Přeskočit na obsah

Poslední veřejná poprava v Albánii

Václav Hnát, 19. 4. 2026

Jsou dvě hodiny ráno a centrum albánského města Fier je plné lidí. Nejde o oslavu, ani o protest. Dav čeká na veřejnou popravu. Pod šibenicí stojí dva bratři – Dritëbardh a Josif Çuko. Oba dostanou poslední možnost něco říct a jejich odpověď je stejná: „Nemám co říct.“ O několik minut později jsou mrtví.

Tohle není příběh z druhé světové války ani z diktatury 50. let. Píše se rok 1992. Komunistický režim už padl. Albánie má za sebou první svobodné volby. A i přesto se staví v centru města šibenice. Co se muselo stát, aby nové úřady reagovaly právě takhle? Za vším stála jedna jediná noc v jedné malé vesnici. Pět mrtvých členů rodiny včetně osmiměsíčního dítěte. Pak přišlo vyšetřování, které bylo až znepokojivě rychlé. Soud, kolem kterého dodnes visí otázky. A nakonec poprava, která nevypovídá jen o brutalitě pachatelů, ale i o stavu celé Albánie. Protože tohle není jen příběh jedné vraždy. Je to příběh země, která se probudila z totality, ale ještě se nestala právním státem.

KRVAVÝ VÝVOJ

Abychom pochopili, proč byl tento případ tak zásadní, tak se musíme ohlédnout do minulosti. Podívat se, na vývoj albánského soudnictví v oblasti trestů smrti. Začínáme koncem roku 1944, kdy se z Albánie stáhly poslední německé jednotky a komunističtí partyzáni vstupují do hlavního města Tirany. Podobně jako v Československu vzniká přechodná vláda, ve které mají rozhodující moc komunisté. Po dvou letech vyhlašují Albánskou lidovou republiku a zavádějí tvrdý komunistický režim. A proč se Albánie posléze tak odlišovala? Protože si první tajemník Albánské strany práce a současně hlava státu Enver Hodža vybudoval absolutní kult osobnosti. Po Stalinově smrti odmítl destalinizaci a přerušil kontakty se Sovětským svazem. Odmítl i jugoslávskou neutrální pozici, ale zato se spřátelil s čínským vůdcem Mao Ce-tungem. V té době nastoluje opravdu tvrdý, represivní a ekonomicky neefektivní režim po vzoru čínské Kulturní revoluce. Po Maově smrti Hodža odmítl čínské otevírání se světu a z Albánie se od roku 1978 stává izolovaná země. Vytvořil tak něco, co by se dalo nazvat evropskou Severní Koreou. I pro socialistické státy byla Albánie zahalena tajemstvím a nikdo tehdy moc nevěděl, co přesně se v zemi děje. A co se tam teda vlastně dělo?

Hodžův maoistický režim potlačoval každého, kdo by mohl být státu byť jen minimálně nevěrný. Věřící lidé, kritičtí akademici i obyčejný dělník, který mohl pociťovat nějakou nespravedlnost. A jak se s tím režim vypořádal? Byl vybudován právní řád, ve kterém jste mohli být popraveni za 34 různých trestných činů, které se souhrnně nazývaly „Zločiny proti socialistickému státu“. Součástí tohoto systému byly soudní i mimosoudní procesy následované neveřejnými i veřejnými popravami. Ve 40. a 50. letech měly podobu masových čistek a později byly využívány pro likvidaci občanské opozice. Podle nařízení ministra vnitra z roku 1983 mohl stát zcela svévolně nakládat s těly odsouzených, kteří byli popraveni nebo zemřeli ve vězení. Běžnou praxí bylo pohřbívání na tajných místech v neoznačených hrobech. Děsivějším zvykem bylo těla neveřejně usmrcených veřejně vystavovat ve městech. Do tohoto koloritu dále zapadají čistě veřejné popravy. Nejznámější z nich je oběšení učitele a básníka Havziho Nely 10. srpna 1988 na hlavním náměstí v Kukës. Nad jeho šibenicí stál nápis „nepřítel strany a lidu“. Takového veřejné popravy se uskutečňovaly ve 2 ráno a těla odsouzenců byla ponechávána viset do dalšího dne. A kolik lidí bylo v Albánii během socialismu popraveno? Oficiální zdroje říkají, že 5 577 mužů a 450 žen. Dalších 6 tisíc lidí mělo záhadně zmizet během výkonu trestu.

Po čtyřech desetiletích hrůzovlády přichází kvůli izolovanosti země opožděná revoluce. Díky ní se Albánie mezi prosincem 1990 až březnem 1992 nacházela v přechodovém období mezi komunistickým režimem a novou demokracií. Jak to změnilo albánskou společnost? Rozpad státních podniků a nutnost konkurovat světovým trhům uvedl běžné Albánce na pokraj chudoby. Rok 1992 se nesl v duchu rostoucí kriminality, nezaměstnanosti, útoků na sklady s potravinami, střetů s policií a etnického napětí vůči Řekům v jižní Albánii. Přetvářející se Lidová policie neměla dostatek moderní techniky a metod, a tak si sjednávala respekt hrubou silou. Známý je případ studenta Leonarda Arapiho, kterého policisté v únoru 1992 vytáhli z autobusu a ubili ho k smrti. Země měla problémy i v soudnictví a advokacii. Komunistické soudce a prokurátory nebylo možné odvolat, jelikož je neměl kdo nahradit. Obžalované a poškozené neměl kdo zastupovat, jelikož starý režim neměl ústřední ministerstvo spravedlnosti a advokacie byla od roku 1967 zakázána. Stát tou dobou prostě neměl odpovědné instituce a vyškolené profesionály, což způsobilo obrovský zmatek. Co se týče pro nás důležitých poprav, tak výčet trestných činů s trestem smrti byl od května 1990 omezen z 34 na 11. Taktéž už nedocházelo k veřejným exekucím a ty neveřejné se omezily jen na pár jednotek případů. Těla usmrcených navíc nebyla vystavována ve městech. Právě v tomto přechodném období se odehraje zločin, který do dějin albánské kriminalistiky vstoupí nejdříve jako „Masakr v Libofshë“ a posléze jako „Poslední veřejná poprava v Albánii“.

MASAKR V LIBOFSHË

Příběh poslední popravy začíná v květnu 1992 v malé obci Libofshë v jihozápadní Albánii. Společně s matkou zde žil 24letý Dritëbardh Çuko, jeho 22letý bratr Josif a jejich sestra. Další rodinou, vystupující v tomto případu je početná rodina Pupa. V jednom domě žil starý manželský pár Petrit a Zenepe, jejich syn Agim s manželkou Rajmondou a jejich osmiměsíční dcera Magdalena. Tvrdilo se o nich, že disponují velkým obnosem peněz. Ten měl podle všeho přinést právě Agim, který se na jaře 1992 vrátil z ročního pracovního pobytu v Řecku. A co to pro náš případ znamená? To, že se Çukovi chtěli těchto peněz zmocnit. A my se nyní detailně podíváme na čin, který je zanedlouho poté dostal na šibenici.

Je noc z 28. na 29. května 1992 a nacházíme se u domu Pupových. Zhruba 45 minut po půlnoci bratři Çukovi vstoupili na jejich pozemek. Byli vyzbrojeni sekerou a kovovou tyčí. Podle výsledků pozdějšího vyšetřování nejdříve přistoupili k zamřížovanému oknu jednoho z pokojů. Mříže ohnuli a vyndali sklo z horní části okna. Potichu vlezli do pokoje, kde spala osmiměsíční Magdalena. Zde na sebe bratři ještě nestrhli žádnou pozornost a vplížili se do pokoje, kde spal Agim s Rajmondou. Jeden z bratrů přikročil k spícím Agimovi a několika údery sekerou ho usmrtil. To přirozeně probudilo Rajmondu, která se pokusila z pokoje utéct. Nicméně se jí to nepovedlo a útočníci jí zasadili několik ran sekerou. Podle toho, jak bylo tělo nalezeno, se předpokládá, že se pokoušela bránit. Moment překvapení se vytratil, a tak bratři pospíchali do dalšího pokoje, kde zastihli Agimova otce Petrita a matku Zenepe. Petrit se pokusil pachatele zneškodnit, ale proti mladým mužům neměl šanci. Hned během potyčky ho zavraždili. Pokud se vám dosavadní vývoj zdál brutální, tak v druhé části bude ještě horší.

Smrtí Petrita končí rychlé údery sekerou a tyčí a přichází sofistikovanější násilí. Bezmocná Zenepe je svázána, odvlečena na chodbu a nucena prozradit, kde si rodina ukládá peníze. Zpočátku to nejspíše odmítala prozradit, protože její tělo vykazovalo známky mučení. Během této procedury se po domě rozezníval Magdalenin pláč. Útočníci se domnívali, že neutěšený dětský křik by mohl upoutat pozornost sousedů. Zejména strýce Mustafy, který bydlel hned vedle. Proto se jeden bratrů vydal do dětského pokoje, kde Magdalenu utloukl svojí kovovou tyčí. Odtajněný policejní dokument nám říká, že byla zasažena do zadní části krku. Pláč tedy ustal a bratři se mohli soustředit na vyslýchání Zenepe. Jestli jim něco prozradila, dnes nevíme, ale pachatelé převrátili celý dům vzhůru nohama. S jistotou ale víme, že našli, co hledali, protože si odnesli uzamčený kufr. Ten byl ráno nalezen rozpáraný a prázdný na okraji vesnice. A jak případ pokračoval dál?

Ráno v 6:45 vyšel před svůj dům Mustafa Pupa, který později policistům uvedl, že v ho v noci budil neobvykle silný štěkot zdejších psů. Nicméně tomu nepřikládal žádný význam. Ráno obešel zeď, dělící jejich domy a všiml si netypických věcí. Posunutých květináčů na parapetu, vylomených mříží, rozbitého okna a pootevřených vchodových dveří. Po vstupu do domu jako první našel ztrápenou, ale tehdy stále žijící Zenepe v zakrvácené chodbě. Rychle prohledal i další místnosti, kde našel vyvražděnou rodinu. Poté zavolal pomoc a Zenepe odváží sanitka do nejbližší nemocnice. Přibližně dvě hodiny po převozu v nemocnici umírá. Dílo zkázy je tím dokonáno a my se tak přesouváme do roviny policejního vyšetřování. Ještě zmíním, že popis činu vychází z oficiální verze, ale průběh vyšetřování nám ukáže, že některé detaily mohly být přeci jenom jinak.

CHAOTICKÉ VYŠETŘOVÁNÍ

Policisté, kteří přijeli na místo, ihned věděli, že nepůjde jen o běžný zločin, ale o něco zcela mimořádného. Ani divoké přechodové období normálně neprodukovalo takto brutální zločiny, na které by byli albánští policisté případně zvyklí. První ohledání nám potvrzuje informace, které tu už zazněly – vylomené mříže, rozbité okno, rozpáraný kufr atd. Na takový případ však běžní kriminalističtí operativci nestačili. Proto vedoucí okresního oddělení ve Fieru zakládá specializovaný tým složený z různých policistů. Vedoucí kriminální policie Muço, kriminalistický expert Andoni, vedoucí sekce pro zločiny na venkově Abedini, vyšetřovatelé Dhamo a Shkurta, operativní technici Ngresi a Tanuçi a místní policista Stase. Ještě v ten den se vyšetřovací tým sešel a vytvořil plán se dvěma pracovními verzemi. První předpokládala pomstu proti Agimu Pupovi a vycházela z prověřování osobních životů poškozených. Policisté totiž zjistili, že Agim byl v minulosti vícekrát zasnoubený a pokaždé se dívkami rozešel. To potvrdili i jeho příbuzní. A proč zrovna této verzi přikládali takovou důležitost? Albánská společnost si totiž i v 90. letech nesla charakter klanové společnosti, kde hlavní roli hraje rodina její vazby. Agim se mohl stát obětí odplaty nazývané Gjakmarrja podle tradičního zákona Kanun. V podstatě to samé co Vendeta na Sicílii. Tato tradiční praktika se sice vždy vyskytovala hlavně v odlehlých horách severní Albánie, ale i na jihu se několikrát objevila. A další vývoj nám ukáže, že policisté nebyli až tak vedle.

Právě s první verzí se začalo okamžitě pracovat. Počítalo se s tím, že pachatel či pachatelé mohou pocházet i z jiných částí regionu. Vyšetřovací tým tak spolupracoval s policejními odděleními v Lushnji, Elbasanu a Tiraně. Ještě 29. května si vytipovali a zadřeli dva podezřelé, kteří jsou ve veřejných zdrojích uváděni pouze iniciály E. Sh. a E. V. Mělo jít o lidi, kteří by se chtěli pomstít Agimu Pupovi. Aby si potvrdili jejich údajnou motivaci, tak jednoho umístili do cely předběžného zadržení s informátorem a druhého s osobou, na kterou měl dříve osobní vazby. Jejich komunikace byla nepřetržitě odposlouchávána. Ty ale neprokázaly žádné zapojení do vraždy a mezitím pokračovalo se dál. Již druhý den 30. května se objevilo svědectví, které nás přivádí k druhé verzi, tedy že šlo o loupež. Svědectví nám říká, že se večer před vraždou kolem domu Pupových pohyboval Dritëbardh Çuko. Současně měl být jedním z přihlížejících, když probíhalo prvotní ohledání. Ráno prý působil rozrušeně a třásl se. Policisté tuto stopu brali vážně, ale narazili na jeden podstatný zádrhel. Forenzní zpráva člena týmu Andoniho vyloučila přítomnost daktyloskopických stop lidí z Libofshë a okolí. O to zvláštnější to působilo v Çukově případě, protože byl dříve trestaný za krádež a policie měla v databázi jeho otisky. V této fázi začíná být vyšetřovací tým zoufalý a činí několik kroků. Navazuje spolupráci s okresním vyšetřovatelem a zpravodajskou službou a půjčují si speciálně vycvičeného psa ze stanice v Lushnjë. Začátkem června do týmu navíc přichází nový kriminalistický expert, který všechno změní. A co přesně udělá? To hned zjistíte.

Zmíněný expert se jmenuje Llazar Plaku a pracoval tehdy na krajském policejním ředitelství ve Vloře. 2. června, tedy 4 dny pro vraždách, provedl zcela vlastní ohledání místa činu a zjistil vážně nedostatky předchozího ohledání. Zaměřil se na vysazenou část okna, kterou pachatelé nechali odloženou přímo na místě. Bylo mu jasné, že se jí museli při odstraňování dotýkat. Na základě toho získal dobře zachování otisk dlaně, kterou jednoznačně přiřadil Dritëbardhu Çukovi. Tím policie získala právní oporu pro jeho zadržení. Vyšetřování tak získalo nový směr i hlavního podezřelého. Nicméně je tu ještě jedna věc. Na okně byl otisk dlaně ještě jedné osoby, která dosud nefigurovala v policejní databázi. Bylo třeba ji vypátrat. Bezprostředně po zjištění policie zorganizovala zásah, během kterého byl Dritëbardh zadržen. Domovní prohlídka u něj odhalila oblečení s krevními stopami. Jeho bratr Josif ale náhle zmizel. Policisté zjistili, že krátce po vraždách překročil řeckou hranici a tak se spojili s řeckými kolegy. Ti ho zadrželi a vrátili zpět do Albánie. Oběma bratrům byly odebrány otisky dlaní a potvrdilo se, že jeden z otisků patří Dritëbardhovi a ten druhý Josifovi. Nicméně se stále objevovalo podezření, že pachatelů mohlo být více. Vyšetřovatelé vycházeli i z Mustafovi výpovědi, podle kterého muselo být pachatelů více. Nemuseli se přímo účastnit vražd, ale pouze hlídat před domem. V této fázi to vypadá jako úspěšná akce. Jaká ale byla skutečnost?

Zveřejněné vyhodnocení vyšetřování nám odhaluje, že postupy policistů a dalších pracovníků byly zpočátku nedůsledné a chaotické. Původní vyšetřovatel nařídil vyslechnout pouze dva svědky a poté odjel mimo okres neznámo kam. Kriminalisté neučinili důkladné ohledání místa činu a pracovníci soudního lékařství pochybili v několika postupech. Tyto nedostatky byly zřejmé již první den, a byl to jeden z důvodů, proč si případ převzal speciálně vytvořený tým okresního oddělení. Zadržením prvních podezřelých končí chaotické vyšetřování a my se podíváme se nezvykle rychlý kontroverzní proces, na jehož konci čeká provaz.

RYCHLÝ PROCES

Krátce po zadržení se bratři Çukovi k vraždám přiznali. Nic nezapírali, ani se nevymlouvali. Uvedli, že motiv měli dvojí. Loupež a pomstu. Stejně jako ostatní obyvatelé Libofshë věděli, že Agim si v Řecku vydělal velké peníze a chtěli se jich zmocnit. Současně uvedli, že Agim měl před časem vztah s jejich sestrou a stejně jako ostatní dívky ji opustil. Vraždu tak nevnímali pouze jako cestu k penězům ale také jako rodinné zadostiučinění. Zde se nám ukazuje, že první pracovní verze byla blízko pravdě. Prokurátor, který dostal případ na starost Kiço Nano, později vzpomínal, že bratři během prvního výslechu vše do detailu shodně popsali a nejevili při tom žádnou lítost. Zmínka o pomstě vedla k zadržení jejich sestry a Dritëbardhova kamaráda, uváděného pod iniciálami G. K. Právě oni mohli být nejpravděpodobnějšími spolupachateli. Tato varianta se nicméně neprokázala a proto byli ještě začátkem června propuštěni. Zde případ nabírá opravdu velmi rychlý spád, který nemá v procesní historii postkomunistické Albánie obdoby.

Již 6. června, tedy 4 dny po zadržení, byl případ ze strany policie i prokuratury uzavřen a postoupen k projednání okresnímu soudu ve Fieru. Předsedou senátu byl jistý Andon Beta. Během soudního líčení z 11. června 1992 byli oba bratři na základě rozhodnutí soudu č. 65 uznáni vinnými z loupežné vraždy a odsouzeni k trestu smrti oběšením. Ti se okamžitě proti testu odvolali a případ začal projednávat Nejvyšší soud. I zde pokračoval rychlý spád událostí a Nejvyšší soud potvrdil rozsudek nižšího soudu už 21. června. 10 dní po obdržení. V této fázi do případu vstoupil jejich otec, který bojoval o obnovu soudního procesu. Jeho iniciativa však byla marná, protože se odvolání dostalo do svého posledního stádia. Přistálo v prezidentské kanceláři, kde měl nově zvolený demokratický prezident Sali Beriša rozhodnout o udělení milosti. 23. června prezident vydal rozhodnutí č. 36, jímž ponechal v platnosti rozsudek soudu. Tehdy už nic nebránilo k výkonu trestu. A zajímalo by vás, jak poslední veřejná poprava přesně proběhla?

Exekuce byla naplánována přesně podle dosavadní praxe. Tedy že šibenice bude postavena v centru města a k popravě dojde ve 2 hodiny ráno. V tomto případě proběhla 25. června v okresním městě Fier. Z protokolu o vykonání rozsudku víme, že popravčí tým doplňoval prokurátor, soudní lékař a vedoucí místní policie. Kolem šibenice se před druhou hodinou shromáždil dav, který dle dochovaných svědectví neprojevoval žádnou lítost nad odsouzenými. Bratrům bylo rozhodnutí prezidenta přečteno až těsně před odjezdem. Před samotným oběšením dostali oba odsouzení možnost posledního slova. Oba shodně řekli: „Nemám co říct“. Po oběšení soudní lékař konstatoval smrt. Následně byl před přítomnými přihlížejícími přečten procesní zápis a veřejně podepsán. Těla visela v centru města až do odpoledne, kdy vznikla jediná volně dohledatelná fotografie, jak popravy, tak samotných bratrů.

Rychlost vyšetřovacího, soudního a odvolacího procesu je dnes vůbec nejkontroverznější částí případu. Někteří pamětníci vzpomínají, že poprava bratrů Çuko byla pro ně posledním záchvěvem albánského komunistického soudnictví v moderní době. Využití teatrálních komunistických metod v přechodové fázi je na druhou stranu obhajováno jako důležitý signál. Signál, kterým nové instituce deklarovaly sílu a odhodlání vymáhat právo v době, kdy se celá společnost zmítala chaosem. Pro Albánce to měla být připomínka toho, že demokracie není anarchie. Rychlému, tvrdému a jednoznačnému procesu jistě přispěl i nátlak ze strany médií a veřejnosti. Takto brutální čin nebyl běžný ani v porevolučním zmatku. Z pohledu tehdejšího práva proběhy všechny postupy v souladu se zákonem, ale přezkumné řízení odvolacího soudu a odmítnutí milosti prezidentské kanceláře proběhlo až velmi rychle. Přezkum tak hrál jen formální roli bez skutečné snahy odhalit nesrovnalosti či případné pochybení policie, prokuratury nebo okresního soudu. Jediný rozdíl mezi touto veřejnou popravou a těmi komunistickými je ten, že odsouzenci byli řádně pohřbeni na běžném městském hřbitově. A jak to bylo albánskými tresty smrti po roce 1992?

CESTA DO EVROPY

Jak nám říká název této epizody – šlo o poslední veřejnou popravu Albánii. Zde bych chtěl navázat na první kapitolu, kde jsme si představili vývoj albánského soudnictví v dobách lidové republiky. Nyní navážu tam, kde jsem skončil. V roce 1990 sice došlo k výrazným změnám, ale neveřejně se popravovalo i nadále. Mezi lety 1992 až 1994 bylo vydáno celkem 28 rozsudků smrti. Tato čísla známe jenom díky tomu, že Albánie chtěla vstoupit do Rady Evropy a byla povinna počty rozsudků hlásit. S tím souvisí i další legislativní změny v listopadu 1993. Počet trestných činů s trestem smrti byl omezen z 11 na pouhých 6 a současně byl nově zaveden doživotní trest. Ženy a pachatelé mladší 18 let už nesměli být odsouzeni k trestu smrti. Soudy nicméně postupovali v případech vražd i nadále dost tvrdě. Ilustruje to případ pana Domiho z roku 1994, kde se rozhodovalo, jestli nešlo o zabití v sebeobraně. Prokuratura navrhovala 25 let odnětí svobody, ale soud rovnou přistoupil k trestu smrti. Opravdu velké změny přichází až v roce 1995.

V červnu 1995 Albánie v rámci vstupu do Rady Evropy zavádí tzv. moratorium, tedy že trest smrti formálně stále existuje, ale není prakticky vykonáván. Mezi lety 1996 až 1999 bylo sice několik desítek mužů odsouzeno k smrti, ale žádná poprava neproběhla. Nebyli mezi nimi jenom vrahové, ale i bývalí komunističtí funkcionáři odsouzení za zločiny proti lidskosti. Ústavní soud nakonec v prosinci 1999 rozhodl o plném zrušení trestu smrti v době míru a všechny dosavadní rozsudky byly přeměny na doživotí. Nicméně stále platil v době válečného a nouzového stavu. Albánie však v květnu 2003 přijala evropskou Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod, což postupně vedlo k úplnému zákazu trestu smrti. V dubnu 2007 byla nakonec odstraněna i výjimka pro válečný stav. A tím příběh albánských poprav definitivně končí.

POUŽITÉ ZDROJE

Tento web používá nezbytné soubory cookies pro zajištění jeho provozu. Na základě vašeho souhlasu mohou být případně používány také další cookies pro analytické a marketingové účely. Zjistit více
Rozumím