná již 20. prosince. Amín, který byl skrze afghánskou zpravodajskou službu vyrozuměn, že dojde k přesunu sovětských vojsk, se uchýlil do bývalého královského paláce Tajbeg na jihozápadním konci Kábulu. Šlo o dobře opevněný palác, který byl takticky vystavěn na vysokém pahorku. Po Amínově nastěhování bylo okolí paláce zaminováno a byla ponechána jen velmi úzká příjezdová cesta. Ta byla chráněna opevněnými stanovišti s těžkými kulomety. Ochranu paláce zajišťovala Amínova vojenská ochranka, která nechala na místo přivést ještě několik kusů dělostřelectva, minomety a tři tanky T-54. Vnější ochranu zajišťovalo 2500 vojáků regulérní afghánské armády a tu vnitřní 300 členů Amínovy osobní stráže. Proč vám tyto detailní informace o ochraně paláce vlastně říkám? Protože cílem operace Bouře 333 byla fyzická likvidace Hafizulláha Amína a jeho nejbližších přívrženců. Díky odhalení půdorysu paláce a plánů jeho obrany, bylo vedoucímu plánování Kolesnikovi jasné, že v této operaci bude důležitý moment překvapení. Právě proto vyslal vyčleněné speciální jednotky skrze letecký most už 25. prosince. Provedením tohoto náročného úkolu byly pověřeny operační skupiny KGB Zenit a Grom, 9. rota 345. gardového výsadkového regimentu a 154. prapor Specnaz, přezdívaný Muslimský prapor. Všechny tyto jednotky se 25. prosince přepravily do Kábulu, kde obsadili klíčové body v okolí paláce Tajbeg. První dva dny před palácovou ochrankou předstírali, že jsou součástí operace Bajkal-79, aby si na ně jejich budoucí protivníci zvykli. Během toho ve svém operačním prostoru odpalovali nálože, přičemž Afgháncům tvrdili, že jde o běžný nácvik jejich činnosti. To bylo součástí plánu, jelikož si ochranka zvykla na zvýšený a hlučný pohyb sovětských vojáků v jejich okolí.

Večer 27. prosince se k jednotkám přesunulo z kábulského letiště 9 obrněných transportérů BMP-1 a 4 protiletadlové systémy ZSU Šilka, vybavené rychlopalnými kanóny. Na technice bychom ale nalezli znaky afghánské armády, aby při přesunu nepřitahovaly pozornost. Kvůli momentu překvapení byli navíc příslušníci KGB oblečeni do teplákových souprav a vojáci Muslimského praporu do afghánských uniforem. K rozlišení jim sloužily bílé rukávové pásky, což může připomínat bílé pruhy na tancích během invaze do Československa. Původní plán počítal se zahájením útoku ve 22 hodin, ale nakonec byl přesunut na 19:30. Tou dobou byl totiž Amín v bezvědomí, jelikož se přiotrávil během večeře se svými spolustraníky. Až později bylo zjištěno, že jed, který mu do jídla podstrčil šéfkuchař napojený na KGB, vyrušila cola. 20 minut před zahájením útoku tiše zlikvidovali příslušníci KGB strážné u tanků, čímž vyřadili důležitý podpůrný bod. Následně se ve městě ozvala masivní exploze, kterou Sověti vyřadili radiokomunikační uzel, vedoucí do paláce. Hned poté zahájily palbu na palác nachystané protiletadlové systémy Šilka. Následoval přímý útok na palác skrze nezaminovanou příjezdovou cestu, kterého se zúčastnili zejména vojáci 154. praporu Specnaz a příslušníci skupiny Zenit. Během postupu obrannými liniemi jim bylo zničeno jedno ze dvou obrněných vozidel a současně byl zabit jeden z poddůstojníků Zenitu. Mezitím se k paláci nepozorovaně přiblížili příslušníci skupiny Grom, kteří předtím zlikvidovali tankové postavení, a vyšplhali nahoru přes nejstrmější část pahorku. Jakmile se jednotky přiblížily ke vchodu do paláce, tak na ně z oken zahájily palbu těžké kulomety, které veškerý postup pozastavily. V tu chvíli se po příjezdové cestě již blížily posily z řad výsadkářů. Afghánské kulomety, které likvidovaly sovětské vojáky a jejich obrněné transportéry ale byly brzy potlačeny dalšími salvami z protileteckých kanónů. V tu chvíli se již spojeným jednotkám podařilo vtrhnout do paláce. Tvrdé boje zpočátku pokračovaly i uvnitř, ale zanedlouho se část palácové ochranky vzdala, jelikož zjistili, že na ně útočí Sověti, nikoliv povstalci. Poslední zbytky odporu byly zlomeny, když v budově vypuknul požár. Během poslední fáze útoku se navíc probral samotný Amín, který se celý zmatený vydal jen v tričku a trenýrkách do palácového baru, kde ho přistihly útočící jednotky. Jeho život ukončil důstojník KGB, který ho zastřelil a bar následně pro jistotu odpálil granátem. Po ukončení bojů si správu nad dobytým areálem převzalo vedení 40. armády, a stalo se z něj hlavní velitelství sovětských vojsk v Afghánistánu. Sověti se tak zbavili svého úhlavního nepřítele, který až do samotného konce věřil, že operace Bajkal-79 byla zahájena na ochranu jeho režimu.

Ze spisů Státní bezpečnosti není zcela jasné, kdy Karmal Bánskou Bystrici opustil, ale předpokládá se, že již začátkem prosince odletěl do Moskvy. Zde se pod záštitou mezinárodního oddělení Komunistické strany Sovětského svazu připravoval na svůj budoucí post afghánského prezidenta a jeho bezpečnost zajišťovala KGB. Souhlas s jeho budoucí vládou vyslovili všichni přeživší Parchamští politici. Když byla v polovině prosince ustanovena 40. armáda a schválen plán Bajkal-79, tak byl za pomoci KGB anonymně přesunut na vojenské letiště v Bagrámu, kde čekal na sovětský zásah. Nicméně i v této věci sovětským tajným službám pomohla československá Státní bezpečnost, která afghánskému velvyslanectví tvrdila, že Karmal byl tou dobou spatřen v jednom pražském obchodním domě. Hned po zavraždění Amína odvysílalo Rádio Kábul z Taškentu Karmalův předpřipravený oslavný projev, kterým oslavuje konec Amínovy vlády. Po odvysílání projevu mu ředitel KGB Jurij Andropov sdělil, že byl jednomyslně zvolen předsedou Revoluční rady, Rady ministrů a současně generálním tajemníkem strany. Druhý den se vydal se sovětskou vojenskou kolonou z Bagrámského letiště do Kábulu, kde několik dní pobýval v malé vile na okraji města. Jeho jmenování do funkcí pak bylo stvrzeno 1. ledna 1980 gratulací Leonida Brežněva a Alexeje Kosygina, čímž končí příběh kořenů sovětské války v Afghánistánu.

Odstraněním Amína, dosazením Karmala a vstupem sovětských vojsk do Afghánistánu se měla bouřlivá situace uklidnit. Předešlé tvrdé represe už ale stvořily odpor, který nešlo jen tak zastavit. Přítomnost Sovětů tak zdejší veřejnost ještě více popudila a v Afghánistánu se rozjelo nové regulérní bojiště Studené války. Sovětský svaz zde utrpěl porážku a pro následnou 10letou válku se vžilo označení „Sovětský Vietnam“. Boje ale neustaly ani po stažení vojsk v roce 1989, čímž se afghánský konflikt dostal do další fáze svého vývoje. Tento konflikt trvá až do dnešních dní a my jsme si právě vysvětlili, jak vlastně začal.

Použité zdroje

Archiv bezpečnostních složek. Operativní a vyšetřovací agenda bývalých státně-bezpečnostních složek. Karmal, Babrak (1929). Signatura KR-799675 MV.
POLNAR, Stanislav a PROKOP, Bronislav. Babrak Karmal v Československu a počátky afghánské války. Historica Olomucensia. 2021, č. 60, s. 177–201.
GALEOTTI, Mark. Storm-333: KGB and Spetsnaz seize Kabul, Soviet-Afghan War 1979. Osprey Publishing, 2021. ISBN 9781472841872.
MITROKHIN, Vasiliy. The KGB in Afghanistan. Woodrow Wilson International Center for Scholars, 2002.
LYAKHOVSKIY, Aleksandr Antonovich. Inside the Soviet Invasion of Afghanistan and the Seizure of Kabul, December 1979. Woodrow Wilson International Center for Scholars, 2007.
Democratic Republic of Afghanistan. Online. In: Wikipedia: the free encyclopedia. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001-2024. Dostupné z: odkaz. [cit. 2024-11-13].
Tajbeg Palace assault. Online. In: Wikipedia: the free encyclopedia. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001-2024. Dostupné z: odkaz. [cit. 2024-11-12].