Poslední oběť železné opony

Autor: Václav Hnát
Původní datum vydání: 12. 5. 2024

Sledujte epizodu jako video nebo si ji poslechněte jako podcast.

Úvod

„Sedm občanů NDR, včetně čtyř dětí, chtělo přes Československo uprchnout na Západ. Sovětskou limuzínou se pokusili prorazit hraniční bariéru, ale narazili do sloupu. Uprchlíci byli zatčeni. O incidentu na straně ČSSR informoval úředníky ve Philippsreutu řidič kamionu.“

V této epizodě se podíváme na případ tragického pokusu o překročení československé hranice, při kterém zemřel malý východoněmecký chlapec Kevin Strecker. Jeho osoba je označována jako poslední oběť železné opony a na pozadí tohoto příběhu si rozebereme i specifika východoněmecké emigrace.

Dva bratři

Náš příběh z května 1989 začíná již v roce 1986 ve východním Berlíně. Toho roku si totiž podali dva nevlastní bratři, žijící v Berlíně, žádost o vystěhování do Západního Německa. Ten starší se jmenoval Uwe Hansel a narodil se roku 1959, tou dobou žil v malém bytovém domě ve čtvrti Karlshorst. Ten mladší byl vyučený technik železničních staveb Mirko Röwer, narozen roku 1963, bytem ve čtvrti Pankow. V té době pracoval jako kuchař v berlínské Akademii věd. Oba dva byli dlouhodobě nespokojeni s komunistickým režimem v Německé demokratické republice, a proto si podali v roce 1986 onu žádost o vystěhování. Podmínkou aktivní žádosti však bylo, že dotyční žadatelé nesměli být v pracovním poměru. Tento administrativní postup umožňoval východoněmeckým orgánům žádosti neschvalovat, jelikož se žadatelé po určitém období vraceli zpět do práce a tím docházelo k nesplnění podmínek ze strany žadatele. Díky tomu se mohla NDR před světem oficiálně tvářit, že její občané nemají, až na výjimky, aktivní zájem ze země odejít. Ačkoliv se stát tvářil, že jde o zcela výjimečnou situaci, tak stát se žadatelem o vystěhování nebylo v té době nic zvláštního. Mnoho uprchlíků však této legální možnosti nikdy nevyužilo, jelikož tušili, že jim vycestování umožněno stejně nebude a navíc se stanou zájmovými osobami Ministerstva státní bezpečnosti, přezdívaného Stasi. Oběma bratrům byly dále odejmuty běžné občanské průkazy a Lidová policie jim vystavila tzv. dočasné průkazy PM 12, kvůli kterým například nesměli opustit svůj okres a museli se pravidelně hlásit na policii. Navzdory zákazu pracovat občas bratři vyrazili do berlínských ulic se svými soukromými vozy a nabízeli taxislužby, kterých bylo v NDR nedostatek. Právě díky nelegálnímu podnikání mohli dočasně přežít.

Od ustanovení NDR v roce 1949 se začala východní část Německa dramaticky vylidňovat ve prospěch té západní a tento trend pokračoval až do samotného pádu komunismu v roce 1989. Dle oficiálních statistik obývalo Sovětskou okupační zónu Německa 19 milionů obyvatel, ze kterých do roku 1961 utekly na západ přibližně 3 miliony osob. Tomuto doposud nevídanému extrémnímu odlivu obyvatel se pokusilo Východní Německo zabránit výstavbou Berlínské zdi v roce 1961. Postavení zdi emigraci skutečně do velké míry zabránilo, ale zhoršení celospolečenské situace snížilo míru porodnosti téměř na nulu. Mezi lety 1961 až 1989 tedy díky nízké porodnosti a neustálé emigraci ubyl další milion obyvatel. Východní Němci tedy byli ve své zemi násilím drženi a každému, kdo projevil zájem žít jinde, Stasi připravila velmi nepříjemné žití. A právě v takové společenské atmosféře se nacházely i hlavní postavy tohoto příběhu, ke kterému se nyní vracím.

V ten samý rok, kdy si bratři podali žádost, se Uwe Hansel seznámil s 26letou Heidrun Streckerovou, která pracovala jako technická kreslířka ve státním podniku Karla Liebknechta v Berlíně, vyrábějící transformátory. Tou dobou opustila svého manžela Olivera Streckera a začala žít s Uwem. Heidrun tehdy ale měla z původního manželství tři děti – 7letého Marca, 6letého Kevina a ročního Stevena. Hned v prvním roce jejich vztahu se jim narodil syn Dusty a stala se z nich velmi početná rodina, která zažívala finanční potíže. Kvůli podané žádosti nesměl Uwe pracovat a jeden plat kreslířky pro obživu 6členné rodiny jednoduše nestačil. Bratři však svoji žádost drželi necelé tři roky, dokud jim nedošlo, že příslušné orgány jejich žádosti stejně nevyhoví a proto ji v lednu 1989 stáhli. V té době si začali hledat práci a zároveň začali hledat jiné způsoby odchodu ze země. Mezitím jim byly navráceny běžné občanské průkazy a Heidrun se oficiálně rozvedla se svým manželem. Heidi o jejich touze odejít na západ věděla a plně je podporovala. Zlom v jejich neustálém plánování přinesl až jeden dubnový den, kdy si Uwe s Heidi naladili západoněmecké rádiové vysílání RIAS, které provozovala vojenská správa Spojených států. „Nyní přinášíme zprávy od našich sousedů na východě. V únoru letošního roku se dvěma občanům NDR podařilo za dramatických okolností překročit hranici mezi Československem a Spolkovou republikou…“ Ve zmíněném vysílání si vyslechli velmi dramatický příběh o občanech NDR, kteří využili možnosti volně vycestovat do Československa. Za hranice vyjeli ve svém malém Trabantu 601 a v noci dojeli až na okraj hraničního pásma. Tam se plnou rychlostí vydali vstříc signalizační závoře, kterou podjeli a podařilo se jim tak uprchnout do Spolkové republiky. Zanedlouho poté k nim přišel na návštěvu Mirko, kterému se Uwe svěřil se svým plánem, inspirovaným zprávou z rádia. S tímto plánem se následně svěřili Heidrun, která ale s takovým způsobem útěku rázně nesouhlasila, jelikož ho považovala za velmi nebezpečný. Při takovém útěku totiž vždy dojde k přímému konfliktu s pohraniční stráží, u které se počítá s tím, že na ujíždějící auto spustí palbu. Zbytek dubna tedy bratři věnovali přemlouvání Heidi, že jde o nejrychlejší způsob, jak utéct z NDR.

Na závěr první kapitoly si vysvětlíme, proč Uwe a Mirko tolik na Heidrun naléhali, aby šli zrovna tzv. československou cestou. Od roku 1972 se totiž část východoněmecké emigrace přesunula na československou západní hranici, jelikož se domnívali, že jde o méně střeženou hranici, než je ta mezi dvěma německými státy. Za tímto přesunem stál rozkaz československého ministra vnitra č. 4 z 15. ledna 1972, kterým bylo umožněno občanům NDR překročit hranici pouze na základě platného občanského průkazu. K vycestování do ČSSR tedy nebylo nutné mít ani cestovní pas, natož nějaké povolení. Od té doby Pohraniční stráž evidovala rostoucí počet pokusů či úspěšných přechodů západní hranice ze strany východních Němců. V průběhu několika let se situace stala natolik vážnou, že se o ni začalo zajímat velení Pohraniční stráže, které k tomu vydalo několik dokumentů. Podle nich byli občané NDR nejsložitějším protivníkem, jelikož byli při přechodu velmi agresivní a cílevědomí a často je nezastavila ani četná poranění. Při jejich zadržení u nich byly často nalezeny mapy, nůžky na drát a další potřebné vybavení, což bylo u uprchlíků jiných národností nevídané. Dále se znali s občany Západního Německa, kteří jim poskytovali pomoc anebo znali někoho, kdo se o přechod již v minulosti pokusil. Současně také měli díky západoněmeckému vysílání četné informace o stavu hraničního pásma a tipy, jak pásmo překonat.

Právě na základě západoněmeckého vysílání se Uwe s Mirkem rozhodli utéct touto cestou. Začátkem května se jim podařilo Heidrun přesvědčit, aby celá rodina utekla do Spolkové republiky. V této zemi totiž žil Uweho strýc z matčiny strany, u kterého chtěli začít nový život.

Česká cesta

V této kapitole se podíváme na cestu z NDR až k hraničnímu přechodu a začneme tam, kde jsme skončili, tedy v květnu 1989. Po přemluvení Heidrun se bratři začali domlouvat a konkrétním plánu útěku, který jim komplikovala finanční nouze. Mirko tedy prodal své osobní auto, za které získal 6500 východních marek, což bylo dostatečné množství peněz. Pro útěk se rozhodli využít Uweho masivní tmavě modrý GAZ 24 Volha, poznávací značky IGY 8-87. Tehdy šlo o jedno z nejdražších a nejvýkonnějších vozidel východního bloku, se kterým se jejich šance na útěk značně zvyšovala. Po chvíli zjistili, že mají tolik zavazadel, že se jim do auta nevejdou a proto se stavili do berlínské autopůjčovny Bohnsdorf-Taxi, kde si vypůjčili obytný přívěs. 9. května zašli do Státní banky NDR v Berlíně, kde si vyměnili 1750 východních marek a dostali přibližně 5500 Kčs. Ještě před odjezdem se domluvili, že se budou snažit dojet na nějaký hraniční přechod v okolí Chebu a až po vyhodnocení situace určí konkrétní přechod. Ve vyšetřovacím spisu je uvedeno, že se oba domnívali, že signalizační závora je vyrobena z plastu či ze dřeva a pokud se jim náhodou nepodaří závoru podjet, tak ji jednoduše urazí. Den odjezdu byl stanoven na 11. května. Kolem 16 hodiny toho dne se všichni zmínění, včetně 4 dětí, sešli a nastoupili do Volhy s tím, že už se zpátky nikdy nevrátí. Dle záznamu Pohraniční stráže víme, že hranici překročili na platné doklady kolem 23 hodiny v Cínovci u Teplic. Odtud pokračovali dále na jih, dokud nedorazili na okraj Prahy. Přibližně ve 3:30 ráno zajeli na neznámé pražské sídliště, kde si vyhlédli parkoviště, na kterém přenocovali.

Rodina toho moc nenaspala, jelikož se vzbudila v 8 ráno a celý den se procházela po Praze. O 12 hodin později se rozhodli, že budou pokračovat dále do Karlových Varů, kam dojeli o 3 hodiny později, tedy ve 23:00. Zde nalezli odlehlé parkoviště a přenocovali ve svém obytném voze. Poté následoval 13. květen, kdy se rozhodli jet do příhraničního Chebu, což si nakonec rozmysleli a jeli směrem na Plzeň. Jakmile minuli Plzeň, tak se stočili směrem na Domažlice, které projeli a kolem 19 hodiny dorazili do nedaleké obce Babylon. Zde objevili autokemp u babylonského rybníka, kde se ubytovali. Toto místo si nevybrali náhodou, jelikož se nachází na silnici, vedoucí do Západního Německa, přibližně 7 kilometrů od hraničního přechodu Folmava. Rodina po celodenní jízdě západními Čechami hned po příjezdu usnula. Během snídaně 14. května vymysleli plán, kterým chtěli zjistit stav hraničního přechodu a během dopoledne všichni vyrazili pěšky přes les na hraniční přechod Folmava. Hlavní motivací bylo zjistit, kde přesně se nachází závora a jak vysoko je postavená. Asi v polovině cesty začal malý Kevin s Dustym naříkat, že je bolí nohy a proto se s nimi Heidi vrátila zpět do kempu. K hraničnímu přechodu tak pokračovali Mirko, Uwe, 10letý Marc a 4letý Steven. Po příchodu do České Kubice se posadili na lavičku, ale tam je zpozorovali a zkontrolovali pohraničníci, kteří je vykázali zpět do kempu. Po návratu do Babylonu odevzdali děti matce, nasedli do Volhy a vydali se prozkoumat jiný hraniční přechod. Tím byl 50km vzdálený přechod v Železné Rudě, kde taktéž nepochodili. Při vjezdu do hraničního pásma byli opět zastaveni a zkontrolováni Pohraniční stráží, a jelikož neměli povolení k vycestování, tak se museli otočit a jet zpátky.

Určitě je dobré tu zmínit zajímavost, že v ten samý den, kdy oba muži objížděli západní hranici, se v autokempu Zahrádky v obci Borová Lada nacházela taktéž východoněmecká rodina se dvěma dětmi, která chtěla utéct na Západ. Onen autokemp se nachází pouhých 10 kilometrů od místa, kde se druhý den pokusí utéct naše hlavní postavy, a kousek od slavné Chalupské slati, přes kterou převáděl Král Šumavy Kilián Nowotny. Zmíněná rodina však zvolila tradičnější způsob útěku, tedy pěší přesun přes les. Rodina popojela svým Trabantem až k lesu, kde auto nechala a dále pokračovala k hranici pešky. Zde vozidlo našel pohraničník v civilu, tzv. pátrač, který nález oznámil 8. rotě, pod kterou tato oblast spadala, a která ve svém úseku rozvinula rojnici. Po chvíli byla telefonicky vyrozuměna i vedlejší 9. rota, která učinila to samé. Východoněmecká rodina však měla štěstí a hranici poklidně překročila v oblasti 9. roty, která tou dobou ještě nebyla zmobilizována.

Mirko s Uwem se do Babylonu vrátili až ve 21 hodin s tím, že neměli žádné tušení, jak ona závora, o které slyšeli v rádiu, vypadá. Věděli ale, že jim dochází čas a budou muset risknout útěk naslepo.

Cesta ke svobodě

Ráno 15. května se rodina nasnídala a sbalila si veškeré věci. Během toho se všichni dospělí rozhodli, že v tento den se pokusí o útěk. Domluvili se, že v případě neúspěchu Heidrun vypoví, že o chystaném útěku nevěděla, že během dne v autě usnula, a že se jí bratři pokusili zavléct do ciziny. Pokusili se auto zabezpečit tím, že mezi přední a zadní sedačky nacpali spací pytle a silné péřové peřiny z přívěsu. Také měli nachystanou deku, kterou se měli děti a Heidi v době útěku přikrýt. Pro případ nehody měli nachystané dva hasicí přístroje a lékárničku. Vypůjčený přívěs ponechali v autokempu a ve 14 hodin se vydali směrem k hraničnímu přechodu v Železné Rudě, který si předchozího dne neprohlédli. Doufali, že se jim tentokrát podaří vyhnout pohraniční hlídce a dojedou až k závoře, což se jim nepovedlo. Opět byli zastaveni a posláni zpět. Pokračovali tedy dále na jih přes Hartmanice a Vimperk, kde se kolem 18 hodiny zastavili a promysleli další postup. Uwe na místě vypozoroval, že směrem na hraniční přechod Strážný, který se od Babylonu nachází 150 km, je o mnoho slabší provoz, než na jiné přechody. Kvůli unaveným dětem se vydali přes Strakonice do Českých Budějovic, kde se na pár hodin ubytovali a dotankovali palivo. Po několika hodinách odpočinku se vydali stejnou cestou zpět do Vimperku. Jakmile projeli městem, tak si Mirko sedl na podlahu na místě spolujezdce, kde vyčkával po celou dobu útěku. V tu samou dobu děti spaly s Heidrun na zadních sedačkách na měkkých batozích.

Nyní se náš pohled na příběh částečně otočí, jelikož budu vycházet i z výpovědí pohraničníků. V 19 hodin, kdy byla rodina na cestě do Českých Budějovic, nastoupili na noční službu svobodníci Václav Kučerka a Tomáš Vnuk, kteří sloužili na útvaru Pohraniční stráže Dolní Silnice. Jejich úkolem bylo střežit první signalizační závoru a provádět kontrolu osob a vozidel, směřující k hraničnímu přechodu Strážný. Noční služby byli standardně o něco klidnější, než ty denní, jelikož přes noc projíždělo méně aut. 15. květen 1989 byl však naprosto jiný. Určitě je nutné tu zmínit, že prostor, ve kterém se zmínění pohraničníci pohybovali, byl osvětlený pouličním osvětlením a závora byla opatřena odrazkami, aby nešla přehlédnout. A nyní se dostáváme k tomu, co utíkající rodinu zajímalo ze všeho nejvíce. Závora totiž nebyla vyrobena ze dřeva či plastu, jak se domnívali, ale z masivní oceli a celý systém byl navíc zapuštěn do silnice. Závora navíc byla poměrně nízko, aby ji nešlo po předchozích zkušenostech podjet. Závoru taktéž nebylo možno nadzvednout prudkým nárazem, protože se otevírala vodorovným půlkruhem do vnitrozemí. Přesně ve 23:30 se na stanovišti rozezněl telefon. Ozval se v něm dozorčí důstojník útvaru a pravil: „Hlídka u osady Hliniště hlásí, že se pokusila zastavit rychle jedoucí vozidlo značky Volha s nezjištěným počtem osob. Řidič nereagoval na světelný signál Stůj.“ Tato dvě místa dělí pouhé 3 km, a proto se za chvíli před vojáky objevila rychle jedoucí Volha. Svobodník Vnuk tedy vyšel před závoru a začal ukazovat červeným světlem signál Stůj. Po rozsvícení světla však pohraničníci zaslechli silné burácení motoru, jelikož řidič dupnul na plyn. V tu chvíli auto dosáhlo přibližně 100km rychlosti a najelo do závory. Vojáci uviděli, jak závora utrhla autu celou střechu a vozidlo pokračovalo v jízdě dál.

Asi po 90 metrech sjelo poškozené vozidlo do pravého příkopu, přičemž motor běžel dál a světla mu stále svítila. Hned po nárazu zmáčkl svobodník Kučerka tlačítko, oznamující celní a pasové kontrole na hraničním přechodu násilné proniknutí do hraničního pásma. Během několika sekund se vojáci rozeběhli směrem k vraku a uviděli, jak z něj vylézají dvě dospělé osoby a jedna z nich nese v náručí malé dítě. Hned poté začaly osoby utíkat směrem k Západnímu Německu a zmizeli v lesích. Proto Kučerka zakřičel „Stůj!“ a ze své pušky vystřelil 4 výstražné výstřely. Za 30 sekund od výstřelů dorazilo na místo služební vozidlo s poplachovou hlídkou, která se okamžitě vydala se svým služebním psem po stopách uprchlíků. Po cestě zpátky na stanoviště překvapil vojáky dětský křik z příkopu, ze kterého náhle vyběhl asi 10letý chlapec. Měl zakrvácený obličej a hovořil německy. Toho využil svobodník Vnuk, který německy uměl a při ošetřování se ho vyptával na počet osob ve vozidle. Chlapec byl ale v šoku a nedokázal vojákům na otázky odpovědět. Během ošetření bylo zjištěno, že chlapec krvácel pouze z oděrek v obličeji a nebyl nijak vážně zraněn. Mezitím se na místo dostavilo několik dalších vozidel Pohraniční stráže, jejichž posádky se vydaly hledat uprchlíky. Společně s nimi přijel i velitel útvaru major Bízek, který se dal s německým chlapcem do hovoru. Právě jemu se podařilo chlapce rozmluvit a během hovoru zjistil, že osob bylo celkem 7 a že šlo o jeho rodinné příslušníky. Dále mu řekl, že se jmenuje Marc. Během toho si stěžoval, že v příkopě ztratil boty a naléhal, aby mu je někdo našel. Major tedy poslal do příkopu vojína Kisse, který tam našel obličejem dolů ležící tělo 10letého chlapce. Po vynesení těla na silnici u něj byly zjištěny fatální poranění hlavy. Major telefonicky přivolal sanitku, která dorazila v 1:30 a odvezla přeživšího chlapce do nemocnice. V době příjezdu sanitky dostala hlídka telefonickou zprávu, že osoby, které se pokusily proniknout přes hranici, byly zadrženy, a že jde o občany NDR. Kolem 5 hodiny dorazil na místo lékař, který konstatoval smrt jednoho z chlapců. Během předběžné prohlídky vozidla bylo zjištěno, že vozidlu se v důsledku prudkého nárazu zlomil před zadní nápravou podvozek. Volha 24, která má poháněnou právě zadní nápravu, tak nebyla schopna ani nouzového provozu. Takto tedy k pohledu ze strany hlídky Pohraniční stráže a nyní se podíváme, co se dělo v lese.

Uwe Hansel, který řídil auto, ve své výpovědi uvedl, že ve chvíli nárazu do závory se instinktivně sklonil a po sundání střechy hodlal pokračovat dále. Nicméně zjistil, že auto je absolutně neovladatelné a nefungují mu brzdy. Během toho si všiml, že na zadních sedačkách již nikdo nesedí a všechna zavazadla jsou pryč. To ho naprosto šokovalo a Mirko na něj zařval, aby z auta vyskočili a utíkali pryč. Po vyskočení se vozidlo zastavilo uprostřed silnice a začalo samovolně couvat zpět. Potíž byla v tom, že v jeho dráze se nacházela zraněná Heidrun se synem Dustym a auto se na ně nezadržitelně řítilo. Vyhnuli se mu a auto se poté zarazilo v příkopě. V tu chvíli začal jeden pohraničník střílet do vzduchu, což je vyděsilo, a proto začali rychle utíkat dále do lesa. Mirko popadl do náručí Dustyho, Uwe Stevena a společně s Heidi běželi směrem k hranici. Přeběhli přes zalesněný Obecní vrch, až se dostali na mýtinu, kterou také rychle přeběhli. Na konci další části lesa narazili na louku, kde už proti nim šli pohraničníci. Uprchlíci využili tmy a lehli si na zem, přičemž přikryli Heidi a děti dekou. Zajímavé je, že první hlídka kolem nich prošla a ničeho si nevšimla, i když s sebou měli služebního psa. Bohužel ze strachu této situace nevyužili a zůstali tam ležet další hodinu. V tu chvíli se totiž nacházeli asi 700 metrů od státní hranice a měli právě hodinový časový prostor k útěku. Další hlídka už uprchlíky našla a zadržela.

Zadržením uprchlíků ukončuji tuto kapitolu a v té poslední se podíváme na vyšetřování útěku, na další osudy hlavních postav příběhu a na charakter východoněmecké emigrace v letech 1989 a 1990.

Poslední oběť

Oba zadržení bratři byli převezeni do vyšetřovací vazby Státní bezpečnosti v Českých Budějovicích, kde s nimi začaly výslechy. Heidi byla společně s třemi dětmi převezena do nemocnice ve Vimperku a Kevinovo tělo na oddělení soudního lékařství Krajského ústavu národního zdraví v Českých Budějovicích. Hned v ten den byli bratři obviněni z trestných činů nedovoleného opuštění republiky a poškození majetku v socialistickém vlastnictví dle československého trestního řádu. Během následujících výslechů vypověděli celý svůj příběh a zmínili, že je k útěku inspirovalo západoněmecké vysílání, ale nikdo z NDR jim při tom nepomáhal. Jako důvod útěku uvedli, že nevidí v Honeckerově režimu budoucnost a proto si podali žádost o vystěhování. Až po několikaletém nevyřízení jejich žádostí přistoupili k takto riskantnímu kroku. Mirko Röwer na závěr svého výslechu uvedl: „Na svoji obhajobu uvádím, že jsem se o přechod státní hranice z ČSSR do NSR pokusil proto, že jsem neviděl jiné východisko v řešení svého odchodu z NDR. Chtěl jsem v NSR začít nový život. Jsem si vědom toho, že v případě překonání státní hranice, jejího zabezpečení na hraničním přechodu způsobem, který jsme uskutečnili my, je možnost ublížení na zdraví a způsobení dalších škodlivých následků. V tomto případě se však musí počítat se vším. V NDR dále žít nechci a jediným mým cílem je dostat se do NSR. Svého činu já sám vůči své osobě nelituji, lituji však toho, že jsme do našeho plánu zatáhli děti.“

Informace o smrti na hranicích se vlastně okamžitě dostala do západoněmeckého tisku, který informoval zejména o okolnostech smrti chlapce. Heidi si ve Vimperské nemocnici pobyla 6 dní a 22. května byla převezena společně s dětmi do Prahy-Ruzyně, odkud byli druhý den letecky vyhoštěni do NDR. 24. května bylo v Českých Budějovicích předáno Kevinovo tělo pracovníkům berlínského pohřebního ústavu. Na základě výslechů Heidrun, které provedla východoněmecká Stasi a jejichž znění bylo předáno StB, bylo 6. června rozšířeno trestní stíhání o trestný čin zavlečení do ciziny. Heidi se totiž držela instrukcí, které si dali ještě před útěkem. Uwe a Mirko ve svých dopisech z věznice doufali, že budou obžalováni až v NDR, jelikož se obávali soudního řízení v Československu. Toho se také dočkali, jelikož Státní bezpečnost ukončila na pokyn krajského prokurátora úkony trestního stíhání a 23. června byli na pražském letišti předáni pracovníkům Stasi. Po přesunu do NDR byli uvěznění ve vazební věznici v Berlíně-Hohenschönhausenu. Pro odstavený kempingový přívěs si do Babylonu dojel 22. června pracovník Berlínského dopravního podniku a 3. července si vyzvedli i vrak vozidla, který byl následně rozebrán na náhradní díly. Kevinův pohřeb se uskutečnil 4. července na hřbitově v berlínském Biesdorfu a jeho popel byl uložen do hrobového místa č. 264. Zde byl až do roku 2009, kdy došlo k vypršení nájmu hrobového místa. Zajímavé je, že o případ se zajímalo i bavorské ministerstvo vnitra, které si vyžádalo skrze svoji pohraniční policii 18. srpna 1989 setkání s československou Pohraniční stráží.

První soudní řízení proběhlo nejdříve s Heidrun Streckerovou, kterou 19. září odsoudil okresní soud v Berlíně-Lichtenbergu ke třem letům odnětí svobody za pokus nedovoleného opuštění republiky. Po nástupu do výkonu trestu proběhlo 10. listopadu další soudní řízení, na základě kterého jí byl zbývající trest podmíněně odložen. V závěru tohoto rozsudku se píše: „Odsouzená vyvodila ze svého činu patřičné důsledky a příkladným chováním ve věznici prokázala, že se chce i v budoucnu řídit zákony NDR.“ Stejný okresní soud odsoudil 23. října oba bratry, přičemž Uwe Hansel byl odsouzen k 5 letům a 8 měsícům odnětí svobody za pokus nedovoleného opuštění republiky a za usmrcení z nedbalosti. Mirko Röwer byl odsouzen k 3 letům a 4 měsícům za pokus nedovoleného opuštění republiky. Výkon trestu nastoupili ihned převezením z vazební věznice Stasi do berlínské věznice Rummelsburg.

Na celém případu je nejvíce smutné vlastně politické a společenské pozadí, jelikož už 2. května 1989 odstranila Maďarská lidová republika zátarasy na rakouské hranici a bylo možné přes ni téměř volně cestovat. Východní Němci však potřebovali na cestu do Maďarska vízum, které přestaly orgány NDR od května vydávat. Němci si však o měsíc později našli alternativní cestu a od června začali hromadně cestovat do Prahy, kde se nacházelo velvyslanectví Spolkové republiky Německo. Jak jsem říkal již v první kapitole, tak občané NDR měli možnost vycestovat na občanský průkaz pouze do Československa. Na Malé straně se začali množit opuštěné vozy značek Trabant či Warburg, které zde uprchlíci nechávali. Právě opuštěná východoněmecká auta s nálepkou DDR se stala symbolem těchto bouřlivých událostí. Největší nápor Malá strana zažila až na podzim, kdy se tu shromáždily tisíce lidí, kteří hromadně žádali o azyl. V tu dobu se situace stala natolik nezvladatelná, že do Prahy odcestoval západoněmecký ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher, který sám v roce 1952 utekl z východu přes Západní Berlín. Měl tedy s uprchlíky soucit a během jednání s východní stranou se mu podařilo zorganizovat hromadný odjezd azylantů na západ. 30. září 1989 veřejně vystoupil na balkoně Lobkovického paláce, kde k Němcům pronesl tento známý proslov: „Milí krajané, přišli jsme za vámi, abychom vám sdělili, že dnes se vaše vycestování do Spolkové republiky Německo stalo možným.“ Hned poté začali autobusy z Malé strany svážet uprchlíky na libeňské nádraží, kde byl vypraven tzv. Vlak svobody. Jedinou podmínku NDR bylo, že vlak musí na západ přejet přes jejich území, a proto se mnozí domnívali, že vlak bude po cestě zastaven a azylanti pozatýkáni. Nestalo se tak, a všichni bezpečně dorazili do Spolkové republiky.

V době těchto událostí však seděli Uwe a Mirko ve vězení a mohli se pouze bezmocně dívat, jak jejich spoluobčané legálně utíkají z „potápějící se lodi“. Nová doba se však dotkla i politických vězňů a 23. prosince 1989 jim předseda Státní rady NDR a předseda Liberálnědemokratické strany Německa Manfred Gerlach udělil milost. Po faktickém pádu komunistického režimu v NDR a po pádu Berlínské zdi v roce 1989 emigroval do Západního Německa další milion východních Němců, a to i přesto, že tou dobou bylo sjednocení země takříkajíc „na spadnutí“. Mnoho z nich se tak prozíravě vyhnulo likvidaci nekonkurenceschopných státních podniků a mohli tak začít budovat své životy v tradičně zdravé společnosti. Pan Röwer po svém propuštění taktéž využil možnosti se beztrestně vystěhovat na Západ a odstěhoval se do bavorského města Petting, kde dodnes žije poklidným životem.

Ačkoliv se nám dnes může zdát tento příběh absurdní a oběť malého Kevina dosti zbytečná, tak je třeba si uvědomit, že na jaře 1989 ještě nikdo netušil, že do několika měsíců komunistické režimy padnou a lidé budou moci volně vycestovat. 9letý Kevin se tak stal poslední obětí železné opony, za jehož smrtí stojí nesmyslná nečinnost orgánů NDR, které rodině neumožnily poklidný odchod ze země. Važme si tedy současné doby, kdy můžeme svobodně cestovat a rozhodovat se, kde chceme žít, aniž bychom ohrozili životy svých blízkých.

Použité zdroje

PEJČOCH, Ivo. Útěky za železnou oponu. Cheb: Svět křídel, 2009. ISBN 978-80-86808-70-3.
VANĚK, Pavel. Poslední mrtvý vojskové ochrany státních hranic. Sborník Archivu bezpečnostních složek 7/2009. Praha: Archiv bezpečnostních složek, 2010. Rozsah stran 199-226. ISBN 978-80-254-6671-1.
Archiv bezpečnostních složek. Hlavní správa Pohraniční stráže a ochrany státních hranic. Denní hlášení č. 135 z 16. 5. 1989.
Archiv bezpečnostních složek. Vyšetřovací spisy – České Budějovice. V-5600 ČB.
Archiv bezpečnostních složek. Vojenská rada Hlavní správy Pohraniční stráže a ochrany státních hranic Praha. Inv. j. 1002.
Kevin Strecker. Online. Eiserner Vorhang. Dostupné z: Eiserner Vorhang