Přeskočit na obsah

Atentát na císaře Františka Josefa I.

Václav Hnát, 5. 10. 2025

Je poledne 18. února 1853 a císař František Josef I., teprve 23letý panovník habsburské říše, se vydává na krátkou procházku po vídeňských hradbách. Netuší, že na lavičce opodál číhá nenápadný muž, který se rozhodl změnit osud své země. Úder jeho dýky neměl ukončit jen život mladého císaře, ale i jednotu Rakouského císařství. Jmenoval se János Libényi a toto je jeho příběh.

Ahoj nebo dobrý den, moje jméno je Václav Hnát a na tomto kanále se věnuji podrobnějším rozborům kriminálních případů a historických událostí v kontextu dané doby. V této epizodě si detailně rozebereme již zmíněný atentát a jeho vyšetřování. Vycházet budu z velmi exkluzivních zdrojů a půjde tak o dosud nejpropracovanější rozbor tohoto zločinu na internetu.

STÍNY REVOLUCE

Rovnou předestírám, že nepůjde o životopisné dílo proslulého císaře a proto zde bude opomenuto mnoho detailů z jeho života a historie mocnářství. Nás totiž budou v první kapitole zajímat dvě věci – jak se z mladého prince stal císař a jaké události předcházely atentátu. Obojí má stejný základ. Začněme tedy v letech 1830 a 1831, kdy se narodili oba hlavní aktéři. Rakouský princ František přišel na svět s předpokladem, že se jednou ujme řízení tradiční a silně centralizované monarchie. Jeho matka arcivévodkyně Žofie Bavorská mu tedy zajistila patřičné vzdělání, které ho mělo na tento nelehký úkol připravit. Rakouský stát byl tehdy evropskou velmocí, jejíž základy stály na náboženské tradici, konzervativní politice, centralizovaném řízení a na středověkém pojetí národů. Právě tato vyjmenovaná směsice byla doménou všech evropských mocností, což v polovině 19. století zažehne vlnu revolucí. Specifikum Rakouského císařství v této věci představovala vláda německojazyčné šlechty nad neněmeckým obyvatelstvem. Formování moderního národního povědomí na základě jazyka tak z Českých zemí, severoitalských držav či Uherska stvořilo potenciální ohniska revolucí. Právě ve zmíněném Uhersku, přesněji ve městě Csákvár, se jen o rok později narodil zcela jiný chlapec jménem János Libényi. Narodil se rodiny maďarského krejčovského mistra, majitele domu a statkáře Jánose Libényiho a Erzsébet Lukácsové. Ačkoliv nebyl jako jeho vrstevník František šlechtického původu, tak se mu nedařilo špatně. Jeho rodina patřila mezi bohaté měšťany, kteří profitovali na nově se rodícím raně kapitalistickém systému. Navíc vyznávali státní římskokatolické náboženství, což z nich ve finále činilo bezproblémové poddané. Jediné, co nyní budeme potřebovat o Jánosovi vědět je to, že se vydal ve šlépějích svého otce a vyučil se krejčím.

Nyní se vrátíme zpět k Františkovi. Tomu se dostalo na popud své matky vyváženého konzervativně-liberálního vzdělání tak, aby ve všeobecnosti pojmul všechny přístupy k vládnutí. O jeho povaze asi nejlépe vypovídá zápisek jednoho z vychovatelů. „Mladý arcivévoda nemá žádné srdce, necítí žádnou sounáležitost, ba ani radost z četby – jeho služebnictvo bude mít jednou těžké postavení; pro něho neplatí nic jiného než armáda, a i ta pouze z vnější strany, nikoli pro svou důležitost.“ Jeho dětství bylo dozajista ovlivněno tehdejší vládní garniturou, kterou představoval tzv. Metternichovský absolutismus. Šlo o konzervativní vládní systém, který zastával propojení státu a církve, neochvějnou pozici vladaře a antinacionalismus. Na dodržování těchto zásad dohlížela tajná policie, která jakýkoliv náznak odporu tvrdě trestala. Tato tvrdá konzervativní linie se v Rakousku ale neobjevila jen tak náhodou. Šlo o reakci na napoleonské války, které stvořila Velká francouzská revoluce. Po porážce Francie se vítězné mocnosti obávaly liberálních revolucí „francouzského střihu“, během kterých hrozilo prolévání šlechtické krve. Rakousko, Rusko a Prusko se tedy spojili do Svaté aliance, která měla dohlížet na udržování konzervativních absolutistických hodnot. Pozůstatky tehdy revolučních demokratických myšlenek se navíc začaly propojovat se vznikajícím národním uvědoměním. V rámci Českých zemí se bavíme o českém národním obrození. Podobné, ne-li stejné procesy, probíhaly tou dobou v celé monarchii. Například rozdrobení Italové a Němci požadovali sjednocení do jednoho národního státu. Trošku odlišná situace byla v Uhrách, kde byli všichni Maďaři pospolu, existovaly čistě uherské instituce, ale zato požadovali samostatnost. Metternichovská garnitura navíc byla nucena řešit otázku dalšího směřování Německého spolku, který za trvalého vídeňského předsednictví sdružoval německé země. Tehdy dospívající arcivévoda František byl v rámci svého intenzivního vzdělávání konfrontován se soudobou politickou problematikou, což dozajista formovalo jeho budoucí císařskou kariéru. Přihlédneme-li navíc k tomu, že jedním z jeho učitelů byl ministerský předseda Metternich. Tím chci vysvětlit, že těžiště našeho příběhu leží ve sporu mezi liberálními národovci a zastánci rakouské absolutistické linie.

Němečtí nacionalisté na vídeňských barikádách, 26. květen 1848

Nastíněný spor, který dosud nenápadně probublával na povrch, explodoval v roce 1848, který je dnes nazýván Revoluční rok. Vše začalo kupodivu ve Švýcarsku, kde se vzbouřily konzervativní katolické kantony proti těm liberálně-protestanským. Jen o několik měsíců později zachvátil revoluční duch Francii, Itálii, německé země, Polsko a v neposlední řadě Rakousko. Právě habsburské mocnářství bylo zasaženo nejvíce, protože zde revoluce kombinovala politické a národnostní motivace. Vídeň brzy na to obsadili studenti a dělníci s černo-červeno-zlatými stuhami, symbolizující německou jednotu. Vídeňské revoluční hnutí požadovalo krom jednoty také svržení Metternicha a vznik konstituční monarchie. Po prvních ozbrojených střetech tedy dosavadní císař Ferdinand I. Dobrotivý Metternicha odvolal, čímž otevřel cestu k dalšímu vývoji. Habsburská rodina se obávala, že skončí podobně jako francouzský král Ludvík XVI. a Marie Antoinetta, a proto uprchli nejdříve do Innsbrucku a poté do Olomouce. Společně s nimi se přesídlil Říšský sněm, jehož novým sídlem se stala Kroměříž. František mezitím potlačoval povstání v severní Itálii a účastnil se svých prvních bojů. Ke své rodině se připojil až v druhé polovině června. 31. října 1848 obsadily Vídeň císařské jednotky a chorvatští pohraničníci „serežánové“, kteří zdejší revoluci velmi násilně rozprášili. Na popud Františkovy matky arcivévodkyně Žofie bylo již v roce 1847 s císařovnou dojednáno, že se její syn ujme vlády při dosažení plnoletosti v 18 letech. Šlo o velmi netradiční krok, kdy byl nucen údajně slaboduchý císař Ferdinand abdikovat a Františkův otec se vzdát nároku na trůn. Kontroverzní plán byl dokončen 2. prosince 1848, kdy byl v Olomouci Františku ceremoniálně předán trůn. Od té doby ho všichni budou znát jako rakouského císaře Františka Josefa I. Společně s ministerským předsedou Felixem Schwarzenbergem vypracoval a udělil tzv. Březnovou ústavu, která měla uspokojit touhy liberální části obyvatelstva. V Uhrách ale po celou dobu revoluce pokračovala dál a bylo třeba ji potlačit. Jelikož nová ústava nezohlednila maďarské požadavky, tak zdejší zemský sněm vyhlásil 14. dubna 1849 nezávislost a premiéra Lajose Kossutha jmenoval prezidentem. Mladý císař, který před rokem chladnokrevně zúčtoval s Italy, se nyní chystal potlačit uherské revoluční království, které se stalo poslední baštou revoluce v Evropě. Díky vojenskému spojenectví s ultrakonzervativním Ruskem se mu podařilo během 10 týdnů Uhersko porazit a revoluci krvavě zlikvidovat. Zatímco prezident Kossut uprchnul přes Osmanskou říši do Ameriky, tak v Aradu bylo popraveno 13 generálů honvédské armády a vůdců revoluce. Historie na ně pamatuje jako na „mučedníky z Aradu“.

Po kapitulaci u Világoše zachvátila Uhersko vlna soudních procesů, které nejednou končily trestem smrti či těžkým žalářem. Velká část Maďarů a Italů se s porážkou nikdy nesmířila, což se o 2 roky později projevilo během císařových cest po jeho korunních zemích. Zatímco v Čechách, na Moravě, v Haliči a Slezsku byl celkem vřele přivítán, tak v Itálii to bylo komplikovanější. Miláňané, Lombarďané i Benátčané viditelně projevovali k císaři odpor. Poté od června do srpna 1852 cestoval po Uhrách, kde byl přístup velmi různorodý. Někteří Maďaři a zejména národnostní menšiny císaře vítali vítěznými oblouky a černo-žlutými praporky. Jinde byl přístup poněkud chladnější, zejména v Székesfehérváru, kde měl Kossuth mnoho oddaných příznivců. Už během této cesty se mezi lidmi i bezpečnostními silami hovořilo o plánovaném atentátu. Předpokládalo se, že ho případně budou mít na svědomí lidé z okolí bývalé revoluční garnitury. Dějinný vývoj nám však ukáže, jak moc se pletli.

Úspěšným návratem císaře Františka z Uher uzavírám první kapitolu, ve které jsme si představili základní protistrany, které budou stát za následným atentátem. Mladý krejčí János Libényi totiž tou dobou nežil ve vakuu a spoustu zmíněných skutečností vnímal svým vlastním pohledem.

DOTEK OCELI

Pokud budeme považovat výsledky tehdejších policejních vyšetřovatelů za důvěryhodné, tak se dozvídáme, že Libényiho přímá cesta k radikalizaci začíná již během revoluce. Jak jsme si před chvílí řekli, tak Jánosův otec zastával ve společnosti poměrně významnou roli. Jako majitel domu, statku a krejčovské dílny patřil mezi měšťany, kteří během revoluce povětšinou stáli na straně císaře. Revoluce, kterou vedli studenti s dělníky, ohrožovala jejich živobytí. V Uhersku ale hrála roli spíše národností otázka. Z žádného pramene bohužel není zřejmé, jak na revoluci pohlížel Libényi starší. Víme však, že jeho syn mezi lety 1848 a 1849 pracoval jako tovaryš pro vojenského krejčího v uniformní komisi honvédské armády v Aradu. Ke konci války sídlila jeho dílna přímo v aradské pevnosti a byl tedy v centru následných tragických událostí. Po prohrané bitvě u Világoše, která de facto ukončila revoluci, byl z dílny okamžitě propuštěn, ale i nadále zůstával ve městě. Podle jeho pozdějších výpovědí ještě během bojů nezastával žádný radikální postoj. Jako 17letý mladík byl ale nadchnutý pro myšlenku samostatného Uherska a jako tovaryš vojenského krejčího byl účastníkem boje za nezávislost. Po kapitulaci ho prý šokoval rozsah pomsty císařské armády. Z pevnosti, kde dříve pracoval, se stalo vojenské vězení pro více než 500 důstojníků. Většina z nich byla odsouzena k smrti a neveřejně popravena. Pro Libényiho přišel první zlom až 6. října 1849, kdy bylo 13 generálů popraveno za vnějšími východními hradbami. Podle svých slov byl tedy svědkem smrti Aradských mučedníků a právě to měl být první impulz k jeho radikalizaci. V roce 1850 se přestěhoval do Budína, což bylo před sjednocením Budapešti samostatné město. Dle závěrů vyšetřování často chodíval do hostinců v protilehlé Pešti, kde se setkával s podobně naladěnými lidmi. Trávil s nimi většinu volného času a byl tedy pod neustálým přísunem negativních informací o vládě a císaři.

Libényi v Budínu zůstával až do jara 1851. V březnu toho roku se přestěhoval do vídeňské čtvrti Spittelberg, která se tou dobou nacházela těsně za městským opevněním. Právě hradby budou v tomto příběhu hrát roli místa činu a tak se na ně zběžně podíváme. Vídeňské Vnitřní město, které je dodnes centrem celé Vídně, bylo tehdy obehnáno hradbami. Do města šlo tehdy vstoupit pouze hlídanými branami, které byly přes noc uzavřeny. Za vnější stranou zdí se nacházel široký pás volné plochy, aby případný vojenský útočník nemohl využít úkryty. Za tímto volným pásem se pak nacházely vesnice, které se v roce 1850 staly vídeňským předměstím. Libényi to měl ze Spittelbergu do města nejblíže přes tzv. Hradní bránu, nacházející se nedaleko Korutanské brány. Právě ta se stala místem činu a pachatel její prostředí dobře znal. János se ve Vídni živil jako nájemný tovaryš a pracoval tak pro více dílen současně. Jeho spolupracovníci vypověděli, že byl v práci poměrně pilný a trávil v ní mnoho času. Téměř každý den přicházel v 8 hodin ráno a odcházel až pozdě odpoledne. Ve 12 hodin chodíval na oběd do jídelny ve Vnitřním městě. Povahově byl prý stále mrzutý a zachmuřelý. Ostatní tovaryši ho nikdy neviděli hovořit s žádnými přáteli a jediný, s kým se trvale družil, byl jeho učedník. K jeho osobě poznamenali, že Libényi mluvil špatně německy a tak s ním komunikoval maďarsky. K jeho sociálním vztahům dopomohly vyšetřovatelům výpovědi sousedů z jeho posledního bydliště. Do práce prý vycházel v 7 ráno a vracel se mezi 20 a 22 hodinou, vždy těsně před zavřením městských bran. Tovaryši ani sousedé ale nevěděli, že po zbytek dne vysedával po hostincích, kde se seznamoval s německými nacionalisty. Žil tedy stejně jako v Budínu. Maďara s Němci spojovala touha po vlastním národním státě s konstituční vládou, a tak brzy proniknul do zdejších revolučních buněk. Společně prý bedlivě sledovali císařovu cestu do Uher a doufali v úspěšný atentát. Libényiho během toho prý rozzuřila skutečnost, že císař navštívil aradskou pevnost a milostivě udělil několika vězňům milost. Radikalizace tak měla cestu otevřenou dokořán.

V půli srpna 1852 se císař zcela zdráv vrátil z Uherska do Vídně, což bylo pro revolucionáře zklamání. V prosinci toho roku se Libényi odstěhoval ze Spittelbergu na druhou stranu města do Leopoldstadtu na adresu Schmidgasse č. p. 63. Již během stěhování musel mít v hlavě myšlenky na atentát, jelikož si těsně před Vánocemi zakoupil za podivných okolností na zdejším bleším trhu kuchyňský nůž. Prodejce tvrdil, že mu předložil několik nožů a on si vybral ten s nejsilnější dřevěnou rukojetí. Parametry čepele ho nezajímaly, protože si následně pořídil 26 cm dlouhou čepel. U městského brusiče v Leopoldstadtu si nechal čepel po obou stranách zbrousit tak, aby vytvořil dýku vhodnou k bodání. Zde už je zcela zjevné, že vraždu plánoval dlouhodobě. Od té doby podle svých slov nosil dýku trvale schovanou pod kabátem, kdyby císaře náhodou potkal. Někdy v lednu 1853 se od nezjištěné osoby dozvěděl, že císař má ve zvyku se kolem poledne procházet po opevnění. Libényi zavětřil příležitost a tak se každé poledne po několik týdnů potuloval po hradbách. Vzhledem k tomu, že se císař každý den nacházel v jiné části, tak se začátkem února rozhodl vyčkávat pouze na jednom místě. Tímto místem se stala Korutanská brána, jejíž prostředí z dřívějška moc dobře znal. Po průchodu branou vždy vystoupal po schodech nahoru, kde se nacházela alej mladých stromů s lavičkami. Na místo chodíval po obědě v 12:30, počkal půl hodiny a pak se vracel do práce. Jednoho dne se ale rozhodl oběd vynechat a čekat u brány celou hodinu. Stalo se tak 18. února 1853.

Libényi útočí na císaře, 18. únor 1853

Časový snímek nám říká, že pátek 18. února začal pro Libényiho zcela běžně. V 8 hodin ráno nastoupil do práce u krejčovského mistra Maiera v Leopoldstadtu a celé dopoledne pracoval na dokončení modré vesty. Ve 12 hodin jako obvykle odešel na pauzu. Jako vždy prošel do Vnitřního města Rothenthurmskou branou a skrze centrum dorazil ke Korutanské bráně. Posadil se na lavičku a v 12:30 se kousek od něj potkali dva policisté hlídající zdejší okolí. Podle jejich pozdějších výpovědí si Libényiho ani nevšimli. Urostlý, zjevně nepříliš majetný, muž s delšími vlasy a nízkým maďarským kloboukem totiž nebudil žádnou pozornost. Podobných maďarských tovaryšů bylo tou dobou ve Vídni habaděj. Policisté ihned odešli a Libényi si povšiml, že v aleji se nachází méně lidí než obvykle. Věděl, že příhodnější podmínky už mít nebude a doufal, že se císař brzy objeví. Hned poté ze své lavičky uviděl, jak se k němu blíží císař ve své hulánské uniformě, doprovázen svým pobočníkem plukovníkem Maxmilianem O’Donnellem. Přišli společně od paláce arcivévody Albrechta ve Vnitřním městě. Císař se zastavil asi 60 kroků od Korutanské brány a nahnul se přes zábradlí, aby viděl do pevnostního příkopu. Zaslechl totiž vojenský buben, ohlašující nástup vojáků z dovolené. O’Donnell se nahnul společně s ním a na císařovo okolí tak chvilku nikdo nedohlížel. Libényi toho využil a na 8 kroků se k nim přiblížil. Rozepnul si kabát, z náprsní kapsy vytáhl svou dýku, přiskočil k císaři a pokusil se mu ji zabodnout do zadní části hlavy. Císař se ale náhle obrátil a tak čepel vnikla do límce, sklouzla po přezce nákrčníku a jen lehce jej poranila na krku. Úder byl veden s takovou razancí, že se první 2 cm čepele ohnuly do strany. Císař později vypověděl, že si zprvu myslel, že po něm někdo vystřelil a zasáhla ho střela. Útočník se pokusil bodnout podruhé, což mu překazil pobočníkův výpad. O’Donnell rychle tasil svou šavli a pokusil se Libényiho seknout. Ten tak místo bodnutí chytil do holé ruky šavli a pořezal se o ní. Mezitím jej pobočník srazil na zem a započal prudký zápas. Co se dělo dále nám říká doslovná O’Donnellova protokolární výpověď. „Při tomto zápase jsem měl náhle pocit, že mi někdo překáží, zpočátku jsem si myslel, že to jsou vrahovi spoluspiklenci, ale brzy jsem zjistil, že to byli poctiví lidé, kteří mi přispěchali na pomoc.“

Několik kolemjdoucích lidí se skutečně kolem zápasícího pobočníka seběhlo, ale oním překážejícím byl jistý Josef Ettenreich – vídeňský řezník a majitel domu č. 775 na Adlergasse. Ten útočníka nejdříve přidržel na zemi a následně ho několikrát udeřil pěstí do obličeje. Na to císař zareagoval slovy: „Tak ho přece nemlaťte.“ a dodal „ať mu nic neudělají, jen ho zavřou.“ Mezitím se dav lidí pokoušel císaře uklidnit, protože viděli stékající krev po jeho uniformě. Přítomná manželka speditéra Englische mu nabídla svůj kapesník na přikrytí rány. Císař ale vytáhnul svůj kapesník a naprosto klidně pronesl: „Uklidněte se, nic mi není! Já jen sdílím osud svých statečných vojáků v Miláně.“ Odkazoval se tak na nedávnou vzpouru v Miláně, při které bylo zabito 12 rakouských vojáků. Jakmile si útočníka přebral Ettenreich, tak se O’Donnellova pozornost vrátila zpět k císaři. Společně s davem se vydali cestou zpět do paláce arcivévody Albrechta. Ettenreich zůstal s Libényim sám a čekal, než si ho převezme nějaký policista. Mnou popsané události se seběhly tak rychle, že policisté ještě nestihli na místo dorazit. Během 10 minut než dorazily hlídky, Libényi několikrát maďarsky vykřiknul: „Ať žije Kossuth!“ Tou dobou se již blížila hlídka z nejbližší policejní stanice, za jejímž vysláním stál její desátník, který zaslechl křik. První ale dorazila vojenská stráž Korutanské brány. Útočník byl poté odveden na policejní ředitelství pod dohledem pěti policistů a sedmi vojáků. Jelikož se po cestě Vídeňanům chlubil svým činem a měl celý obličej od krve, tak ho musela eskorta obestoupit. Krev na obličeji pocházela z jeho pořezané ruky, kterou si několikrát mnul tváře. Libényi se tak dostal na ředitelství, kde započal zatím neformální výslech, a my se přesuneme do Albertina.

V paláci arcivévody Albrechta tou dobou sídlil Františkův bratranec arcivévoda Rainer, který tou dobou seděl ve svém pokoji a četl si. Do pokoje vtrhnul jeho sluha a informoval ho, že do paláce vpustil zraněného císaře, který k němu míří nahoru. Když se bratranci setkali, tak mu císař pověděl: „Teď si tu milánskou záležitost vyzkoušeli i na mě.“ Sundal si zakrvácený kapesník a přítomní uviděli, že rána byla 2,5 cm dlouhá a silně rozevřená. Naštěstí ale nebyla hluboká. Pobočník ze strachu, že čepel mohla být otrávená, ránu vysál. Rainer mezitím vyslal kočár pro nejbližšího lékaře a tak do paláce dorazil chirurg Stirner, který přiložil první obvaz. Od té chvíle se z Albertina stalo centrum všeho dění. Hned na to se totiž do paláce dostavil císařův bratr Karel Ludvík, který se o atentátu dozvěděl během procházky od rozčílených lidí. Zatímco všichni okolo byli strachy bez sebe, tak císař stále zachovával klid a měl starost, aby se o útoku nedozvěděla jeho matka. Během pár chvil se dostavil císařův osobní lékař Johann Seeburger a dvorní chirurg Wattmann. Kolem 14 hodiny napsali první lékařskou zprávu, ve které se doslova píše: „Bodná rána, kterou dnes Jeho císařské a královské apoštolské Veličenstvo utrpělo, nepostihla žádná nebezpečná místa. Následný šok a jeho následky se zlepšuji. Jeho celkový stav je uspokojivý.“ S tím také souvisí příchod ministrů, kteří se rozhodovali o dalším postupu. Naznali, že obyvatelstvo vyrozumí jen krátkou strohou informací a lékařskou zprávou. Deník Wiener Zeitung druhý den ve 4 hodiny ráno ve svém zvláštním vydání informoval o něco podrobněji tím, že zveřejnil místo útoku a druh použité zbraně. Dále ministři rozhodli, že trestný čin bude posuzován dle vojenského práva.

Poradou ministrů ukončuji 18. únor a druhou kapitolu. V té další se podíváme na vyšetřování zločinu, vykonání trestu, císařův zdravotní stav a zhodnotíme, jaký měl atentát vliv na jeho další život.

DÝKA A OLTÁŘ

Mezitím, co došlo k prvnímu ošetření a setkání ministrů v Albertinu, tak policisté na ředitelství odhalili atentátníkovu totožnost a jeho bydliště. Už ve 2 hodiny ráno byla provedena domovní prohlídka. Poté byl odvezen do své cely, která mu byla přidělena na policejní stanici v ulici Sterngasse. Na případ dohlížel vrchní velitel četnictva a prezident Nejvyššího policejního úřadu Johann Kempen. Po zahájení trestního řízení se vyšetřovatelé zajímali o Libényiho dosavadní život a motivace ke spáchání útoku. Během několika málo dní zjistili vše, co jsem sdělil v předchozí kapitole, tedy že pracoval jako vojenský krejčí, že se přestěhoval do Budínu a pak do Vídně atd. Jeho sousedé a spolupracovníci poskytli popis jeho denních návyků a charakteristiku osobnosti. Libényi sice spolupracoval, ale projevoval jistý vzdor a zarputilost. Uváděl, že zdrojem jeho radikalizace byla poprava mučedníků z Aradu a poměry v jeho zemi v porevolučním období. Podpora ze strany jeho přátel z revolučního podsvětí a císařův úspěšný návrat z Uher ho dovedl doslova k myšlence, aby svou „vlast osvobodil od současné poroby jiným způsobem“. Tím myslel fyzické odstranění císaře. Vysvětlení motivu a všech ostatních okolností bylo pro policisty sice uspokojivé, ale nedokazovalo jejich vyšetřovací verzi. Podle nich byl Libényi součástí italsko-maďarského organizovaného spiknutí a on sám byl pouze vykonavatel. Nedokázali uvěřit jeho výpovědi, že jednal na vlastní pěst. Z toho důvodu byl podroben výslechu na skřipci a třiceti ranám holí. Vyšetřovatelé se tak úpěnlivě pokoušeli dokázat verzi o organizované skupině, že se uchýlili k opravdu zvláštním krokům. Najmuli si jasnovidku, která ve svém zjevení viděla další dva atentátníky ze stejné skupiny, kteří se měli schovávat se vídeňské čtvrti Fünfhaus. Ti měli pak spáchat atentát na císaře v divadle a v Prátru. K žádnému z atentátů ale nikdy nedošlo. Policii tak nezbývalo nic jiného, než uvěřit pachateli, že jednal zcela sám. Jenom směr vyšetřování nám ukazuje, že bylo od začátku až do konce zatíženo politickými kontacemi. Z deníku ministra vnitra se dozvídáme, že se také šířila zvěst, podle které za akcí stáli maďarští emigranti v Cařihradu. Po Františkově smrti pak měli chtít na trůn dosadit jeho bratra Ferdinanda Maxmiliána, který měl k Uhrám vřelejší vztah. Ani tato hypotéza se ale nepotvrdila.

Případ sice vyšetřovala policie, ale už během přípravného řízení byl posuzován dle vojenského práva. Trestný čin byl kvalifikován jako velezrada podle § 61 vojenského trestního zákoníku. Důvod je celkem prostý. 26. prosince 1851 byl na určitých částech monarchie usnesením prodloužen stav obležení a závažné trestné činy tak spadaly do pravomoci vojenských soudů. V té době platil stav obležení ve Vídni, Praze, Hradci Králové, Josefově, Terezíně, v Uhrách, Haliči, Sedmihradsku a Lombardsku-Benátsku. Vyšetřování proběhlo velice rychle. Během několika málo dnů byly zjištěny všechny skutečnosti a případ byl postoupen Nejvyššímu vojenskému soudu. Jeho senát nepřihlédl k žádné polehčující okolnosti, naopak prokázal dlouhodobé plánování činu a úmysl vraždit. Libényi se navíc u soudu přiznal. Na základě toho senát 23. února jednomyslně vynesl rozsudek smrti oběšením pro trestný čin velezrady, spáchaný vraždou ve stádiu pokusu. Druhý den si Libényi rozsudek vyslechl ve výslechové místnosti na policejní stanici Sterngasse. Očití svědci tvrdí, že po příchodu do místnosti se odsouzený pokoušel zachovat klid, ale v okamžiku, kdy uslyšel rozsudek smrti, byl zjevně otřesen. Po návratu do cely se zaseknul a nějakou dobu jen hleděl zpoza mříží na oblohu, poté se s pláčem vrhnul na postel. Zde ho navštívil římskokatolický kněz, kterému projevil svou lítost. V pátek 25. února se kupodivu vracíme zpět k policejní práci. Libényi musel policistům před popravou uvést kontaktní osobou, kterou měli o jeho smrti vyrozumět. Uvedl krejčovského tovaryše Jánose Misitze, který byl společně s dalšími 18 tovaryši okamžitě zatčen. Čtyři z nich byli zcela bezdůvodně odsouzení za velezradu. János Misitz a József Vajbel k 20 letům prací v těžkých okovech, József Lassakiewitz k 15 letům prací v lehkých okovech a Mihály Szabó k 4 rokům vězení. Den po Libényiho popravě byli navíc demonstrativně odsouzeni k trestu smrti čtyři Maďaři, zatčení za podporu Kossutha. Policie si tak i po vynesení rozsudku dokázala obhájit verzi o organizovaném maďarském spiknutí.

Poprava byla naplánována na sobotní ráno 26. února, ale místo výkonu bylo zatajeno. Vídeňané měli vytipovány celkem tři místa, přičemž většina z nich se domnívala, že půjde o vojenský výcvikový prostor na východě města tzv. Simmeringské vřesoviště. Nakonec byla postavena zcela nová šibenice na vrcholku Wienerberg na jižním konci města. V 6 hodin ráno se k šibenici dostavili vojáci pěšího praporu, kyrysníci a policisté, kteří následně zaujali pozice od Sterngasse až po Wienerberg. Pochmurné počasí se brzy proměnilo ve sněhovou bouři. Viditelnost se omezila na 50 metrů a právě za těchto podmínek vyrazil od policejní stanice otevřený kočár s odsouzeným, knězem, proboštem a třemi policisty. Kolem 8 hodiny dorazil kat, který připravil šibenici. Mezitím se na místo seběhly davy lidí, aby viděli konec muže, který se pokusil zabít císaře. V 9:30 vyšel odsouzený z kočáru na popraviště. Jeho dosud černé vlasy mu prý prošedivěly, těžce oddychoval a měl vytřeštěný pohled. Neustále opakoval modlitby v maďarštině a sledoval kněze. Po vykonání trestu se po vídeňském centru rozezněl zvon Katedrály svatého Štěpána. Po západu slunce v 18 hodin byl odsouzený sundán ze šibenice a pohřben v jámě 30 metrů za popravištěm. Zajímavé je, že hned poté bylo po celém městě vyvěšeno oznámení, kompletně popisující pozadí i průběh zločinu a osobu zločince. I přesto se v průběhu let objevilo mezi lidmi několik ničím nepodložených teorií o zločincově motivu. S tou nejznámější přišel po první světové válce maďarský spisovatel Gyula Kemény a masivně ji pak rozšířil vídeňský vrchní policejní rada Ubald Tartaruga. Podle ní měl mít císař milostný poměr s Libényiho sestrou Margit a János tak pouze bránil rodinnou čest. Ani tato teorie nemá žádnou důkazní oporu.

Výkon trestu dělilo od atentátu pouze osm dní. Tou dobou císař zůstával ve své rezidenci v Hofburgu. První den odpoledne se zprávy o atentátu rozšířily po celé Vídni, monarchii a pak do celého světa. Hned na to se tok informací otočil. Svojí podporu písemně i telegraficky vyjádřili zástupci všech rakouských korunních zemí a německých států, evropští monarchové i papež Pius IX. Ten dokonce císaři poslal relikvii svatého Petra, která se dodnes nachází ve vídeňské klenotnici. První osobní audience se uskutečnila 3 dny po útoku, kdy dorazila maďarská šlechta z Bratislavy. Hlavním hrdinou celé situace se stal občan Ettenreich, jemuž se dostalo mnoho poct. Město Vídeň mu udělilo nejvyšší vyznamenání tzv. Salvatorskou medaili, mnoho dalších měst ho jmenovalo čestným občanem a byla po něm pojmenována ulice na předměstí Favoriten. Nakonec mu císař udělil Rytířský kříž Řádu Františka Josefa a povýšil ho do dědičného šlechtického stavu. Plukovník O’Donnell získal velkokříž Leopoldova řádu a lékaři Wattmann a Seeburger byli povýšeni do stavu svobodných pánů. Pro Františka to ale byly těžké časy. Druhý den večer ho na týden zachvátila horečka, doplněná bolestmi hlavy, ucpaným nosem a mírnou zmateností. Očekávaný rychlý návrat do běžného režimu nakonec překazily potíže s viděním, které měla způsobit rána na krku. Nepřetržitý pobyt v Hofburgu se tak protáhl na 22 dní. Poslední týden již vycházel ven do tehdy uzavřeného zámeckého parku Burggarten, kde využíval slunečných březnových dní. Chodíval vždy v poledne, jak měl ve zvyku. Veřejností dlouho očekávaná první vyjížďka se uskutečnila 12. března v 15 hodin. Císařova první cesta vedla za hlasitého jásotu obyvatel a burácení zvonů do Katedrály svatého Štěpána, kde proběhla okázalá bohoslužba. Kvůli pokračující zhoršené bezpečnostní situaci podával policejní prezident Kempen císaři osobně několikrát do týdne zprávu o činnosti státní policie. Taktéž byla posílena a zdokonalena císařova ochrana, nyní byl mimo jiné pod nenápadným dohledem policistů v civilu.

Mapa Vídně, 1858

Místo, kde se atentát uskutečnil, dnes již neexistuje. Císař již na začátku 50. let rozhodl o modernizaci města, do které spadalo i odstranění hradeb. Propojení Vnitřního města a předměstí měla zajistit nová okružní třída Ringstraße. Podél ní začaly vznikat paláce, muzea a další významné budovy. Františkův mladší bratr Ferdinand Maxmilián vytvořil nadační plán, podle kterého měl na nové ulici vzniknout také kostel připomínající záchranu Jeho Veličenstva. Podle plánu tak mělo vzniknout pamětní místo kombinující církev, armádu a rakouskou státnost, podobně jak je tomu s Invalidovnou v Paříži. K tomto scénáři sice nikdy nedošlo, ale Votivní kostel Božského Spasitele, jak se kostel nazývá, se stal pevnou součástí moderní Vídně a trvalou připomínkou neúspěšného atentátu. Tvůrce projektu byl však zaneprázdněn kariérou námořního důstojníka a tak se o jeho realizaci zasadil jeho bratr Karel Ludvík. Maxmilián se nedočkal ani jeho vysvěcení v dubnu 1879, jelikož byl mezitím popraven mexickými vzbouřenci. Tím se dostáváme k císařově nešťastnému osudu, který byl lemován případy násilných smrtí a osobních tragédií. Jeho prvorozená dcera Žofie zemřela na tyfus, v roce 1867 byl popraven bratr Maxmilián, v roce 1889 tragicky zemřel jeho syn Rudolf, manželku Alžbětu zvanou Sisi zavraždil italský anarchista a ke konci života přišel o svého synovce v Sarajevu.

Velmi podobný osud s císařem sdílela jeho monarchie. František nastoupil na trůn ve velmi těžkých časech, kdy se absolutistický stát poprvé zatřásl ve svých základech. V zájmu zachování habsburské vlády byl nucen přijmout konstituční zřízení, podložené Březnovou ústavou. 31. prosince 1851, tedy v době, kdy Libényi bydlel ve Spittelbergu, přijal Silvestrovské patenty, které předchozí ústavu de facto zrušily. Revolucionáři tak docílili pouze svržení Metternicha, ale už nedokázali zabránit nástupu jeho následovníka. Tím se stal ministr vnitra Alexander Bach, který se stal představitelem tzv. Bachova absolutismu. Navzdory jeho pozdějšímu zrušení a opětovnému zavedení ústavnosti stála podunajská monarchie na hodnotách těchto absolutismů. Císařova pozdější rezervovanost vůči novým metodám vedení veřejné správy či technologickému pokroku tak nebyla jen projevem vyššího věku, ale také zkušenostmi z prvních let vlády. Přece jenom byly revoluce i atentátník vedeny myšlenkami ústavnosti, občanské společnosti a národní suverenity, a císař si toho byl vědom. Dříve zmíněná modernizace měst a řízený přerod z cechovního podnikání na živnostenské ale nezměnil nic na tom, že Rakouský stát mentálně zůstal v době Svaté aliance. Od poloviny 19. století ještě více narostl na významu konstrukt národních států. Vnitropoliticky došlo k rakousko-uherskému vyrovnání, rozdělující monarchii na rakouskou a uherskou polovinu. Ještě předtím Rakouské císařství přišlo o Lombardii a Benátsko během italské války za sjednocení a nezávislost. Císařův přístup k řešení německého sjednocení nakonec oslabil habsburské postavení v rámci Německého spolku a k sjednocení tak došlo pod hlavičkou Pruského království.

Zmíněné dopady na postavení Rakouska ve světě ale byly v přímém kontrastu s dopadem na vnitřní politiku. Atentát, který měl v případě dokonání mladého císaře odstranit a v případě nedokonání absolutně znemožnit, dosáhl zcela opačného efektu. Dosud pětiletá Františkova vláda byla na svém počátku poznamenána revolucí a později návratem k absolutismu. Pokus o vraždu však ve všech společenských vrstvách, i těch liberálnějších, podnítil myšlenku, že Rakousko má císaře z Boží vůle. Od té doby byl kolem Františka Josefa I. pěstován kult osobnosti, který víceméně onu podunajskou monarchii sjednocoval. Jeho smrt v listopadu 1916 se tak stala hlasitou předzvěstí konce éry stability a společného státu.

V této epizodě jsme se věnovali pouze jedné části císařova života. Popis historického pozadí vedoucí k atentátu a jeho dopady jsem extrémně omezil. V mém knižním zdroji jenom pozadí vyšlo na 68 stran textu. Pokud by vás tedy zajímal celý císařův život, tak doporučuji biografickou knihu Michaely a Karla Vocelkových. Já osobně jsem si tuto knihu vybral na základě pozitivních ohlasů laické i odborné veřejnosti a během studia jsem zjistil, že je i velmi čtivá. Druhým knižním zdrojem se stala velmi pozoruhodná kniha s obecným názvem Pokus o atentát na Jeho Veličenstvo císaře Františka Josefa I. z 18. února 1853. Jde o knihu napsanou bezprostředně po atentátu neznámým autorem, která v průběhu let upadla v zapomnění. V roce 1978 ji objevil a s téměř doslovným přepisem vydal německý spisovatel Walter Hansen. Kniha nám poskytuje velmi podrobné a autentické svědectví, které se stalo mým hlavním zdrojem pro druhou a třetí kapitolu. Díky ní se nám dochovaly lékařské zprávy či výsledky vyšetřování ze spisu vojenského soudu. Publikace se nikdy nedočkala překladu a širší distribuce a tak jsem si koupil ve Vídni a přeložil z němčiny. Mým posledním zdrojem, věnující se životu atentátníka, se stal Rakouský biografický slovník, který od roku 1945 vydává Rakouská akademie věd. János Libényi zde má vlastní oddíl. Takto tedy k mé práci se zdroji a já doufám, že se mi podařilo věcně a jasně popsat zapomenutý neúspěšný atentát, zastíněný již úspěšným sarajevským atentátem z roku 1914.

POUŽITÉ ZDROJE