Jmenuji se Viktor a jsem vojínem 93. pěšího pluku. Právě je Štědrý večer roku 1915 a já sedím společně se svým kamarádem jedné díře v zemi. Všude okolo nás je les a tma. Nejsme však sami – máme tu vzácnou návštěvu, kterou bych ani v nejdivočejších snech tady nečekal. Ani nemůžu uvěřit, že k tomu došlo zrovna na Vánoce. Vskutku kouzelné setkání…

Na frontě jsem byl sotva půl roku. Poté přišla zima a udeřil šílený mráz. Jedinou naší záchranou, v této ledové krajině, bylo několik malých kamínek, které jsme rozestavěli po celé šíři našeho zákopu. Kamínka sice hřála málo, ale nám to bohatě stačilo, protože bez nich by to bylo o mnoho horší. Začátkem prosince přišel první sníh, který nás vyložené zavál zaživa. Tehdy jsme ho museli vyhrnovat ven ze zákopu, aby nás celé nepohřbil. Po celý advent jsem neřešil nic jiného, než jak se zahrát a jak si udržet zdravý rozum, protože mráz v kombinaci s občasným ruským ostřelováním mi dával zabrat. Chtěl jsem na dovolenou domů a vrátit se za svými rodiči anebo se aspoň vidět se svými kamarády. Nemůžu říct, že bych si se svými frontovými kamarády nerozuměl, ale potřeboval jsem zase ucítit teplo domova a zavzpomínat si na dobu, kdy bylo vše v pořádku. Moji spolubojovníci byli většinou starší a zkušenější muži; většinou otcové, kteří mě brali stále jako malé dítě. Za to jsem byl moc rád, jelikož jsem se ještě před odjezdem do pole obával šikany. Tvrdý frontový život a všudypřítomná smrt nás však semkla a cynismus či nadřazenost šla po většinu času stranou. V polovině prosince mi přišel dopis – byl od mých rodičů.

„Můj synu, stále na tebe myslíme a nepřestáváme věřit, že se nám již brzy vrátíš ve zdraví domů. V tomto adventním čase se náš stesk po tobě ještě prohloubil. Vzpomínáš si na Rudolfa a Zdeňka, se kterými ses kamarádil? Oba v půlce listopadu padli v boji – také v Haliči. Buď na sebe prosím opatrný a s matkou ti přejeme krásné Vánoce.“ To mi bylo moc líto, protože šlo o mé dva kamarády z dětství, se kterými jsem se bavil až do dospělosti. Tedy až do doby, kdy loni spolu narukovali a odjeli na frontu. Od té doby jsem o nich už neslyšel.

Přišel Štědrý den a my jsme s napětím očekávali, co se bude dít. Náš velitel, poručík Freitag, nám před pár dny sdělil, že stejně jako vloni budou Rusové respektovat naše svátky a na oplátku chtějí, abychom my respektovali ty jejich. Nejde prý však o nic oficiálního a podle velení žádné příměří neexistuje. Celý den probíhal v soudržném duchu. Povídali jsme si, popíjeli a předávali jsme si dárky, což byly většinou improvizovaně vyřezané anebo z plechu pozohýbané předměty. Většinou to byli jakési amulety, hračky, plechové prstýnky a další podobné věci. Do toho všeho jsme si zpívali české i německé koledy, které v konečném důsledku zněli velice smutně. Byly to moje doposud nejsmutnější Vánoce, které jsem poprvé v životě netrávil v rodinném kruhu, ale v zasněžené díře uprostřed země, kterou jsem neznal. Myslel jsem si, že to už nemůže být horší, ale to jsem se šeredně zmýlil. Prakticky celé odpoledne jsme proseděli na lavicích, které jsme měli uprostřed naší opevněné pozice. Donesli jsme sem dvoje kamínka, která nás hřála z obou stran, a slunce mezitím pomalu začalo mizet za obzorem. V tu chvíli jsme uslyšeli kroky a před námi se objevil šikovatel Poláček, který nám všem popřál krásné svátky a na chvilku si k nám přisedl, to jsem ale ještě netušil, že za jeho příchodem vězí spíše rozkaz než dobrá vůle. Při svém odchodu nám sdělil, že i přes svátky bude nutno sledovat pozice Rusů a noční hlídce se tedy nevyhneme. Úplně mě zamrazilo, jelikož jsem věděl, že na Štědrý den hlídka vychází na mě a na jednoho z mých kamarádů, jménem Franz. Když nám šikovatel tuto informaci předával, tak jeho pohled ulpěl právě na mě a na Franzovi. Z jeho pohledu mi bylo jasné, že si vykonání úkolu pohlídá a my se ani dnes večer této nepříjemnosti nevyhneme. Zmíněná hlídka nebylo nic jiného, než vystoupat na 3 kilometry vzdálený kopec, který místní nazývají Hora Koliha. Tam nás čeká malý zákop, ve kterém strávíme celou noc a před svítáním se vrátíme zpět. Bohužel tam není natažený drát a zavedený telefon, takže se musíme spolehnout jen sami na sebe. Úkol to byl ale snadný – sledovat ruské pozice a ráno podat zprávu. Franz byl 35letý chlap od Mohelnice a před válkou pracoval v malé dílně na sirky. Moc jsem se s ním dříve nebavil, jelikož byl trošku zamlklejší, ale byl to hodný člověk, na kterého byl vždycky spoleh. Měl sice německé jméno, ale normálně mluvil česky. Přišla pátá hodina odpolední a my jsme si začali chystat výzbroj a výstroj. Připravil jsem si pušku, natočil jsem si ho flašky vodu a do chlebníku si vložil oschlý tuřínový chleba. Poté jsem si na svůj kabát připnul veškerou výstroj a o půl šesté jsme se s Franzem vydali na samý konec naší pozice, odkud jsme vylezli ze zákopů. Všude okolo nás se nacházely haldy bílého zářivého sněhu a my jsme působili jako šedomodré skvrny na čistém plátně. Chvíli jsme šli po otevřené planině, kde nás kosil prudký zimní vítr, ve kterém se proplétaly sněhové vločky. Po pár set metrech jsme došli do místa, kde se začíná silněji vlnit terén a my jsme se tak měli možnost skrýt před větrem. Na podzim jsme tu chodili po polní cestě, která vede přímo až do lesa. Nyní jsme šli po paměti, odhadujíc kde by se cesta mohla nacházet. Noční obloha se zdála být černočerná bez náznaku zářících hvězd, jelikož bylo celý den zataženo. Mraky tedy evidentně neustoupily ani večer. Zpočátku jsem pociťoval mírný vztek, že zrovna na Štědrý večer musím jít na hlídku, ale nyní se mě spíše zmocňoval smutek. Kouknul jsem na svého kamaráda, který mlčky pochodoval s pohledem upřeným do země, a já jsem začal myslet na své kamarády z dětství. Až teď uprostřed tmy a ticha jsem si plně uvědomil, že své přátelé už nikdy neuvidím a všechny vzpomínky na ně už zůstanou jenom něčím, co bych připodobnil k vybledlé fotografii. Stejný pocit jsem měl i při pomyšlení na své rodiče, kteří se nyní zdáli býti taktéž pouhou vzpomínkou, která má s realitou pramálo co společného. Pomalu jsme se sunuli do kopce a už jsme se blížili k okraji lesa, který nás lákal do svých temných útrob. Těsně před vstupem do lesa jsem se otočil a uviděl jsem jen černou tmu, ve které proletovaly velké bílé vločky. Můj kolega pokračoval dále ve své pomalé a těžkopádné chůzi a za chvíli jsme uslyšeli něco, co jsme v tento den rozhodně slyšet neměli. V dáli za kopcem se ozval dunivý výstřel z děla. Po pár sekundách jsme uslyšeli typické zasvištění, které signalizovalo, že granát letí do našeho prostoru. Oba jsme si rychle lehli na zem a čekali, až granát dopadne.

Hned po výbuchu se mi udělalo černo před očima a zůstával jsem ležet dál. Cítil jsem pouze, jak ve mně kvůli tomu výbuchu silně trhlo a víc už nic. Ani nevím, jak dlouho jsem takto ležel, ale najednou jsem ucítil, jak se mě někdo dotýká. To mě vytrhlo z bezvědomí a uviděl jsem, jak se nade mnou sklání Franz, který byl celý od hlíny. Sám sotva stál na nohách a řekl mi: „Viktore, vstávej. Musíme zalézt do lesa a tam se schovat do díry.“ V tu chvíli mi ještě pískalo v uších a absolutně jsem netušil, co přesně se děje, ale zvedl jsem se a podíval se na zem, kde ležela má puška. Doposud zářivě bílé závěje byli pryč a kolem nás byla rozházená hnědá hlína, ze které jsem vytáhl svou pušku a hodil si ji na rameno. V tu chvíli mě chytil Franz za nárameník mého kabátu a začali se mnou utíkat do lesa. Proběhli jsme prvními stromy a zapluli jsme do temnoty, která nás celé pohltila. Po pár metrech jsme zpomalili a naše oči si zvykli na tmu. Šli jsme stále do kopce a pomalu jsme se blížili až k vrcholku kopce. V lese bylo naprosté ticho, vítr ustal a sněhové vločky již padaly z nebe rovnou dolů. Nebylo slyšet nic krom nás a měl jsem pocit, že naše kroky ve sněhu musí být slyšet na kilometry daleko. (křupající sníh) Když jsem byl na hlídce dříve, tak jsem měl pocit, že je slyšet nějaká ta zvěř nebo zásobovací auta v dáli, ale tentokrát nic. Zřejmě to bylo tím Štědrým dnem, že nejezdili zásobovači. Jakmile jsme překonali horizont, tak jsme udělali posledních pár kroků a Franz začal mezi opadanými stromy prošlapávat zem, aby našel místo, kde je zasněžená pozorovatelna. Po pár chvílích se mu propadla celá noha do sněhu, kterou okamžitě vytáhl a řekl mi, ať si vytáhnu lopatku. To samé udělal i on a vyházeli jsme svými malými polními lopatkami sníh z díry, do které jsme si zalezli. Bylo přibližně půl sedmé večer a mlčky jsme pozorovali rozsvícené ruské pozice. Vytáhl jsem si svoji lahev a napil se vody. V tu chvíli mi došlo, že les nejspíš nebyl tak tichý, jak jsem si původně myslel, ale že já špatně slyším kvůli tomu výbuchu. Ještě jsem byl celý zaprášený a tak jsem si sundal čepici a začal jsem se oprašovat. Dlouhotrvající ticho rozbil nečekaně až Franz, který jen tak do vzduchu řekl: „Už toho mám dost. Už rok tady běhám a nic dobrého z toho není.“ Souhlasně jsem přikývl. Opřel jsem se o hranu našeho malého krytu a koukal jsem na žluté body, dole ve tmě, což byly rozsvícené lucerny v ruském předním zákopu. Franz si nahlas zívnul a zeptal se mě, jestli by nemohl na chvíli zavřít oči a odpočinout si. „Neboj. Za pár hodin mě probuď a prostřídáme se.“ Zakončil svoji žádost a zavřel oči. Hned potom jsem se pohodlně opřel vedle něj a seděl jsem v naprostém tichu. Podíval jsem se nahoru a sledoval vysoké opadané stromy, jejichž koruny se ztrácely ve tmě.

Takto jsem seděl přibližně 2 hodiny a opět se mi do hlavy vlévaly vzpomínky na domov. V doposud tichém lese jsem zaslechl první zvuk, který se začal ozývat z ruské strany. Bylo to typické křupání sněhu, které značilo pouze jedno – někdo se blíží k naší pozici. Pomalu jsem uchopil zbraň, kterou jsem si položil před sebe na okraj zákopu a potichu jsem probudil Franze. Jakmile otevřel oči, tak jsem mu ukázal, ať je potichu a že jsem z ruské strany zaslechl zvuky. Udělal tedy to samé co já a položil před sebe svoji pušku. Oba jsme nyní mířili před sebe a čekali, až se ukáže první protivník. Kroky byly slyšet čím dál tím zřetelněji a vypadalo to, že střetu se již nevyhneme, což rozhodně nebylo v našem zájmu. Najednou nastalo ticho. My jsme ale dále čekali s namířenými puškami a skoro jsme ani nedýchali. Najednou se zpoza stromů pod námi ozvalo: „Pst, jsi to ty Viktorko?“ Viktorko? Pomyslel jsem si. Takhle mi už dlouho nikdo neřekl. Byla to moje přezdívka z dětství, kterou jsem dostal ve škole a táhla se semnou až do dospělosti. „Hej, my teď vylezeme. Prosím, nestřílejte.“ Ozvalo se opět šeptem z toho stejného místa. Najednou se před námi objevily dvě siluety mužů v typických ruských brigadýrkách. Oba jsme byli napnutí a stačilo, aby někdo stoupnul na větvičku a vystřelil bych. To se však naštěstí nestalo a před námi stály nehybně dvě tmavé siluety. Trvalo to několik sekund, než udělali první krok. Slyšeli jsme první zakřupání sněhu a za chvíli následovalo další. Pomalu se k nám blížili a z černých bezejmenných siluet se začali stávat lidé. Nejdříve jsme poznali světle zelené ruské uniformy a po pár krocích jim bylo vidět i do tváří. To, co jsem uviděl, mě odrovnalo víc, než výbuch před pár hodinami. Skrze svá mířidla jsem uviděl tváře svých kamarádů z dětství – Zdeňka a Rudu. „Jste to vy, kamarádi? Tady je Viktorka.“ Zeptal jsem se jich tichým hlasem. „Ano, jsme to my. Tušili jsme, že budeš tady.“ Vlídně odpověděl Ruda. Odložil jsem pušku a kývl jsem na Franze, aby tak také učinil. Oba moji kamarádi stáli těsně a před našim krytem a usmívali se na mě. Já se postavil a několik sekund jenom tak stál a koukal na ně. Poté jsem s úžasem ve tváři pomalu řekl: „Ale vy máte být přeci…“

Zdeněk: „Mrtví?“

Viktor: „Ano, psal mi otec, že jste zemřeli v půlce listopadu.“

Zdeněk: „Jistě, oficiálně jsme po smrti. Právě tě přišli pozdravit duchové, Viktorko. Ne, jenom si z tebe utahuji, však mě znáš.“

„Můžeme si na chvilku přisednout?“ zeptal se Ruda.

Můj kamarád Franz na tuto bizarní situaci koukal s podobným úžasem a zmatením, stejně jako já. Pro něj to byli dva Rusové, co mluví česky, ale ve mně se navíc mísil pocit úžasu a zmatení s obrovskou radostí. Tyto pocity se ve mně míchaly takovým způsobem, že jsem nevěděl, jestli je to vůbec skutečné. Skutečné to však bylo – sen vypadá naprosto jinak. Oba moji dětští kamarádi se posadili na okraj našeho zákopu přímo do sněhu a my jsme s Franzem udělali totéž. V tu chvíli jsme seděli naproti sobě a ve mně tato scéna vyvolala pocit jakési surrealistické štědrovečerní tabule, kde jsme měli místo stolu temnou díru v zemi. „A jak jste se sem vůbec dostali? A proč máte na sobě ty ruské kabáty?“ Zeptal jsem se opatrně.

Ruda: „Prosím tě, to je velmi dlouhý příběh, ale ve zkratce to bylo takhle. Oba jsme rukovali do Šumperku ve stejný den a dokonce nás přiřadili do stejného družstva. Drželi jsme se stále při sobě, stejně jako na měšťance. Pak nás poslali sem na frontu. Šílená zkáza, čím jsme si museli projít. Bylo to peklo na zemi – útok střídal protiútok a do toho z obou stran lítaly granáty. Divím se, že jsme to vůbec přežili. Loni touhle dobou nás Rusové zatlačili až do Karpat, ale my jsme jim to letos vrátili. Byl to děsivý kolotoč věčných pochodů a přestřelek…“ Poté ho rychle přerušil Zdeněk.

Zdeněk: „No, abych to zkrátil. Letos v listopadu nás přepadla ruská jízda, která prorazila naše pozice, a pobili mnoho našich kamarádů. Zbyla nás sotva čtvrtka, kteří jsme přežili a padli do zajetí. Druhý den přišel český důstojník, který nám na výběr – buď se přidáme do České družiny anebo nás čeká Sibiř.“

Poté se naše téma změnilo a začali jsme vzpomínat na rodiče, na kamarády a na domov. Vyprávěli mi, co všechno předtím i potom zažili a také mi převyprávěli, co jim ještě před měsícem psali známí v dopisech. Mezitím jsem se Franze, který mlčky a bedlivě poslouchal náš rozhovor, zeptal kolik je hodin. Vyhrnul si svůj modrý rukáv a zjistil, že jeho hodinky nepřežily předešlý výbuch. Sklíčko bylo rozbité a ručičky zůstaly přesně v té poloze, kdy došlo k explozi. Nevadí, řekl jsem si – počkáme do svítání a pak odsud zmizíme. Během rozhovoru mě překvapilo, jak moc sebevědomí a klidní oba jsou. Přesně takhle jsem si je pamatoval z doby před válkou. Díky jejich nadhledu a způsobu podání, jakým mi vyprávěli, jsem měl pocit, jako by všudypřítomnou tmu rozzářilo světlo vánočního stromku, který jsem v koutku oka snad i viděl. Měl jsem pocit, jako bych na konci dlouhého stromořadí skutečně viděl světlo, které nás všechny hřálo a povzbuzovalo. Až takový dojem jsem měl z našeho, nebojím se říci, kouzelného setkání. Ani nevím, jak dlouho jsme si takto povídali, ale pak nastalo ticho, Ruda mi dal svojí pravou ruku na rameno a řekl: „Viktore, buď rád, že se ti nestalo to, co nám. My jsme navždy odříznutí o svých rodin a kamarádů. Vypadá to, že se už nikdy nevrátíme domů a budeme tu muset zůstat. Bude lepší, když o našem setkání nikomu nepovíš, protože nás pak nebude nikdo hledat. Zemřeli jsme hrdinně na frontě a tak to i zůstane. Nechceme nikomu dávat falešnou naději, že nás znovu uvidí. Až se vrátíš zpátky na pozice, tak běž a napiš znovu svým rodičům. My moc dobře víme, jak moc tě milují a udělali by pro tebe všechno na světě. I my jsme je měli moc rádi.“

Do toho všeho vstoupil Zdeněk a pravil: „Teď už ale budeme muset jít. Už je pozdě a my už jsme měli být dávno na svých pozicích. Měj se pěkně a snad někdy na shledanou.“

V tu chvíli, co Zdeněk dopověděl poslední větu, se oba zvedli a oprášili si své zasněžené kabáty. Mě i Franzovi podali ruku, otočili se a vraceli se zpátky tou samou cestou, odkud přišli. Viděl jsem, jak se moji kamarádi opět mění v bezejmenné tmavé siluety a pomalu mizí ve strmém kopci. Nakonec jsem viděl jen jejich brigadýrky a pak už bylo jen slyšet křupání sněhu pod jejich botami. I tento zvuk se ale zanedlouho rozplynul jako pára a už nebylo slyšet zhola nic. Naše kouzelné setkání skončilo, ale můj pocit naplněnosti a štěstí přetrvával i v pusté tmě, která se kolem nás rozprostírala. Bylo vidět, že i Franz byl jaksi spokojenější a jeho obvyklé mlčení tentokrát mělo nádech určité mimořádnosti. Přišlo mi, že takto vyřízení jsme seděli snad hodiny a stále mi přišlo, že se nacházíme uprostřed noci. Najednou mě šíleně rozbolela hlava. Měl jsem pocit, jako by mi snad měla explodovat, a v uších jsem uslyšel podobnou dělovou ránu, jako před pár hodinami. Obrovskou ránu opět vystřídalo nesnesitelné pískání a já si už pamatuji jen to, že jsem padal na záda a zatemnilo se mi před očima…

Ráno 25. prosince 1915 – Denní zpráva o stavu jednotky na frontě. „Dne 24. prosince 1915 nedocházelo k žádným otevřeným střetům mezi naší jednotkou a carskými vojsky. Kolem 18 hodiny byla hlášena ojedinělá exploze poblíž lesa. Pravidelná noční hlídka se ráno nevrátila ze své průzkumné pozice na kopci Koliha. Hned ráno byl vyslán průzkum ve složení vojín Koutník a vojín Chytil, který na konci cesty nalezl dvě těla rakouských vojáků. Dle legitimačních lístků bylo zjištěno, že jde o vojína Viktora Kopeckého a vojína Franze Schillera, kteří na místě vykonávali službu. Příčinou úmrtí byl přímý zásah dělostřeleckým granátem. Více informací bude zapsáno do plukovní knihy zemřelých. Podepsán poručík Freitag.“