Masakr v Iecavě: Případ krvavých polí

Václav Hnát, 30. 8. 2025

KRVAVÁ ZEMĚ

Celý příběh jsem na základě své rešerše rozdělil do tří kapitol. I přesto, že bych nerad hned zpočátku odradil „true crime“ diváky, tak se v té první podíváme na kořeny onoho majetkového sporu. Bez kontextu totiž pouze poteče krev, která nám neposkytne kompletní pochopení násilného činu. Krvavé vyústění z roku 1997, na jehož konci leží 7 mrtvých, začíná kupodivu již v roce 1920. Tou dobou existovalo samostatné Lotyšsko dva roky a úspěšně se ubránilo první sovětské invazi. Právě v tomto roce byla zažehnuta první jiskra následného majetkového sporu. Nová republika se pokoušela zbavit ruského vlivu a carského rozdělení společnosti, což vyústilo v agrární reformu. Ruská šlechta byla zbavena vlády v místní samosprávě a vlastnictví zemědělské půdy. Vláda zabavené pozemky rozdala zdejším rolníkům a sedlákům, čímž Lotyšsko stvořilo třídu majetných zemědělců, která byla mimo Rusko v Evropě zcela běžná. Celkem tak vzniklo 55 tisíc samostatně hospodařících usedlostí, kterým se říká Viensēta. Nutno upozornit, že šlo o rodiny, které se o tamější půdu starali desítky či stovky let. Jednou z rodin, která získala svůj kus země, byla rodina Jānise Krieviņše. Šlo o zcela běžnou lotyšskou rodinu, která před získáním samostatnosti obdělávala vrchnostenskou půdu. Konkrétně šlo o území, kterému se dodnes říká Mūrnieki, asi 12 km od města Iecava, v regionu Zemgalsko. V tehdejší době i té dnešní jde o celkem liduprázdnou oblast, ve které se široko daleko nacházejí jen pole, louky a lesy. Jediné obydlené oblasti jsou zde samoty vlastníků okolních pozemků. Dosavadní carská společnost se tedy v roce 1920 rozpadla a ta nová se přiblížila evropskému vzoru. Součástí změn bylo i odtržení od tzv. Ruského světa, který se projevoval absolutní rusifikací společnosti a protěžováním etnických Rusů ve všech oblastech vládnutí a správy. Je to velice příhodné, protože pachatelem masakru byl Rus. Nová pobaltská republika ale všem menšinám vyšla vstříc a všem svým obyvatelům udělila občanství, nehledě na etnický původ. Sčítání lidu z roku 1920 nám říká, že Rusové tvořili necelých 8 % obyvatelstva. Vlivem občanské války, rudého teroru a potlačování práv v sousedním Sovětském svazu však počet Rusů v zahraničí stoupal. Dokazuje to mimo jiné lotyšské sčítání lidu z roku 1935, kdy jejich zastoupení vzrostlo na 10,5 %. I přesto, že v této době Rusové přišli o své výsadní carské postavení, tak jim byla poskytnuta velmi široká kulturní autonomie. Směli si zakládat vlastní ruskojazyčné školy, šířit tiskoviny a dokonce je v parlamentu zastupovali jejich poslanci. Oproti jiným menšinám, jako byli Židé nebo baltští Němci, Rusové v politickém životě sklouzávali k extrémním postojům. Uprchlíci před bolševismem byli často ultra nacionalisté a dlouhodobí usedlíci často inklinovali ke komunismu. Zajímavé je, že obě odvrácené strany zastávaly jeden společný názor, a to že ve skutečnosti nejsou lotyšskými Rusy, ale stále pevnou součástí Ruského světa. Tento specifický fenomén totiž překračuje všechny ideologie a je trvalou součástí ruské kultury a ruského státu. Tento stav přetrvával po celou dobu samostatné Lotyšské republiky.

Nyní postupně přecházíme do roku 1940, který je pro dnešní Lotyše velmi smutnou a výraznou historickou událostí. Nám velmi známé rozdělení Polska v roce 1939 bylo jen jedním z dějství nového rozdělení východní Evropy. Německo se Sovětským svazem podepsalo pakt Molotov-Ribbentrop, jehož součástí byly tajné dodatky o rozdělení sfér vlivu. Součástí Sovětského svazu se podle nich mělo stát mimo jiné celé Pobaltí, včetně Lotyšska. Rudá armáda tak s tichou podporou Německa 17. června 1940 obsadila klíčové body a zcela ovládla napadenou zemi. O dva měsíce později ji přetvořili ve svazovou republiku a připojili k ruskému světu, který tehdy ztělesňoval Sovětský svaz. S ohledem na předchozí informace zmíním, že společně s Lotyši byli perzekuováni i Rusové, kteří před lety utekli před bolševickým terorem. Této velmi zajímavé a zapomínané invazi bych se mohl věnovat opravdu vyčerpávajícím způsobem, ale pro následující zločin bude klíčové něco jiného. Pro nás je důležité nastavení sovětských „pořádků“ na lotyšském území. Krom potlačení svobodné politické a hospodářské soutěže či zavlékání Lotyšů na Sibiř, nastalo vyvlastnění zemědělských pozemků. Tento postup byl aplikován ve všech nově získaných územích, než proběhne plná kolektivizace. To znamenalo, že půdu oficiálně získala Lotyšská sovětská socialistická republika, která s pozemky mohla svévolně nakládat. To se projevilo zejména extrémními odvody plodin do státního vlastnictví. Nicméně bylo dosavadním vlastníkům umožněno na svých bývalých pozemcích hospodařit, aby nezkolabovaly dodávky potravin. Plnou kolektivizaci, která měla původně proběhnout v první polovině 40. let, přerušila německá invaze. Lotyšsko se stalo součástí Říšského komisariátu Ostland, což nás v rychlosti vrací k otázce lotyšských Rusů. Jejich podmínky se v komisariátu zcela otočily a nyní byli protěžováni nacionalisté. Ruským zástupcem u německého národně socialistického státu byl Ivan Iljin, který se stal posmrtně duchovním otcem současného ruského režimu. Po tříleté německé okupaci se Rudá armáda vrátila zpět a postupně obnovila bolševické „pořádky“. Jānis Krieviņš tedy znovu přišel o své pozemky, které nyní opravdu vstoupily do kolektivizace.

Příjezd Rudé armády do Rigy, červen 1940

Vyvlastňování zde probíhalo tak, že bývalý majitel mohl vstoupit do kolektivního statku, nazývaného kolchoz, a předat mu spravovanou půdu. Motivací mělo být to, že o majetek de iure nepřišel, ale vyměnil jej za podíl na statku. Ve skutečnosti se však stal pouhopouhým zemědělským dělníkem. Mnoho statkářů si tento fakt uvědomovalo a nechtěli do kolchozů vstoupit. Právě proto fungovaly v Lotyšsku v roce 1947 pouze 4 kolchozy. Dále tomu přispívala odbojová činnost zarputilých protikomunistických partyzánů tzv. Lesních bratrů, kteří útočili na komunistické objekty. Vůbec první lotyšský kolchoz vzniknul 20. listopadu 1946 v obci Šķibe u města Jelgava, náležející do stejného regionu jako naše Mūrnieki. Do března 1949 vzniklo 1.443 kolchozů. Ti, kteří odmítli vstoupit do jednotného družstva, byli zpočátku motivováni k odchodu do měst, kde se z nich stávali dělníci v továrnách. Tento osud zřejmě potkal i Jānise Krieviņše, jelikož jeho potomci přišli v 90. letech zpět do Mūrnieki z Iecavy, tedy z nejbližšího většího města. Ti, kteří odmítli komunistům ustoupit později, byli 25. března 1949 deportováni na Sibiř. Celkem šlo o 45 tisíc lidí. Kolektivizace byla dokončena v roce 1951 a Mūrnieki se staly plnou součástí kolchozu Iecava. Od té doby se lotyšský venkov velice změnil. Byl zničen jeho tradiční venkovský ráz, byl zaznamenán drastický nárůst konzumace alkoholu, a produktivita práce se vrátila na předválečnou úroveň až po několika desetiletích. Kolektivizace ale nebyla jediným průvodním jevem sovětské přítomnosti, který sužoval tehdejší Lotyšsko. Dalším byla rusifikace společnosti.

S opětovným příchodem ruského světa započala rusifikace země, která se projevovala ve všech oblastech společenského života. Ihned po válce začal jejich počet růst exponenciální rychlostí a v roce 1989 dosáhla rusifikace svého vrcholu. Rusové čítali 34 % veškeré populace a 42 % obyvatel považovalo za svůj rodný jazyk ruštinu. Tato skutečnost se brzy projevila na tom, že většina psaného textu ve veřejném prostranství byla dvoujazyčná. Během sovětské éry byly navíc setřeny rozdíly mezi těmi, kteří měli v Lotyšsku hluboké staleté kořeny a těmi, kteří přišli až po válce. Všichni byli součástí jedné komunity. Nicméně ti, kteří přicházeli později, se často usazovali ve městech a de facto „obsadili“ největší lotyšská města jako Riga či Daugavpils. Většina z nich pracovala v průmyslu, pouhých 7 % v zemědělství a v kultuře a umění se téměř nevyskytovali. Pokud by vás zajímalo vykreslení lotyšské reality 70. let, tak doporučuji minisérii Sovětské džíny. Součástí zmíněných přistěhovalců se stal mladý muž jménem Jurij Viktorovič Čubarov, který se narodil ve vzdáleném Jekatěrinburgu, tehdy přejmenovaném na Sverdlovsk. Čubarov však nebyl jedním z těch, kteří se hrnuli do velkých měst. Podle mnohých svědectví prožil své mládí v uralské nehostinné přírodě a vojenskou službu měl absolvovat u speciálních jednotek na Kubě. Poté se měl vrátit zpět do rodného města. Tato tvrzení ale nebyla nikdy potvrzena. V první polovině 70. let se z nám neznámých příčin odstěhoval do Lotyšska, kde byla přece jenom vyšší životní úroveň než na Urale. Nejprve bydlel společně se svojí ženou a dvěma dcerami v bytě v hlavním městě Rize, ale brzy na to se jejich manželství rozpadlo. V roce 1976 ve svých 26 letech se odstěhoval do klidné a řídce osídlené oblasti východně od města Iecava, kterou jsme si již popisovali. Zdejší kolchoz mu pronajmul usedlost Mūrnieki, kterou po válce zabavil rodině Jānise Krieviņše. Zde se poprvé nepřímo prolnuly osudy obou zúčastněných stran.

Statek změnil v průběhu několika desetiletí mnoho nájemců a tak byl poměrně zanedbaný. Společně se statkem získal 15 arů půdy, na kterých postavil skleník a včelí úly a přistavil garáž a malou maringotku. Od příjezdu do nového bydliště pracoval jako zemědělský dělník v drůbežárně nedaleko Iecavy. Díky jeho sousedům víme, že Čubarov byl mužem mnoha tváří. Na jednu stranu byl tichý samotář, který nevyhledával společnost, ale na druhou stranu omezoval svým počínáním své sousedy. Čubarovovi vyhovoval socialistický režim, který mu vytvořil podmínky jistého bezvládí. Krom včelaření se totiž velmi často věnoval lovu a alkoholu. Pohyboval se prý po zdejších lesích a loukách jako by mu patřily a několikrát do týdne se po okolí rozeznívaly jeho lovecké zbraně. Sousedé se tedy báli do lesů chodit a pouštět tam své děti. Státní lesní správa a kolchoz neměli potřebu hájit spravovaný majetek a tak mu vše procházelo. Zdejší lidé se ho báli v této věci konfrontovat napřímo, jelikož se obávali jeho reakce a na milici také nešli, protože milicionáři měli s Čubarovem vřelý vztah. Na druhou stranu prý neodmítl žádnou žádost o pomoc a byl na něj spoleh. Vytvořil tedy kolem sebe takovou auru nedotknutelnosti, které na plno využíval. To vše se dělo během 80. let, kdy byl původní majitel usedlosti Krieviņš již po smrti. Nicméně po sobě zanechal syna Jānise a dceru Birutu, kteří se stali právoplatnými dědici uloupeného majetku. Biruta během sovětské okupace zemřela a tak její část dědictví přešla na jejího syna Jānise. Tady pozor na shodu křestního jména. Syn Biruty se jmenoval po svém otci Jānis Koškins a její bratr zůstával Krieviņš. Jānis Koškins se narodil v roce 1952 a v 70. letech se oženil s Ainou Skrastīte. Roku 1978 se jim narodil syn Artūrs.

Konec první kapitoly začíná v roce 1988 vznikem Lotyšské lidové fronty, která ztělesnila lotyšský boj za nezávislost. Země se tak zařadila mezi své pobaltské sousedy, kde již rok probíhala tzv. Zpívající revoluce. Její geografická poloha navíc umožnila propojení všech tří zemí Baltským řetězem, a jak se dozvíme v druhé části, tak ne pro všechny byly tyto události radostnou předzvěstí.

KRITICKÉ OBDOBÍ

Lidová fronta v prvních svobodných volbách v březnu 1990 získala většinu křesel v Nejvyšším sovětu, díky čemuž bylo 4. května 1990 přijato prohlášení o obnovení nezávislosti. Přechodné období trvalo až do září 1991, kdy lotyšskou nezávislost uznal i Sovětský svaz. Přes 900 tisíc Rusů se tak najednou ocitlo v cizí zemi, která již nebyla součástí širšího ruského světa. Lotyšsko se stejně jako jeho pobaltští sousedé a Polsko ponaučili ze série ruských okupací a pokusili se neopakovat chyby svých předchůdců. Oproti první republice, která v roce 1920 udělila všem svým obyvatelům občanství, byl tentokrát vydán zákon, že občanství získávají pouze trvale hlášení obyvatelé před 17. červnem 1940 a jejich potomci. Cizinci, kteří se do Lotyšska přestěhovali později, museli pro získání občanství složit naturalizační zkoušku. To byl pro většinu zdejších Rusů problém, jelikož neuměli Lotyšsky. Většina z nich tedy občanství dodnes nezískala a nikdy na osobní rovině neuznala nezávislost. Další změnou, důležitou pro náš příběh je privatizace, která byla zahájena již v dobách transformačního období. Od června 1991 do června 1995 bylo přijato celkem 18 privatizačních zákonů, které se týkaly různých odvětví majetku (například zemědělství nebo bankovnictví). Nás ale budou nejvíce zajímat restituce, což je proces, kdy se nehledá nový soukromý vlastník, ale ten původní anebo jeho potomci. Konkrétně je to zákon o privatizaci půdy ve venkovských oblastech z července 1992. Na základě něho si mohli původní majitelé pozemků a jejich potomci požádat u nově vzniklých pozemkových komisí o jejich navrácení. Tím ale na lotyšském venkově vznikl obrovský zmatek. Již o rok dříve se rozeběhla zemědělská privatizace, kdy byly nabízeny pozemky kolchozů novým soukromým majitelům, aniž by se zohlednili původní vlastníci. Restituenti se tak od roku 1992 dostávali do sporů s novými vlastníky, kteří byli dle zákona právoplatnými držiteli majetku. Docházelo i k situacím, kdy nový vlastník obýval dům, který stál na pozemku vlastníka původního. Poté se velmi často stávalo, že pozemek sice nebyl odkoupen, ale statek užívala jiná osoba. V tomto případě nemuselo jít jen o Rusy, ale i o Lotyše, kteří vstoupili do kolchozu a statek si od něj pronajímali. Zákon však chránil práva všech osob, i těch, které neměly lotyšské občanství.

Náš případ spadá do té první kategorie. Po spuštění privatizace v roce 1991 Čubarov údajně využil situace a statek Mūrnieki společně s dalšími nemovitostmi od kolchozu odkoupil. Statek stál na 4,5 hektaru velkém pozemku, který byl před válkou součástí majetku Jānise Krieviņše, o celkovém výměru 19,7 hektaru. Nutno ještě zmínit, že v roce 1990 se do sousedního statku nazývaného Lācīši nastěhovala jistá Ilga Briģe. Ta měla celou situaci z první ruky a společně s dalšími sousedy poskytla novinářům svědectví o Čubarovově pozdějším životě. Jak již bylo řečeno, tak si mezi sousedy vytvořil svojí přehnanou asertivitou chiméru nedotknutelnosti. Jeho sebevědomé chování se začalo někdy od roku 1990 vytrácet. Sovětská moc, zvýhodňující etnické Rusy, se začala rozpadat a perestrojka následovaná privatizací narušila jeho klamné přesvědčení, že vše patří všem. Noví lesníci a zemědělci začali na svém území vymáhat svá práva, milice ve velkém propouštěla a transformovala se v policii a Čubarov tak ztrácel příslovečnou půdu pod nohama. V první polovině 90. let se postupně uzavřel do svého světa, který končil na jeho dvorku. V roce 1993 si rodiny Krieviņš a Koškins společně požádaly u Iecavské pozemkové komise o plné navrácení pozemků. Hlavním hybatelem této restituce měl být prý Jānis Koškins (vnuk původního majitele). Komise však rodinám vrátila pouze 15,2 hektaru, přičemž rodině Koškins přiřknula 8,1 hektaru a rodině Krieviņš 7,1 hektaru. Poslední pozemek, na kterém stál dům, od komise nezískali. Dědicům se však nelíbilo, že zbylou hlavní část dědictví obývá neznámý člověk. Z přepisu rozhodnutí o zastavení trestního řízení, které mi poskytlo státní zastupitelství okresního soudu v Zemgale vyplývá, že restituenti se proto odvolali u obecního úřadu. Ten ve svém rozhodnutí z roku 1995 přiřknul i poslední pozemek dědicům. A právě tady začíná „horká fáze“ sporu.

Podle zákona měl Čubarov jako dosavadní uživatel a současný majitel domu získat automaticky věcné břemeno a mohl dům a okolní půlhektar využívat jako právoplatný nájemce. Každopádně ale musel vlastníkovi pozemku platit nájemné. Čubarov tak i nadále zůstával v Mūrnieki. Bohužel se do dnešních dní u obce nedochovaly žádné písemnosti ze správních řízení, ani udělovací dekret, takže zde vycházím z jiných zdrojů. Brzy na to, kdy obecní úřad přiřkl rodinám plné dědictví, začali Koškinovi oblast Mūrnieki navštěvovat, což vyvrcholilo přistavěním obytného přívěsu. Rodina v tomto přívěsu začala od roku 1996 trávit svůj volný čas a začala obdělávat svá pole. Přívěs však zřejmě úmyslně postavili na samotnou hranici pronajmuté části, což se nelíbilo Čubarovi. Podle sousedů měl Čubarov za to, že tím narušují jeho soukromí a že se tak pokouší ho nenápadně vystrnadit. V průběhu času začal přívěs obcházet, což vyústilo v první přímé konflikty. Čubarov rodině vyhrožoval, že jim přívěs podpálí, na což reagovala Jānisova tchýně Poļina Skrastīte. Ta mu na oplátku prý řekla, že ona podpálí jeho dům. Údajně měla doslova říct: „Vypálím tě odsud, nebudeš tu žít, a tvé včely otrávím!“ Poté následovaly naschvály, kdy například Čubarov prodal jejich přívěs sousedovi za dvě lahve vody, a když rodina přijela z Iecavy, tak ho musela hledat a pouštět se dalších sporů. Naopak Koškinovi mu zakazovali užívat příjezdovou cestu k domu, protože protínala jejich pozemek. Jediný z rodiny Koškinových, který neměl s Čubarovem problémy, byl 19letý Artūrs, který mu chodil pomáhat s hospodářstvím, za což od něj dostával domácí med. Oboustranné urážky a naschvály pokračovaly až do jara 1997, kdy přichází zásadní zlom.

16. dubna 1997 zachvátil Čubarovův dům požár, který usedlost proměnil ve zděné torzo. Případ požáru prošetřila policie, jejíž vyšetřovatel došel k závěru, že dům měl poškozený komín, kvůli kterému se rozžhavila kamna. Mezi sousedy se ale nejdříve rozkřiklo, že požár vzniknul kvůli špatné elektrice, až poté se mluvilo o kamnech. Sousedka Ilga Briģe k tomu tisku sdělila: „Dům nemohl shořet ani kvůli elektřině, ani kvůli komínu – to je vyloučeno. Však v domě nezatápěl deset let. Byl to profesionální elektrikář a ve zdejším okolí se vyznal perfektně.“ Sám Čubarov tvrdil, že kamnech nezatápěl, protože obýval jen jednu místnost. Jeho žena bydlela s dcerami v městském bytě v Rize, kde měli všichni čtyři hlášený trvalý pobyt. Díky svědectví jeho kamaráda Vilnise Ulmanise víme, že se hned poté nastěhoval do maringotky, kterou měl vedle domu. Čubarov se mu, stejně jako mnohým jiným, svěřil, že si myslí, že mu dům zapálil Jānis Koškins a jeho příbuzní. V létě toho roku přišla další rána, kterou byl úhyn jeho včelstva. Z ničeho nic mu začaly včely umírat, z čehož opět obviňoval Koškinovi. Podle něj mu je prostě otrávili, aby ho připravili o jediný zdroj zábavy a konečně odešel. Z Jurije Čubarova se stal zlomený člověk a už tehdy zřejmě pomýšlel na pomstu. Oficiální závěry vyšetřování ho nezajímaly, jelikož byl 100% přesvědčen o vině Koškinových. Tím končí léto a přichází září, kdy sled událostí chytne rychlejší spád. Zpětně je zřejmé, že zde Čubarov všechno vzdal a připravil se k závěrečně „satisfakci“. Díky vedoucímu pořádkové policie v Rize víme, že Čubarovovi skončilo 21. července 1997 povolení k držení čtyř loveckých zbraní. Vzhledem k tomu, že si povolení nepřišel ve lhůtě vyřídit, tak mu policie poslala 1. srpna předvolání, na které taktéž nereagoval. Předvolání mu poslali na adresu trvalého pobytu v Rize, ale je velice pravděpodobné, že ho četl, jelikož tou dobou častěji navštěvoval rodinu. Anabáze se zbraněmi pak pokračovala 18. září, kdy se policisté vydali i do jeho skutečného bydliště v Iecavě, ale nebyl doma. Zřejmě nejsilnější ukazatel, že se schyluje k tragédii, přišel několik dní před střelbou, kdy jednomu nejmenovanému kamarádovi odevzdal několik svých osobních věcí s tím, že už je nebude potřebovat.

Osudná sobota 20. září začala tak, že se Čubarov kolem 11 hodiny vrátil z Rigy, načež přerušil telefonické spojení své i okolních domů a posilnil se alkoholem. Zcela evidentně měl informaci o tom, že celá Koškinova rodina bude jen pár set metrů od jeho domu sbírat brambory. Co se dělo na místě činu víme hlavně díky jednomu z přeživších, kterým byl 28 letý Guntars Grīva. Šlo o jednoho ze sousedů, který měl dobré vztahy s oběma stranami a tak neodmítl žádnou žádost o pomoc. Krátce po obědě se vydal k poli, kde se sešlo celkem 11 lidí. On, Jānis Koškins a jeho syn Artūrs, tchýně Poļina Skrastīte, její manžel Kārlis a jejich dcera Inta. Dále tam byl Intin manžel Vladimirs Možeiko a jejich známý Aleksandrs Minogins. Krom nich se tam nacházeli další 3 brigádníci, kteří řídili traktory a ovládali zemědělskou techniku. Jānisova manželka Aina se sběru nezúčastnila. Krátce po 14 hodině vyjel Čubarov svou Ladou Nivou z garáže a o pár minut později dorazil na místo, kde stály traktory. Tou dobou byli jejich řidiči o něco opodál na obědě, což jim zachránilo život. Čubarov zastavil a z kufru vytáhl svoji dvouhlavňovou brokovnici IŽ-56 a karabinu KO-44. Přistoupil k nejbližší skupině do bezprostřední vzdálenosti a údajně pronesl větu: „Tak jsme se setkali…“ Poté spustil palbu, načež nejdříve zastřelil Vladimirse Možeika a následně Jānise a jeho syna Artūrse. Společně s nimi tam stál Guntars Grīva, kterého Čubarov zasáhl třikrát do trupu. Guntars však přežil a dle svých slov předstíral, že je mrtvý, protože se útočníkova pozornost upřela na opodál stojící traktoristy. Po těch také střílel, ale kvůli větší vzdálenosti je minul, načež zmizeli z dohledu. Po několika neúspěšných výstřelech nasedl do auta, ve kterém pronásledoval utíkajícího 54 letého Minoginse. Když ho dohonil, tak vystoupil a z bezprostřední vzdálenosti jej zastřelil. Mezitím se Guntars odplazil do příkopu, kde se pokusil schovat, pro případ, kdyby se útočník vrátil zpátky. Čubarovova poslední zastávka vedla do obytného přívěsu, kde se tou dobou nacházela kompletní rodina Skrastīte. Stejně jako v předchozích případech je zastřelil z krátké vzdálenosti. Na ženách se Čubarov vybil ze všeho nejvíce, protože jejich těla vykazovala zranění po úderech pažbou pušky. Ihned po vražedném řádění nasedl do auta, vrátil ho zpět do garáže a zmizel.

Zmizením Čubarova a příjezdem policie na místo činu končí kritické období, plné urážek a sporů. V poslední kapitole se podíváme, jak se policii podařilo pachatele najít, na průběh vyšetřování, reakci úřadů a na závěr si také zhodnotíme zdroje. Nyní se ale vydejme na místo činu.

VÝJIMEČNÝ PŘÍPAD

Dorazivší místní i okresní policisty po příjezdu na místo neštěstí čekal velmi děsivý pohled na sedm mrtvých těl a jednoho zraněného muže. Krom těl se na místě nacházely pouze opuštěné traktory. Přeživší Guntars Grīva po celou dobu útoku ani po příjezdu policie neztratil vědomí a tak mohl policisty nasměrovat správným směrem. Ihned byl hospitalizován na jednotce intenzivní péče v okresní nemocnici v Bausce. Dozvídáme se, že všechny tři střely, které ho zasáhly, mířily do plic a bylo je možno vyjmout až po částečném uzdravení. Část policejních sil se ještě odpoledne vydala k Čubarovově sídlu, které tou dobou představoval už jen vyhořelý dům, garáž a maringotka. V maringotce, kterou obýval, nalezli jen skromné vybavení. Nejzajímavější zde byly čtyři sklenice s alkoholem, na kterých byly položeny plátky chleba, doplněné dvěma jablky. Podle vedoucího tiskového střediska ministerstva vnitra Normundse Beļskise bylo pátrání po pachateli zahájeno večer téhož dne. Během několika málo hodin bylo třeba vypracovat plán pátrání a na místo shromáždit velké množství lidí. Celkem se ho zúčastnilo 500 lidí, a to příslušníci policejního pohotovostního pluku, speciální jednotky Omega a vojáci národní gardy. Šlo tak o dosud největší pátrací akci v moderních lotyšských dějinách. Předpokládalo se, že Čubarov uprchnul do zdejších lesů, nanejvýš několik kilometrů od místa činu. Pracovalo se však i s druhou verzí, kdy měl uprchnout do zahraničí. Proto byly informace o případu předány bezpečnostním složkám v Litvě, Rusku a Bělorusku. V noci ze soboty na neděli na místo dorazil státní tajemník ministerstva vnitra Andris Staris, vedoucí kriminální policie Aloizs Blonskis a vedoucí pořádkové policie Ivars Stūrainis. O situaci byl vyrozuměn prezident a premiér, přičemž premiér Krasts prohlásil: „Vražda v Iecavě je v naší zemi bezprecedentní z hlediska brutality a počtu obětí… Tato tragédie nás nutí důkladně přehodnotit systém registrace, skladování a vydávání povolení ke střelným zbraním.“ V noci a v neděli ráno přijala policie oznámení, že Čubarov byl spatřen poblíž Iecavy. V obou případech šlo o mýlku. Nalezli ho až kolem 17 hodiny policisté z pohotovostního pluku přibližně 3 km od Mūrnieki v bažinatém lese. Byl částečně ukrytý v noře vyhrabané lesní zvěří s prostřelenou hlavou od své kulovnice.

Smrtí pachatele se dostáváme k trestnímu řízení, výslechům svědků a celkové dohře tragédie. Již během pátrání zahájila kriminální policie přípravné trestní řízení, na kterém se podílel státní zástupce zemgalského státního zastupitelství Antons Filipenoks. Ten v úterý 23. září sdělil tisku výsledky provedených šetření. Odbor kriminalistické techniky a expertíz v Rize ze vzorků krve potvrdil, že pachatel byl v době spáchání činu pod vlivem alkoholu. Přítomnost alkoholu ale nezlehčuje zjištěné skutečnosti o dlouhodobém plánování vraždy. Současně byl znovu prozkoumán spis k případu vyhoření Čubarovova domu a bylo opětovně potvrzeno, že požár vznikl od přetopených kamen. V důsledku smrti pachatele bezprostředně po činu nebylo možné provést standardní psychologicko-psychiatrické vyšetření, a tak byla provedena posmrtná psychologická expertíza. Dále byl vyslechnut Guntars Grīva, který měl o předešlé situaci solidní povědomí. Osobně se znal jak s Čubarovem, tak s Koškinovými. S oběma stranami udržoval dobré vztahy, a proto byl zarmoucen skutečností, že Čubarov střílel i na něho. Zmínil, že v podobné situaci byl i usmrcený Artūrs. Policie i média vyslechla i další svědky z řad sousedů, kteří měli poskytnout kontext událostí. Většina z nich se zastávala starousedlíka Čubarova a to i navzdory tomu, co udělal. „Byl velmi společenský a veselý. Všichni jsme u něj slavili letní slunovrat Jāņi. K němu jste mohli jít kdykoliv – ve dne i v noci. Není tu člověka, kterému by nepomohl.“ Příbuzní a přátelé Koškinových si v reakci na to stěžovaly, že média dávají až moc veliký prostor sousedům a pokřivují tak pověst rodiny. Reportéři deníku Diena si zjistily telefonní číslo do rižského bytu Čubarovovy manželky a zavolaly na něj. Telefon jim zvedl neznámý muž, který jim sdělil, že se manželka i dcery odstěhovaly a upozornil je, aby na toto číslo už nevolali. Jediná přeživší z Koškinovy rodiny Aina darovala část svých pozemků své kamarádce z Iecavského venkova Vije Berķe. Na oplátku žádala, aby na místě činu vysadili jabloňový sad, aby se měla kam vracet. Rodině Berke pak vyhrožoval jeden jejich soused, který tvrdil, že je zastřelí a otráví. Vedoucí okresní policie v Bausce Alexandrs Matvejevs potvrdil, že v této věci bylo zahájeno další trestní řízení. Samotné Aině zavolal do bytu rusky mluvící muž a pronesl: „Tak co, zabili jste našeho Jurika?“ Útoky ale přicházely i z druhé strany, kdy jeden z Čubarovových přátel obdržel anonymní výhrůžný dopis. Vypadalo to, že případ definitivně rozdělil lotyšskou společnost.

V úterý 23. září vyhlásila městská rada Iecavy den smutku, který připadl na čtvrtek 25. září, kdy proběhl pohřeb obětí. Poslední rozloučení se uskutečnilo v místním kulturním domě a samotný pohřeb proběhl na hřbitově v městské části Sila, na jižním konci města. Všichni byli pohřbeni vedle sebe během jednoho obřadu, na jehož organizaci město přispělo částkou 40 latů. Čubarov byl pohřben v tichosti na malém lesním hřbitově poblíž Mūrnieki. K případu se poté vyjádřil starosta Iecavy Jānis Pelsis, který ve svém městě tou dobou řešil mnoho vyhrocených konfliktů mezi vlastníky domů a půdy. Veřejně prohlásil, že hlavním motivem zločinu byly právě potíže s restitucí. Dále dodal, že se obává obdobných případů i v roce 1998, kdy mělo mnoho vlastníků domů prodat své domy vlastníkům půdy. K podobnému násilnému případu, spojenému s privatizací a restitucí, navzdory této predikci nedošlo. Situace na venkově se na přelomu milénia zklidnila a masakr v Iecavě zůstal dosud největším případem masové vraždy novodobého Lotyšska. Kvůli smrti pachatele bylo trestní řízení 28. dubna 1998 zastaveno.

Ortofoto statku Mūrnieki, 2016

Důležité je zmínit, že národnostní stránka sporu byla naprosto marginální. V žádném dochovaném svědectví nebyly explicitně zmíněny narážky na Čubarovův ruský původ. Pokud by místo Čubarova koupil statek nějaký Lotyš, tak by bylo jednání dědiců zřejmě velmi podobné. Navzdory tomu se však lze domnívat, že pro rodinu, která po roce 1940 přišla o majetek, byla jeho osoba částečně symbolem útlaku a okupace. Zcela zjevně byl akcelerátorem sporů čistě boj o nemovitosti. V rámci toho uvedu, že jsem si veškeré dostupné zdroje prošel i z této stránky a je zjevné, že lotyšští a ruští autoři pracovali s informacemi trošku jinak. Zatímco lotyšské zdroje nezastírají oboustrannou nevraživost, poskytují pochopení pro obě strany a věnují se skutečným příčinám, tak ty ruské líčí Čubarova jako světce, který se stal obětí většinové společnosti, utlačující ruskou menšinu nehledě na majetkové spory. Hlavní otevřený zdroj poskytuje lotyšský deník Diena, který založila Nejvyšší rada Lotyšské republiky jako svůj oficiální tisk. V roce 1993 byl deník zprivatizován a až do roku 2000 vydával jak v lotyštině, tak v ruštině. Celkově lze tento zdroj považovat za důvěryhodný. V rámci svého pátrání jsem taktéž nahlédl do lotyšského katastru nemovitostí, kde jsem si na mapě vyhledal místo bývalého statku. Na první pohled člověka zaujme, jak moc je jeho okolí zpustlé. Ostatní statky jsou dodnes v dobrém stavu a kolikrát po rekonstrukci. Lotyšský katastr nemovitostí vám sice ukáže hranice pozemků, výměru a druh vlastníka, ale oproti českému se nedozvíte, kdo konkrétně je vlastníkem. Pro získání této informace je třeba uzavřít dohodu o spolupráci se Státní pozemkovou službou. Nicméně jsem se ve veřejné části dozvěděl, že zničené budovy jsou dodnes zakresleny a nemají žádného vlastníka. Pozemek okolo domů je taktéž bez vlastníka, ale spravuje jej město. Okolní zemědělské pozemky vlastní buď fyzické či právnické osoby, které jsou mi neznámé. Část převzatých pozemků možná dodnes vlastní rodina Berkových. Kombinace vlastnictví různých druhů osob a majetková správa města nás tak přivádí k možnosti, že pozemky, které si Koškinovi po roce 1997 ponechali, již dneska nemusí vlastnit. Navzdory kratší stopáži a nedostatku detailnějších informací jsem pro tento případ využil maximum všech dostupných zdrojů. Ať už se jedná o tehdejší novinové články, pozdější internetové články, úřední rozhodnutí, sbírku zákonů nebo historické mapy. Jediná pozdější smysluplnější zpráva o masakru v Iecavě se objevila pouze v roce 1998 v deníku Washington Post, která však využila případ k popisu problematiky zdejší ruské menšiny. Poté už následovaly jen příspěvky na sociálních sítích, které případ líčily jen velmi omezeně. Jejich autoři řešili pouze násilný čin a neřešili jeho kořeny, souvislosti a následky. Doufám, že mě se v této epizodě podařilo vám předat ucelený pohled na tento velmi zajímavý, nicméně opomíjený případ.

POUŽITÉ ZDROJE

• Státní zastupitelství okresního soudu v Zemgale. Rozhodnutí o zastavení trestního řízení. 28. dubna 1998.
• LOTYŠSKO. Zákon o privatizaci půdy ve venkovských oblastech. In: Latvijas Vēstnesis. 1992, částka 32, číslo 132. Dostupné z: https://likumi.lv/ta/id/74241-par-zemes-privatizaciju-lauku-apvidos
• GALZONS, Edgars. Iecavas slaktiņā vainoto atrod beigtu. Online. Diena. 22. 9. 1997. Dostupné z: https://www.diena.lv/raksts/pasaule/krievija/iecavas-slaktina-vainoto-atrod-beigtu-10017160. [cit. 2025-07-03].
• GALZONS, Edgars. Policija meklē vēl vienu slepkavības ieroci. Online. Diena. 23. 9. 1997. Dostupné z: https://www.diena.lv/raksts/pasaule/krievija/policija-mekle-vel-vienu-slepkavibas-ieroci-10017226. [cit. 2025-07-03].
• GALZONS, Edgars. Pēc traģēdijas Iecavā izsludinātas sēras. Online. Diena. 24. 9. 1997. Dostupné z: https://www.diena.lv/raksts/pasaule/krievija/pec-tragedijas-iecava-izsludinatas-seras-10017299. [cit. 2025-07-03].
• Draudot arī Iecavā nogalināto ģimenei. Online. Diena. 3. 10. 1997. Dostupné z: https://www.diena.lv/raksts/pasaule/krievija/draudot-ari-iecava-nogalinato-gimenei-10017939. [cit. 2025-07-03].
• ZALETAJEV, Sergej. Трагедия в Мурниеках: сценарий и роли. Online. Scepsis. 14. 8. 2007. Dostupné z: https://scepsis.net/library/id_1389.html. [cit. 2025-07-03].
• WILLIAMS, Daniel. Latvia’s Russians: Outsiders Wanting In. Online. The Washington Post. 23. 7. 1998. Dostupné z: https://www.washingtonpost.com/archive/politics/1998/07/24/latvias-russians-outsiders-wanting-in/06cd43af-08a3-4643-a983-3dafc73d6ae8/. [cit. 2025-07-07].
• BERZUPS, Sandra. Privatization At The Crossroad Of Latvia’s Economic Reform. ILSA Journal of International & Comparative Law. 1995, roč. 2, s. 171-195.