Přeskočit na obsah

Ylenia Carrisi: Kam zmizela dcera slavných zpěváků?

Václav Hnát, 17. 11. 2025

V lednu roku 1994 se v ulicích New Orleans ztratila krásná mladá Italka. Jmenovala se Ylenia Carrisi a byla dcerou dvou slavných umělců – Albana Carrisiho a Rominy Power. Měla pouhých 23let, talent, vzdělání, nastartovanou kariéru a celý život před sebou. Poslední, kdo ji údajně viděl, tvrdí, že stála na břehu řeky Mississippi. Od té chvíle se po ní navždy slehla zem.

Ahoj nebo dobrý den, moje jméno je Václav Hnát a na tomto kanále se věnuji podrobnějším rozborům kriminálních případů a historických událostí v kontextu dané doby. V této epizodě si rozebereme záhadnou kauzu z 90. let, která dodnes rozděluje rodinu, veřejnost i vyšetřovatele. Pojďme se podívat, co se Ylenii mohlo stát a zjistit, proč pravda zůstává i po třech dekádách zahalena tajemstvím.

ZTRACENÁ V LOUISIANĚ

Vyprávění o záhadném zmizení, jehož součástí bude kompletní příběh Ylenie Carrisi, začneme tam, kde ve své podstatě začalo. Případ začíná v americkém státě Louisiana, který se oproti jiným státům federace značně liší. Tato dřívější francouzská kolonie si průběhu několika staletí vytvořila vlastní kulturu, která se čas od času propisuje do životů jejích současných obyvatel. Značnou část obyvatelstva tvoří lidé francouzského či španělského původu a Afroameričané, jejichž předci praktikovali náboženství voodoo. Tato legendami opředená víra se stala pevnou součástí zdejší kultury, která láká nejednoho cestovatele nebo filmaře. Mnoho lidí si navíc určitě vybaví typickou jazzovou hudbu. Pro fanoušky skutečného zločinu bude jistě zajímavostí, že Louisiana využívá jako jediný stát Spojených států evropské kontinentální právo, místo anglosaského precedentního. Největší města státu se nacházejí v deltě řeky Mississippi, která je charakteristická svými rozlehlými bažinami. Právě zdejší geografické podmínky úzce souvisejí s otázkami kriminality a záhadných zmizení. V bažinaté deltě se ztratilo či zahynulo mnoho lidí například kvůli napadení aligátorem, proražením dna člunu kořenem stromu nebo kvůli uštknutí hadem. Zdejší podmáčené lesy byly navíc nejednou využity k ukrytí obětí zločinů. Vysokou míru smrtí a zmizení ale nemá na svědomí pouze drsná příroda, ale také zločin, který je Louisianou velmi prorostlý. Stát se pravidelně umísťuje na předních příčkách federálních statistik zločinnosti. V počtu násilných smrtí se pravidelně umísťuje na pátém místě a v počtu záhadně zmizelých kolikrát atakuje první příčky. Do tohoto specifického a z pohledu kriminologie zlověstného koloritu zapadá také případ zmizení Ylenie Carrisi.

Je 14. leden 1994 a nacházíme se v hotelu LeDale, stojící v historické Francouzské čtvrti ve městě New Orleans, konkrétně na adrese 749 Saint Charles Avenue. Šlo o nízkonákladový hotel, který nenabízel žádné zvláštní služby, a platilo se jen za přespání. Toho dne se na recepci objevil muž Afroamerického původu s jamajským přízvukem, který byl už dva týdny ubytován v pokoji s Ylenií Carrisi. Pro recepční to ale byla do té doby spíš jen turistka s italským pasem. Ylenia totiž nechtěla využívat proslulosti svých rodičů, naopak chtěla splynout s davem. To se jí celkem dařilo mimo jiné díky svému americkému přízvuku. Manažerka hotelu Cyndee Dale si dříve zmíněného muže předvolala na recepci kvůli svému intuitivnímu podezření. Původně se totiž ubytovali společně v jednom pokoji, ale po týdnu dívka zmizela. Na pokoji tak tento muž zůstával sám, aniž by hotelovému personálu nahlásil změnu. Navíc měl před několika dny konflikt se zaměstnanci hotelu, kteří mu podle něj ukradli nějaké osobní věci. 14. ledna ho tedy manažerka požádala, aby za další ubytování zaplatil, načež donesl Yleniín cestovní pas a její nepodepsané cestovní šeky v hodnotě 50 a 100$. Právě těmi se pokoušel další ubytování zaplatit. Manažerce ale přišla celá situace už natolik zvláštní, že platbu nepřijala a muže z hotelu vyhodila. Ještě než odešel, tak ji tento neznámý muž požádal, jestli by nemohl hotel dočasně uschovat dívčiny věci. Zašli tedy spolu do jejich pokoje, kde se nacházely její zavazadla, doklady, šaty, knihy, brýle, zápisník, fotoaparát a její vlastní bible. Nebylo pochyb o tom, že jde o její věci, jelikož ji viděli v těchto šatech chodit. Všechny tyto předměty personál odnesl do skladu a vyčkával příchodu dívky. Ještě před odchodem manažerka zjistila, že onen neznámý muž se jmenuje Alexander Masakela, který byl v New Orleans nechvalně proslulá postava. 54letý jazzový pouliční hudebník, žijící na hraně chudoby, který byl známý tím, že se skamarádil s turisty, od kterých se pak nechával chvíli živit. Lidé, kteří ho znali, říkali, že měl specifické mystické představy, se kterými se nijak netajil. Navíc měl bohatou trestní minulost, zahrnující mravnostní zločiny a zneužívání návykových látek. 14. ledna 1994 tedy Masakela z hotelu odešel, dva týdny se poflakoval po městě a o další osud své kamarádky se více nezajímal.

Opuštěný hotel LeDale v roce 2008

Koho však osud Ylenie zajímal, byly její rodiče. Ti svojí dceru naposledy slyšeli v noci 1. ledna 1994 středoevropského času, kdy jim volala z hotelového telefonu do Itálie. Ona však volala ještě na Silvestra 1993 v centrálním časovém pásmu. Nejdříve zavolala svému otci, který s její cestou po Americe nesouhlasil a ještě více se obával jejího kontaktu s Masakelou. Hovor tedy údajně skončil hádkou a podle něj zněla zvláštně. Ptal se jí, kde přesně se nachází, načež mu odvětila, že mu po tom nic není. Pak se jí ztrápeně zeptal, proč se nevrátí domů a ona doslova řekla: „Nemohu mluvit s tímto plastovým předmětem v mých rukou. Musím komunikovat!“. Následně proběhl údajně bezproblémový hovor s matkou, se kterou si popřála šťastný nový rok. Odmítla jí však sdělit telefonní číslo, ze kterého volala, protože byla přesvědčená, že se brzy přestěhuje jinam. Mezitím uteklo 18 dní a rodiče začali mít strach. Kontaktovali proto italskou policii, která je odkázala na italského konzula v Louisianě Fabrizia Mazzu, jenž je spojil s americkými orgány. Případu pohřešované dívky se tedy ujali policisté New Orleanského policejního oddělení pod vedením vyšetřovatele Winstona Harbina. Policistům se podařilo na základě svědectví rodičů a několika dalších indicií zjistit místo jejího posledního pobytu. Manažerka hotelu LeDale policistům ukázala uschovaná zavazadla, předložila účtenky a další dokumenty a sdělila všechny skutečnosti ohledně jejího ubytování. Z toho se dozvídáme, že se Ylenia ubytovala společně s Masakelou 29. prosince a jedna noc je stála 20$. Výslovně žádala jeden pokoj pro oba, ale oddělené lůžko. Cyndee Dale dále uvedla, že se Ylenia chovala po celou dobu úplně stejně. Vždy chodila s hlavou svěšenou dolů a obličej jí zakrývaly dlouhé vlasy. Nebyla společenská a s nikým se nebavila. Odcházela vždy v ten stejný čas a vracela se v 18:30. Naposledy jí viděla vycházet z hotelu 6. ledna mezi 12 a 13 hodinou. Poté se už neobjevila a Masakela zůstal v pokoji sám. V době, kdy se rozjelo vyšetřování, se její otec Albano vydal společně s manželkou Rominou a 20letým synem Yarim do New Orleans pomoct policii. Své mladší dcery odeslali ke svým přátelům do Švýcarska, aby je ochránili před mediálním šílenstvím. Do Spojených států dorazili 27. ledna, tedy 9 dní po nahlášení pohřešování. Zmizení dcery slavného pěveckého dua se stalo senzací a o případu informovala všechna americká a italská média. Už tedy se začaly šířit všelijaké uvěřitelné i neuvěřitelné teorie, které navíc podporovaly protichůdné informace. Albano s Rominou tedy vystoupili v několika televizních show, kde se pokoušeli uvést informace na pravou míru a žádali o pomoc veřejnost. Taktéž po městě vyvěšovali plakáty s její fotografií. Díky obrovskému úsilí ze strany rodiny a policie se tak podařilo během několika málo dní udělat první průlom.

30. ledna 1994 našli kriminalisté v interní databázi případ z 6. ledna, ve kterém figuruje žena, odpovídající popisu pohřešované. Předvolali si hlavního svědka Alberta Cordovu, který pracoval jako strážný soukromé bezpečnostní služby v Audubonském akváriu. Jde o proslulou expozici s exotickými rybami, která je známá po celých Spojených státech. K areálu dále patří malý Woldenbergský park, který se společně s akváriem nachází na pobřeží řeky Mississippi. Taktéž je důležité zmínit, že se nachází na okraji Francouzské čtvrti a pouze 1,5 km od hotelu LeDale. Albert Cordova vypověděl, že 6. ledna ve 23:30 spatřil během obchůzky Woldenbergského parku procházet mladou hezkou blondýnu. Bylo jí přibližně 18 až 24 let, na sobě měla šaty po kolena s květinovým potiskem a tmavou bundu do pasu. Působila smutně a měla skleslý výraz v obličeji. Podle pravidel tohoto soukromého parku bylo v noci možné přes něj projít, ale nesměli jste se v něm zastavit a například se posadit na lavičku. Neznámá dívka se však zastavila, přelezla zábradlí a sedla si na dřevěné molo. Cordova ji uviděl a podle své výpovědi k ní během jedné minuty přistoupil a požádal jí, aby odešla. Dívka mu doslova odpověděla: „Na tom nezáleží. Stejně patřím do vody.“ Hned poté skočila do Mississippi a začala motýlkem plavat ke středu řeky. Cordova na ní křičel, aby se vrátila zpátky, ale dívka ho ignorovala a pokračovala sebevědomě dál. Uvedl, že podle stylu plavání musela být dobrý plavec. Strážný nakonec běžel pro zdejšího říčního policistu, se kterým se vrátil zpět k zábradlí, a společně na dívku křičeli. Po uplavání asi 100 metrů sebou začala škubat a vypadalo to, jako by ve studené vodě dostala křeč. Volala o pomoc a dvakrát se celá potopila. V tu chvíli nedaleko projela loď, která za sebou vytvořila vlnu, a která ji definitivně ponořila pod hladinu. Na místo vyrazily tři policejní čluny, dva vrtulníky a další plavidla pobřežní stráže. Hledali ji několik hodin, ale nenašli. Cordova ještě v tu noc skončil u výslechu, kde mu policisté předložili fotky pohřešovaných dívek, odpovídající uvedenému popisu. Tehdy vybral fotku 15leté Brooke Susanne Javins, pocházející z Morgantownu v Západní Virginii. Když se 28. ledna ukázalo, že Brooke žije, tak mu kriminalista Ronald Brinck ukázal další sérii fotek, jejíž součástí byla i fotografie Ylenie. Právě její fotku Cordova vybral. Řeka čas od času vyplaví těla pohřešovaných lidí, ale ani jedno nebylo nikdy identifikováno jako Ylenia Carrisi. Navzdory tomu spousta lidí věří, že Cordova byl svědkem jejích posledních chvil.

31. ledna, tedy druhý den po spojení případů utonutí a zmizení, policisté zadrželi Alexandera Masakelu, k čemuž dopomohlo nově podané trestní oznámení jeho bývalé přítelkyně. Podle ní se jí pokusil pohlavně zneužít. Masakela během výpovědí potvrdil všechny informace, které jsme se dozvěděli od hotelového personálu. Dále popíral, že by měl s Ylenií pohlavní styk, a to i přesto, že na ní několikrát naléhal. Pravdivost této výpovědi měly údajně potvrdit poznámky z nalezeného zápisníku. Tvrdil, že neví kde je, ale je přesvědčen, že je v bezpečí. Jednoho výslechu se měli zúčastnit její rodiče, ale po příchodu do výslechové místnosti začal Masakela křičet, že s nimi nebude sedět u jednoho stolu, a že ho děsí její otec. Yleniín pohyb po Francouzské čtvrti potvrdil jistý Mike Stark, který zde vlastní malé kloboučnictví s názvem The Little Shop of Fantasy. Znal se s některými bezdomovci, kteří tvrdili, že je mezi nimi Ylenia Carrisi a chce se na chvíli se stát jednou z nich. Podle svých slov už se setkal s mnohými cizinci, kteří „magické“ New Orleans využili k tomu, aby zmizeli nebo tu zemřeli. Do zmiňovaného podsvětí tohoto magického města měl samotný Albano možnost nahlédnout, jelikož se účastnil policejních pátracích akcí. Popisoval, jak viděl stovky narkomanů ve špíně a roztrhaném oblečení, po kterých běhaly krysy. Právě na takových místech Ylenií marně hledali. Ve své touze najít dceru se dokonce obracel na víru, a tak chodil každé ráno do zdejšího františkánského kostela. Nakonec jim vedoucí kriminální policie doporučil, aby odletěli a počkali do dubna, kdy řeka vyvrhává nejvíce ztracených těl, a mohli by tak potvrdit teorii o utonutí. I tak v New Orleans zůstali celé dva týdny. Zvláštní chování, které popsala Cyndee Dale, Albert Cordova a na základě silvestrovského telefonátu i Albano Carissi nasvědčuje, že mohla být pod vlivem tlumicích návykových látek. Na veřejnosti byla známá tím, že nikdy nekouřila, nepila alkohol, natož aby požívala narkotika. Téměř vždy byla veselá, pozitivní a komunikativní, což se rozhodně nedá říct o jejím chování v hotelu a v ulicích města. Přítomnost návykových látek tak nelze s ohledem na změnu jejího chování vyloučit. Albano i Romina tehdy předpokládali, že tomu tak bylo a že jí je podával právě Masakela. Takové tvrzení sice nelze ani potvrdit, ani vyvrátit, ale Masakelova známá jménem Sharon později v roce 2011 tvrdila, že běžně dívkám sypal psychotropní látky do pití. Podezřelému se však nepodařilo dokázat, že nějakým způsobem stál na Yleniím zmizením a byl po dvou týdnech propuštěn. Zajímavé je, že se po něm hned poté slehla zem. Dosud známá postavička Francouzské čtvrti se vypařila a už ho nikdo nikdy neviděl. Zde ale příběh nekončí, naopak právě začíná.

ITALSKO-AMERICKÝ PŘÍBĚH

Abychom případ zmizení pochopili, tak se budeme muset podívat na celý životní příběh Ylenie Carrisi. Poskytne nám odpovědi na některé otazníky, které v průběhu vyprávění vyvstaly, propojí jednotlivé osudy a odhalí, jak se Ylenia objevila sama v New Orleans. Její život začíná těžkým porodem 29. listopadu 1970 v jedné z římských nemocnic. Narodila se s poškozenou nosní chrupavkou a dvakrát omotanou pupeční šňůrou kolem krku. Nic z toho však nemělo trvalé následky a brzy začala dělat svým rodičům radost. Šlo o prvorozenou dceru slavného italsko-amerického pěveckého dua. Její otec je celosvětově známý italský zpěvák Albano Carrisi, pocházející z jihoitalského regionu Apulia a vystupující pod pseudonymem Al Bano. Její matka je americká herečka a zpěvačka Romina Power, pocházející ze slavné herecké dynastie. Její otec Tyrone Power je například známý svojí rolí Zorra ve filmu Zorro mstitel. Právě početí Ylenie přimělo toto duo ke sňatku 4 měsíce před jejím narozením. Mnozí z vás budou jistě znát jejich nejslavnější single Felicità. Manželský pár žil před porodem v Římě, kde byli téměř neustále středem zájmu veřejnosti a novinářů. Albano chtěl Ylenií od takového světa uchránit, a tak několik málo dnů po propuštění z porodnice zůstávali u svých přátel na předměstí. Nakonec se rozhodli, že založí rodinu v Albanově rodné obci Cellino San Marco, která tehdy čítala nějakých 6 tisíc obyvatel. V klidném prostředí jihoitalského venkova si Ylenia vypěstovala velmi blízký vztah s babičkou z otcovy strany Iolandou. Od roku 1973 sdílela své dětství se svým bratrem Yarim. Na filmovém plátně se poprvé objevila ve svých 13 letech, kdy si zahrála společně s rodiči ve filmu Šampaňské v ráji. Vyrůstala v dvoujazyčném prostředí a tak od dětství plynně hovořila anglicky i italsky. V rámci její výchovy do sebe narážela americká a jihoitalská kultura a bylo jen otázkou času, ke které přilne více. Tím se dostáváme k otázce jejího vzdělávání. Rodiče si přáli, aby dívka vyrostla v klidném venkovském prostředí bez stínu jejich slávy, ale zároveň jí chtěli dopřát kvalitní školu. Rozhodli se tedy využít malé 8leté základní školy na americké vojenské základně v San Vito dei Normanni, určené pro děti zdejších vojáků. Albanovi se podařilo jí do této školy „protlačit“. Tím pomalu začala její cesta k americké kultuře a kosmopolitnímu způsobu života.

Když bylo Ylenii 14 let, tak požádala rodiče o dlouhodobější pobyt ve Spojených státech. Carrisiovi znali v Americe zubaře Johna Foera a jeho ženu Reginu, žijící ve městě Bloomington v Illinois. Jelikož neměli vlastní děti, tak souhlasili, že budou Ylenii půl roku hostit. Odletěla v lednu 1985 a během pobytu jí rodiče několikrát navštívili, když měli turné po Americe. Právě zde se poprvé osamostatnila, což jí dodalo jisté sebevědomí. Po návratu do Itálie nastoupila do soukromé internátní školy a zde se měly začít kazit vztahy s jejím otcem. Přestávali si rozumět a názorově se více shodovala s matkou. Tehdy se jí narodila první sestra Cristèl. Ani po půlročním pobytu ve Spojených státech neutuchala její touha prozkoumat americký kontinent, a tak v průběhu několika let společně s rodiči procestovala střední a jižní Ameriku. V roce 1986 jí rodiče poprvé vzali na své turné za železnou oponu, kdy koncertovali v Sovětském svazu. Bydleli v Moskvě nedaleko Rudého náměstí. Podle záznamů v jejím deníku jí překvapila uniformita a strohost sovětské společnosti, kterou v jejích očích ztělesňovali vojáci u Leninova mauzolea. Po návratu z východního bloku se narodila její druhá sestra Romina. V roce 1988 debutovala jako zpěvačka v duetu se svojí matkou s písní Abbi fede. Po úspěšném dokončení střední školy se rozhodla, že by chtěla studovat španělštinu a pro své studium si vybrala londýnskou veřejnou školu King’s College. Studovat ve Velké Británii chtěla do jisté míry po vzoru své matky. Prý byla šťastná, že ji přijali na základě středoškolských výsledků a nemusela platit školné. Ještě předtím, než odjela do Londýna, tak vystupovala jako asistentka moderátora v italské televizní show Kolo štěstí. Účastnila se ale pouze jedné série, vysílané na jaře 1989. Dříve jsem zmínil, že Ylenia byla na veřejnosti známá tím, že nepila a nekouřila. Albanova autobiografická kniha však tento veřejný obraz částečně rozbíjí. Podle jeho slov se mu přiznala, že na vysoké škole poprvé vyzkoušela marihuanu. Kouřila na popud svého kamaráda, kterému si stěžovala, že se nedokáže soustředit na učivo. Počátkem 90. let procestovala Chile a Guatemalu, jelikož její rodiče tou dobou hodně koncertovali v latinské Americe. Poslední společný výlet na americký kontinent byl však předzvěstí něčeho zlověstného.

Ylenia v pořadu Kolo štěstí, jaro 1989

Zmíněná cesta se uskutečnila v červenci roku 1993. Celá rodina Carissi se společně s rodinou Romininy sestry Taryn vydala na road trip napříč Spojenými státy. Albano výletu využil k natočení vlastního amatérského dokumentu s názvem Ztracená Amerika. Zde bych chtěl upozornit na Albanův komplikovaný vztah ke Spojeným státům a západním spojencům. Ylenia prý byla tou dobou jiná než dřív. Vypadalo to, jako by jí už netěšilo cestovat a po celou dobu byla duchem nepřítomná. Jejich společná cesta končila v New Orleans, kde se seznámili s nám již známým Alexanderem Masakelou. Ylenia byla oproti všem ostatním Masakelou okouzlena a začala vyhledávat jeho přítomnost. První večer ve městě strávili potají spolu. Druhý den večer chtěli dospělí vyrazit do kina, a tak se Ylenia nabídla, že na hotelu pohlídá své sourozence a sestřenice. Albanovi to však přišlo zvláštní. Podezříval ji, že hlídání využije jako záminku, jak se potají vydat ulic nočního velkoměsta. Zůstal tedy na pokoji s nimi, a zde to začíná být opravdu zvláštní. Z ničeho nic Ylenia utekla z hotelu, načež jí Albano začal pronásledovat. Pouliční honička trvala asi hodinu, dokud Ylenia nezastavila taxikáře, pak ukázala na svého otce a začala křičet o pomoc. Albana proto zastavila policejní hlídka, které musel vysvětlovat, že není nějaký cizí násilník, ale její otec. Ylenia však mezitím zmizela a strávila noc s Masakelou. Po návratu do hotelu se Albano dozvěděl, že Ylenia zanechala své matce vzkaz, kde vysvětlovala motivaci svého útěku. Údajně se k ní otec choval špatně. Ten to však dodnes popírá. Vrátila se na hotel až druhý den ráno, kdy se měli podle plánu odebrat do Tarynina domu na Floridě. Odmítala ale s rodiči pokračovat dál a vynutila si zůstat sama v New Orleans. O dva dny později už volala rodičům, že se obává o svůj život, jelikož ji prý pronásledují dva muži a chtějí ji zabít. Jestli šlo o skutečnou událost nebo výsledek halucinací dnes nemůžeme posoudit. Až po příjezdu na Floridu se dozvídáme, co přesně dělala tu noc, kdy utekla. Svěřila se totiž matce. Po setřesení otce se vydala za Masakelou, se kterým požila návykové látky, a vydali se k řece Mississippi. Tam na jeho příkaz vstoupila celá omámená do řeky a pokračovala do míst, kde sotva dosáhla na dno. V tu chvíli jí náhle probral proud vody, podrážející její nohy. Proud jí málem vzal s sebou, ale podařilo se jí dostat na břeh. Pak odjeli domů do Itálie, kde příběh stále nekončí.

Ylenia se během pobytu v New Orleans seznámila s kulturou zdejších pouličních hudebníků, kteří žili de facto jako bezdomovci. Jejich svět ji natolik uhranul, že se rozhodla o jejich životech napsat knihu a chtěla začít tam, kde jejich příběhy většinou začínají – v Belize. Právě odtamtud pochází značná část neworleanských muzikantů. V říjnu 1993 oznámila rodičům svůj záměr, a že pro to hodlá přerušit studium. Otec s jejím rozhodnutím nesouhlasil, ale podle svých slov už neměl sílu se s ní přít. Navíc byla dospělá a cestu jí zakázat nemohl. Kvůli financování cesty Ylenia prodala několik svých osobních věcí a vyrazila do Belize. Ubytovala se v malé pobřežní vesnici Hopkins u Karibského moře, vzdálené 2,5 hodiny cesty od nejbližšího mezinárodního letiště. O tom, co se v říjnu a listopadu v Hopkins dělo víme jen málo. Ylenia domů téměř vůbec nepsala a nevolala a jediným zdrojem informací tak zůstává její nalezený deník. Údajně tam bydlela v malé chatrči, aby se více přiblížila lidem, o kterých chtěla psát knihu. Těsně před Vánocemi mělo dojít na zdejší návsi před kostelem k incidentu, kdy nějaký mladík obtěžoval dívku. Ylenia se jí rázně zastala, načež jí mladík slíbil pomstu. Byla přesvědčena, že to myslí vážně, zpanikařila a začala rychle hledat nové útočiště. Zavolala tedy své tetě na Floridu, ale ta jí odmítla s tím, že je nemocná. Mezitím, co Ylenia řešila, kam uteče, tak její rodina pobývala v Ekvádoru během vánočního turné. Neměli vůbec ponětí, v jaké situaci se nachází. Yari se však na otcovu žádost vydal do Belize, aby svoji sestru přesvědčil ke společnému strávení Štědrého dne. Dorazil ale pozdě. Ve vesnici se od místních dozvěděl, že jeden den dozadu Ylenia odjela autobusem do Mexika, odkud chce letět do New Orleans. Její odchod byl tak rychlý, že část svých zavazadel svěřila kamarádovi ze Spojených států, který taktéž pobýval v Hopkins. Krátce po ní ale odletěl do Texasu. Yari se tedy vrátil zpět do Ekvádoru a sdělil rodině své poznatky. Měli o ní velký strach, ale nevěděli, kde je, a tak jí nemohli napsat nebo zavolat. My dnes víme, že dorazila do New Orleans, sešla se s Masakelou a 29. prosince se ubytovali v hotelu LeDale. Rodičům se ozvala až 31. prosince, ale odmítala jim říct, kde přesně se nachází. A tím se dostáváme k 6. lednu, kdy byla spatřena naposledy a k 14. lednu, kdy Masakela opustil hotel. Albano, Romina a Yari se po dvoutýdenním marném hledání vrátili do Evropy v polovině února. Nejdříve však zamířili za svými dcerami a sestrami do Švýcarska, kde se alespoň částečně ukryli před italským tiskem. 18. února vydali prohlášení, že se domnívají, že Ylenia byla unesena a že existují věrohodná svědectví, která je třeba prověřit. Krátce potom se objevila lichá informace, že byla viděna ve městě St. Augustine na Floridě. Zmizení dcery přineslo do rodiny Carrisi hluboký smutek, který ještě více „rozevřel nůžky“ mezi Albanem a Rominou. Jejich dlouhodobá krize nakonec vyvrcholila v roce 1999, kdy začali žít odděleně a v roce 2012 se úředně rozvedli. Romina od té doby bydlí v malém arizonském městě Sedona. Jejich poslední společný koncert jako manželského dua se uskutečnil v roce 1997 v brazilském Rio de Janeiru před papežem Janem Pavlem II. Na profesní úrovni se k sobě vrátili až v říjnu 2013 na koncertě v Moskvě.

MNOHO TEORIÍ

V závěrečné části této epizody bych se rád podíval na teorie, které k případu zmizení vznikly. Za nejvíce pravděpodobnou se považuje utonutí, a to hned z několika důvodů. Jde totiž o velmi dobře zdokumentovaný případ, který na vlastní oči viděli strážný a říční policista. Albert Cordova navíc během druhé rekognice identifikoval dívku jako Ylenii. Velmi zásadní byla věta, kterou těsně před skokem do vody pronesla – „Stejně patřím do vody“. Podle Albana tuto větu Ylenia používala od dětství, když chodívala plavat. Byla velmi zdatnou plavkyní a téměř výhradně plavala motýlka. V té samé řece se navíc během posledního rodinného výletu málem utopila, když poslouchala Masakelovy příkazy. To vše nasvědčuje, že utonulou dívkou byla skutečně ona. Stejný nebo podobný postoj zastává většina amerických orgánů a bývalý státní zástupce pro New Orleans. Ten v roce 2011 veřejně prohlásil, že považuje verzi o utonutí za tu nejpravděpodobnější. Stejně tak na případ nahlíží Albano, který si po 20 letech planých nadějí s bolestí přiznal, že je jeho dcera nejspíše po smrti. Smíření se s nejpravděpodobnější verzí ho přimělo v listopadu 2012 požádat soud v Brindisi o prohlášení Ylenie za mrtvou. Ve své knize a ve veřejných vystoupeních vysvětloval svůj zármutek nad tímto rozhodnutím, ale současně nutnost jít v životě dál a přijmout bolest. Soud prohlásil Ylenii za mrtvou v prosinci 2014. Proti tomuto rozhodnutí ale stála Romina, která se ani po 20 letech nevzdávala naděje, že svoji dceru zase jednou uvidí. Romina byla dlouhá léta přesvědčena, že Ylenia byla unesena organizovanou skupinou ve spojení s Alexanderem Masakelou. Toto tvrzení podpořila dříve zmíněná Sharon, kterou měl Masakela dlouhodobě omamovat a zneužívat. Její naději na vyřešení případu rozvířilo v roce 2015 doznání známého kanadsko-amerického sériového vraha Keitha Jespersona. Ten byl díky svým dopisům známý jako Happy Face Killer a mezi lety 1990 až 1995 spáchal 8 vražd. Tvrdí však, že zabil nejméně 185 lidí. Takový případ není ojedinělý a údajný pachatel tím na sebe často chce buď strhnout pozornost, nebo získat osobní prospěch. Zřejmě nejznámějším „vrahem přiznavačem“ byl tulák Henry Lee Lucas, který tvrdil, že zavraždil 3 tisíce lidí, výměnou za bezplatný pobyt ve vazbě. Jesperson v roce 2015 poukázal během sledování televizní výzvy na fotografii Ylenie a tvrdil, že stejnou dívku potkal na čerpací stanici v Tampě na Floridě. Poté jí prý zavraždil a její tělo bylo nalezeno 15. září 1994 ve floridské obci Holt. Rodiče nejvíce zaujalo, že si podle Jespersona říkala Suzanne, což byla přezdívka, kterou občas používala jejich dcera. Ve spolupráci s italským Interpolem byl v listopadu 2015 Albanovi a jeho dalším dcerám odebrán vzorek DNA, aby potvrdili nebo vyvrátili Jespersonovo tvrzení. Použité vzorky se však neshodovaly. Podle třetí nejoblíbenější teorie chtěla Ylenia zpřetrhat všechny kontakty s rodinou a svojí a minulostí a začít zcela nový obyčejný život. Tato hypotéza však naráží na skutečnost, že měla až idylické vztahy se svými sourozenci, matkou i prarodiči. To samé by se dalo říct o jejich kamarádech a spolužácích. Tomuto scénáři nahrává hlavně fakt, že poslední měsíce před zmizením bývala čím dál více negativní a zachmuřelá. Současně jí prý nevyhovovalo postavení dcery známých celebrit. Variantu o dobrovolném zmizení podporuje článek německého týdeníku Freizeit Revue z roku 2008. Podle novináře Roberta Fiasconara se Ylenia uchýlila do řeckého ortodoxního kláštera svatého Antonína ve Phoenixu v Arizoně. Podezření se rozhodlo prověřit místní policejní oddělení, které narazilo na legislativní překážku. V případě, že není vedeno trestní řízení, tak náboženské společnosti nemají povinnost sdělovat světským orgánům totožnost svých členů a hostů. Policie se spojila s tiskovým mluvčím kláštera, vystupujícím pod jménem Samuel, který jejich žádost zamítl. Dva dny po jejich telefonátu však z kláštera spěšně odešla žena, starající se o vnitřní zahradu. Podle Samuela hodlala odejít někam do Asie. Její totožnost se nikdy nepodařilo odhalit. Na straně Rominy stojí i její syn Yari, který nepřestává věřit, že se Ylenia jednou objeví živá. V době vzniku tohoto díla by jí bylo 54 let. Všechny nové stopy a teorie se však ukázaly jako liché nebo falešné a tak jim nezbývá nic jiného, než doufat. Novodobé pátrání navíc komplikuje skutečnost, že původní pátrací spis byl zničen v roce 2005 během hurikánu Katrina. Ztráta spisu je komplikací i pro tvůrce, kteří chtějí při své práci čerpat z autentických primárních zdrojů. Rozhodně mi napište do komentářů, ke které teorii se kloníte vy.

Případ zmizení Ylenie Carrisi se stal pro její rodinu neštěstím nejen na osobní rovině, ale i na té profesní. Od roku 1994 nejsou Albano a Romina vnímáni pouze jako úspěšní umělci, ale pro značnou část veřejnosti také jako rodiče, kterým se ztratila dcera. Doufám tedy, že se mi zde podařilo co nejpřesněji a zároveň uctivě přednést tento citlivý příběh a uvést některé detaily na pravou míru.

POUŽITÉ ZDROJE