Proč se Venezuela zhroutila?

Václav Hnát, 22. 12. 2025

To, co se dnes děje ve Venezuele, není jen humanitární tragédie. Je to varování. Ukázka toho, jak se může zhroutit stát, který nikdy nepřiznal vlastní slabiny. Jak může vnější bohatství maskovat vnitřní prázdnotu. A jak se mezi trhliny systému začne pomalu vkrádat kriminalita, autoritářství a nakonec i chaos. Když to shrnu: toto není příběh jedné země — je to příklad, jak se moderní stát může rozpadnout před očima celého světa.

V rámci anatomie kolapsu Venezuely půjdeme do minulosti, kde to celé začalo. Do současnosti, kde se stát mění v síť znepřátelených aktérů. A do budoucnosti, kde se objevují otázky, které byly ještě před pár lety nepředstavitelné — včetně toho, jestli se svět neblíží k dalšímu konfliktu přímo v Karibiku. Tohle je příběh o tom, jak se rozpadá stát.

JÁDRO KRIZE

Abychom pochopili, proč se Venezuela zhroutila, musíme začít u jejího ekonomického modelu. U jednoho jednoduchého faktu: tahle země nežila z práce svých obyvatel — žila z ropy. A to mění úplně všechno.

Rentiérská ekonomika funguje na jediném principu: stát získává většinu příjmů ne díky produktivitě, inovacím nebo exportu zboží, ale díky jedné jediné surovině. V případě Venezuely to byla ropa. A když říkám většina, myslím tím drtivá většina. Desítky let tvořila ropa přes 90 % venezuelského exportu.

To má dva zásadní dopady. Za prvé: peníze neproudí zdola nahoru, ale shora dolů. Nejsou výsledkem ekonomické aktivity lidí, ale výsledkem ceny na komoditní burze. Když je ropa drahá, stát otevírá kohoutky. Finanční podpora státu roste, sociální programy se rozšiřují, dovoz je levný a politická stabilita vypadá neotřesitelně. Ale když cena ropy spadne? Není kam sáhnout a celá konstrukce se začne okamžitě hroutit. Za druhé: rentiérská země má silnou tendenci stát se centrálně řízenou. Stát kontroluje příjem, stát přerozděluje peníze, stát rozhoduje, kdo bude mít přístup ke zdrojům. Je to prostředí, kde nevzniká zdravý trh, nevyplatí se podnikat, diverzifikovat ani inovovat. Na co taky — vždyť ropa všechno zaplatí.

A tady je klíč: takový systém může fungovat jen tehdy, když proud peněz nikdy nepřestane téct. Jenže proud se zastavil a Venezuela nebyla připravená na svět bez nekonečné ropné renty. Tohle je okamžik, kdy se ekonomický model přestává tvářit jako řešení a začíná být problémem.

Venezuelský příběh nezačíná u známého Cháveze, ani u současného Madura. Začíná mnohem dřív — u dlouhého období, kdy ropa byla jak surovinou, tak iluzí. Iluzí, že země může být bohatá, aniž by skutečně pracovala na svém rozvoji.

V 60. a 70. letech byla Venezuela jednou z nejstabilnějších demokracií v regionu. Peníze z ropy tekly proudem a vlády bez ohledu na ideologii sázely na jednoduchý model: nakoupit, přerozdělit, uklidnit. Místo budování institucí se budovaly návyky. Návyky utrácet. Návyky spoléhat se na stát. Návyky odkládat problémy na později. Jenže takové problémy se hromadí, až způsobí obrovský výbuch.

V 80. letech přišel první velký otřes: dluhová krize, inflace, pokusy o reformy… v důsledku toho pak protesty Caracazo. Výbuch zoufalství v ulicích, který ukázal, že lidé si už na populistický systém zvykli. Střelba, chaos, tisíce mrtvých. A do toho armádní důstojník Hugo Chávez, který pochopil, že obyčejní Venezuelané nežádají reformy — žádají nový příběh. A přesně ten jim dal.

Když ceny ropy začátkem 21. století vystřelily nahoru, zdálo se, že Chávezův socialismus funguje. Že Venezuela konečně našla svůj směr. Ale realita byla jiná: země jen odsunula chvíli pravdy. Ta přišla v roce 2014, když se cena ropy zřítila. Tohle byl moment zlomu. Okamžik, kdy se ukázalo, že celý systém stál na jediném pilíři — a ten se právě rozpadl.

Když se v roce 2014 propadly ceny ropy, většina světa to pocítila jako nepříjemnost. Venezuela to ale zažila jako ekonomickou implozi. A není to proto, že by měla málo ropy — ale proto, že měla jen ropu.

Podle ekonomů, kteří Venezuelu roky studují, tehdy byla politika země relativně stabilní. Šlo ale o model, který byl od začátku odsouzený k selhání. Rentiérská ekonomika se opírá o jediný faktor: stabilní příliv dolarů zvenčí. Jakmile se příliv zastaví, vše ostatní se začne řítit dominovým efektem.

A tady je první problém: Venezuela nediverzifikovala vůbec nic. Nešlo o to, že by se snažila a nepovedlo se to. Ne — ona to ani nezkusila. Země dovážela jídlo, léky, stroje i technologie a zároveň nechala chátrat vlastní průmysl. V dobrých časech to nevadilo, protože ropa všechno zaplatila. Ale když přišly zlé časy, nebylo z čeho žít.

Druhý problém: stát byl všude. Přijal roli všemocného distributora bohatství — a postupně se stal obrovským, neefektivním strojem, který spotřebovával více, než dokázal vyrobit. Podívejte se na tuhle fotku. To je Petróleos de Venezuela, kdysi nejefektivnější ropná firma Latinské Ameriky, která se ale změnila v politickou instituci plnou klientelismu.

A třetí problém? Korupce. V momentě, kdy stát kontroluje všechno, kontroluje i příležitosti k obohacení. Ty se staly lákavější než jakákoli snaha o reformu. Výsledek je jednoduchý: systém, který funguje jen v době hojnosti, se zhroutí vždy, když hojnost skončí. A přesně to se Venezuele stalo.

VZESTUP A PÁD REVOLUCE

Když Hugo Chávez v roce 1999 přichází k moci, nepřichází jako technokrat ani jako politik se složitým programem. Přichází jako vypravěč. Jako někdo, kdo dokázal milionům Venezuelanů říct větu, kterou chtěli slyšet už desítky let: „Začínáme znovu.“

V zemi unavené korupcí, inflací a pocitem, že demokracie slouží jen hrstce vyvolených, to zafungovalo jako elektrický impuls. Chávez tehdy vystupoval jako všemocný prorok. Jeho televize „Aló Presidente“ nebyla jen show. Byla to terapie. Jakýsi ventil, skrze který lidé poprvé slyšeli, že jejich hněv je oprávněný a že existuje viník, kterého lze pojmenovat. Mimochodem, to je typický spojník všech totalitních režimů.

A pak nastal moment, který by jiného politika na jeho místě znejistil, ale jemu otevřel cestu k raketovému vzestupu: cena ropy začala růst. Prudce. Peníze tekly do státní pokladny jako nikdy předtím a Chávez mohl splnit téměř všechno, co slíbil. Potravinové programy, dotace na bydlení, masivní investice do sociální infrastruktury — to všechno vytvořilo iluzi, že Bolívarská revoluce konečně našla způsob, jak napravit dávné nespravedlnosti.

Chávez začal psát nový příběh země. Příběh o hrdosti, o soběstačnosti, o zemi, která stojí proti „imperiálnímu světu“ — a vítězí. Jenže byl tu jeden problém: příběh byl silný. Ale instituce, které ho měly nést, byly slabé. A to je kombinace, která může být nebezpečnější než jakákoli ekonomická krize.

Na začátku to vypadalo, že Chávez skutečně změnil pravidla hry. Obchody byly plné, potraviny levné, benzín téměř zdarma. Mnoho Venezuelanů zažívalo něco, co vypadalo jako ekonomický zázrak: stát platil důchody, dotoval bydlení a otevíral dveře lidem, kteří dlouho stáli na okraji společnosti. V televizi běžely příběhy o tom, že „ropné bohatství konečně patří lidu“. A pro řadu lidí to byla poprvé v životě pravda.

Jenže tato prosperita stála na něčem, co není na první pohled vidět: na masivních dotacích, kontrolách cen a dovozu zboží, který vláda platila z ropných příjmů. Cokoli zdražilo, stát rozdával peníze. Cokoli chybělo, stát to nakoupil. Všechno šlo přes Caracas — a všechno přes prezidenta.

Pod povrchem se začaly objevovat první trhliny. Místní výroba krachovala, protože nemohla konkurovat levným dovozům. Inflace se na papíře sice držela dole, ale jen díky represivním cenovým stropům. Korupce byla tak rozšířená, že se z ní stal neformální systém. A jakmile se objevil jen malý problém v toku ropných peněz, celé se to začalo opět hroutit.

Prosperita vypadala skutečně. Ale byla to fasáda postavená na jediné komoditě a na přesvědčení, že dobré časy nikdy neskončí.

Když Hugo Chávez v roce 2013 umírá, zanechává po sobě systém, který stojí na dvou pilířích: na ropné rentě a na vlastní charismatické autoritě. Jeho nástupce Nicolás Maduro neměl ani jedno. A tak udělal to, co dělají všichni slabí vůdci, když se režim začne hroutit: stáhl moc dovnitř a utáhl šrouby.

Na první pohled byl Maduro jen pokračovatelem Bolívarské revoluce. Ve skutečnosti ale začal přetvářet stát do podoby, která měla jediný cíl — udržet režim u moci v době, kdy se ekonomický základ propadal do prázdna.

Když v roce 2014 spadly ceny ropy, Venezuela zažila nejhorší ekonomický pád ve své moderní historii. Ale místo toho, aby vláda otevřela dveře reformám, otevřela je represím. Začaly masové demonstrace, následované hromadným zatýkáním. Civilisté byli souzeni vojenskými soudy. Bezpečnostní složky dostaly volnou ruku — a podle zpráv OSN i Human Rights Watch ji využily naplno: mučení, vymáhaná přiznání, záhadná zmizení a systematické porušování lidských práv.

Parlament, který ovládala opozice, byl postupně zbaven pravomocí. Soudy byly obsazeny loajálními figurami. Média umlčena a opozice nakonec potlačena. Madurova Venezuela už nebyla zemí se špatnou ekonomikou. Byla to země, kde stát začal bojovat proti vlastním občanům. A v takovém prostředí se samotné autoritářství nestává volbou — stává se nástrojem přežití režimu.

KRIMINÁLNÍ STÁT

Ve většině zemí existují tři jasně oddělené světy: úřední aparát, armáda a zločin. Ve Venezuele se ale tyto světy začaly prolínat, až nakonec vytvořily nový organismus. Něco, co analytici nazývají hybridní kriminální stát. A je to termín, který nevznikl náhodou.

V okamžiku, kdy stát ztratí schopnost plnit základní funkce, vzniká vakuum. A takové vakuum je vždycky vyplněno. Ve Venezuele ho zaplnily ozbrojené skupiny, které kdysi operovaly na okraji společnosti — guerilly, megabandas, vězeňští „pranes“ a nakonec i samotné ozbrojené složky, které se postupně začaly chovat jako aktéři organizovaného zločinu. Ne proti němu, ale uvnitř něj.

Madurova vláda ztratila kontrolu nad územím, ale nechtěla ztratit kontrolu nad mocí. A tak uzavírala tichá partnerství. Kolumbijská levicová bojůvka ELN hlídala západní hranice a jejich „příbuzní“ z FARC kontrolovali příhraniční vesnice na jihu. Vězeňští bossové řídili celé čtvrti, vybírali daně a určovali pravidla. A v některých případech s nimi přímo spolupracovali velitelé armády i policie.

Tady už nešlo o klasickou korupci. Nešlo o pár zkorumpovaných důstojníků. Šlo o symbiózu — strukturu, kde se stát a zločin navzájem podporují, protože by jeden bez druhého nepřežil.

Guerilly zajišťují pořádek tam, kde stát selhal. Policie vydělává na vydírání. Armáda chrání pašerácké trasy. A vláda přežívá díky klientelistické síti, která neslouží občanům — ale sama sobě. Venezuela se tak stala něčím, co je v moderním světě až děsivě unikátní: zemí, kde se hranice mezi státní mocí a organizovaným zločinem nejen stírají, ale úplně mizí.

Když se bezpečnostní složky rozpadnou a policie přestane chránit občany, vždy dojde k tomu samému: někdo jiný ten prostor vyplní. Ve venezuelských státech Zulia a Apure se to ale nestalo postupně. Nestalo se to tiše. Stalo se to jako výbuch.

Výpalné se stalo novou daní a platí ji všichni. Obchodníci, farmáři, dopravci i jednotlivé rodiny. Dokonce i ti nejchudší, kteří už nemají co dát. Pokud odmítnete? Následky nejsou symbolické. Zdejší gangy hází granáty do domů, střílí na obchody, nechávají přede dveřmi varování, která se nedají ignorovat. A policie? Ta nepřijede. A často není jasné, jestli by vůbec měla — protože v mnoha případech je součástí stejného systému.

Výpalné se stalo novou daní a platí ji všichni. Obchodníci, farmáři, dopravci i jednotlivé rodiny. Dokonce i ti nejchudší, kteří už nemají co dát. Pokud odmítnete? Následky nejsou symbolické. Zdejší gangy hází granáty do domů, střílí na obchody, nechávají přede dveřmi varování, která se nedají ignorovat. A policie? Ta nepřijede. A často není jasné, jestli by vůbec měla — protože v mnoha případech je součástí stejného systému.

Stát Apure je dnes laboratorním příkladem, jak může rozpad státní moci zničit region. Podle místních lídrů je až tři čtvrtiny zemědělců nuceno platit výpalné guerillám nebo ozbrojeným skupinám, které si říkají „ochránci oblasti“. Jenže nikdo tu nic nechrání — jen inkasuje.

V Zulii je situace ještě brutálnější. Vraždy, útoky na podniky, lidi, kteří balí kufry a odcházejí přes noc. A co je nejděsivější? Oběti mlčí. Ne proto, že by se bály gangsterů. Ale proto, že se bojí policie. Existují stovky příběhů, kde právě ti, kteří mají bojovat proti kriminalitě, jsou jejími hlavními aktéry.

Zločin přestal být negativním společenským jevem. Stal se systémem fungování regionu. A když se výpalné stane jediným pravidlem, stát už neexistuje — je nahrazen strachem.

Když se řekne „spolupráce státu a ozbrojených skupin“, může to znít abstraktně. Jenže ve Venezuele je to každodenní realita — a má konkrétní podobu. Na hranici mezi Apure a Kolumbií stojí desítky checkpointů, které nenajdete na žádné mapě. Polovinu z nich provozuje armáda. Druhou polovinu guerilly ELN. A u mnoha z nich se tyto dvě síly jednoduše střídají. Každý ví, kdo má směnu. Každý ví, komu zaplatit.

Podobné je to s pašováním paliva. Venezuelský benzín je extrémně levný a proudí ve velkém přes hranici. Zisky? Dělí se mezi nižší důstojníky, lokální velitele guerill a civilní zprostředkovatele. Ve státech Apure nebo Táchira to není skrytý byznys. Je to infrastruktura — něco jako neoficiální státní podnik.

A pak jsou tu společné operace. Místní obyvatelé popisují akce, při nichž armáda obsadí oblast a krátce po ní se objeví guerilly, které „dokončí práci“. Někdy je to naopak: guerilly vytlačí konkurenční skupinu a armáda přijde až poté, aby vytvořila dojem kontroly. Nikdo to veřejně nepřizná. Ale každý v regionu ví, že jde o koordinaci, která funguje lépe než cokoliv, co v zemi dělá stát sám.

Ve Venezuele tedy nejde o jednoduché tvrzení, že se stát zločinu nebrání. Jde o něco horšího: stát a ozbrojené skupiny sdílejí zájmy, prostor a často i výnosy. A právě tahle symbióza posouvá zemi z chaosu do něčeho mnohem nebezpečnějšího — do struktury, ve které se legitimní a nelegitimní moc už nedají oddělit.

HUMANITÁRNÍ KRIZE

Když se mluví o kolapsu Venezuely, lidé si často představí ekonomické grafy, inflaci nebo politický chaos. Příběh tohoto rozpadu ale nezačíná na burze. Začíná v nemocnicích, v prázdných obchodech a v domácnostech, kde večer nesvítí světla, protože elektřina znovu vypadla.

Zdravotnictví, kdysi pýcha bolívarské revoluce, se během několika let propadlo na úroveň, kterou byste čekali spíš ve válečné zóně. Chybí léky, chybí obvazy, chybí základní přístroje, a někdy chybí i voda. Rodiny si nosí vlastní mýdlo, injekce či antibiotika — pokud je tedy vůbec seženou. Lékaři pracují s tím, co mají. A často nemají vůbec nic.

Potraviny? To je jiný svět, než na který jsme zvyklí. Obchody, které bývaly plné, se změnily v prázdné haly s několika zkroucenými balíčky těstovin. Lidé stojí fronty od časného rána, jen aby zjistili, že zásoby dorazily, ale už je někdo „přesměroval“ jinam. Pašování potravin se stalo běžnější než jejich prodej.

A pak je tu elektřina. V regionech jako Zulia může být výpadek deset, dvanáct, dvacet hodin. Téměř každý den. Lednice nechladí, což lidem komplikuje uchovávání potravin. Farmám se zase zastavují čerpadla a nemocnicím se vypínají světla na operačních sálech.

Když se hroutí infrastruktura, nehroutí se jen ekonomika. Hroutí se život. A právě Venezuela zažila dlouhou sérii tichých katastrof, které dohromady vytvořily jednu obrovskou. Tu, kterou už vidí celý svět.

Když se stát rozpadá, lidé neutíkají jenom kvůli jediné věci. Neutečete kvůli výpadku elektřiny nebo kvůli prázdnému obchodu. Neutečete ani kvůli tomu, že vás jednou okradli. Utečete až tehdy, kdy se tyhle věci spojí dohromady — a vy pochopíte, že už vás ve vlastní zemi nic nedrží. A přesně to se stalo ve Venezuele.

Během několika let ji opustilo více než sedm milionů lidí. To je největší exodus v moderní historii Latinské Ameriky. Toto číslo předčí i několik uprchlických vln z válečných zón nebo z oblastí postižených přírodními katastrofami. A přitom Venezuela žádnou válku nevedla. Nepřišlo zemětřesení, žádné tsunami, ale rozpad státu.

Tahle migrace má svůj rytmus. Nejprve odcházeli mladí lidé — studenti, zdravotníci a vyškolení technici. Ti, kteří měli největší šanci začít jinde. Pak rodiny, matky s dětmi. A nakonec ti nejzranitelnější: senioři, nemocní a lidé bez prostředků. Často se vydávali na stovky kilometrů dlouhou pouť, kde museli překonávat husté lesy a kontrolní stanoviště gangů.

A svět na to nebyl připraven. Kolumbie, Peru, Ekvádor — všechny tyto země otevřely dveře, ale zanedlouho zjistily, že čelí bezprecedentnímu přílivu lidí, kteří potřebují bydlení, právní ochranu, práci a lékařskou péči. Do toho přišly vlny xenofobie, vyloučení ze společnosti a bohužel i obchodování s lidmi.

A svět na to nebyl připraven. Kolumbie, Peru, Ekvádor — všechny tyto země otevřely dveře, ale zanedlouho zjistily, že čelí bezprecedentnímu přílivu lidí, kteří potřebují bydlení, právní ochranu, práci a lékařskou péči. Do toho přišly vlny xenofobie, vyloučení ze společnosti a bohužel i obchodování s lidmi.

Když vidíte Venezuelany na lodích, na horských cestách nebo v přeplněných terminálech, nejsou to jen migranti. Jsou důkazem toho, že kolaps státu nezůstává uvnitř hranic. Šíří se ven — skrze lidi, kteří už nemohou čekat, až se něco změní. A jejich odchod říká světu jediné: Venezuela je dnes místo, kde se nedá normálně žít.

MEZINÁRODNÍ FAKTOR

V roce 2017 se rozjely první americké sankce proti venezuelské vládě. Ve veřejné debatě se pak začalo objevovat jednoduché vysvětlení: za všechno mohou sankce. Zní to přehledně a jednoznačně — jenže skutečnost je podstatně složitější.

Když se podíváme na časovou osu, zjistíme něco zásadního: venezuelská krize začala dávno předtím, než přišly tvrdé americké sankce. Ekonomický kolaps, hyperinflace, pád produkce ropy, rozpad institucí — to všechno probíhalo už v době, kdy Venezuela stále obchodovala s celým světem. Sankce proto nejsou příčinou, ale jsou akcelerátorem. Něčím, co urychlilo rozpad už rozbitého státu.

Když Spojené státy uvalily v roce 2017 finanční sankce na venezuelské dluhopisy, Petróleos de Venezuela už sotva těžila. A když v roce 2019 přišlo embargo na ropu, země už byla v recesi hlubší než většina válečných ekonomik. Stát nebyl připraven. Neměl rezervy, neměl spojence, neměl plán B — protože celá jeho strategie byla postavená na jediné větě: „Ropa nás uživí.“

Sankce ale měly jeden zásadní efekt: uzavřely cestu k mezinárodnímu kapitálu. A tím přiměly režim hledat nové zdroje příjmů — často mimo zákon. Prohloubily partnerství s Ruskem, Íránem a Čínou. Posílily nelegální ekonomiku, pašování zlata a prodej narkotik. Takže ano. Sankce Venezuele ublížily. Ale ne tím, že způsobily krizi. Ublížily tím, že urychlily její cestu k autoritářství, izolaci a kriminalizaci státu.

Na první pohled vypadá Venezuela jako izolovaný příběh jedné země. Ale není. Je to uzel v mnohem větší hře — geopolitické partii, kde se střetává vliv velmocí, ekonomické zájmy a strategie, které sahají daleko za její hranice.

Když se hlavní město Caracas začalo propadat do chaosu, Západ ustupoval. A tento prostor okamžitě zaplnily jiné státy. Rusko dodalo zbraně, techniku, poradce i politické krytí. Írán poslal ropné produkty, drony a pomoc, bez které by venezuelská infrastruktura zkolabovala ještě rychleji. Čína poskytla úvěry, investice a strategické partnerství výměnou za přístup k budoucím energetickým tokům.

A Spojené státy? Ty se najednou ocitly v situaci, kdy se na jejich prahu formuje aliance, která je ideologicky i strategicky proti nim. A která zároveň kontroluje trasy, přes které proudí narkotika směrem na sever.

Tohle už není jen latinskoamerický problém. Je to přetahovaná o vliv v nejbližším okolí Spojených států, něco jako moderní ozvěna studené války. Venezuelu v ní neřídí vlastní síla — ale její slabost. Slabý stát je ideální šachová figurka: dá se tlačit, dá se využívat a dá se držet při životě přesně tak dlouho, jak je to výhodné.

A tak se Venezuela stala paradoxem. Zemí, která se propadla na dno regionu — a zároveň se stala jedním z nejcennějších políček na geopolitické šachovnici.

FRAGMENTACE MOCI

Vidíte tuhle mapu? To jsou jednotlivé státy uvnitř Venezuely. Přibližuje nás to k otázce: Co se stane, když stát stále existuje na papíře, ale už ne ve skutečnosti? Vznikne mozaika. Rozbitá mapa, kde jednotlivé regiony fungují podle vlastních pravidel, vlastních aktérů a vlastních zákonů — a ty se často mění podle toho, kdo zrovna drží zbraň.

Ve Venezuele dnes neexistuje jeden monopol moci. Existuje desítka malých monopolů, které soupeří, vyjednávají a přežívají. Na jihu vládnou guerilly. V Zulii megabandas. Na hranicích kombinace armády a ozbrojených skupin. V centrech měst zase politické elity a tajné služby.

Výsledek je paradoxní: stát je slabý, ale jednotlivé frakce jsou silné. Každá kontroluje svůj kousek země, svůj tok peněz, svůj systém pravidel. A když se občan dostane do problému, nevolá stát. Volá toho, kdo drží moc v jeho oblasti.

Takhle vypadá země, která už nemá centrální autoritu: nepůsobí ale jako pustina, spíš jako souostroví jednotlivých mocí, které se navzájem tolerují jen do té míry, dokud z toho mají užitek.

Budoucnost Venezuely se dnes veřejně nepředstavuje jako politický program, ale jako tři různé scénáře. Každý z nich je možný. A žádný z nich rozhodně není jednoduchý.

První scénář je v duchu pokračující stagnace. Režim přežívá díky represím, loajalitě uvnitř armády a příjmům z nelegální ekonomiky. Země se dál propadá, ale nikdy nespadne úplně na dno a lidé dále odcházejí.

Druhý scénář je vyjednaný přechod. Mezinárodní tlak, ekonomické vyčerpání a vnitřní spory uvnitř režimu mohou vytvořit okno pro změnu. Ne revoluci — spíše opatrnou transformaci. Je to nejoptimističtější cesta. A zároveň ta nejnáročnější.

Třetím scénářem může být náhlý kolaps. Zlom v armádě, ještě větší ekonomický šok nebo chaos v regionech může spustit dominový efekt. Náhlý pád režimu by ale přinesl otevřený boj o moc. Venezuela by se tak přiblížila občanské válce.

Skutečnost je taková, že Venezuela se může vydat kteroukoli z těchto cest. Ale žádná z nich nebude krátká. V září 2025 se nám navíc otevřela cesta ke čtvrtému možnému scénáři.

KARIBSKÁ ESKALACE

V posledních měsících se stalo něco, co připomíná začátek úplně nové kapitoly. Spojené státy, které roky řešily Venezuelu hlavně sankcemi a diplomacií, přešly k mnohem viditelnějším krokům. A stalo se to tam, kde to má pro Washington největší symbolickou váhu — v Karibiku, na jeho „zadním dvorku“.

Americké námořnictvo a letectvo oznámily, že zničily několik lodí operujících na trasách, které dlouhodobě využívají kartely a ozbrojené skupiny napojené na venezuelské pobřeží. Oficiální verze zní jasně: boj proti pašování drog a ochrana bezpečnosti karibského regionu. Jenže skutečný význam těchto operací je širší.

Spojené státy tím vyslaly vzkaz — nejen kartelům, ale i režimu v Caracasu. Signál, že jejich trpělivost s nelegálními aktivitami, které přímo ovlivňují americkou bezpečnost, se krátí. A že pokud venezuelský stát není schopný kontrolovat svoje pobřeží, udělají to oni.

Zároveň se v oblasti zvýšila aktivita amerických hlídkových letounů a válečných lodí. Je to viditelné, je to symbolické — a především je to první krok v řetězci akcí, které vždycky vyvolávají otázku: Je to ještě operace proti pašerákům? Nebo začátek něčeho mnohem většího?

Myšlenka americké invaze do Venezuely ještě před pár lety působila jako fantazie. Dnes o ní mluví analytici, regionální politici i lidé v terénu. Ne proto, že by Spojené státy usilovaly o válku v Karibiku — ale proto, že se začíná opakovat kombinace okolností, které v minulosti vedly k jejich zásahům.

První takovou okolností je narkobyznys. Až polovina kokainu mířícího do USA využívá venezuelské pobřeží. Pokud stát nedokáže kontrolovat vlastní území, vzniká bezpečnostní riziko, které Spojené státy dlouhodobě neignorují.

Za druhé: guerilly a ozbrojené skupiny. ELN a FARC operují volně na obou stranách hranice. Pro americké zpravodajské služby je to důkaz, že se Venezuela stala útočištěm organizací, které mohou destabilizovat celý region.

Za třetí: vliv Ruska, Číny a Íránu. Z venezuelských letišť odlétají cizí drony, íránské rafinérie udržují režim v chodu a ruská technika posiluje jeho obranu. A to vše probíhá v oblasti, kterou Spojené státy tradičně považují za svou sféru vlivu.

A za čtvrté: vakuum moci. Když stát přestává fungovat, začíná být nebezpečný nejen sám sobě — ale i všem kolem něj.

A právě tahle kombinace otevírá otázku, která ještě nedávno zněla absurdně: Co když Washington opravdu zvažuje víc než jen hlídky v Karibiku?

Pokud by Spojené státy skutečně zahájily invazi do Venezuely, rozhodně by to nebyla rychlá přesná operace. Šlo by o jeden z nejkomplikovanějších vojenských manévrů v moderních dějinách západní hemisféry.

Venezuelská armáda. Přestože je oslabena, stále má tisíce vojáků, zahraniční vojenské systémy a tisíce loajálních milicionářů. Obrana by nebyla sice efektivní — ale byla by tvrdá.

Země, která už sotva funguje, by se propadla ještě hlouběji. Miliony lidí by prchaly, infrastruktura by zkolabovala a celý region by čelil vlně nestability.

A co brání invazi? Všechno právě uvedené — plus mezinárodní politika. Latinská Amerika by zásah odsoudila, Spojené státy by riskovaly vleklý konflikt a nikdo neví, co by přišlo po pádu režimu. Invaze tedy možná je. Ale není vůbec jisté, jestli je zvládnutelná.

Když se mluví o Venezuele a možné americké intervenci, je snadné vidět jen vojenské manévry, lodě a geopolitické strategie. Ale skutečný příběh je mnohem hlubší. Je to příběh o tom, co se stane, když stát ztratí kontrolu nad svým územím, nad svými institucemi — a nakonec i nad vlastním osudem.

A když se taková země nachází v Karibiku, jen pár hodin cesty od amerických břehů, těžko se taková skutečnost ignoruje. Proto má venezuelský kolaps mnohem větší dopad, než si většina lidí myslí.

SHRNUTÍ PROBLEMATIKY

Když se ohlédneme zpět, venezuelský kolaps nevypadá jako jeden příběh. Vypadá jako sedm současně probíhajících katastrof, které se navzájem živí a posilují.

Ekonomika se zhroutila jako první — rentiérský model, který fungoval jen v čase hojnosti, se rozpadl ve chvíli, kdy ceny ropy spadly. Následovala politika. Chávezův příběh sjednotil zemi, ale nevytvořil instituce, které by ji unesly. Maduro pak rozpadající se systém utáhl silou, čímž otevřel cestu k autoritářství.

A s tím přišel další pád: rozklad státu jako takového. Tam, kde měla být policie, jsou gangy. Tam, kde měla být armáda, jsou frakce a generálové s vlastními zájmy. Tam, kde měl být zákon, je tichá dohoda mezi mocí a zločinem.

Do toho vstoupila nová ekonomika — ekonomika narkotik, guerill, pašeráckých cest, nelegální těžby a vydírání. Když se k tomu přidala humanitární krize a miliony lidí na útěku, Venezuela se stala zemí, která už nevyváží jen ropu. Vyváží nestabilitu.

A dnes? Do téhle mozaiky vstupují i Spojené státy. Což znamená jediné: krize už dávno není jen venezuelská. Je regionální. A možná brzy i globální.

Když se stát rozpadá, často se to neděje náhlým výbuchem. Neděje se to jedním rozhodnutím, jednou krizí, jedním prezidentem. Děje se to postupně. Potichu. Vrstva po vrstvě. A právě proto si toho lidé často všimnou až ve chvíli, kdy je pozdě.

Venezuela je dnes varováním, že žádná země — ani bohatá, ani silná, ani zdánlivě stabilní — není imunní vůči vlastnímu selhání. Že pokud dlouho ignorujete trhliny, jednou se z nich stanou propasti. A pokud necháte moc soustředit bez kontroly, jednou zjistíte, že stát už není váš. Že patří někomu jinému.

Možná právě tohle je ta nejdůležitější lekce: Státy nekolabují proto, že jsou slabé. Kolabují proto, že si dlouho myslely, že jsou silné.

POUŽITÉ ZDROJE

• RESTUCCIA, Diego. The History of Venezuela. University of Toronto and National Bureau of Economic Research.
• Venezuela – Country Focus. European Union Agency for Asylum, 2023.
• Venezuela 2024 Human Rights Report. United States Department of State, 2024.
• SUJU, Tamara. Annual Report 2023-2024 about Crimes Against Humanity. CASLA Institute, 2024.
• ONER, Imdat. Nicolas Maduro: A populist without popularity. European Center for Populism Studies, 2021.
• How US policy toward Venezuela can make the United States safer, stronger, and more prosperous. Atlantic Council, 2025.
• RIBANDO SEELKE, Clare. Venezuela and U.S. Military Strikes: Considerations for Congress. Congressional Research Service, 2025.
• Venezuela a country study. Federal Research Division, 1990.
• NELSON, Rebecca. Venezuela’s Economic Crisis: Issues for Congress. Congressional Research Service, 2018.
• Rise of the Criminal Hybrid State in Venezuela. InSight Crime, 2023.
• FARAH, Douglas. The Maduro Regime’s Illicit Activities. Atlantic Council, 2020.
• Venezuela Security Policy: Combating Gang and Police-Driven Extortion. InSight Crime, 2023.
• RESTUCCIA, Diego. The Case of Venezuela: The Monetary and Fiscal History of Venezuela 1960–2016. University of Toronto and National Bureau of Economic Research, 2018.
• The Venezuelan Exodus: The Need for a Regional Response to an Unprecedented Migration Crisis. Human Rights Watch, 2018.
• Venezuela: Pressing Perspectives from the South. Transnational Institute, 2017.
• Venezuela’s Cocaine Revolution. InSight Crime, 2022.