V naší výpravě ke kořenům ruského organizovaného zločinu se musíme vydat hluboko do minulosti. Do doby, kdy ruskému impériu vládli carové, lidé byli nevolníci a ti, kteří se tomuto systému vzepřeli, byli označováni za bandity. Právě příběhem jednoho z nich začíná naše putování. Jeho jméno je Ivan Osipov, ale široká veřejnost ho zná spíše pod pseudonymem Vaňka Kain. Jde o jakéhosi ruského Jánošíka, který se stal ve zdejším folklóru legendární postavou a občas se na něj okazuje i současná ruská mafie, nazývaná Bratva. Ta však své kořeny vidí spíše v období sovětské nomenklatury a perestrojky. Oproti Jánošíkovi či Robinu Hoodovi kolem Kaina ale nevznikla pohádka o jeho čestných úmyslech a boji proti vrchnosti. Šlo jednoduše o schopného zločince, kterému se podařilo vmísit do bezpečnostních složek státu, kde se mu povedlo stvořit základ specifické ruské provázanosti úřadů a podsvětí. Šlo o jakéhosi „zlepšovatele“ již fungující korupce a právě proto je jeho příběh všeobecně přijímán jako základ ruského zločineckého prostředí. V době před Vaňkou Kainem, tedy do poloviny 18. století, se organizovaný zločin objevoval nejvíce ve venkovském prostředí, ve kterém se nacházelo nejvíce obyvatel této rozlehlé agrární říše. Té tehdy vládla ruská bojarská dynastie Romanovců, jejíž vláda proměnila Moskevskou Rus v největší zemi světa. Na západní hranici vedli četné války s polsko-litevskou unií a ukrajinskými Kozáky, čímž získali po svá křídla území dnešního Běloruska, Pobaltí a Ukrajiny. Na své jižní hranici podnikali výboje na Kavkaz a do pouští střední Asie, kde se potýkali s nezdolností tamějšího muslimského obyvatelstva. V neposlední řadě také kolonizovali Sibiř, kde zabírali území původním obyvatelům. Kvůli nově nabité rozloze Ruska a typickému prostředí, střídající nekonečné lesy a stepi, byla většina venkovských sídel odříznuta od okolního světa. Nejbližší obce se nacházely stovky kilometrů daleko a carská vláda zde vládla pouze na papíře. Krom velkých měst zde neexistovaly úřady zastupující stát a reálnou moc drželi v rukách šlechtičtí majitelé obcí souhrnně označovaní jako Dvorjané. Tito lidé vlastnili vše, co se na jejich přiděleném území nacházelo, včetně obyvatel. Běžní lidé tedy fungovali jako rolníci, kteří většinu svých výdobytků odevzdávali vrchnosti. Oproti západní Evropě se ale v Rusku práva rolníků v průběhu času neustále ztenčovala a jejich největší ztenčení přichází za dob cara Petra I. Ten zrušil všechna jejich osobní práva a navíc zavedl povinné vojenské odvody. Tato kombinace učinila z ruských rolníků, alias Mužiků, prakticky otroky. Stejné podmínky platily i pro tzv. Burlaky, kteří oproti mužikům nepracovali na polích, ale tahali lodě a vory proti proudu řeky. Popis ruské společnosti 17. a 18. století je sice velmi zajímavý, ale my se nyní vrátíme zpět ke zločinu.

V nastíněných nelidských podmínkách se tehdy čas od času objevili odvážlivci, kteří utekli z panské půdy a začali žít jako vyhnanci. Všudypřítomné kruté prostředí pak tyto odvážlivce donutilo páchat majetkovou i násilnou trestnou činnost, kdy například kradli hospodářská zvířata, vybírali obecní sýpky nebo přepadávali pocestné. Jednotlivec zde ale neměl šanci uspět, a tak se uprchlí rolníci a vojenští dezertéři shromažďovali do jakýchsi zbojnických band. Právě tady zlehka vznikají kořeny venkovského banditismu, který ještě má s typickou ruskou mafií pramálo co společného. Ačkoliv měli zmínění bandité nepsaný statut vyhnanců, tak se po okolí pohybovali vcelku svobodně. Seskupovali se totiž do malých kočujících skupin, které však mezi sebou téměř nikdy nespolupracovaly. Tím se lišily od zahraničních skupin, které fungovaly dle přísného hierarchického systému. Příkladem může být předchůdkyně sicilské Cosy Nostry, tzv. Garduña. Potíže tedy nepřicházely skrze organizovanost podsvětí, ale skrze velké množství malých skupin, které nekontrolovatelně zaplavovaly ruský venkov. Co se týče organizovanosti a počtu členů se těmto měřítkům vymykali pouze zloději koní, kteří skýtali pro tehdejší společnost opravdové nebezpečí. Koně byly tou dobou velmi vzácný artikl, který představoval dopravní prostředek a pracovní nástroj, bez kterého se neobešla žádná vesnice. Bandy, které se zaměřovaly na krádeže koní, čítaly i stovky členů a vyznačovaly se vysokou organizovaností. Dokonce v průběhu let vznikla teritoria, do kterých si zavedené skupiny navzájem nezasahovaly. Všechny měly vypracované stezky, kterými pašovaly kradené koně do sousedních provincií či gubernií, aby se vyhnuli případnému odhalení. Na těchto stezkách měli vybudované skrýše v lesích nebo jeskyních, kde během dlouhých cest odpočívali a ukládali koně. Sofistikovanější bandy využívali dále špiony (tzv. ševronisty), kteří měli podplacené vesnické staršiny, díky kterým se kradené koně vmísili mezi ty obecní. Činnost špionů s sebou také přinášela první případy výpalnictví, kdy zloději nabízeli „ochranu“ obecních koní. Pro vesnice, které neměly vlastní strážníky, to bylo výhodnější než o koně přijít a bandité navíc utráceli v jejich vsích za zboží a ženy. Jistým paradoxem je, že zloději koní působili spíše jako prostředníci mezi vesnicemi, které se obchodováním de facto okrádaly mezi sebou. Právě v tom spočívala vysoká společenská nebezpečnost jejich skutků. Jistě nemusím zdůrazňovat, že tato činnost stála na vrcholu pomyslného žebříčku výnosnosti všech nelegálních aktivit. To však s sebou přinášelo i druhou stranu mince, kterou bylo její aktivnější potírání následované velmi drastickými tresty. Jejich pronásledování a trestání se mimo policistů účastnili i běžní rolníci, pro které znamenala ztráta koní existenční problém, čímž se dostáváme k tématu tehdejších represí.

Právě represe se stanou druhou příměsí koktejlu, který stvoří typickou ruskou mafii. Stát byl totiž dlouhodobě lhostejný k otázce ochrany života, zdraví a majetku svých poddaných, ale současně tvrdě trestal sebemenší provinění. Rusko od roku 1703 disponovalo velmi podfinancovanou, neefektivní a nepočetnou policií, kterou navíc soustřeďovalo v metropolích. Věc dopadení vzpurných mužiků tak de facto náležela majiteli panství, který neměl kapacity je dlouhodobě pronásledovat. Ruský venkov se tak pomalu ale jistě začal zaplňovat novou odnoží ruské společnosti, která si v průběhu staletí vyvine vlastní morální kodex, jazykový žargon či rozlišovací tetování. Vymáhání práva zde nebylo ztěžováno jen proklamovanou rozlehlostí, ale i kulturní rozmanitostí. Mnoho lidí tehdejší i dnešní Ruskou společnost vnímá jako homogenní celek, ale pravdou je, že tehdy i dnes je Rusko multietnickým státem. Horští i stepní muslimové z Kavkazu a střední Asie, původní obyvatelé Sibiře, katoličtí Poláci či protestanští  Baltové navíc vnímali bezpečnostní složky jako utlačovatele. Podle toho také vypadala spolupráce rolníků s orgány, která byla pro pronásledování zločinců klíčová. Na území obývaném pravoslavnými Slovany byla situace v důsledku nevolnictví velmi podobná, až na případy nebezpečných zlodějů koní. Ti jediní vyloženě ohrožovali přežití obce, a proto zde byla součinnost s vrchnostenskou policií žádoucí. Kvůli narůstajícím počtům zbojnických band a jejich útoků se v průběhu 17. a 18. století vyvinuly tzv. Samosoudy, které řídily vesnické samosprávy Obščiny. V době před Vaňkou Kainem šlo o jediný efektivní způsob jak zabránit absolutnímu bezpráví. Tyto soudy rozdělily zločiny na dvě skupiny – přestupky a zlodějiny. Přestupkem mohlo být třeba pytláctví nebo krádež dřeva z panského lesa, ale zlodějina v sobě nesla jakési morální odsouzení, jako například vražda, žhářství či úmyslné poškození úrody. První skupina zločinů bývala někdy tolerována, ale ta druhá s sebou přinášela tvrdé tresty. Ty se vyznačovaly velmi originálními a trýznivými způsoby usmrcení pachatele. Zlodějům koní bývaly odťaty končetiny, načež byli symbolicky udupáni koňmi. Vrchnost však existenci samosoudů sledovala jen s velikou nelibostí, jelikož tak vznikaly paralelní struktury s vlastním pojetím spravedlnosti a jejich činnost někdy odporovala ruskému právu. Soudy totiž vycházely z přesvědčení, že souzení pachatelé jsou mužici stejně jako oni, a proto jim náleží právo je trestat. Kvůli zmíněnému podfinancování byli policisté velmi špatně placeni, což logicky vedlo k zanedbávání povinností a ke korupci. Korupce se už tehdy nesla napříč celou ruskou veřejnou správou jako pomyslná červená nitka a nevyhýbala se žádnému z úřadů. Pro zajímavost uvedu dochovaný citát ruského generálního prokurátora adresovaný caru Petru Velikému: „My všichni krademe, jediný rozdíl je v tom, že někdo více a otevřeněji než ostatní.“ Tento způsob myšlení byl následně Ruskem exportován do všech dnešních postsovětských zemí. Oproti dalším evropským velmocím, mezi které patřilo třeba Rakousko, Prusko nebo Francie, vydávalo Rusko na bezpečnost pouze zlomek prostředků. Zbylé peníze raději investovali do již přefinancované armády, která se soustředila pouze na boj s vnějším nepřítelem. Kvůli tomu také vznikl nový druh rolnických policistů, napojených na samosoudy, kteří sice nosili carské uniformy, ale nebyli státními zaměstnanci. Bandité si je ve svém jazyce pojmenovali „Urjadniki“ a později se stanou odstrašující součástí budoucího zločineckého kodexu. Zajímavé také je, že v rámci policie bylo na základě soudního precedentu legální přijmout úplatek do výše 500 rublů. Roční plat obecního strážníka činil v polovině 19. století 422 rublů, čímž se tyto úplatky staly významnou součástí jejich platů. Právě to mimo jiné způsobilo pozdější enormní infiltraci bezpečnostních sborů.