Nyní se nacházíme u kaple svaté Anny, která se nachází 900 metrů od starého nádraží. Zde došlo 7. června odpoledne k dalšímu menšímu rabování, které nakonec vedlo k osudové střelbě. Právě zde se poprvé objeví hlavní antagonista tohoto příběhu – jistý maďarský poručík Reményi.

Od rozehnání davu uběhlo několik hodin a během poledne celé Pardubice utichly, byl totiž čas oběda. Odpoledne však město zase ožilo, což přineslo na trať další rozruch. Kvůli předchozímu zpoždění vlakových spojů se totiž u zmíněné kaple začaly hromadit vlaky, jedoucí od České Třebové. V roce 1918 tu ještě nebyl podjezd, jak je tomu dnes, a tehdy tu stál klasický přejezd. Před 17 hodinou si kolemjdoucí lidé povšimli stojících vlaků, které zcela evidentně nevezli vojáky a chtěli vyzkoušet štěstí. Informace o vlacích s potravinami měla opět pocházet od železničních úředníků. Kolemjdoucí ženy a mladíci tedy vstoupili do tratě a podařilo se jim vloupat do vagónů, kde objevili základní potraviny, jako například mouku nebo cukr. Okamžitě se pustili do drancování a brzy se tu opět začali houfovat další kolemjdoucí. Za chvíli na místo opět přiběhl městský velitel Jung, doprovázený strážmistrem Medalem, kteří svépomocí dav rozehnali, jelikož chtěli předejít nasazení uherského vojska. Lidé je poslechli a s nakradeným zbožím se rozutekli do svých domovů.

Informace o tomto incidentu se však k uherským vojákům dostala a proto velitel desetičlenné hlídky poručík Reményi vydal svým mužům rozkaz zastřelit každého, kdo neuposlechne jejich výzev. Pro náš příběh bude důležitá i informace o tom, že součástí této hlídky bylo 9 Maďarů a 1 Čech. Hlídka se tedy vydala do okolí místa přechozího incidentu a začala hlídat čekající vlaky. Kolem 18 hodiny, tedy pouhou hodinu po incidentu, se hlídka ocitla u vedlejšího přejezdu, který tehdy spojoval ulice Sladkovského a Rokycanovu. V dnešní době již neexistuje a místo něho tu stojí podchod. V tu samou dobu, kdy sem došli vojáci, byly spuštěny závory a začaly se tu shromažďovat ženy a děti, které hodlaly přejít na druhou stranu. Po chvíli se na ulici Sladkovského nashromáždilo asi 30 lidí, ke kterým přiběhli vojáci a snažili se je od závor odehnat. Během toho se chopili jedné paní, která si nesla velkou tašku, jelikož se domnívali, že s ní jde krást. Ta jim však ukazovala, že má tašku prázdnou a snažila se jim vysvětlit, že pouze přechází na druhou stranu kolejí. Křičící žena upoutala pozornost, jak čekajících, tak kolemjdoucích a na místě se začalo srocovat čím dál tím víc lidí. To vojáky vyděsilo, a proto jejich velitel vydal rozkaz k varovnému výstřelu. (BUM) Po první salvě začali vojáci přebíjet své pušky a během toho se znenadání ozval nečekaný výstřel, který zasáhl jediného českého vojáka do nohy. 24letý poručík situaci vyhodnotil jako střelbu z řad občanů a vydal rozkaz ke střelbě do lidí. (BUM) Po druhé salvě se dav rozprchnul a na místě zůstali ležet tři bezvládná těla a několik raněných. Zanedlouho bylo zjištěno, že mrtvými byli koželuh František Hatle, učitel obchodní školy Josef Slezák a 12letý žák obecné školy Oldřich Kudrna. Ihned poté se hlídka na rozkaz otočila a začala pochodovat směrem k tehdejšímu nádraží, což uviděl jeden malý chlapec, který po hlídce hodil kamenem. Na to se hlídka otočila a chystala se chlapce zastřelit. Do této děsivé situace opět zasáhl velitel Augustin Jung, který vojákům německy rozkázal, aby nestříleli a odešli, což se také stalo. Na nádraží se poručíkovi jeho rozkaz rozležel v hlavě a začal se oprávněně obávat pomsty ze strany pardubických občanů. Oddělil se tedy od svých podřízených a naskočil na vlak jedoucí do Hradce Králové. Tehdy však nikdo netušil, kam zmizel a začali ho hledat jak vojáci, tak rozčilení občané. Poručíka Reményiho však v Pardubicích nikdo nenašel, jelikož se odebral na vojenskou posádku v Hradci Králové, kde ho zdejší vojáci ukryli.