Španělská chřipka

Autor: Václav Hnát
Původní datum vydání: 21. 1. 2024

Sledujte epizodu jako video nebo si ji poslechněte jako podcast.

Úvod

Ještě před první světovou válkou se začátek 20. století se zdál býti doposud nejšťastnějším obdobím moderních dějin. Dřívější velké evropské války ustupovaly do pozadí a začala je nahrazovat diplomacie. Díky dobrému počasí statkáře čekaly obrovské úrody a technologický pokrok postupně zlepšoval život všech lidí na světě. Doposud zaostalé země zažívaly ekonomický boom a ty vyspělé stabilizovaly své trhy. Nicméně i přes vše dobré ve vzduchu viselo mocenské napětí, které explodovalo v létě 1914. Světová válka však nebyla jedinou tragédií, která tuto generaci postihla. V roce 1914 se dramaticky změnilo počasí a doposud veliké úrody vystřídalo období hladu. Nikdo ale netušil, že se koncem války objeví další bolestná rána, kterou byla epidemie záhadné nemoci. Léta 1914 až 1920 se tak stala peklem na Zemi.

Původ nemoci

V první kapitole se podíváme na tajemný původ nemoci, o které dodnes nikdo neví, odkud se vzala. Většina všeobecně známých hypotéz nám říká, že se epidemie chřipky objevila náhle na počátku roku 1918, což není tak úplně pravda. Jde totiž o pohled většinové společnosti, která se o nemoci dozvěděla až v jejím průběhu. Ve skutečnosti lékaři po celém světě sledovali zvláštní ohniska těžké chřipky již od začátku světové války v roce 1914. Co se týče Evropy, tak první zaznamenané případy zvláštní chřipky se objevují v tehdy německém Štrasburku. Podobná nemoc se poté viditelněji objevuje v prosinci 1915 u německých vojáků na východně frontě v Polsku. V únoru 1916 podobná nemoc postihla rakousko-uherské vojáky na balkánském válčišti. Lze se tedy domnívat, že záhadná chřipka doputovala na Balkán díky koloběhu německých a rakouských vojáků na východní frontě. Na přelomu let 1916 a 1917 už touto nemocí netrpí jen frontoví vojáci, ale i civilní obyvatelstvo v největších městech monarchie. Těžká chřipka v té době neřádila jen v Evropě, ale postihovala i americký kontinent. Ve Spojených státech si lékaři povšimli děsivé statistiky úmrtnosti na chřipku, která narostla právě v roce 1915. V té samé době hlásí podobné případy jihoamerická Argentina, kde považovali za původce nemoci španělské námořníky. Tu stejnou situaci zažívají i v Asii, zejména v Číně, kde vznikla hypotéza o ruském původu nemoci. Tu stejnou hypotézu zastávali i rakouští a němečtí lékaři, kteří se domnívali, že šlo o návrat chřipkové epidemie z roku 1890, která se do Evropy rozšířila právě z Ruska. Tuto variantu však nelze ani potvrdit, ani vyvrátit, jelikož v této zemi tehdy neexistovala žádná statistika úmrtnosti. Nicméně je důležité upozornit na to, že tato ohniska těžké chřipky nelze jednoznačně spojovat s následnou Španělskou chřipkou, ale je vysoce pravděpodobné, že šlo právě o ni v předpandemické fázi. Nyní se ale vrhneme na první zdokumentované případy, které jsou s touto nemocí přímo spojovány.

První případy, které jsou spojovány se Španělskou chřipkou, se objevují koncem podzimu 1917 v severočínských provinciích. Právě zde se stane situace se záhadnou chřipkou naprosto nezvladatelná a začíná se šířit neuvěřitelnou rychlostí. Její průběh je velice těžký a po prvních příznacích postižení začnou trpět pneumonií, nebo-li akutním zápalem plic. Lidé se okamžitě začali obávat plicního moru, který se však u obětí této nemoci nepodařilo prokázat. Zástupci západních mocností v Číně se ihned poté pokusili izolovat důležité železniční uzly a velké přístavy, aby se nemoc nerozšířila za hranice Číny. Jejich pokusy však byly marné a zanedlouho se nemoc objevila i na „izolovaném“ území. Zanedlouho jsou výbuchy nové nemoci hlášeny i v ruských dálněvýchodních guberniích. Za hlavní důvod rozšíření nemoci do Evropy a celkově do světa, se považuje vojenské spojenectví mezi Čínou a Trojdohodou. Čína sice nevysílala své vojáky na fronty, ale místo toho posílali obrovské množství dělníků, jejíž cílem bylo odlehčovat francouzská a britská vojska od stavebních prací. Oficiálně šlo o pomocný vojenský sbor, nazývaný Chienese Labour Corps (česky: Čínský pracovní sbor). Celkem mělo jít o 140 tisíc dělníků, kteří pocházeli i z postižených severních provincií. Dělníci se na evropská válčiště dostávali přes Tichý oceán, odkud cestovali železnicí po celé Kanadě a následně se přes Atlantik dostávali na bojiště. První zaznamenaný případ úmrtí čínského dělníka na zápal plic pochází z března 1918. To je však pouze první varianta.

Druhá verze mluví o americkém původu nemoci. Ta poukazuje na zemědělský okres Haskell ve státě Kansas, kde si místní lékař Loring Miner povšiml prudkého nárůstu případů chřipky, která nejednou končila smrtí. Tento doposud nevídaný jev ho znepokojil natolik, že ho oznámil Veřejné zdravotnické službě Spojených států. Ve své zprávě označil za počátek epidemie 30. březen 1918. Nicméně už v únoru téhož roku hlásily noviny ve městě Santa Fe v Novém Mexiku obrovský rozmach zápalu plic. Okres Haskell je hlavně zmiňovaný kvůli náhlému úmrtí vojáků v nově postavené základně Camp Funston. Šlo o vojenské zařízení, kde měli být dočasně ubytováni američtí vojáci, mířící na evropskou západní frontu. V té době se tam nacházelo 56 tisíc vojáků. 28. února 1918 na tuto základnu dorazil voják John Bottom pocházející právě z okresu Haskell. O pět dní později onemocněl kuchař Albert Gitchel a hned po něm další stovky vojáků, přičemž mnoho z nich umírá na zápal plic. V této době se také začne chřipka šířit po dalších vojenských základnách v této oblasti. Na jaře 1918 epidemie také propuká v přístavních městech na východním pobřeží USA, odkud se tito vojáci naloďovali do Evropy. Přesunem těchto vojsk do francouzských zákopů však dostává tato teorie „na frak“, jelikož se francouzské a britské jednotky s pandemii zápalu plic potýkaly už od zimy 1916. Ta stejná nemoc měla také řádit už v září 1917 ve Velké Británii, kam ji měli přivést vojáci ze západní fronty. Předpokládá se tedy, že nasazení americké armády tuto nemoc pouze umocnilo. Obě oficiální hypotézy o původu nemoci tedy mají své trhliny, a proto nikdo nedokáže říct, odkud se vzala.

Projevy, léčba, prevence

V druhé kapitole se podíváme zejména na to, jak se nemoc viditelně i neviditelně projevovala a jak proti ní lidé bojovali. Tato nová choroba se projevovala téměř stejně jako běžná sezónní chřipka anebo jako ruská chřipka z roku 1890. Inkubační doba čítá 1-2 dny, po které následuje horečka až 41 stupňů Celsia. K horečce se v řádu několika hodin přidává bolest hlavy a kloubů, malátnost a zarudnutí kůže. Zmíněná bolest hlavy měla při této chřipce být naprosto nesnesitelná a lékaři popisovali sténající lidi, kteří vypadali jako vzteklí. Zarudlá kůže byla na některých místech, zejména na hlavě, opuchlá a vysušená. U drtivé většiny lidí se k tomuto stavu přidal ještě zánět hrtanu a průdušek, který způsoboval bolesti pod hrudní kostí, kašel a chrapot. Po týdnu docházelo k ústupu horečky, ale ostatní symptomy zůstávaly dál. To však většinu lidí, kteří byli buď na frontě, anebo pracovali ve válečném průmyslu, donutilo se vrátit do běžného režimu. Právě zde přicházelo největší nebezpečí, jelikož se v druhém týdnu objevoval zápal plic, který byl navíc podpořen nešetrným denním režimem. Drtivou většinu smrtí na Španělskou chřipku způsoboval právě zápal plic, který se projevoval extrémní dušností, krvavými hleny, bolestí při dýchání a obrovským výskytem streptokoků v krevním řečišti. Španělská chřipka měla i svá specifika, přičemž tou nejvýraznější byla opačná reakce imunitního systému. U dobře živených, mladých a zdravých lidí byla zaznamenána vyšší smrtnost než v případě chudých, starých či podvyživených lidí. Co se týče celých národů, tak paradoxně jednu z nejvyšších smrtností měli Švýcaři. V případě vojáků nejvíce trpěli dobře zásobovaní Američané oproti Francouzům, Rakušanům či Němcům, kteří měli za roky válčení narušené imunitní systémy. Tento jev se nikdy nikomu nepodařil uspokojivě vysvětlit. Dále se v tomto případě objevovala náhlá vnitřní krvácení, která nejsou u sezónní chřipky běžná. Starší lékaři si také povšimli i jednoho výrazného rozdílu oproti předchozí pandemii, což měla být absence potíží s trávicí soustavou; ty se totiž v tomto případě neprojevovaly. Hlavními příčinami smrti bylo vnitřní krvácení, autoimunitní reakce, sepse anebo selhání srdce. Těla zemřelých se těsně po smrti zabarvovala do tmavě fialové až černé barvy. Právě z toho důvodu se Číňané původně domnívali, že jde o plicní mor.

Ihned po propuknutí celosvětové epidemie se lékaři snažili co nejefektivněji nemoc léčit a také jí předcházet. Lékaři poskytovali pouze obecné rady jako vyvarování se fyzické a psychické zátěže, dostatečná výživa anebo posilování plic hlubokým dýcháním. Kvůli tomu se někteří lidí uchýlili k přírodnímu léčitelství, které však pomáhalo podobně jako dříve zmíněné rady. Někteří lékaři doporučovali denní aplikaci chininu, což je tekuté analgetikum. Většina doktorů však s takovým postupem nesouhlasila, jelikož se nijak neprokázala jeho účinnost proti chřipce. Rozhodně je nutné zmínit, že každý lékař doporučoval něco jiného a tehdy vám mohl jeden lékař doporučit mentolovou mastičku do nosu, zatímco jiný doporučoval inhalování eukalyptového oleje. Mnoho výrobních podniků, které se podílely na válečném úsilí, zavedlo povinnost si před zahájením směny vykloktat pusu hypermanganem, který se tehdy používal jako dezinfekce. Ve společnosti tehdy vypukla obrovská hygienická panika, kdy si lidé nosili do restaurací vlastní nádobí a veškeré společenské prostory byly pravidelně větrány. Lidé se obávali si půjčovat z knihoven knihy a tisk a dokonce se báli sahat na papírové bankovky. V rámci této paniky dokonce vznikly teorie o tom, že nemoc přežívá v běžném prachu a proto se městským úřadům doporučovalo čistit ulice namokro, aby se nevířil prach. Při hledání obrázků z této pandemie na vás vyskočí nespočet fotografií lidí s látkovými rouškami, které všichni známe z roku 2020. Tato prevence byla jednou z nejúčinnějších, jelikož se dramaticky omezil počet kapének ve vzduchu. Jejich používání však nebylo plošné po celém světě a využívali je zejména státy západní Evropy a Ameriky. Nejrozšířenější byly ve Spojených státech, kde bylo jejich používání na veřejnosti přikázáno a vymáháno. V západní Evropě bylo jejich nošení sice dobrovolné, ale i přesto velice oblíbené. Například ve Švýcarsku a ve Francii byla po nich taková poptávka, že je nestíhali vyrábět. Naopak v Německu nebo Rakousku-Uhersku bylo používání roušek velmi ojedinělé. Další zajímavostí ohledně prevence a léčby je používání alkoholu, který byl hojně doporučován. Prodej alkoholu se tedy ke konci války několikanásobně zvedl, což přineslo jeho výrobcům neuvěřitelné zisky. Kvůli jeho vysoké spotřebě byl například ve Velké Británii od prosince 1918 pouze na předpis. Dodnes se spekuluje o tom, že zprávy o příznivých účincích alkoholu proti chřipce roznesly samotné lihovary, aby na pandemii vydělaly.

Po celou dobu pandemie se nikomu nepodařilo vytvořit účinnou protilátku, která by zamezila jejímu šíření a právě proto může svět mluvit o štěstí, když v roce 1920 samovolně odezněla.

Válečné období

Nyní navážu na první kapitolu a podíváme se na průběh nemoci v době války a také zde vysvětlím, jak vzniklo ono nepřesné označení Španělská chřipka. Nejdříve se ale podíváme na první a druhou vlnu pandemie, která se udála ještě v době zákopové války. Proto se vrátíme k americkým expedičním vojskům, které měly hned od počátku bojového nasazení poměrně vysoké ztráty na životech, přičemž na jednoho vojáka padlého v boji připadali tři zemřelí v důsledku chřipky. Díky jejich přesunu od Atlantiku do východní Francie propuknou výbuchy nemocí ve francouzských přístavních městech. Přímo na frontě nabydou tyto případy do neuvěřitelných počtů a zachvátí i Francouze, Brity či Belgičany. Zanedlouho se nemoc začíná šířit i po německých zákopech, což však německé velení začalo ihned popírat. Obě válčící strany tedy začaly už na jaře 1918 cenzurovat svůj tisk, aby tento nepříznivý stav nemohl využít jejich nepřítel. Je však jisté, že chřipka začala kosit obě válčící strany a odhaduje se, že ke konci války nemoc zahubila více vojáků, než samotné bojové akce. Dochovalo se například svědectví rakouských vojáků z italské fronty, kteří dobyli italský zákop, ve kterém nalezli zarudlé kašlající Italy. Zprvu se domnívali, že byli zasaženi plynem, ale zanedlouho jim došlo, že umírali na novou chřipku. Španělská chřipka měla nepopiratelný vliv na plánování a realizaci válečných operací v roce 1918. I přesto, že jsem doposud zmiňoval hlavně dobře zdokumentované případy ze západní fronty, tak i na té východní chřipka ke konci války silně udeřila. Jeden z prvních hlášených případů pochází z Pruska, kde se nacházel zajatecký tábor Czersk. V březnu 1918 do tohoto tábora dorazili noví ruští váleční zajatci, kteří trpěli typickými symptomy Španělské chřipky.

Doposud bezejmenná chřipka se označovala různými názvy, přičemž každý národ si ji zprvu pojmenoval po svém. Například v rakouské monarchii byla zprvu nazývána Morbo Russo, což bylo staré pojmenování chřipky, která přišla z Ruska. Američané pro ní našli název Fialová smrt, což odkazovalo na posmrtnou barvu kůže nemocného. Mezi německými vojáky se nejvíce uchytil výraz Flanderská horečka, odkazující na západní frontu. Poláci, kteří po světové válce válčili se Sověty, ji nazývali Bolševická nemoc. Každý z národů si tedy částečně do názvu projektoval své strachy a protivníky. Nejpoužívanějšími výrazy, používanými na mezinárodní úrovni byly Influenza a Grippe. Nicméně zůstávalo názvosloví velmi roztříštěné. To se ale mění v květnu 1918. Tehdy nákaza dorazila do neutrálního Španělska, kde se rozšířila neuvěřitelnou rychlostí. Zvláště zasažená jsou velká města jako Madrid či Barcelona, kde bylo v jeden čas nakaženo až 40 % obyvatelstva, což vážně poškodilo poskytování služeb. Mezi lidmi se rozšířila hypotéza o tom, že nemoc na Pyrenejský poloostrov přitáhli španělští a portugalští dělníci, kteří tehdy velmi často cestovali po celé Evropě. Nemoc se nevyhnula ani španělskému králi Alfonsu XIII., díky čemuž se zprávy o záhadné pandemii ve Španělsku rozšířily do celého světa. Například španělská zpravodajská agentura Agencia Fabra psala: „Podivná forma choroby epidemické povahy se objevila v Madridu. Epidemie má mírný průběh, nebyla hlášena žádná umrtí.“ Zatímco válčící státy uvalily na zprávy o nebezpečné chřipce cenzuru, tak ve Španělsku docházelo k naprosto volnému šíření informací. Díky rozsáhlým a četným zprávám o špatném zdravotním stavu španělské populace nabyla světová veřejnost dojmu, že se nemoc šíří právě odtud. Od té doby začnou noviny po celém světě mluvit o nové nemoci jako o Španělské chřipce.

V létě téhož roku už nemoc řádí po celém světě a je hlášena z téměř všech koutů planety. V kubánské Havaně během léta onemocněla čtvrtina obyvatel, obrovské výbuchy hlásí Indie a chřipka postihla i beduínské karavany v severní Africe. V této době se již bavíme o skutečné celosvětové pandemii. Neutrální nizozemská armáda musela kvůli této situaci zrušit pravidelné vojenské cvičení a z Varšavy se stává epicentrum nákazy ve východní Evropě. V červenci se nemoc objevila i v Osmanské říši, kde jí začali trpět nejprve vojáci, ale spekuluje si i tom, že chřipka stála za smrtí předposledního osmanského sultána Mehmeda V. Turecký sultán, však nebyl jedinou vznešenou obětí, jelikož na podzim téhož roku umírá i švédský princ Erik.

V srpnu se nemoc dostává zejména na Sibiř a do Asie, čímž začala druhá vlna. V této době začínají být zasažené zejména jiné oblasti, než doposud – tedy Blízký východ, Asie a jižní Amerika. Jediná část civilizovaného světa, kam se chřipka doposud nedostala, byla Austrálie a Nový Zéland. Austrálie totiž téměř ihned zavedla přísnou námořní karanténu a na její území se tedy nedostaly nakažené osoby. Chřipka se také dostala do oficiálních zpráv německého velení, když v říjnu 1918 generál Ludendorff zdůvodňoval kancléři selhání poslední německé ofenzívy. Podle něj stálo za selháním masové nasazení tanků protivníkem, nedostatek potravin a epidemie Španělské chřipky. Právě neúspěšnou Jarní ofenzívou bych se rád přesunul k závěru této kapitoly, což je uzavření příměří. Situace je stejně jako v předchozích měsících opět rozdílná podle toho, na jakou z válčících stran se podíváme. Zatímco rakouští a němečtí vojáci se poklidně vrátili do svých domovů, tak ve vítězných státech se oslavovalo. Tyto oslavy konce válečného utrpení si však vyžádaly jenom ve Velké Británii 19 tisíc mrtvých během jednoho týdne. V důsledku návratu vojáků Australsko-novozélandského armádního sboru (ANZAC) se v listopadu 1918 dostala chřipka i do Austrálie a na Nový Zéland. Tato událost je v tamějším prostředí nazývána Černý listopad. V té samé době se nemoc dostává ze severní Afriky do střední a jižní části kontinentu, přičemž nejvíce zasažené jsou britské kolonie. Z konce války se nám také dochovalo svědectví rakouského válečného zajatce, umístěného na Sicílii. „Nyní přicházely první listopadové dny a válka končila. Zdálo se, že se blížilo i splnění našich nadějí. Takzvaná chřipka panovala také silně na celé Sicílii a mohli jsme vidět oknem, když jsme stáli na jeho mřížích, jak ve městě shromažďují na jednom místě rakve a pak je odvážejí autem na hřbitov. Byl to skoro zázrak, že si nemoc nenašla cestu k nám.“ Právě svědectvím rakousko-uherského vojáka se dostáváme k další kapitole tohoto příběhu.

Střední Evropa

Nyní částečně přetnu chronologické řazení kapitol, jelikož zavítáme čistě do Rakouska-Uherska a zejména do Českých zemí. Podíváme se, jak na chřipku reagovaly nejdříve habsburské úřady a jak následně ty československé.

Po celou dobu trvání pandemie se v obou částech dunajské monarchie nevedly žádné centrální statistiky o průběhu či mortalitě a proto dodnes nevíme, kolik obětí si tady chřipka vyžádala. V Rakousku se první velká epidemie záhadné chřipky objevuje hned po smrti císaře Františka Josefa I., tedy koncem roku 1916. Objevuje se však téměř výhradně jen ve Vídni a místní tisk o ní informoval právě s odkazem na dřívější ruskou chřipku. Chřipka však počátkem roku 1917 odezněla a málokdo si na ni po zbytek roku vzpomněl. Tehdy ale nebyla spojována se Španělskou chřipkou. První případy, spojované s touto chorobou, přicházejí z druhé půlky monarchie, tedy z Uher. V půli září 1918 se v budapešťských novinách objevil stručný titulek: „Španělská chřipka se stále šíří v Pešti!“ Zdravotní komise Budapešti 1. října vydá doposud nevídaná opatření, podle kterých se uzavřely všechny školy ve městě a veškeré volnočasové podniky, krom kaváren. Podle odhadů této komise je 19. října nemocných už 100 tisíc obyvatel města a denní zpráva z 15. října nám poskytuje děsivou statistiku. Podle této zprávy během jednoho dne prokazatelně onemocnělo přes tisíc lidí a 64 lidí v ten den na nemoc zemřelo. Z Budapešti se chřipka rychle rozšířila do všech koutů monarchie, zejména do velkých měst jako byla Vídeň, Praha či Brno. V rakouské části státu se epidemií začaly zabývat rovnou nejvyšší orgány země. V říjnu se ministr pro zdraví lidu dohodl s ministrem války, že aktivní vojenští lékaři budou povinni částečně sloužit i civilních nemocnicích a čistě pro civilní účely byli mobilizováni lékaři zeměbrany, tedy vojáci v záloze. Kvůli tehdejšímu masivnímu vývozu léčiv do Německa je Rakousko-Uhersko epidemií poměrně zaskočeno a distribuci léků dočasně převzal Rakouský červený kříž. Další potíž, se kterou se musely potýkat nemocnice, byl nedostatek lůžek pro nemocné, kvůli enormnímu zahlcení zraněnými vojáky z fronty. Nemoc se pochopitelně objevila i na okupovaném území severní Albánie a Srbska, zejména v Bělehradě.

V Českých zemích se chřipka objevila ve stejné době jako v Rakousku, přičemž nejpostiženějším městem byla Praha. Podobně jako ve Vídni a Budapešti zde byla uzavřena divadla, kina, úřady a obchodní firmy. Kvůli těmto opatřením bohužel mnoho českých firem zkrachovalo a jiné se budou po pandemii topit v dluzích. V provozu zůstaly pouze továrny, vyrábějící vojenský materiál a střelivo. V Praze byl po uzavření škol také vysledován zajímavý fenomén, podle kterého byla úmrtnost v přímé souvislosti s velikostí bytu. Čím menší byt rodina měla, tím měla menší šance na přežití. Chřipka mimo jiné zachvátila i židovskou komunitu v Praze a onemocněl jí i úředník Dělnické úrazové pojišťovny Franz Kafka, ze kterého se později stal známý spisovatel. Když se podíváme mimo Prahu, tak největší rozmach nemoci je hlášen v okresech Mariánské Lázně, Karlovy Vary, Klatovy a Plzeň. Nejpostiženější částí Českých zemí se tak stala její západní část. Důvodem byl průmyslový charakter tohoto území. Epicentrem se tak staly Škodovy závody v Plzni a kladenské železárny Poldi. Určitě je nutné zmínit, že se nyní nacházíme v době, kdy habsburské monarchii zbývá několik posledních dní života, a do pandemie se promítnou národností potíže. Došlo tehdy k situaci, kdy rakouská centrála léčiv zabavila v Praze pár kilogramů aspirinu. Novináři Českého slova tehdy psali: „Mizerné podzimní počasí, mizerné poměry zásobovací, naprostý nedostatek léků, hlavně aspirinu, jejž má ústředna, lichváři, kteří skoupili aspirin k nečistým ziskům, a rakouský byrokratismus žeň smrti ještě podporují. Nač ještě čekají slavné úřady a orgány zdravotní? Kdy konečně budou učiněna vůbec nějaká opatření proti zhoubné epidemii?“ Češi tedy na oplátku zastaví na zemských hranicích vlak, převážející český cukr do Vídně, který byl nutný pro výrobu léčiv. Kvůli tomu v Rakousku vypukne panika a rozvine se černý trh s léky.

Nyní se dostáváme na konec října 1918, kdy čeští lidé vyjdou do ulic a začnou oslavovat vznik samostatného Československého státu. Na pozadí této mimořádné události však probíhá krutá pandemie a podobně jako ve Velké Británii kvůli oslavě během několika dní zemře nespočet lidí. Nově vzniklé československé úřady však nebudou mít na pandemii čas, jelikož je budou zaměstnávat vzbouřené rakouské provincie v českém pohraničí. Pro doplnění informací o těchto událostech doporučuji mé video, příhodně nazvané Rakouské Sudety. Na Slovensku se úřady budou zase soustředit na konflikt s Maďarskem. Epidemie však koncem listopadu a začátkem prosince značně poleví, čímž se dostáváme k třetí vlně, které se budu věnovat v další kapitole. Odhaduje se, že Španělská chřipka si v letech 1918 až 1920 vyžádala v Českém království a v Československu přibližně 80 tisíc obětí.

Poslední fáze

V poslední kapitole se podíváme na poslední dvě vlny, které se udály v letech 1919 a 1920, čímž se dostaneme do závěrečné fáze této pandemie. Třetí fáze chřipky postihne zejména doposud ušetřené regiony a rozšíří se zejména na odlehlé části světa. Mezi tyto regiony můžeme zařadit například Aljašku, kde naráz onemocnělo téměř veškeré obyvatelstvo. Vláda Spojených států zareagovala na situaci poměrně rychle a věcně a do svého nejsevernějšího teritoria vyslala perfektně vybavenou nemocniční loď. Dalším postiženým regionem se stala sousední severní část Kanady, kam měl chorobu přinést misijní námořník Moravské církve. Zde nastala téměř hororová situace, která vyplula na povrch až na jaře 1920. V zimě 1919 se totiž chřipka rozšířila mezi osadníky a Eskymáky, pobývající v zamrzlé krajině stovky, ne-li tisíce, kilometrů od civilizace a téměř všichni na ni zemřeli. Když se na tato místa na jaře vydali obchodníci, tak nalezli pouze prázdné vesnice, poseté kostrami. Dalším takovým regionem byl africký Madagaskar, kam se díky jeho geografické poloze chřipka dostala až v předposlední fázi. Dalším doposud nezasaženým ostrovem byl také Island, který během epidemie utrpí obrovské ztráty na zdravotnickém personálu. Nicméně i v roce 1919 chřipka řádí i v předchozích ohniscích, přičemž takovým nejpostiženějším státem se tentokrát stala Itálie. Ani během této fáze se chřipka nevyhnula známým osobnostem a měl se jí nakazit například Lenin a jeho společníci. Španělská chřipka byla potvrzena u amerického prezidenta Woodrowa Wilsona, který se jí nakazil během mírových jednání v Paříži. Výrobci plynových masek, kteří během války hlásili obrovské zisky, se stejně jako lihovary pokoušeli využít situace a začali vyrábět „speciální“ masky proti chřipce. I v této době se budou šířit všelijaké laické teorie o původu a vzniku nové choroby. Podle jedné, pocházející z Irska, měla nemoc způsobit rozkládající se těla vojáků, kteří byli zasaženi bojovým plynem.

Během poslední vlny v roce 1920 je většina civilizovaného světa na novou vlnu více méně připravena a například ve Francii vznikne preventivní informační kampaň a ve Velké Británii započnou práce na vakcíně. Čtvrtá vlna je také charakteristická svojí doposud nejnižší smrtností, ale i přesto si vyžádá dost obětí. Například v New Yorku a Chicagu si během osmi týdnu vyžádá 11 tisíc životů. Poslední vlny nebylo ušetřeno ani Československo, které bylo stejně jako Polsko, jednou z nejpostiženějších evropských zemí v tomto roce. Cestu si nemoc tentokrát našla i do Japonska, které bylo tentokrát hlavním zdrojem pro zbytek Asie. Důvodem byla rozsáhlá koloniální říše, kterou tehdy Japonsko disponovalo. Chřipka se tak dostala do Koreje a na Tchaj-wan, odkud se šířila po celém Dálném východě. V této vlně také vznikne v Itálii jakýsi symbol chřipky, kterým je tělo dvouleté holčičky Rosalie Lombardové, která se narodila 13. prosince 1918 a zemřela koncem roku 1920 na Španělskou chřipku. Celý její život byl tedy poznamenán pandemii a její nabalzamované tělo je dodnes k vidění v kapucínské hrobce v Palermu. V tom samém roce Španělská chřipka záhadně vymizí a svá poslední ohniska nalezne ve finských Helsinkách a na některých místech v jižní Americe, kde přetrvá až do roku 1921.

Lékaři se domnívají, že původce Španělské chřipky se během krátkého období přizpůsobil podmínkám a v roce 1920 splynul s ostatními běžnými chřipkami. Nedošlo tedy k jeho vymizení a šířil se dál, tentokrát ale v méně letální formě. I během 20. let je totiž statisticky dokazatelná vyšší úmrtnost na chřipku, než v letech minulých. Zřejmě posledním případem Španělské chřipky je malá lokální epidemie v Německu, která se odehrála na přelomu let 1932 a 1933. V této době ji už nikdo nenazýval „španělská“, a to i přesto, že nemocní vykazovali téměř stejné příznaky jako nemocní z let 1918 až 1920. Po zbytek 20. století bude Španělská chřipka předmětem zájmu lékařů a epidemiologů, kteří se díky pokrokům lékařské vědy a zdravotnické technologie dozvěděli, že nemoc způsobil typ chřipkového viru H1N1. Tento virus byl poprvé spatřen v roce 1959 pod novým elektronickým mikroskopem. Podle odborníků se běžně vyskytoval u lidské populace až do roku 1957, kdy byl vystřídán typem H2N2, který je laicky nazýván Asijská chřipka. Tím však příběh původního typu nekončí a znovu náhle udeří v roce 2009, kdy propukne prasečí chřipka.

Na samotný závěr tu uvedu výsledky celosvětových odhadů a statistik, přičemž za nejpřesnější jsou považovány ty západní a Japonské. I přesto, že byla smrtnost této pandemie v různých částech světa rozdílná, tak se odhaduje průměrná hodnota 15 %, což z ní činí jednu z nejstrašnějších pandemii v dějinách lidstva. Počet jejích obětí se průměrně odhaduje na 50 milionů lidí, čímž hravě překonala probíhající světovou válku. Právě děsivou statistikou nemoci ukončuji tento článek.

Použité zdroje

SALFELLNER, Harald. Španělská chřipka: příběh pandemie z roku 1918. Praha: Vitalis, 2018. ISBN 978-80-7253-332-9.
SALFELLNER, Harald. Pandemie španělské chřipky 1918/19 se zvláštním zřetelem na České země a středoevropské poměry [online]. Praha, 2017. Disertační práce. Univerzita Karlova v Praze, 1. lékařská fakulta, Dějiny lékařství. Doc. PhDr. Ludmila Hlaváčková, CSc.
SALFELLNER, Harald. Československo za španělské chřipky. 100+1 [online]. 16. 4. 2021. Dostupné z: 100+1
Spanish flu. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001-2024. Dostupné z: Wikipedia