Zapomenuté německé tábory u Moravské Třebové

Václav Hnát, 1. 7. 2025

SUDETSKÝ PŘÍBĚH

Porodnice, o které jsem v úvodu mluvil, se nachází u silnice, spojující obce Borušov a Dětřichov u Moravské Třebové. V dnešní době jde o zcela obyčejné a nenápadné místo, které projíždějící řidiči ani nepostřehnou. Jediné, co poukazuje na dřívější přítomnost tábora, jsou dva pomníčky a malý lesní hřbitov. Právě u tohoto malého lesíka uprostřed polí v letech 1943 až 1945 stával onen legendami opředený porodní tábor. Na to, co se uvnitř ve skutečnosti dělo, se pokusil přijít hned po válce místní Sbor národní bezpečnosti a v 70. letech pražská Státní bezpečnost. Pro vizuální doplnění dokumentu jsme se rozhodli zkombinovat naše vlastní pátrání s příběhy dřívějších vyšetřovatelů, kteří se na stejných lokacích pohybovali před 80 a 54 lety.

Jak jsem zmínil hned na začátku, tak náš příběh začíná již podpisem Mnichovské dohody. Zmíněný malý lesík u Dětřichova se společně s celým okolím Moravské Třebové stal součástí Německé říše. Současně ale ležel na nové hranici s Česko-Slovenskou republikou a bylo nutné zde vyřešit problematiku pozemních komunikací. Pro tento účel vznikla společná česko-německá dopravní komise. Jejího jednání z 11. října 1938 se účastnil i ministr zahraničních věcí Joachim von Ribbentrop, který přednesl požadavky samotného Vůdce. Podle něj bylo prioritou vybudovat dálnici, spojující tehdy německou Vratislav a Vídeň. Státní sekretář Richthofer dále požadoval tzv. exteritoriální charakter, což znamenalo stavbu plně odevzdat Německé říši. Podle plánu měla být dálnice vybudována dle německých standardů a zařazena do Sítě říšských dálnic. Všechny nájezdy navíc měla hlídat německá policie a celní služba. Druhá republika měla jen bezplatně předat vytýčené pozemky. Zmíněné požadavky byly stvrzeny 29. listopadu 1938 podpisem mezinárodní smlouvy. Výstavba byla svěřena státnímu podniku Reichsautobahngesellschaft a některé dílčí stavby měly provést menší firmy. Rychlost přípravných prací byla na tehdejší i dnešní dobu úctyhodná a začalo se již koncem roku 1938. Sídlem severního úseku výstavby se stala Moravská Třebová, na jejímž náměstí bylo pro podnik zabráno několik domů. Zde také sídlil pověřený vedoucí Ing. Hans Lorenz. Další kanceláře a stavební dvory se v průběhu let 1938 a 1939 objevily v Lanškrouně, Městečku Trnávce a Velkých Opatovicích. Společně s nimi vyrostlo podél plánované trasy 14 táborů, určených pro ubytování a stravování dělníků. Šlo o celkem příjemně zařízené ubytovny, srovnatelné s tehdejšími rekreačními zařízeními. Pro nás je ale nejzajímavější informace, že k téměř všem se dochovaly četné nákresy, fotografie i letecké snímky. Jediné nezdokumentované jsou ty, které nás budou zajímat nejvíce. Výstavba samotné dálnice byla zahájena 11. dubna 1939 a výrazně zasáhla všechny dotčené obce a města. O táborech pro dělníky se zmiňují i obecní kroniky, přičemž kronika obce Borotín nám říká: „Rok 1939 začal pro naši obec ve znamení stavby dálnice, na kterou je zabráno 14 hektarů nejlepší půdy našeho katastru. Pokračuje se ve stavbě lágru „Na Kopaninkách“ a vyměřuje se trasa dálnice. V lágru jsou ubytováni dělníci, ale vedoucí pracovníci a mistři jsou ubytováni u jednotlivých občanů v obci. Hledá se voda, která by stačila pro zásobování celého tábora, který se rychle rozšiřuje.“ Stavba pokračovala až do 30. dubna 1942, kdy byly zastaveny téměř všechny civilní stavby v Německu a okupovaných územích. Od té doby bylo staveniště hlídáno německou armádou a dokonce se stalo obětí několika odbojových akcí. Například boskovická skupina Za svobodu ukradla ze zdejšího skladu 45 kg výbušnin, kterým odpálila letovický hotel Lamplota. Po válce byla provedena demontáž zbylých táborů, krom toho u Mladkova, který byl zbourán až v roce 2002.

Po obecném vysvětlení, proč v této oblasti stály tábory, se nyní zaměříme na ty stěžejní. Těmi jsou tábory u Dětřichova a Rozstání, které dělí jen 5 km vzdušnou čarou. V rámci plynulosti příběhu začneme tím u Rozstání, který zpočátku sloužil původnímu účelu. Na jeho místě dnes stojí chatová kolonie a jedinou připomínkou tábora zůstává nenápadná informační tabule u silnice směrem na Malíkov. V jeho areálu bychom nalezli 3 ubytovací baráky, jídelnu, umývárnu, latríny, skladiště a hospodářskou budovu – prostě kompletní zázemí. Od prvopočátku byl velitelem zdejší Němec Franz Steiger ze Starého Maletína, který si prošel všemi následujícími změnami. Až do září 1940 se zde nacházeli pouze němečtí dělníci, které v té době doplnilo 70 francouzských válečných zajatců. Ti se před zaražením do výstavby nacházeli v dolnoslezském zajateckém táboře. V těchto časech mělo Dolní i Horní Slezsko k tomuto kraji velmi blízko. 25. března 1939 totiž vznikla na území zabraného pohraničí Říšská župa Sudety, přičemž Svitavsko spadalo pod vládní obvod v Opavě. Onu blízkost ke Slezsku brzy pocítili i naši stavební dělníci. V tu samou dobu, kdy do tábora přišli Francouzi, došlo ve Slezsku a Opavě ke změnám v systému práce. Vznikla regionální organizace Schmelt, která dostala na starosti pracovní nasazení zdejších Židů, vyloučených ze státního úřadu práce. Schmelt tedy posílal své židovské ženy do textilních továren a muže do karvinských uhelných dolů a na stavbu říšských dálnic. Na přelomu let 1940 a 1941 bylo do Rozstání posláno 70 židovských mužů z regionu Sosnowiec, kteří pracovali na pile v Linharticích a vypomáhali tamějším sedlákům. Během toho je hlídal strážní oddíl Nejvyššího stavebního úřadu. Jak již bylo řečeno dříve, tak stavba pokračovala až do dubna 1942. Němečtí dělníci pak byli přesunuti jinam a mnozí narukovali do armády. Vyprázdněné tábory podél dálnice byly ve většině případů v letech 1942 a 1943 demontovány. Tomuto osudu se vyhnul tábor v Rozstání, fungující jako ubytovna pro Židy, a u Dětřichova, kde pobývali pracovníci z východní Evropy (většinou ženy).

Jak to, že se v dětřichovském táboře nacházeli lidé z východní Evropy? Vysvětlení je poměrně jednoduché. Už v roce 1939, kdy Němci dobyli společně se Sověty Polsko, začali být Poláci odvlékáni a využíváni na práci. Do roku 1941 bylo do Německa zavlečeno ještě poměrně málo osob a do Sudet téměř žádné. To se zlomilo vpádem do Sovětského svazu, kdy bylo zmobilizováno velké množství německých mužů a současně se na východě se objevily obrovské lidské zdroje. Říše na okupovaných územích založila dva státní útvary, a to Říšský komisariát Ostland a Říšský komisariát Ukrajina. Na zdejší obyvatele byl uvalen Dekret o východních pracovnicích, na základě něhož byli zavlékáni do Německé říše na práci. Většinou šlo o Ukrajince a Bělorusy, ale našli bychom mezi nimi mnoho dalších národů. První z nich, včetně několika Poláků, zamířili do Rozstání a Dětřichova již v srpnu 1942. Těsně předtím přišla konference ve Wannsee a s tím přijaté „Konečné řešení židovské otázky“. Židé z Rozstání byli posláni do zcela odlišných táborů a jejich místo plně zastoupili východní pracovníci. Ti už se věnovali pouze podpoře německého zemědělství v okolí Moravské Třebové. I přesto, že se s těmito lidmi zacházelo velmi špatně, tak se na ně vztahovala ustanovení říšského právního řádu v daňové, zdravotní a sociální oblasti. Jejich zaměstnavatelé za ně museli například odvádět zvláštní daň, v případě nemoci je ošetřit a úřady případně převzít náklady na porod a péči o děti. A právě kombinace zavlečení žen a právních předpisů se stala pro Němce velmi nepříjemná. Zahraniční rodičky nesměly rodit společně s německými ženami, na jejich děti se vztahovala zvláštní pravidla a ošetřovat je mohl jenom zahraniční zdravotní personál. Podle zákona se měly rodičky do tří týdnů po porodu vrátit zpět do práce a péči o děti měl převzít Říšský vyživovací ústav. Ve skutečnosti ale byly děti ponechány téměř napospas a mnoho z nich zemřelo kvůli zanedbané péči. Doporučení německé organizace sociální péče dokonce znělo následovně: „Nechat děti zemřít bez trápení a bolesti, pokud pro ně nebude v budoucnu využití. Pokud ano, vyživit je jen tak, aby byly po nasazení plně schopny pracovat.“

Toto doporučení plně odhaluje zrůdnost německého porodního systému pro východní dělnice. Žádný zmíněný zákon ani předpis nemůže zastřít skutečné prožitky lidí, kteří si tímto systémem prošli. A právě jejich výpovědi se stanou významným obsahem následující kapitoly.

TAJEMSTVÍ ZÁHADNÉHO TÁBORA

Nyní se odpíchneme od srpna 1942, kdy do Dětřichova dorazil první transport s východními dělníky. Na základě poválečného výslechu velitele tábora se dozvídáme, že v té samé době se dělnický tábor přeměnil na sběrný. Veliteli Steigerovi z Rozstání měl být úřadem práce přidělen dohled i nad ním. Jeho nový účel však trval jen dva měsíce, kdy se dělníci účastnili žňových prací. Někdy v říjnu toho roku byli všichni dělníci přesunuti do Rozstání a dětřichovský tábor byl dočasně opuštěn. Toto mezidobí využiji k jeho popisu. Pro ubytování sloužily dva jednopatrové dřevěné baráky, které byly rozděleny do šesti až osmi místností. Doplňoval je jeden větší zděný. Ten sloužil jako umývárna, kuchyň a kotelna a později jako porodní a poporodní místnosti. Nacházela se tam i kancelář velitele. U vchodu do tábora stál menší dřevěný domek, sloužící jako skladiště a místo pro personál. Kvůli zničené dokumentaci a odsunu Němců neznáme všechny detaily vývoje táborů, ale víme, že už v září 1942 z Rozstání vymizeli zdraví a schopní dělníci. Zřejmě byli přesunuti do jiných zařízení v rámci vládního obvodu Opava a z tábora se stala nemocnice pro fyzicky a psychicky nemocné dělníky. Podle výpovědi jednoho z lékařů tábor tou dobou sloužil také jako rozdělovník, který měl oddělit zdravé od nemocných. Byla zde vybudována porodnice a jesle pro děti, jejichž činnost byla ukončena koncem roku 1943. Důvodem bylo zřejmě dosažení kapacity tábora a možnost pro tyto účely využít opuštěný tábor v Dětřichově. S jistotou však nejde tato domněnka potvrdit. Přesun porodnice a jeslí započal v srpnu 1943, kdy bylo z Rozstání do Dětřichova přesunuto 50 těhotných žen a 25 novorozenců. Necelý půlrok tedy fungovaly souběžně dvě porodnice, dokud nebyla ta v Rozstání uzavřena.  Nová porodnice byla podřízena Říšskému vyživovacímu ústavu a nebyla určena jen pro ženy zaměstnané u Moravské Třebové, ale pro potřeby celého vládního obvodu. Mnoho žen zde pouze porodilo a za několik týdnů byly poslány zpět na své pracoviště. Pokud však jejich zaměstnavatel odmítl přítomnost dítěte na pracovišti, tak byly nuceny je v Dětřichově ponechat. A jak vlastně tento obnovený tábor vnímali místní? Jeden z německých zaměstnavatelů Otakar Golda ve své výpovědi uvedl, že dětřichovský tábor byl pro zdejší lidi záhadou a kolovaly o něm děsivé příběhy. Hlavním zdrojem těchto informací byly polské dělnice, které se měly kontakt jak s rodičkami, tak s místními Němci. Právě Golda byl jedním z neprávem odsunutých. Od roku 1928 byl členem německé sociální demokracie a ve svém zahradnictví zaměstnal Polku jenom proto, aby si mohla ponechat své dítě u sebe. Poměry v táborech byly strašlivé, což se projevovalo zejména na vysoké úmrtnosti novorozenců. Možná právě kvůli tomu došlo v říjnu 1943 k náhlému odvolání velitele Steigera. Na jeho místo nastoupil Oskar Frenzel, což nás přivádí k popisu tamějšího personálu.

Nyní pozastavím chronologický tok událostí a zaměříme se na výčet zaměstnanců. Tvoří je vedení, zdravotníci, strážní a podpůrná pracovní síla. Většina informací o personálu pochází z roku 1946, kdy proběhlo první policejní vyšetřování. Dosavadní velitel Steiger byl podle všech vypovídajících krutý muž, který podle všeho vydával velmi malé příděly potravin a zanedbával hygienické předpisy. V důsledku toho byla v táboře vysoká úmrtnost. Skutečný důvod jeho odvolání zůstává neznámý. Druhý a zároveň poslední velitel byl Oskar Frenzel, pocházející z Lubníku u Lanškrouna. Za jeho vlády se do určité míry vyřešily potíže s potravinami a hygienou, čímž srazil počty obětí. V pozdějších výpovědích nebyl nařčen z žádného zločinu a vystupuje v nich jako neutrální nebo až pozitivní postava. Strážní službu vykonávali zdejší Němci a podle výpovědí se lze domnívat, že šlo o neoblíbenou pozici, kterou přiděloval nezaměstnaným úřad práce. Mezi dohledané strážné patří Jan Klement z Dětřichova a František Schmied z Udánek. Druhý jmenovaný nastoupil do tábora až v roce 1944. Původním poslíčkem a topičem byl v roce 1943 Karel Bahr z Dětřichova. Toho však později toho roku zatknulo německé četnictvo a jeho práci dostal na starosti strážný Klement. Kuchařem byl od začátku až do konce Ferdinand Weigel, který s pacientkami přicházel jen málo do styku. Vařil však jen pro dospělé, jelikož pro děti vařily ošetřovatelky. Weigelovi v kuchyni vypomáhala jistá Marie Wondrowa z Dětřichova.

Vůbec nejzásadnější je pro nás zdravotnický personál, na jehož vrcholu stál muž, který v táboře paradoxně nikdy nepracoval. Šlo o okresního lékaře MUDr. Franze Tupeho z Moravské Třebové, který vykonával odborný zdravotnický dozor. Tupeho při několika málo cestách do tábora doprovázel vyškolený okresní dezinfektor, který měl na starosti plnění hygienických předpisů. Jeho totožnost byla po mnoho let neznámá a my ji odhalíme až v následující kapitole. Dohled nad ošetřovatelskou činností vykonávala vrchní sestra německé národnosti Marie Olbertová, pocházející ze Starého Města. Její přímou podřízenou byla Hedvika Knorrová. Během porodů občas vypomáhala porodní asistentka Marie Hantlová z Nové vsi, která však nebyla v táboře zaměstnána. Podobné postavení měl také MUDr. Erich Pilz ze Starého Města, který do tábora zapůjčil několik lékařských nástrojů. V táboře sice několikrát byl, ale přímo v něm nepracoval. Hlavním lékařem byl sovětský vojenský lékař ruské národnosti Alexander Brjancev. Před vypuknutím války úspěšně dokončil střední zdravotnickou školu a studoval poslední ročník lékařské fakulty. Tou dobou mu bylo 25 let. Úspěšné dokončení vysoké školy mu přerušila první vlna mobilizace, ve které byl zařazen k 746. střeleckému pluku jako velitel sanitního družstva. Během první bitvy u Smolenska padl do německého zajetí. Po útěku ze zajateckého tábora byl chycen a v květnu 1942 odeslán přes Minsk do sudetského tábora v Rozstání. Tam se stal okamžitě hlavním lékařem a seznámil se s porodní asistentkou Naděždou Trofimenkovou. Ta před válkou pracovala v Kyjevské dětské nemocnici a po dobytí města byla transportována do Svitav. Ve Svitavách pracovala 4 měsíce jako tkadlena, načež onemocněla a byla převezena do táborové nemocnice v Rozstání. Zde jí Brjancev nabídl místo porodní asistentky, ona to přijala a německé vedení odsouhlasilo. Brzy na to spolu začali žít a v červenci 1943 se jim narodil syn Nikolaj. Těsně potom se neoficiálně vzali. V táboře pracovali až do samotného konce války a podle jejich slov tam provedli asi dva tisíce porodů. Brjanceva dále doplňoval mladý lékař Vasilij Fjodorovič Sobolov z Kyjeva a Trofimenkovou zdravotní sestra Tamara Gorjanská, taktéž z Kyjeva. Důvod, proč v porodním táboře pracovali lékaři ze Sovětského svazu, bylo plnění zákonných povinností, které jsem vysvětloval v první kapitole. Pozdější výpovědi ubytovaných žen nám však postavu ruského lékaře uvrhnou do zcela jiného světla, než by se nyní mohlo zdát.

Nejzáhadnějším zaměstnancem byl jakýsi Wilhelm Schmidt, který měl před nástupem Brjanceva pracovat jako vedoucí lékař. Mělo jít o baltského Němce z Litvy. Informace o jeho osobě se poskytla hlavní svědkyně Marie Chomiszáková, která tvrdila, že doktor Schmidt prováděl na rodičkách lékařské pokusy a podával dětem injekčně medikamenty, které je po pár dnech usmrtily. Tvrzení v tomto znění však potvrdila jen polská dělnice Emilie Kaleněnková, která v táboře nejspíše nikdy nebyla. O Schmidtovi se navíc v roce 1946 zmiňoval kartáčník ze Starého Města Štefan Viktor. Ten tvrdil, že Schmidt hovořil špatnou němčinou a nějaký čas bydlel u Dr. Pilze. V polovině války měl nadobro zmizet a na jeho místo přišel „nějaký Rus“, čímž zřejmě myslel Brjanceva. Žádný jiný vypovídající z řad svědků a poškozených nebo dobový dokument existenci Dr. Schmidta nepotvrdil. Právě on je hlavním zdrojem hrůzostrašných historek, které okolo tábora kolují dodnes.

Nepotvrzená přítomnost litevského lékaře nás dovádí k velmi důležité části, kterou jsou výpovědi umístěných žen. Je však třeba upozornit, že následující výpovědi byly poskytnuty až v roce 1971 a podle vyšetřovatelů a historiků mohou být nepřesné a zavádějící. Důvodům těchto pochybností se věnuji až v následující kapitole – nyní ta svědectví. Za vůbec nejdůležitější je považováno svědectví polské dělnice Marie Chomiszákové, narozené roku 1921 v obci Beňova v tehdejší Polské republice. Jedné lednové noci roku 1940 ji němečtí vojáci společně s dalšími obyvateli vesnice vyhnali na mráz a deportovali do sběrných táborů Jasło a Krakov. Paní Marie se nakonec dostala do Krnova, kde si němečtí sedláci vybírali muže a ženy na práci. Konkrétně jí si vybral Edmund Adam z Hynčice u Krnova, u kterého vykonávala ty nejtěžší práce. O volných nedělích se ale setkávala se svým pozdějším manželem Michalem Chomiszákem, který jako válečný zajatec pracoval na statku v nedalekém Jelení. Na jaře 1943 s Michalem otěhotněla, ale sedlák ji stále nechal dřít a do toho ji surově bil. Když se blížil termín porodu, tak ji 23. prosince 1943 posadili v Krnově na vlak a transportovali na nádraží v Moravské Třebové. Odtud musela jít společně s dalšími ženami do tábora, kde už na ně podle jejích slov čekali příslušníci SS s holemi v rukou. V době jejího pobytu se v táboře nacházely standardně těhotné ženy a děti a měli se objevit i nemocní lidé a váleční zajatci. Ubytována byla společně s dalšími osmi ženami v místnosti, kde byly tři třípatrové postele. Trpěli tam hladem, zimou a téměř nulovou hygienou. Když 30. ledna 1944 porodila svého syna Michala, tak ho neměla ani do čeho zabalit, a tak musela roztrhat kusy svého oblečení. Podle její výpovědi se lékaři na porodech nepodíleli a ženy se musely odrodit navzájem samy. Hned po porodu jí lékaři nutili pracovat – musela nosit do tábora vodu, načež onemocněla a upadla na týden do bezvědomí. Po uzdravení se dozvěděla, že její manžel našel německou rodinu, která by oba přijala u sebe na práci i s dítětem. V táboře se měli nacházet tři doktoři – Němec a Rus, kteří se chovali otřesně a nosili německou uniformu a jeden Ukrajinec, který nosil civil a choval se slušně. Dnes již víme, že Rus byl Brjancev a Ukrajinec Sobolov. Identita Němce je dodnes neznámá a v úvahu připadá zejména Pilz nebo záhadný Schmidt. Ještě než z porodnice odešla, tak prý byla svědkem vražd ve formě lékařských pokusů. Ty prováděly v jedné vyhrazené místnosti a měli tam lidem injekčně vpravovat smrtící medikamenty. Jedna dívka měla poté ochrnout na spodní část těla a mnoho z nich zemřelo. Obětmi těchto pokusů se prý staly i děti, které si matky nesměly vzít do práce. Dále si vzpomněla, že se kolem tábora dennodenně pohybovali psi, kteří na lesním hřbitově vyhrabávali těla. Podle ní umíralo každý den 6 až 8 dětí, což by znamenalo 4500 zemřelých za celou existenci porodnice. Právě tento detail bude mimo jiné později zpochybňován. Chomiszáková opustila dětřichovský tábor v březnu 1944 a společně se svojí nově vzniknuvší rodinou zůstala v Československu. V době poskytnutí výpovědi žila na Pionýrské ulici v Bruntále.

Záhy na to vyslechla vyšetřovací skupina KGB v ruském Lipecku Marii Popovou, která se v dětřichovském táboře míjela s Chomiszákovou. Její příběh je skutečnou Sofiinou volbou. Narodila se v roce 1915 v ruské obci Kosyrevka a ve svých 24 letech odešla za prací do Moskvy. Po vypuknutí války byla mobilizována do armády na pomocné stavební práce, které vykonávala ve Smolenské oblasti. Na podzim 1941 padla do německého zajetí a byla poslána do zajateckého tábora v Polsku. Tam pobývala až do května 1942, kdy byla poslána s dalšími ženami do karantény v Německu. Po vykonání karantény se dozvěděla, že jsou určeny na práci u německých sedláků. Ona byla určená pro opavský obvod a tak se dostala k selce jménem Frieda v obci Žichlínek u Lanškrouna. U ní pracovala do léta 1943, kdy byla na pár měsíců přeložena k jinému sedlákovi. Nakonec se dostala do sousedních Rudoltic k selce Anně Strofus. Právě tam se seznámila se sovětským válečným zajatcem Fjodorem Bogdanovem, se kterým jí bylo dovoleno žít. Na konci února 1944 jí hospodyně odvezla autobusem do dětřichovské porodnice, aby tam porodila a mohla se brzy vrátit zpět. 28. února se jí narodily dvojčata Naděžda a Tamara. Odrodil je Brjancev a asistovala mu Olbertová. V táboře si pak pobyla ještě další tři měsíce a pak se musela vrátit zpět do práce. A právě zde přichází její „Sofiina volba“. „Dali mi pouze jednu dceru – Naděždu, Tamaru si ponechali v táboře. Šéf a lékař Alexandr mi řekli, že majitelka hospodářství mně nechce se dvěma dětmi, a souhlasí, abych měla jedno dítě. Jak mi vysvětlili, druhou dceru budou vychovávat sami a že ji mohu každý týden navštěvovat. Bylo mi velmi líto, že zde dceru musím nechat, ale nic jsem nemohla dělat. Asi za týden jsem dostala lístek se sdělením, že moje dcera Tamara zemřela.“ Pohřbena prý byla na lesním hřbitově do hromadného hrobu. Ona sama se domnívala, že její dcera zemřela buď kvůli špatné stravě, nebo kvůli lékařským pokusům. Když se jí major Lopatin vyptával na násilí ze strany personálu a na pokusy, tak sdělila, že na ni žádné pokusy prováděny nebyly a ani nebyla bita. To stejné podle ní platí i pro ostatní ženy. Stěžovala si pouze na stravu a nevyhovující podmínky.

Do třetice uvedu výslech, provedený smolenskou KGB, během kterého promluvila bývalá východní dělnice Anna Vojceščuková. Narodila se v roce 1920 v obci Jelovec ve Smolenské oblasti jako Anna Moskaleva. Po vychození 7 tříd základní školy zůstávala ve svém rodišti, a kdyby nepřišla válka, tak by byl její život nejspíše přímočarý. Po okupaci Smolenské oblasti byla v květnu 1942 naložena do transportu, který ji odvezl do přímo do Šumperka. Tam si ji vybral německý statkář Richard Reif a odvezl si ji na svůj statek. Nasadil ji na zemědělské práce, během kterých se seznámila s válečným zajatcem Alexejem Ivanovičem Salikovem. V roce 1944 s ním otěhotněla a v prosinci téhož roku byla převezena do dětřichovské porodnice. Druhý den po příjezdu porodila zdravou dceru. Anniny zážitky z tábora se velmi liší od zážitků Marie Popové, jejíž výpověď jste před chvilkou slyšeli. Podle Vojceščukové si zaměstnanci tábora dělali z žen legraci a bili je za jakékoliv sebemenší provinění. Jednoho večera prý vyběhla před barák a vykonala potřebu, čehož si všimnul rusky mluvící zaměstnanec a rozběhnul se proti ní s holí v ruce. Utekla před ním do baráku, ulehla do postele a předstírala, že spí. Čtyři týdny porodu se táborovému vedení ozval její zaměstnavatel Reif a požadoval její okamžitý návrat. Dceru si i přes naléhání s sebou vzít nesměla a musela ji ponechat ve zdejším dětském domově. Po měsíci ji informovali, že dcera je nemocná, a tak se ve volném dni vydala do Dětřichova. Naskytl se jí tam hrůzný pohled na nemocné polehávající děti, které neuvěřitelně křičely. Nedlouho po návštěvě ji oznámili, že její dcera zemřela. Příčina úmrtí a místo pohřbení jsou dodnes neznámé. Dále uvedla, že svědkem lékařských pokusů nebyla. Zmíněné výpovědi, které provedly československé a sovětské úřady, doplnily v únoru 1972 výpovědi, které vykonala Hlavní komise pro vyšetřování válečných zločinů v Polsku. V tomto případě šlo o tři Polky Henryku Sobkowiczovou, Stanisławu Stachovou a Bronisławu Krukovou. Všechny popsaly příšerné podmínky v táboře a zajímavé je, že si stejně jako ty předchozí nestěžovaly ani tak na německý personál, jako na „doktora s bradkou“ nebo na „doktora s vousy“ ze Sovětského svazu. Jak dnes víme, tak tím myslely Brjanceva.

Otázka fungování dětí v táboře je dodnes neobjasněna. Víme pouze to, že jejich stav byl žalostný a nikdo se o ně pořádně nestaral. Novorozenci dostávali v denním průměru čtvrt litru mléka a jejich matky přibližně 300 gramů chleba. Dále víme, že starší děti přecházeli z porodního oddělení do dětského domova, na který dohlížela vrchní sestra Olbertová. Chomiszáková popsala dětský domov takto: „Děti byly ve velmi zuboženém stavu, neuměly chodit ani mluvit a bylo strašné se na ně dívat. Nikdo jim nevěnoval žádnou péči, k jídlu dostávaly odstředěné mléko – modrou vodu a byla tam veliká úmrtnost dětí i dospělých osob.“ V souvislosti s dětmi se často hovoří o zařazení dětřichovského tábora do programu Lebensborn. Vyprofilované děti měly být adoptovány německými rodiči a poněmčeny. K tomuto tvrzení však neexistují žádné důkazy, jak ze strany svědků, tak ze strany dochovaných písemností spolku. Jediný potvrzený náznak zařazení tábora do Lebensbornu pochází z pozdější výpovědi dezinfektora Dr. Tupého, který uvedl: „Tato Olbertová při hovoru sdělila, že těmto dětem se bude dařiti dobře, poněvadž přijdou do státní výchovy a budou poněmčeny.“ Téma dětí nás dále přivádí k muži, který stál za jejich evidencí. Byl jím římsko-katolický farář ze Starého Města Jan Dočkal, do jehož působnosti spadalo i území s aktivními tábory. Jeho evidence pokřtěných dětí začala v první polovině roku 1943, kdy začaly být do Rozstání posílány těhotné ženy. Prvních 13 takto narozených dětí bylo totiž zaevidováno ještě v Rozstání, přičemž poslední záznam pochází z 3. srpna 1943. O dva dny později zaznamenal první narození v dětřichovském táboře, kam byl oficiálně přidělen již 18. července téhož roku. První křest přímo v táboře provedl 9. srpna. Podle Dočkalových matrik se v Dětřichově narodilo celkem 243 dětí a 68 z nich zemřelo. Tato čísla se však neshodují se svědectvím rodiček a personálu. Podle výpovědí všech zainteresovaných se v táboře rodilo o mnoho více. Dle zprůměrovaných výpočtů se v táboře narodilo během necelých dvou let 2000 dětí. Farář totiž jezdíval do tábora dosti nepravidelně, a to každé nedělní odpoledne, když se nashromáždilo 10 až 20 dětí ke křtu. Ten však nebyl automatický a matky o něj musely výslovně požádat. Pomoct by nám mohly i záznamy matričního úřadu ze Starého Města, které byly hned po skončení války odevzdány Okresnímu národnímu výboru v Moravské Třebové. Ty se však překrývají se záznamy církevními. Dočkalovy matriky jsou pro nás tedy sice zajímavým autentickým materiálem, ale bohužel neodráží skutečné počty narozených. Kvůli chybějící táborové dokumentaci navíc dodnes nevíme, jestli narozené a zemřelé děti evidovala i táborová správa.

V souvislosti s činností dětřichovského faráře Dočkala bych vás rád upozornil na soudobou činnost sudetského kněze Engelmara Unzeitiga z nedalekého Hradce nad Svitavou. Ten se za svojí činnost dostal do tábora v Dachau, kde ze všech sil pomáhal svým spoluvězňům. V dnešní době je znám spíše jako Anděl z Dachau. Jeho kompletní příběh naleznete v mé knize.

Nyní se dostáváme ke konečné fázi fungování tábora a s tím spojený i konec války a navážeme tam, kde jsme předtím skončili, tedy nástupem Oskara Frenzela na post velitele. Začátkem roku 1944 přibyla dětřichovskému táboru další funkce.  Generální zmocněnec pro pracovní nasazení z něj učinil shromaždiště pro nemocné dělníky, kteří se měli obratem vrátit zpět do své vlasti. Krátce po zavedení shromaždiště ale byly kvůli postupující Rudé armádě všechny návraty zrušeny. Mnoho nemocných pracovníků tedy v Dětřichově a jiných podobných táborech trvale uvízlo, což komplikovalo péči a příděly potravin. Podle zprávy župního úřadu o trvale práce neschopných pracovních silách z 20. října 1944 se v Dětřichově zdržovalo 34 nemocných osob. Čtyři z nich trpěli tuberkulózou, na kterou zde zemřeli. Navzdory přítomnosti nemocných vězňů se podařilo v létě 1944 stabilizovat dodávky potravin a hygienické podmínky, což se dramaticky odrazilo na nižší dětské úmrtnosti. Podle farních záznamů mělo od té doby v táboře zemřít „pouhých“ 11 pokřtěných dětí, což je v kontrastu s předchozím obdobím. Transporty těhotných žen do tábora probíhaly téměř až do konce války, což nás přivádí do dubna 1945. Tehdy dorazil ze Slezska poslední transport a narodilo se 31 dětí. Díky zprávám z posledního válečného dne si můžeme udělat jasný obrázek o ukončení činnosti obou táborů. 8. května 1945 se skupina českých ozbrojenců spojila s uprchlými francouzskými zajatci z Rozstání a společně obsadili část Moravské Třebové, čekajíc na Rudou armádu. Prvních průzkumných hlídek se dočkali 9. května v 5:30 ráno. V ten den byl objeven tábor v Rozstání, v jehož areálu bylo nalezeno 266 vězňů. Většinou šlo o nemocné dělníky ze Sovětského svazu, o nichž víme pouze to, že se později vrátili zpět do své vlasti. Na základě zkušeností z jiných případů je však možné, že s nimi bylo naloženo jako se zrádci a prošli si gulagem. Podle zápisků hrobaře Františka Krause z Městečka Trnávky zemřelo v Rozstání celkem 35 vězňů a 17 dětí. Taktéž zde mělo dojít k popravě jednoho sovětského občana a jednoho Francouze. Poslední zaznamenaná vzpomínka na běžný chod dětřichovského tábora pochází od Trofimenkové, která popsala odchod velitele Frenzela 8. května 1945. „Před odchodem z tábora předal klíče Brjancevovi a řekl: ,Dávám vám klíč, teď hospodařte sami.‘ Je skutečností, že se k nám během našeho pobytu v táboře choval slušně a nebyl hrubý ani k nemocným a dětem. Když opouštěl tábor, chtěly jsme mu napsat dobrozdání. Zamyslel se nad naším návrhem, ale pak jej odmítl: ,Historie sama potvrdí, jak se kdo v době války choval‘.“ Tři hodiny po vstupu do Moravské Třebové, dorazili první rudoarmějci do Dětřichova, kde objevili zdejší porodnici. Z pozdějších výpovědí víme, že Brjancev a Trofimenková zůstali v táboře až do samotného konce války. Tou dobou se tam nacházelo přibližně 30 dětí. Většinu z nich si matky ponechaly u sebe a vrátily se zpět do svého bydliště. Některé matky však děti v táboře ponechaly a samy zmizely. Ty pak byly dle národnosti matky umístěny do dětských domovů v Polsku a Sovětském svazu. Předpokládá se, že šlo o nechtěné děti německých sedláků, kteří zneužívali své zaměstnankyně.

Odchodem žen a transportem opuštěných dětí definitivně končí přímé válečné útrapy. Budovy opuštěného dětřichovského tábora však ještě v létě zůstávaly stát na svém místě a připomínaly zdejším lidem zločiny poraženého režimu. Právě opuštěný areál se stane odrazovým můstkem budoucích vyšetřování, díky kterým dnes máme o táboře dostatek informací.

HLEDÁNÍ PRAVDY

První poválečné léto bylo pro mnoho lidí sice dobou euforie, ale i tak se nevyhnuli každodenním povinnostem. Stejně jako každý rok přicházely žně, ale tentokrát nemohli často internovaní němečtí sedláci využít otrockou práci východních dělníků. Nově vznikajícímu českému zemědělství na Svitavsku přijížděli vypomáhat kolegové z Brněnska a dalších regionů. Jedním z brněnských pomocníků byl tehdy 43letý Ludvík Vincenc, který se stal dočasným bezpečnostním referentem Místního národního výboru v Dětřichově. Postavení těchto referentů by se dalo dnes přirovnat k obecním strážníkům. Tou dobou byl předsedou MNV jistý Antonín Pavliska, který se zasadil o vůbec první vyšetřování. Předseda pověřil začátkem srpna Vincence a jeho kolegu Juránka zdokumentováním tábora a zjištěním co nejvíce informací. Vincencova pozdější výpověď nám popisuje jejich pátrání takto: „V té době byl lágr zachovalý a pořídili jsme fotografie tohoto lágru a hřbitova v lesíku. V dřevěných barácích byly pozůstatky některého zařízení jako nemocniční postel atd. V baráku, kde pravděpodobně byla kancelář, jsme našli v kamnech ohořelé marky a záhlavní nemocniční karty. Podle toho jsme usoudili, že se jednalo pravděpodobně o nemocnici.“ Jediné, co se částečně dochovalo, byly evidenční karty pacientek. Pokud by stihl personál zničit i karty, tak bychom o dění v táboře dnes věděli o mnoho méně. Bezpečnostní referenti se po průzkumu a vyfotografování tábora vydali za dosud neodsunutou německou služebnou, aby zjistili více. Ta jim řekla, že o jeho existenci sice věděla, ale dovnitř se nikdy nedostala. Vstup byl totiž pro nepovolané osoby zakázán. Odkázala je však na bývalého starostu Moravské Třebové Franze Hickla, který měl mít o provozu tábora větší povědomí. Ten tvrdil, že zpočátku podepsal asi 150 úmrtních listů žen a dětí, ale nic jiného neví. Nicméně jim potvrdil, že šlo o speciální porodní tábor a přidal první zdokumentovanou domněnku o lékařských pokusech. Poslední s kým mluvili, byl jeden z topičů, který tvrdil, že uvězněné ženy sloužily příslušníkům SS, a když s nimi otěhotněly, tak se na jejich dětech prováděli pokusy. Za tímto účelem měla být v táboře vybudována velká lednice. Společně s dalšími čtyřmi Rusy a Poláky měl pohřbívat oběti pokusů. Ti však měli být ke konci války popraveni a on přežil jen díky tomu, že se schoval. Jeho tvrzení je však potřeba brát, s ohledem na tehdejší situaci, s rezervou. Ludvík Vincenc pak nashromážděné poznatky předal brněnskému Sboru národní bezpečnosti. Prostřednictvím brněnského prokurátora Maláška se případ koncem roku 1945 dostal na stůl vrchnímu strážmistrovi Lebartovi z Třebařova.

První oficiální vyšetřování započalo v prosinci 1945, kdy se příslušníci SNB z Třebařova vydali do 6 km vzdáleného Dětřichova. Využili zde poslední možnosti vyzpovídat původní německé obyvatelstvo, které žilo v okolních vesnicích. Nikdo z nich se však o dění v táboře příliš nezajímal, což je přesně popsáno v závěrečné zprávě: „…místní občané, kteří jsou vesměs německé národnosti, se o poměry v táboře nezajímali již z toho důvodu, že ženy a děti byly příslušníky států říši nepřátelských.“ Nicméně se jim podařilo odhalit okolnosti vzniku táborů a jejich přepracování na zdravotnická zařízení. Taktéž provedli ohledání místa bývalého tábora, kde se tou dobou nacházel jen lesní hřbitov. Napočítali zde celkem 76 hrobů, u kterých nebylo prokázáno, zda jsou jednotlivé nebo hromadné, jelikož nebyla provedena exhumace. Až na dva hroby byly všechny anonymní. Na jednom z nich visela tabulka s polským jménem Kosierowski a na druhém arabsko-ruské jméno Kasim Musakav. Předpokládá se, že šlo o dospělé osoby, a to buď o nemocné vězně, nebo pomocníky. Druhý jmenovaný měl podle tabulky zemřít 19. dubna 1945 ve věku 50 let. V této době byl dětřichovský tábor již demontován a využit jako internační tábor u Jevíčka pro odsunující se Němce. Tábor v Rozstání tehdy ještě chátral a byl zlikvidován až počátkem 50. let. Ten však nebyl pro tehdejší příslušníky tolik důležitý. Počátek roku 1946 je zavedl do internačních táborů pro vysídlené Němce, od Svitav až po jižní Moravu, kde se nacházela většina bývalých táborových zaměstnanců. První velitel Steiger se při konfrontaci s fakty odvolával na přísná potravinová nařízení a svojí vinu za vysokou úmrtnost nikdy nepřiznal. Další vyslechnutí zaměstnanci jako Weigel, Bahr, Knorrová nebo Klement poskytli víceméně konzistentní a navzájem si neodporující svědectví o fungování tábora. Výpovědi internovaných Němců přivedly příslušníky k nám již známému farářovi Dočkalovi, který při výslechu uváděl lživé informace. Nejspíše se obával obvinění z kolaborace. Uváděl, že v táboře nikdy nebyl a křtil a pohřbíval pouze na své faře ve Starém Městě. Vypátrat se nepodařilo posledního velitele Oskara Frenzela, který byl podle záznamu stanice SNB v Tatenicích 20. června 1945 evakuován s celou rodinou do Kladska. Stejně tak se nepodařilo najít Marii Olbertovou. K její osobě bylo zjištěno, že se připojila k ustupující německé armádě, mířící na západ, a že její muž měl ke konci války sloužit v lidové domobraně Volkssturm. Informace o ní poskytla porodní asistentka Hantlová, které Olbertová čas od času sdělovala novinky z tábora. Podle ní bylo mnoho úmrtí spojeno s neopatrností matek, které novorozencům podávaly místo mléka čaj. Její výpověď je v rozporu s výpovědí Karla Bahra, který tvrdil, že čaj dětem podával zdravotnický personál. V dubnu 1946 bylo vyšetřování ukončeno, aniž by došlo k jakémukoliv obvinění. Závěrečná zpráva navíc konstatuje, že nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by odůvodňovaly podezření, že by ženy a děti byly úmyslně zbavovány životů.

Po uzavření prvního řádného vyšetřování se začalo velmi výrazně měnit složení obyvatelstva dnešního okresu Svitavy. Už v lednu 1946 byl poměr obyvatel 1:1 a o rok později zde zbylo přibližně 1300 Němců. Konkrétně v Moravské Třebové zůstalo v říjnu 1946 504 Němců, které před odsunem uchránilo smíšené manželství. Jedním z nich byl tehdy 52letý František Umlauf, který o svých válečných zážitcích mlčel celých 26 let. Právě jeho osud nás nenápadně přivádí k osobě místopředsedy okresního výboru SPB Josefa Zahradníka, který v 50. letech shromažďoval informace a písemné materiály k táboru. Z jeho rukopisu z roku 1954 se dozvídáme, že pátrání mu komplikoval odsun původního obyvatelstva, ale i tak se mu podařilo vypátrat nové působení faráře Dočkala. Tím se stala obec Zahnašovice u Zlína. Dočkal Zahradníkovi napsal dopis, ve kterém popisuje své působení za války a v rozporu s původní výpovědí uvedl: „Když bylo v táboře zase 10-20 novonarozených dítek, byl jsem požádán, abych přijel a pokřtil je. Stalo se to vždy v neděli odpoledne… Ale protože to přenášení bylo obtížné, byl s povolením úřadu zařízen hřbitůvek blízko tábora v Dětřichově na kraji blízkého lesa. Tam jsem potom pochovával zemřelé dítky…“ Taktéž provedl rozhovor s bývalou polskou dělnicí, která se po válce usadila ve Starém Městě. Ta sice v táboře nebyla, ale poskytla mu svědectví o poměrech nucené práce v německém zemědělství. Dále se mu podařilo potvrdit, že Dr. Tupy a Olbertová žijí v Západním Německu. Zahradník svá zjištění publikoval 15. března 1956 v okresním časopise Zář pod názvem Nešťastné matky. Článek tehdy sice nevyvolal senzaci, ale po několika letech se autorovi ozval dříve zmíněný Němec František Umlauf. Ten pracoval za první republiky jako vedoucí dělnického konzumu v Moravské Třebové, ale po okupaci pohraničí byl propuštěn a nikdo jej nechtěl zaměstnat. Nakonec se ho ujal Dr. Tupy tím, že mu nabídl pozici okresního dezinfektora. Díky tomu se během války dostal třikrát do tábora, kde provedl jeho kompletní dezinfekci. Během práce komunikoval zejména s Olbertovou a Brjancevem. Krom potvrzení již známých skutečností uvedl, že na vlastní oči viděl lesní hřbitov, potvrdil přítomnost sovětského personálu a vyvrátil domněnky o plotu z ostnatého drátu. Dále potvrdil skutečnost, že matky si směly brát své děti na pracoviště pouze s povolením zaměstnavatele. V mnoha případech jim tato možnost byla odepřena a děti tak zůstávaly v táboře. Dosud neznámý Umlauf se tak stal zřejmě posledním občanem Moravské Třebové, který byl přímým svědkem poměrů v táboře.

Příběh druhé publikace na toto téma začíná v roce 1960. Okresní národní výbor Svitavy ve spolupráci s komunistickou stranou tehdy založil týdeník Nové Svitavsko. Redakce periodika se soustředila na politický a kulturní život v okrese. Vedoucí redaktor Jaroslav Hudeček požádal v roce 1965 Zahradníka o zaslání nashromážděných materiálů k táboru, aby mohl zahájit vlastní šetření. Krom ověření Zahradníkových informací se mu podařilo vypátrat bydliště některých žen, které se po válce usadily v Československu. S některými dokonce osobně hovořil. Hudeček nakonec svá zjištění publikoval v Novém Svitavsku formou článků na pokračování pod názvem Vrahové v bílých pláštích. To už se nacházíme na přelomu let 1965 a 1966.

Orotofoto místa bývalého porodního tábora, rok 1969

Polovina 60. let nás totiž přivádí k akci Ministerstva vnitra s krycím názvem Mozaika. Šlo o souhrnné celorepublikové vyšetřování válečných zločinů, jehož cílem bylo dopadnout stále unikající zločince. Jedním ze zájmových případů se staly právě tábory v Dětřichově a Rozstání. Vyšetřování se ujala Správa vyšetřování Státní bezpečnosti pro Českou socialistickou republiku. Konkrétně její II. odbor, který prováděl dokumentaci a vyšetřování trestných činů spáchaných během druhé světové války na českém území. Druhoválečné zločiny na Slovensku zase vyšetřoval identický útvar v Bratislavě. Pražskou StB v této věci dále doplňovala Krajská správa z Hradce Králové, na jejímž území se bývalý tábor nacházel. První zaznamenaný krok v této věci vyšetřovatelé učinili v červenci 1970, kdy vyslechli vůbec prvního „vyšetřovatele“ – bezpečnostního referenta Ludvíka Vincence. Díky práci Josefa Zahradníka a Jaroslava Hudečka měli vyšetřovatelé všeobecný rozhled o vzniku, fungování a likvidaci tábora. Dokonce si pohovořili s bývalým starostou Starého Města Františkem Klugem, který tvrdil, že se v roce 1969 dozvěděl o smrti Dr. Tupeho a Pilze. Oba měli zemřít v Západním Německu. V Bruntále se jim podařilo vypátrat Marii Chomiszákovou a nadále pátrali po českých nebo slovenských vězenkyních. Po půl roce pátrání však přítomnost československých občanů v táboře vyloučili a proto své poznatky předali tuzemské vládní komisi pro stíhání válečných zločinců. Československá komise případ postoupila Hlavní komisi pro vyšetřování válečných zločinů v Polsku a Generální prokuratuře Sovětského svazu. Zatímco polské úřady se o tábor více nezajímaly a pouze vyslechly poškozené, tak sovětská prokuratura si krom výslechů vyžádala originální táborové a církevní dokumenty.  Kvůli tomu bylo ze strany StB rozhodnuto, že kvůli absenci českých a slovenských poškozených nebudou zahajovat trestní stíhání a případnou iniciativu přenechají sovětské generální prokuratuře. V dubnu 1972 se ukrajinské KGB podařilo vypátrat Brjanceva a Trofimenkovou, kteří se po demobilizaci vzali a usadili se v obci Hora poblíž Kyjeva. Díky jejich celodennímu výslechu víme mnohé o práci zdravotnického personálu v táborech, což jsem uvedl v předchozí kapitole. Nyní se také dozvídáme, kam Brjancev po uzavření tábora zmizel. Byl povolán zpět do Rudé armády oblastním velitelstvím v Drohobyči k 32. záložnímu střeleckému pluku. Tam absolvoval kontrarozvědnou prověrku, načež mu byla vrácena původní důstojnická hodnost. V prosinci 1945 byl demobilizován a nikdy si nedokončil poslední semestr vysoké školy. Společně s Naděždou se usadil v obci Hora, kde pracoval jako starší technik laboratoře Ukrajinské vědecko-výzkumné stanice. Jeho žena pracovala i nadále jako porodní asistentka. Všechny informace o těchto osobách byly předány skrze sovětskou generální prokuraturu československé Státní bezpečnosti. Navzdory četným svědectvím poškozených o Brjancevových násilných činech nebylo proti Alexanderu Brjancevovi zahájeno žádné trestní stíhání. Jediný, kdo se ho zastával, byla jeho žena. V souvislosti se sovětsko-československou spoluprací je nutno podotknout, že vyšetřování se orientovalo pouze na Sovětský svaz a Polsko. Západní i Východní Německo bylo zcela opomenuto, i přesto, že mohli vypátrat přeživší sudetské Němce. Zmiňuji to, protože v jiných případech té doby byla spolupráce s německými orgány velmi úspěšná.

Do druhého vyšetřování vstoupilo v roce 1972 květnové vydání časopisu Vlasta, který od roku 1969 vydával Český svaz žen. Vyšel v něm totiž článek s titulkem Svědectví Dětřichovského lesa, který vlastním pohledem popisoval historii dětřichovského tábora. Jak již tomu v těchto případech bývá, tak článek byl silně ovlivněn probíhající normalizací a jeho zjevným cílem bylo vzbudit emoce a utužit prosovětské cítění. Článek měl obrovský dosah, jelikož šlo o populární celostátní periodikum. Díky němu se stal příběh „sudetské porodnice“ všeobecně známým, ale nadšení většiny čtenářů brzy opadlo. Některé však ideologicky pokřivený příběh až příliš rozlítil. Po otisknutí článku se totiž na policejní a místní orgány začali obracet všelijací lidé, kteří 27 let mlčeli a nyní si za záhadných okolností začali vzpomínat na děsivé události kolem dětřichovského tábora. Příkladem za všechny je jistý Josef Havlena, který Státní bezpečnosti tvrdil, že na vlastní oči viděl fyzické napadání ubytovaných žen. Současně na vyšetřovatele chrlil jména dalších svědků a dokonce jména konkrétních pachatelů. Jeho tvrzení však prověřila královéhradecká StB a zjistila, že pan Havlena si vymýšlí. Jeho údajní svědci vše popřeli a v případě pachatelů bylo zjištěno, že osoby buď neexistují anebo k táboru nemají žádnou vazbu. Někteří z nich měli být dokonce příslušníky gestapa. Dále tvrdil, že sám byl v jednom pracovním táboře uvězněn a měl tam s ním pobývat jeho známý, který tou dobou však chodil do školy. Takovýchto případů se bohužel objevilo více a výrazně přispěly k pokřivenému náhledu na zločiny, které se v Dětřichově skutečně odehrávaly. Přispívá tomu například fakt, že jediné fotografie, které se dochovaly, pochází ze srpna 1945, kdy Místní národní výbor Dětřichov prováděl šetření. Fotky nám sice poskytují konkrétní představy o vzhledu tábora, ale současně vnášejí do věci pochybnosti. Už vyšetřovatelé StB si povšimli, že některé vyslýchané ženy mluvily o plotě s ostnatými dráty. Jiní svědkové zase tvrdili, že tábor byl obehnán laťkovým plotem. Z fotografií je zjevné, že kolem tábora ostnatý drát nestál a kupodivu neměl ani žádné strážní věže. Právě tato drobná nesrovnalost vnesla do vyšetřování další pochyby nad věrohodností výpovědí. Je jisté, že někteří němečtí pracovníci své činy a poměry v táboře bagatelizovali. Na druhou stranu je však možné, že poškození mohli své zážitky úmyslně či neúmyslně zveličovat. Já ani dřívější vyšetřovatelé netvrdíme, že by poškození o dění v táboře lhali, ale je třeba přihlédnout k tomu, že většina výslechů byla provedena až v 70. letech. Jejich svědectví tedy mohou být zkreslena fyziologickými procesy, jako například běžným zapomínáním, vytěsňováním nebo racionalizací prožitků. Podle hlavní svědkyně Chomiszákové byly ženy hlídány ozbrojenými příslušníky SS a občas u ní docházelo k prolínání vzpomínek na dění ze Svitavska a Karvinska. I z jiných vyšetřování druhoválečných zločinů vyplývá, že poškození v průběhu let nevědomě vytěsní extrémně negativní zkušenosti. Tím však není jejich svědectví popřeno, ale třeba se na věc dívat střízlivě a každou informaci si ověřit z více pramenů. Ověřovací proces je však v tomto případě velice složitý, jelikož dětřichovský tábor nebyl tak exponovaný jako vyhlazovací tábory v Polsku a veškerá dokumentace byla navíc ke konci války zničena. Vyšetřovatelé také poukazovali na zmíněnou senzacechtivost čtenářů časopisu Vlasta, kteří si po přečtení článku začali domýšlet některé hrůzostrašné detaily. Nebáli se s těmito detaily svěřovat příslušníkům StB, kteří mnohdy jejich tvrzení vyvrátili. Příkladem může být případ pana Havleny, u kterého bylo prokázáno, že si chtěl svými tvrzeními vymoct vyšší důchod.

Závěrečná scéna mého dokumentu

1. prosince 1972 byl případ dětřichovského tábora vyhodnocen s tím, že konstatoval skutečnosti, které tady již zazněly. Co se týče lékařských pokusů, tak vyhodnocení sděluje toto: „Šetřením byly získány materiály, které existenci tábora potvrzují, ale zatím se nepodařilo zjistit, zda se na ženách a dětech konaly vědecké pokusy.“ V září 1973 pak byl vyšetřovací svazek uzavřen a od té doby se dětřichovskému táboru žádný z orgánů činný v trestním řízení nevěnoval. V roce 1976 byly poznatky ze spisu předány západoněmeckým úřadům. Ani československá či sovětská prokuratura, ani západoněmecké státní zastupitelství se však případu neujalo a nedošlo k žádnému trestnímu stíhání. Táboroví pracovníci i rodičky postupně umírali, jejich děti si na tábor již nevzpomínaly a život šel dál. Ani jedno policejní vyšetřování, ani práce novinářů nikdy nepotvrdily děsivé legendy o vražedných procedurách. Potvrzují však bestiálnost a absolutní neúctu k lidskému životu německého národně socialistického režimu. Navzdory střízlivým výsledkům pátrání je důležité si tento příběh připomínat, aby jeho poselství nevymizelo z naší paměti. A právě proto na tomto místě stojí od roku 1955 velký kamenný památník, který se stal pomyslným opěrným bodem tohoto vyprávění.

POUŽITÉ ZDROJE

• Archiv bezpečnostních složek. Fondy studijního ústavu MV. Svazek vyšetřovací dokumentace k táboru v Dětřichově u Moravské Třebové. Signatura 325-21-1 a 325-21-2.
• Archiv bezpečnostních složek. Fondy studijního ústavu MV. Svědectví, novinové články, výpisy a kopie studií, a zprávy a vybrané dokumenty o táborech a německých vězeňských zařízeních na území Česka. Signatura 325-140-140.
• ADAM, Alfons. Porodnice Dětřichov u Moravské Třebové. Paměť a dějiny. 2020, č. 1, s. 47-55.
• ADAM, Alfons. Pracovní síly k pronájmu. Paměť a dějiny. 2017, č. 2, s. 48-56.
• GRUNTOVÁ, Jitka. Dětřichovský tábor. PaedDr. Jitka Gruntová [online]. Dostupné z: https://www.gruntova.cz/druha-svetova-valka/detrichovsky-tabor
• TOMŠŮ, Libuše. Svědectví Dětřichovského lesa. Vlasta. 1972, č. 18, s. 17-78.
• JANDA, Tomáš a LÍDL, Václav. Německá průchozí dálnice: I. díl – Severní úsek. Ředitelství silnic a dálnic ČR. Praha, 2008.
• GRUNTOVÁ, Jitka a PAKOSTA, Oldřich. Osvobození území svitavského okresu v květnu 1945. Vlastivědný sborník okresu Svitavy 1985. Roč. 1985, s. 6-20.