Poslal jsem kolegy z obvodu, aby vyslechli případné svědky z okolních domů. Těch ale bylo po málu. Naproti vchodu k dílně je takový moderní bungalov, hned za tratí starší rodinný dům a naproti domů svědků ještě jeden dům. Tím jsme asi skončili, protože další domy jsou už dál. V moderním bungalovu nikdo nebyl – majitelé byli zrovna na dovolené v zahraničí a v okolích domech jim tvrdili, že nic neslyšeli. Technici mezitím zajistili genetiku z krve a zjistili, že krev je B pozitivní.

Na Googlu jsem si našel kontakt na majitele objektu, byl to současně majitel dílny. Naštěstí bydlel ve stejném městě a za chvilku dorazil. Vysvětlil mi, že brána se nikdy nezavírá už dlouhá léta a prý si tam děti chodí bouchat petardy či co. Prý zaměstnává 6 zaměstnankyň, ale nemají směnný režim – chodí do práce od 7 do 16:30. Zaúkoloval jsem ho, aby své zaměstnankyně zkontroloval. To se také stalo a večer mi zavolal, že je vše v pořádku a žádná mu nechybí.

V neděli začalo pátrání po tělu poškozené. Podle výpovědi svědků mělo být rozřezané a uložené v černých pytlích. Podle všeho by měl být v pytlích i krvavý štěrk z místa činu. Začalo se prohledávat okolí místa činu, skládky, nedaleký les za městem a mnoho dalších míst. Bohužel bez výsledku. V ten jsme zajeli s kolegou k městské policii, která spravuje městské kamery. Zazvonili jsme u nich a hned nás pustili dovnitř. Zrovna tam byl jeden můj známý strážník, takový starší chlapík. „Co potřebujete chlapi? Kamery? Není problém, sedneme na to. Říkali jste ulice Husitská kolem půlnoci a jedné?“ Kamera zabírala osvětlenou část ulice a dělo se tam přesně to, o čem mluvil svědek. Dokonce i v podobných časových intervalech. Bohužel jim nebylo vůbec vidět do obličeje. „A nemáš i záznamy z míst, odkud přišla?“ říkám mu. „Tak to bohužel, v téhle čtvrti je jenom jedna kamera a ta je pouze tady.“ Strážník nám tedy záznam stáhl a hodil na flashku. Později nám měšťáci volali, že pohyb těchto osob nikde na kamerách nezaznamenali a podle jejich názoru museli mít auto mimo město. To také nemuselo být daleko, jelikož kousek od místa činu je už jenom pole, kterým prochází cesta obehnaná stromořadím. Cesta končí na mírném kopci, kde je malý přístřešek. Tam však stojí každou chvíli nějaké auto, jelikož je tam výhled na celé město. Taky tam chodí dost puberťáků.

Vyžádali jsme si kamerové záznamy od obchodu. Trvalo jim to asi den, než nám ty záznamy poskytly – to víte, GDPR. Ta kvalita záznamu byla fakt perfektní, byli jsme rádi, kdy jsme na něm rozeznali bavoráka od favorita. Každopádně jsme za chvíli našli přijíždějícího červeného Fiata. Zastavil před obchodem a vystoupili z něj dva chlapi. Jeden plešatý v hnědý kožený bundě a druhý v tmavě modré mikině. Na hlavě měl kapuci. Osobně tyhle kapucíny moc nechápu. Já bych to nevydržel mít to pořád hlavě. Přešli dřevěný mostek a zmizeli v restauraci. Přesně jak popsal svědek. Hošánky jsme si vyfotili a hned ten den odpoledne jsme zašli do té restaurace. U baru jsme se zeptali servírek, jestli si nepamatují tyto muže. Ty nám, jako vždy, vysvětlili, že jim tak projde tolik lidí, že si nemůžou pamatovat každého. Také padla otázka na kamery, ale bohužel, všechny kamery co jsme tam viděli, byli falešné.

V pondělí odpoledne se nám ozval majitel pracovní agentury, který zde zaměstnává ženy z Ukrajiny a z Moldavska. Pracují v místní továrně na malé plastové díly pro automobilky. Prý mu jeho 2 zaměstnankyně sdělili, že už od pátku neviděli jejich kolegyni Lilianu. Získali jsme adresu těch dvou zaměstnankyň a došli jsme se jich optat na Lilianu a na dobu, kdy zmizela. Bavila se s námi taková mladá Ukrajinka Oksana „Liliana tady pracuje od května. Je to pohodová holka a nemá s nikým problém. Normálně s námi chodí do práce a občas si zajdeme do klubu. Prostě normální život. V Moldavsku má dvě malé děti a přítele – tady chce jenom vydělat peníze. Doma mají totiž finanční potíže. Jaké přesně, to nevím. Je to sice Moldavanka, ale umí Ukrajinsky. Určitě víte pánové, že v Moldavsku se mluví hlavně Rumunsky. V pátek na večer s námi nešla domů, ale odjela autobusem do vedlejší vesnice. Nikomu neřekla, co tam má dělat a s kým tam má být.“ Tuto Lilianu jsme však bezpečně nenalezli ani na sociálních sítích. Na internetu byli pouze dva profily s jejím jménem a příjmením a to jen na Facebooku, ale ani jeden neměl profilovou ani úvodní fotku a oba byli zablokované pro veřejnost. Od majitele pracovní agentury jsme získali její údaje a zařadili jí do databáze pohřešovaných osob. Také jsme se na ni ptali ve zmíněných klubech, ale nikdo si ji tam nepamatoval. Našli jsme ji na kamerách, jak v 19 hodin nasedla na autobus a odjela pryč z města. V okolních vesnicích kamery nejsou – to už vím od minulého případu. Požádal jsem kluky z obvodu, aby mi tam zajeli a optali se poškozenou, na auto a ty tři chlapíky. Vyhověli mi, ale bohužel nic. Nikdo nic nezahlídl. Náš vedoucí nám zatrhl nápad na medializaci případu kvůli probíhajícímu utajenému vyšetřování ruskojazyčného zločinu. Museli jsme si tedy pomoct sami, jenomže se zde nedalo skoro ničeho chytit.